DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pondělí 16. září 2019

Recenze/review - WRAITH - Absolute Power (2019)


WRAITH - Absolute Power
CD 2019, vlastní vydání

for english summary please scroll down

Hey bastardi, taky už máte plný zuby pozérských kapel, umělého zvuku a promo fotek, upravovaných v různých programech? Taky vás štvou předstíraný úsměvy celebrit, které nedokázaly vůbec nic? Seřval váš šéf? Je pátek a čeká na vás v hospodě parta stejných šílenců jako jste vy? Svlékněte saka, navlékněte se do starých džísek. Jde se na hřbitov, jak jinak. Kámoš vezme přehrávač a já dodám muziku. Dnes je to úplně jasný, volím novou desku black/thrashových maniaků WRAITH.

Zombie lezou z děr, kouříte na hřbitovní zdi. Pivní lahve cinkají a holky jsou ve světle měsíce neskutečně krásný. Mám neustálou touhu přidávat volume, kdo první zatančí na hrobech? Tohle je hudba pro pravověrný thrashery, co ještě nezapomněli, jak má znít opravdový metal. Nic pro slabé jedince, tady se oprašují staré postupy. Otevři mi další pivo a další hrob, skončíme až někdy k ránu. 


"Absolute Power" je  deska plná jednoduchých postupů, podobných těm, které nám předkládají smečky jako TOXIC HOLOCAUST, MOTORHEAD, VENOM, MIDNIGHT, DESTROYER 666. Zkrátka, pohoda, metal, prašivý zvuk. Nehledejte v tom nic převratného, tady jde hlavně o to, rozsekat všem lebky ostrými riffy. Metal byl, je a bude vždy únikem od většinové společnosti, nechtějte po kapelách pořád jen samý umění. Je potřeba pořádně kopnout do vrtule, opít se a zapařit klidně i se samotným satanem. Žij rychle, zemři mladý, no a co, tak máme svůj svět. Záleží na úhlu pohledu, osobně se mi album hodně líbí, používám jej při chvílích odpočinku, když si potřebuji vyčistit hlavu od sraček, které nám přináší naše doba. Věřím kapele každý tón, je totiž slyšet, že si na nic nehrají, jsou opravdoví. Ne dokonalí, ne výjimeční, ale o to tady ani nejde. Řekni prosím holce, co stojí kousek od nás, že se mi moc líbí! Cože, ona je dávno mrtvá? Mě to nevadí, když hraje tahle deska, tančím rád i se zombie. A vůbec, dejte mi pokoj, chci vypnout mysl i tělo a nasadit si sluchátka. WRAITH letos vydali album, které roztančí i mrtvé! Velmi dobře!


sumarizace:

Špinaví black thrasheři WRAITH mezi nás vyvrhli pořádně plesnivou mršinu. Ostrý, nekompromisní thrash s morbidními melodiemi, krutostí a silou. Pokud máte rádi staré, dobré poctivé časy, budete určitě spokojeni jako já. Řeže to, pálí to a kope jako splašený kůň. Songy, připomínající údery pěstí do obličeje. Americká thrashová kreatura se probudila, aby nás spálila černým ohněm. Už vás někdo někdy bodl rezavým nožem do břicha? Pocity jsou při poslechu hodně podobné. Thrash/black metal, který řeže jako sekáček na maso! Velmi dobře!


Asphyx says:

The dirty black thrash WRAITH casted up among us a really moldy carcass. Sharp, uncompromising thrash with morbid melodies, cruelty and power. If you like old good honest times, you will definitely be satisfied as me. It cuts, burns and kicks like a runaway horse. Songs reminding punches to the face. American thrash creature woke up to burn us with black fire. Have you ever been stabbed with a rusty knife into the belly? Feelings are very similar when listening. Thrash/black metal that cuts like a cleaver! Very good!

tracklist:
1. Devil´s Hour
2. Acid Mass
3. Meaningless Planet
4. The Curse
5. War of Aggression
6. At the Stake
7. The Hunt
8. Eyes of the Sacred Ram
9. Absolute Power
10. Death Comes Ripping (The Misfits cover)

band:
Matt Sokol - Vocals/Guitars
Mike Szymendera - Drums
Chris Petkus - Bass

Recenze/review - ELYSIUM - The Path of No Return (2019)


ELYSIUM - The Path of No Return
CD 2019, Slovak Metal Army

for english please scroll down

Existuje nepřeberné množství různých fóbií, strachů, věcí, u kterých nám běhá mráz po zádech. Jednomu vadí pavouci, jinému zvuk drápů po zdi. Jsou to okamžiky, které bychom raději vytěsnili ze svých vzpomínek. Přesto je máme hluboko vyryté hluboko ve svém podvědomí. Občas se mi dostanou do ruky nahrávky, od kterých nic moc nečekám. Vidím třeba kapelu naživo, pokývám jen tak hlavou a jdu pryč. ELYSIUM a jejich předchozí deska "Nine Ways to Leave" se u mě ocitla nejvíc nemožným způsobem. 

Trefila mě do hlavy, když ji zpěvák házel z pódia. Znáte to, dole se porvalo pár fanoušků a já nakonec vyhrál. Doma trošku zapadla prachem, nebylo na ní nic, co by mě rozdrtilo, co by se do mě zaseklo drápem. Letos ale máme co do činění snad s úplně jinou kapelou. Už od prvního tónu doslova uhodí do uší masivní, surový zvuk (The Barn studio). K tomu si připočtěte "zvláštní" obal od Dahlien a najednou před sebou máte desku, kterou nelze nemilovat. 

"The Path of No Return" je natlakovanou směsí death metalu, moderněji znějících prvků s otiskem core. Podobné věci ke mě do záhrobí příliš často nepouštím, jenže tady mě přesvědčil tlak a hlavně jakási těžko popsatelná temná atmosféra. Nevím co kapelu nakoplo, pro některé fanoušky to možná bude až moc velký stylový kotrmelec, ale já mám najednou do hlavy doslova vyfrézované drážky a hudbu, která ke mě jde z reproduktorů, si opravdu užívám. Ne, ELYSIUM neobjevují nic nového, ale hrají od srdce, živočišně, surově, uvěřitelně. Přes počáteční skepsi se pro mě stali velmi příjemným překvapením. Technika, energie, k tomu variabilní vokál. Ale hlavně atmosféra, která opravdu připomíná momenty při vašich fóbiích. Noční můry, hluboko v myslích usazené strachy, které vyplavou na povrch. Líbí se mi i určitá pestrost, kdy se kapela pohybuje od rychlých vypalovaček až po depresivní vyhrávky. Zkrátka a jednoduše, ELYSIUM se letos zařadili mezi smečky, které je lépe poslouchat, než o nich psát. Moderně znějící death metal s vysokým oktanových číslem! Velmi dobře!



Asphyx says:

There are a plethora of different phobias, fears, things that make a goosebumps to us. One annoys spiders, another sounds the claws on the wall. These are moments that we would rather squeeze out of our memories. But we have them deep engraved in our subconscious. Sometimes I get recordings that I don't expect much from. I see the band live, I just nod my head and go away. ELYSIUM and their previous album "Nine Ways to Leave" found me in the most impossible way.

Album hit me in the head when singer threw it off the stage. You know, there were a couple of fans fighting down there and I won. It become covered by dust at home, there was nothing to crush me, or a claw me . This year, however, we are dealing with perhaps a completely different band. From the very first tone literally massive, raw sound (The Barn studio)hit my ears. Add to this the "peculiar" cover from Dahlien and suddenly you have a record that you can't love.


"The Path of No Return" is a pressurized mixture of death metal, more modern sounding elements with core imprint. I do not let such things go into my grave too often, but here I was convinced by the pressure and, above all kind of hard-to-describe dark atmosphere. I do not know what kicked the band, for some fans it may be too big somersault in style, but suddenly I have in my head literally graven grooves and music which coming to me from the speakers I really enjoy. No, ELYSIUM does not discover anything new, but they play from the heart, animally, brutally, believable. Despite initial scepticism, they have become a very pleasant surprise for me. Technique, energy, variable vocal. But mainly the atmosphere that really resembles moments in your phobias. Nightmares, fears settled deep in your mind which coming to the surface. I also like a certain variety, when the band moves from fast passages to depressive melodies. In short, ELYSIUM is one of the bands that is better to listen them than to write about them. Modern sounding death metal with high octane number! Very good!





Tracklist:
01. Meeting With Angel
02. The Death Without Hope
03. Madness Buried Deep Inside
04. The Black Snow
05. The Way of Expectations
06. Dreaming About the End
07. Blindness of the World
08. The Infinite Reality of Everyday Life
09. Behind the Wires

band:
Jarda Bejv Petřík - vocal
Dušan Miňovský - guitar
David Adamec - bass
Peter Heteš - drums

neděle 15. září 2019

Recenze/review - ICONS OF BRUTALITY - Doctrines of Deceit (2019)


ICONS OF BRUTALITY - Doctrines of Deceit
EP 2019, vlastní vydání

for english please scroll down

Dnes večer mám schůzku se Satanem. Těším se, pokaždé mi doporučí nějakou dobrou muziku. Zrovna včera jsme se spolu bavili o holandské death metalové scéně a letošní novinka ICONS OF BRUTALITY nám nemohla uniknout. Je totiž plná shnilých, morbidních melodií, je kusem zkaženého masa, které musíte polknout. Melodie připomínají několik dní zazděného člověka, který moc dobře ví, že je odsouzený na smrt.

Jako bychom podobnou mrtvolu spolu s kapelou právě vykopali. Má ve tváři děs a EP "Doctrines of Deceit" krásně umocňuje celkovou beznadějnou atmosféru. Nová deska je ostrá, nekompromisní, ale také plná ledových melodií. My, staří death metaloví válečníci, moc dobře víme, o čem je brutalita v hudbě. Tohle je totální underground, absolutní zlo!



Během poslechu se kolem mě prochází imaginární sadistický kněz. Přetvářka, klam, lži a špinavý prachy, to jsou věci, které ovládají většinu lidí. Možná právě proto se mi líbí, že kapela jde úplně na dřeň, k podstatným věcem, s ničím se moc nepáře a řeže přímo do živého. EP je svým způsobem neskutečně syrové, surové, připomíná ránu kladivem do vašich kostí. Také slyšíte, jak se vám lámou ruce a nohy? Jak puká lebka? ICONS OF BRUTALITY jsou esencí starého, ryzího, špinavého death metalu. Nová deska mi připadá poctivá, zákeřná, ošklivá, s krutým feelingem. Najednou jsem já ten zazděný, hladový, vystrašený, mučený. Kolem chodí lidí s rozšklebenými tvářemi a já několik metrů od nich umírám. "Doctrines of Deceit" je albem, které se opravdu povedlo. A to po všech stránkách, po zvukové, co se týká obalu i nápadů. Připomíná útok rezavým nožem, bodnutí do břicha, zkaženou krev. Devastující smrtící kov, který doporučuje samotný Satan! Vynikající!

Asphyx says:

I have an appointment with Satan tonight. I look forward to, because he is recommending me some good music every time. Just yesterday we talked about the Dutch death metal scene and this year's novelty of ICONS OF BRUTALITY we could not miss. It is full of rotten, morbid melodies, it is a piece of spoiled meat that you must swallow. The melodies resemble a few days of a bricked-up man who knows very well that he is doomed to death.

Like we just dug up a similar corpse with the band. It has a terrible face and the EP "Doctrines of Deceit" beautifully enhances the overall hopeless atmosphere. The new album is sharp, uncompromising, but also full of ice melodies. We old death metal warriors know very well what the brutality of music is all about. This is total underground, absolute evil! 

While listening, an imaginary sadistic priest walks around me. Pretense, deceit, lies and dirty money are the things that control most of the people. Maybe that's why I like the fact that the band goes completely to the pulp, to essential things, it cuts directly into the live. The EP is in a way incredibly raw, reminds of a hammer blow to your bones. Do you also hear your hands and feet break? How does the skull burst? ICONS OF BRUTALITY is the essence of old, pure, dirty death metal. I find the new record honest, insidious, ugly, with a cruel feeling. Suddenly I am the walled, hungry, scared, tortured. People with grinning faces walk by and I die a few yards away. "Doctrines of Deceit" is a really great album in all respects. In sound, in terms of cover and ideas. It resembles a rusty knife attack, a stab in the abdomen, spoiled blood. The devastating death metal recommended by Satan himself! Excellent!

Tracklist:
1.God Is Not Here Today
2.Down On Cold One's
3.Wrath Of The Absurd
4.And Again We Dwell In The Bloody Aftermath
5.Graceless
6.Vengefull Are The Fallen
7.Arrival At The Burning Grounds

band:
Jimme - Vocals
Bert - Guitars
Bas- Guitars
Knolle - Bass
Bakvet - Drums

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý dvanáctý - Co pro nás znamenal metal


Příběh dvoustý dvanáctý - Co pro nás znamenal metal

Sedím na chodbě boleslavské nemocnice. Nejdřív mě chtěli vyhodit, ale nedal jsem se. Normálně jsem ty slečny v krásných uniformách ukecal. Operace trvala několik nekonečných hodin. Neoblomný pan doktor mě nechtěl za Kristou pustit, ale nakonec jsem přemluvil i jeho. Jen chvilku, musím ji vidět, jak dýchá. Bál jsem se, bože, já se tak šíleně bál. V čekárně, kde nebylo nic k jídlu ani k pití, smutný, nekonečně smutný jsem poslouchal tklivé melodie doom metalu. Jakoby mi všechny rify brnkaly ještě víc na nervy. Bez hudby bych se asi zbláznil, uklidňovala mě. Provázela mě na každém kroku, volena vždy podle nálady či chuti.

Ptala se mě moje máma, proč poslouchám takový bordel. Vypínala mi věž, když jsem moc přidal hlasitost. Proč na mě ten zpěvák pořád tak řve, říkávala spolu s otcem a nechápala. Poslechni si radši starý Floydy, Zeppeliny, The Who, to je hudba panečku. Mami, ale já nejsem hippie, vymezoval jsem se proti autoritám a dál si hýčkal kazetu Sodom v kazeťáku. Kdybyste věděli, vy rodiče, co dřete, aby se vaše ratolesti měly dobře. Vaše generace zničená komoušema, najednou hozená do svobody, nevíte, co si s tím počít a metal prostě nemůžete pochopit. Šedivé hodiny na zdi ve mě vyvolávají divné vzpomínky. Najednou si uvědomuji, co jsem poslouchal ráno před maturitou, večer po prvním sexu s Kačenkou, i po její smrti.

Hudba byla je a bude můj život. Vždycky, když slyším něco dobrého, co mě chytne za pačesy, tak si připadám, jako bych skákal po zádech z pódia. Do vln, ano, jen si tak lehnout a nechat se unášet. "Nedáte si kafe, vy jste ale vytrvalej?": nabídne mi sestřička a nelze odmítnout. Musí to říct dvakrát, nemám sundaná sluchátka. Zavede mě na sesternu. Většinou se nikomu moc nesvěřuji, ale ona má laskavé oči a taky ty Paradise Lost a strach, co s Kristou bude. Pomůže jí operace, bude zase chodit? Bojím se jejích očí, vyčítavého pohledu, proč zrovna ona, tak lehounká, krásná a dobrotisko musí tolik trpět? Pořád dovedu sundat sto kilovýho chlapa, porvat se do krve, ale když vidím trpět svoji milou, tak mám chuť se k někomu schoulit jak malé dítě. Ale nejde to, musím být v tomhle věku hrozně velkej silnej a tak šíleně dospělej. Opora. 

Zeptá se mě, co jsem poslouchal, prý jsem vypadal jako bych byl mimo. Byl jsem, to víte, já metal miluju. Někdy pohladí, dokáže být agresivní, temný, zákeřný, ostrý, nekompromisní. Těch poloh je hrozně moc, když jdete s partou ulicí, s lidma, který pro vás znamenají nejvíc na světě a vy pro ně, tak cítíte tu společnou sílu, skandujete refrény linoucí se z kazeťáku. Je to rebelie proti zasraným měšťákům, jsme mladý a jednou budeme stejný jako naši rodiče, akorát budeme mít tyhle nádherný vzpomínky. Na muziku, která jde od srdce a my ji tak vnímáme. Kdo z vás by čekal celou noc, až otevřou ráno prodejnu s CD a málem se poperete o nové album Megadeth? Sestřička je vnímavá, mám v ní důvěru, je na ní vidět, že chápe, jak hrozně se musím vykecat, někomu svěřit.

Leží tam v peřinách, bledý anděl k nám spadl z nebe, byl operován, rozsekán a dán dohromady. Vy jste přítel, zeptají se mě a mluví smutně. Řezali jsme dlouho, ale nakonec se nám to nepovedlo. Bohužel. Usnu na chodbě a předtím brečím. Vyhodí mě střídající směna a jako mátoha zamířím do práce. Prý co a jak, pak se holky domluví a řeknou mi, ať jdu domů, práci uděláme za tebe. Jsou zlatý. Jdu zase do nemocnice. Musím se nadávkovat Sodom a Kreator, jinak bych usnul. Má smutné oči a pláče. Bolestí. Přinesl jsem ti Paradise Lost, Type o Negative, My Dying Bride. Ten zasranej vozík prostě budeme tahat dál, nedá se nic dělat, neboj se, jsem tu s tebou. Já a metal, co pro nás znamená všechno.

Chodím jako mátoha, nějak mě to vzalo. Ještě si tam chudák poleží. Smrťáku, pojď s náma, vyčistíš si hlavu. V kulturáku hraje Vitacit, přemlouvají mě holky. Já je teda moc nemusím, mě tyhle heavíky zpívaný česky nikdy nějak nebavily, ale potřeboval jsem upustit ventil. Vyzvednou mě u Kristy doma, dokonce za mě vyvenčí Brita. Když je ti na hovno, kamarádi ti pomůžou, ti opravdoví, ryzí. Jsou vlastně stejní jako muzika, kterou poslouchám, jako ten dav hrozících lidí pod pódiem, který mě pokaždé strhne. Mám v sobě asi pět rumů, mnoho piv a čerpám sílu z podlahy, která se otřásá zvukem. Kdo nezažil, nepochopí. Jdu dopředu, paroháče na rukou a pařím o sto šest. Tohle je taky metal, miluju to, dostanu ze sebe všechny frustrace, veškerou bolest, všechen strach. Směju se přes slzy a modlím se, aby Kristu nic nebolelo.

Má slova nejsou vyslyšena, vidím na ní, jak se přemáhá, jak chce bejt za krásnou, za ženskou, která se mi tolik líbí. Jenže pořád syká, nemůže se ani hnout, aniž by ji bolest nevystřelila až do mozku. Jdou na ní smutný stavy, zase ty řeči o tom, že jsem s ní jen kvůli lítosti, ať si najdu holku, co může chodit. Kurva Kristo, to už jsme si snad vyřešili, ne? Jsem kluk, ukovanej metalem, jsem opravdovej a říkám, co si myslím. Mám s tím celej život problémy, páč neumím lhát a říkám ti na rovinu: "Jsem tady pro tebe, já tě miluju, rozumíš, tak netrap ještě mě." Mluvila pak o metalu, že jí pomáhá víc než prášky, byly to jediné chvilky, kdy se trošku usmála.

Tichý pokoj, smutek a tma. Nemůžu spát, pořád se budím, nějak jsem si na svoje děvče vedle sebe zvykl. Prázdná lednice, vozík v chodbě, Brit, který se ke mě tulí. Povídám si se psem, ten vždycky rozumí. Kdo má tohle všechno vydržet? Když už nevím, kudy kam, tak nakonec skončím zase u repráků. Přehrabuju kazety a nemůžu si vybrat. S Kristou to vypadá blbě. Nějaká nákaza, co se jí dostala do rány. Modlím se, já starej metalista, se fakt modlím. Pane bože, prosím tě, napadají mě šílený myšlenky, ne, je to blbost, to nejde, Kristýnku fakt nemůžu ztratit, to už bych byl fakt prokletej. Vím to já, ví to i Dave Mustaine, který mi zpívá z duše. 

Někdy jsem jak kůň s klapkami (sluchátky) na uších. Ve své ulitě sleduji lidi na ulici. Proč jsou tak veselí? Oni nevědí, co se děje? Vlastně, já zapomněl, nejsem středobodem světa. Nemít muziku, tak už jsem dávno v blázinci. Kolikrát mi bylo blbě, kolikrát veselo, kolikrát smutno? Muzika tady byla vždy a pořád se mnou. Stačilo sáhnout a narvat si ji do uší. Když mi je těžko, tak chodím. Pořád dokola, do zemdlení. Pomáhá mi to, aspoň si to myslím. Nejsem v tomhle vesmíru, jsem na koncertě, imaginární ráj plný skvělé hudby. Jsem tulák po hvězdách, někde v nekonečnu. Musím naladit úsměv na tváři, čeká mě další návštěva v nemocnici. Cože si po mě vlastně chtěla přinést? Aha, musím do drogerie. 

Trvalo to nekonečně dlouho, ztrácela se mi před očima, nakonec jsem si ji ale mohl vzít domů. Chvilku po příjezdu bylo ticho, já fakt nevěděl, co říct. Tak jsem pustil její oblíbené Cannibal Corpse a ona se zničehonic rozesmála. Těšila se prý na mě, na Brita, na ležení v posteli a vohulený volume. Metalová holka, co bude ještě dlouho na vozíku, po operaci a zesláblá. Se mnou, co neumí a nikdy nebude umět vařit. Co budeme dělat? Inu co by, normálně zase žít. Opět se všechno opakovalo. První vyjížďka ven, první rehabilitace. Pořád dokola, jak nějaký otroci života. Nemít hudbu, asi bychom jen řvali bolestí nebo tu možná už dávno nebyli. Kdo ví? Já na metalu vyrůstal a znamená pro mě hrozně moc.

Protože když jsem balil holku, tak jsem jí pouštěl slaďáky. Když jsme s klucíma chlastali na panelech, tak musel bejt thrash a pivo. Protože v každý smutný chvíli mýho života jsem si mohl pustit desku, která mě podržela nad vodou, protože nekonečný cesty na koncerty, protože naše parta opravdových kamarádů, které nikde jinde nepotkáte, protože ty zástupy známých-neznámých, které poznáte jen pod pódiem nebo jen tak na zastávce a kývnete hlavou na pozdrav. Mají totiž stejný triko jako vy. Protože metalový panenky, který jsou nejkrásnější na světě. Protože energie, síla, láska i smrt, zrození života, rebelie, řev v ulicích, rotyka pod pódiem. Netřeba slova, víme svý, my kteří jsme byli kdysi ukováni z nejryzejšího kovu.

Člověk aby žil, aby se mohl každé ráno probudit a vstát, tak potřebuje naději. Troufám si směle tvrdit, že nebýt hudby, asi by nás všechno bolelo ještě o hodně víc. Nikdy nezapomenu na první slunce mezi závěsy a probděnou noc. Následovala žádost o pusu a víte co. Chtěla vyrazit ven. Po lehké snídani. Do ulic, do parku, s kazeťákem. Říct kamarádům, vzít si pár lahváčů a donekonečna rozebírat to, jestli už Metallica není co bývala, jestli je Mustain divnej. Nechat se překvapit novou deskou, pomalu si ji osahat, poslechnout si ji v klidu, utvořit si svůj názor. Naladit se na společnou vlnu. Zarýt ji navěky do srdce, stejně jako vzpomínky, které nikdy nevyblednou. Ani jsme to vlastně nevěděli, netušili, byli přímo v tom, tahle hudba pro nás znamenal něco jako víru. Když nad tím tak přemýšlím, tak metal vlastně není o uších, ale hlavně o srdci. My to tenkrát moc dobře věděli a cítili.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 14. září 2019

Recenze/review - CREEPING FLESH - Into the Meat Grinder (2019)


CREEPING FLESH - Into the Meat Grinder
CD 2019, Growls from the Underground

for english please scroll down

Možná se zpočátku trošku bojím, přeci jen, každé setkání s mrtvými nebývá příjemné, ale zvědavost nakonec zvítězí. Tahle rakev byla ukryta až v poslední kobce. Říkali se o ní strašidelné legendy o padlých kněžích, o prokletí, o nekonečném strachu a temnotě. Opatrně jsem nadzvedl víko a nedělo se nic. Tedy zpočátku. Po chvíli jsem zemřel strachy, měl jsem pocit, že jsem otevřel Pandořinu skříňku. Na dně leželo nové CD švédských maniaků CREEPING FLESH

Píšu to stále dokola, ale myslím si, že death metal musíte hrát srdcem. Není jiné cesty, hniloba, smrt, tma, chlad, se nedají ničím nahradit. Měla by vám ztuhnout krev v žilách, měly by kolem popraskat všechny rakve, měli byste mít děs v očích. Švédi ve svých textech uctívají válečná témata a ta jsou slyšet i z jejich syrové hudby. Novinka mě ihned přenesla na bojiště a do zákopů. 



"Into the Meat Grinder" je opatřeno velmi dobrým zvukem, obalem i nápady. Volně inspirováno kapelami typu BOLT THROWER, JUNGLE ROT, OBITUARY, BLOODBATH, vás rozdrtí jako tank. Hřbitovy jsou plné hrdinů, kteří bojovali za něco, čemu věřil někdo jiný. Troufám si tvrdit, že ze skladeb válka doslova cáká na všechny strany. Jako krev z proříznuté tepny, jako mozek, rozstřelený na malé kusy. Death metal nebývá o hezkých věcech, musí z něj být cítit bolest a to umí CREEPING FLESH na výbornou. Každý den pochodují někde na Zemi další zástupy na smrt a tahle deska by jim klidně mohla hrát do rytmu jejich kroků. Na zteč! Zamířit, pal! První oběti nenávisti padají k zemi. Album probouzí armádu nemrtvých, kteří zahynuli na všech bojištích světa. Jednou se přijdou pomstít! Za všechny křivdy, za bolest, za zbytečnou smrt. "Into the Meat Grinder" je death metalovou deskou, která má neskutečně chladnou atmosféru a rozemele vás na prach! Skvěle!


Asphyx says:

Maybe at first, I am a bit afraid, after all, every encounter with the dead is not pleasant, but curiosity will eventually prevail. This coffin was hidden in the last dungeon. There were spooky legends about fallen priests, about curse, about endless fear and darkness. I carefully lifted the lid and nothing happened. Initially. After a while I died by fear, I had a feeling as I opened Pandora's box. At the bottom was a new CD of Swedish maniacs CREEPING FLESH.

I write it over and over again, but I think you have to play death metal with your heart. There is no other way, rot, death, darkness, coldness can't be replaced by nothing. It should stop your blood in your veins, all the coffins should crack, you should have terror in your eyes. The Swedes in their lyrics worship war themes and they can be heard from their raw music. The new album immediately brought me to the battlefield and to the trenches.

"Into the Meat Grinder" has very good sound, cover and ideas. Loosely inspired by BOLT THROWER, JUNGLE ROT, OBITUARY, BLOODBATH, you will be crushed like by a tank. The cemeteries are full of heroes fighting for something what they believed. I dare say that from the songs the war literally splashes in all directions. Like blood from a severed artery, like a brain blasted into small pieces. Death metal is not about nice things, it must feel pain and it can make CREEPING FLESH excellent. Every day, more crowds march to death somewhere on Earth, and this record could easily play the rhythm of their footsteps. Go! Aim, fire! The first victims of hate fall to the ground. The album awakens an army of undead who have died on all the battlefields of the world. One day they will come to avenge! For all grievances, for pain, for useless death. "Into the Meat Grinder" is a death metal record that has an incredibly cool atmosphere and will grind you to dust! Great!


Track list:
1. Tank Corps Unleashed (feat. Jonny Pettersson)
2. Black Twisted Limbs
3. Stench of Guts
4. Zaamurets
5. Where Men Are Made and Undone
6. Shtrafbat
7. Meat Grinder
8. Panzerfaust Sacrifice
9. Bones of the Conquered
10. Beneath Freezing Waves

Band line-up: 
Korp Thidrandir - bass, Martin Kadhammar - drums, Robert Karlsson - vocals, Sofus Stille - guitars, William Persson Öberg - guitars.

Contact info:

Creeping Flesh

Growls from the Underground

pátek 13. září 2019

Recenze/review - RIPPER - Sensory Stagnation (2019)


RIPPER - Sensory Stagnation
EP 2019, Unspeakable Axe Records

for english summary please scroll down

Říkal mi, že to chtěl vyzkoušet již dávno. Nejdřív mi chodil do márnice, občas jej bylo možné zahlédnout i u čerstvých hrobů. Miloval atmosféru mého malého hřbitova a měl divný pohled. Chytil jsem ho jednou k večeru, jak sedí a vyřezává si ze staré kosti amulet. Kolem se válely zbytky shnilého těla a na jeho tváři se usadil úchylný sadistický úsměv. Lidem do hlavy nevidíte a tenhle jedinec si zasloužil smrt. Dal jsem mu do ruky lopatu a nechal ho vykopat vlastní hrob. Obyčejný příběh o lidské nenávisti skončil několik metrů pod zemí. Amulet jsem si nechal na památku.

Četl jsem sbírku starých policejních příběhů, napsaných dávnými slovy. Černobílé, kreslené obrázky a k tomu nové EP chilských smrtonošů RIPPER. Najednou zjišťuji, že smrt má další nové jméno. Tihle kluci moc dobře vědí, o čem je ryzí death thrash metal. Citují ze zaprášených učebnic s přehledem a velkým citem pro věc. Amulety jsou vyřezány, děs v očích přetrvává. Přesně takhle se hnije za živa. 



Když poslouchám "Sensory Stagnation", tak samozřejmě vzpomínám na kapely, které je inspirovali. Zmiňme alespoň některé. Nalezneme zde techniku DEATH, neurvalost a poctivost POSSESSED, ale i nahrubo nasekané kousky starých thrashovek jako KREATOR, SADUS, SEPULTURA. Sem tam vylezou na povrch i krvavé otisky PESTILENCE, MORBID SAINT, DEMOLITION HAMMER. Jedná se bez jakýkoliv námitek o totální prašivinu, o exhumaci těch nejstarších hrobů. S parádním zvukem, s touhou roztrhat vás na kusy. Na prknech, které znamenají smrt, leží další těla. Je jen na vás, co s nimi uděláte. Hudba by měla vyjadřovat emoce, měla by vás přesvědčit o své síle. Tohle všechno umí RIPPER na výbornou a stali se tak na dlouhý čas mými společníky na dlouhých toulkách po záhrobí. Povedlo se jim zachovat ducha devadesátých let, přenést jej do současnosti a vypálit mi do hlavy svůj vlastní morbidní obraz. Myslím, že není moc co řešit, tohle je zahnívající kus prašivého masa! Velmi dobře!



sumarizace:

Jako příslušník starodávného cechu death/thrash metalového si novinku "Sensory Stagnation" neskutečně užívám. Připomíná mi mé začátky, doby, kdy nadšení a smrt vítězila nad umělým zvukem. Ten si na zmiňované desce zaslouží velkou pochvalu, stejně jako obal. Jedná se možná o retro zážitek, ale zahraný tak, že u něj pukají víka od rakví. Mám pro podobné prašivé záležitosti velkou slabost. Album si rvu s chutí do hlavy, polykám jej bez kousání. Jsem uhranut opravdovostí a poctivostí. Tohle je reálný metal přesně v podobě, v jaké se kdysi hrával. Šílený, špinavý, zničující a ještě u něj můžete strávit nejednu skvělou chvíli v mosh-pitu. Dejte mi někdo pivo a přidejte hlasitost! Hniloba, nálada čerstvých hrobů! Smrt! "Sensory Stagnation" je deskou, která mě absolutně rozsekala! Totální masakr v márnici! Rezavé death/thrash metalové album, u kterého vám popraskají všechny kosti! Skvěle!

Asphyx says:

As a member of the ancient death metal gild I really enjoy this new album called "Sensory Stagnation". It reminds me my beginnings, the times when enthusiasm and death won over artificial sound. The sound deserves a praise on this album, as well as the cover. It might be a retro experience but it was done in the way that when you play it the lids of coffins are cracking up. I really like similar dusty music. I gladly put this album into my head, I swallow it without biting. I am cursed with the realness and honesty. This is the real metal in the way it used to be played in the past. Crazy dirty, devastating and still you can spend many great moments with it in mosh-pit. Give me a beer and add the volume! Rot, the mood of fresh tombs! Death! "Sensory Stagnation" is an album which absolutely smashed me! A total massacre in a death-house! Rusty death/thrash metal album which will make all your bones crack! Great!


čtvrtek 12. září 2019

Recenze/review - NIGHTFELL - A Sanity Deranged (2019)


NIGHTFELL - A Sanity Deranged
CD 2019, 20 Buck Spin

for english please scroll down

Klečí tu nahá, tváře rozdrásané do krve. Tolik bolesti snad ani nelze unést. Jít za hranu, překonat sám sebe, zhroutit se, dostat se až na temnou stranu své mysli. Je to už šílenství nebo jen strach a beznaděj? Nevíš jak dál, tvou duši obestřela prázdnota? Tvé slzy už nikdo nevnímá, žaludek v křečích, postupný rozklad těla i mysli. Bojíš se vlastního stínu, také vidíš pokaždé ve tmě dvě zářící oči? To je tvůj obraz, tvá vlastní bestie. Když je ti nejhůř, když je ti tak špatně, že nemůžeš vstát, tak poslouchej podobnou muziku, jakou hrají NIGHTFELL.

Po zemi se plazí jedovatí hadi, smrt je tak blízko, stačí se pohnout. Pořád si myslím, že dark metal utkaný z deathu, blacku a doomu umí zahrát málokdo. NIGHTFELL se povedlo složit opus smrti, zavést nás do nekonečných bažin vlastních myšlenek. Mám rád, když si nahrávku pustím a nechám se unášet na vlnách riffů. Jakoby mě někdo hodil do řeky Styx a díval se, jak se topím. 



"A Sanity Deranged" je pro mě neskutečně uvěřitelnou deskou, plnou temně laděných nálad a melodií. Chci být při poslechu sám, jen já a muzika, jen já a smrt. Existují na světě prokletá místa se smutnou černou atmosférou. Když je navštívíte a začnete vnímat jejich atmosféru, potom pochopíte i novou desku NIGHTFELL. Je jako ranní chlad při vaší cestě na hřbitov, jako opuštěná ulice na periferii šedivého města. Vznešené, studené melodie, černá jiskra, vznášející se skladbami jako shnilá krev. Našlapuji do rytmu, kolem se zastavil svět. Mám rád hudbu, která mi pronikne až do kostí, miluji staré černobílé filmy, ke kterým by mohla být klidně soundtrackem. Už zase vyrazil další pohřební průvod. Dřevěná otevřená rakev, zástup smutečních hostí. Vznáším se znovu na vlnách, ležím uvnitř té rakve. Těším se, až přejdu na druhou stranu, až potkám své vlastní démony. Moc dobře vím, že "A Sanity Deranged" bude znít všude kolem a mě budou ukládat do země. Neskutečně temné album, ve kterém je otisknuta veškerá bolest a smutek světa! Vynikající!



Asphyx says:

She is kneeling naked, her face ripped into blood. So much pain cannot be taken. Go beyond the edge, overcome yourself, collapse, get to the dark side of your mind. Is it madness or just fear and hopelessness? You don't know what will happen next, your soul enveloped emptiness. Your tears are no longer perceived, stomach cramps, gradual disintegration of body and mind. You are afraid of your own shadow, do you always see two glowing eyes in the dark? This is your image, your own beast. When you feel worse, when you're so bad and you can't get up, listen to music like NIGHTFELL.

Poisonous snakes crawl on the ground, death is so close, just move. I still think that just a few people can play dark metal woven from death, black and doom. NIGHTFELL succeeded in passing the opus of death, leading us into the endless swamps of our own thoughts. I like it when I play the record and get carried on riff waves. As if somebody threw me into the Styx River and watched me drowning.


"And Sanity Deranged" is an incredibly believable album for me, full of dark moods and melodies. I want to be alone while listening, just me and music, just me and death. There are cursed places in the world with a sad black atmosphere. When you visit them and begin to feel their atmosphere, then you will understand the new album of NIGHTFELL. It's like the morning cold on your way to the cemetery, like a deserted street on the outskirts of a gray city. Noble, cold melodies, black sparkle hovering over the songs like rotten blood. I am stepping to the rhythm, the world stopped around. I love music that penetrates my bones, I love old black and white movies and this record could be a soundtrack to. Another funeral procession started again. en Open wooden casket, a crowd of mourning guests. I am floating again on the waves, lying inside the coffin. I look forward to cross to the other side to meet my own demons. I know very well that "A Sanity Deranged" will sound all around while they will put me in the ground. An unbelievably dark album in which all the pain and sadness of the world is imprinted! Excellent!

LINE-UP
Studio:
All songs written and performed by Todd Burdette & Tim Call.
Live:
Todd Burdette - Guitar / Vocals
Tim Call - Drums
Vince Blank - Guitar
Derek Willman - Bass

TRACKLIST
1. No Life Leaves Here (5:24)
2. (As Now) We Must Succumb (8:39)
3. To The Flame (3:33)
4. The Swallowing Of Flies (7:29)
5. (Holiness Digested) (1:15)
6. Sanity Deranged (9:06)

středa 11. září 2019

Recenze/review - GRAVEYARD - Hold Back The Dawn (2019)


GRAVEYARD - Hold Back The Dawn
CD 2019, War Anthem Records

for english please scroll down


Skládám kosti do pentagramu. Doprostřed lebku, všechno je to nakonec o vzpomínkách. Naši death metaloví předci zde zanechali spoustu odkazů, ze kterých můžeme dodnes čerpat. Večerní seance pro vyvolávání nemrtvých. Starý opuštěný kostel, to vše pro dokonalou atmosféru. Obětujeme na oltáři z dávných dob. Modlíme se k temnotě, vzýváme alba, která se nám dokáží zarýt hluboko do morku kostí. Prašivina, hniloba, smrt! Prosévám mezi prsty krví nasáklou zem. Existuje jen jediná otázka, co si dnes pustíme za hudbu?

K nám, do starých opuštěných katakomb, se novinka španělských GRAVEYARD velmi hodí. Krásně dotváří atmosféru nekonečných chodeb, černých stínů, mumifikovaných těl. O čem jiném by měla být hudba, než o emocích? Španělé si hrají s melodiemi, jako patolog se svým skalpelem. Jsou stejně ostří, chladní, obestření pavučinami, smrtí a strachem. Novinka je pestřejší, pečlivěji vystavěná, více o divných náladách. Cesta, kterou se pánové letos vydali, je i mou cestou. Na konci na nás čeká Smrt a prázdnota. 




"Hold Back The Dawn" je nejlepší poslouchat na zapomenutých hřbitovech, v opuštěných chrámech, na místech, kde se stalo něco hrozného. Hororová témata, plná zrůd, bestií a bolesti, jsou přehrávána s citem, s lehkostí. Kapela je sice inspirována klasiky z devadesátých let, ale přidává velký kus vlastní invence. Netápe ve tmě, není slepá, jako mnoho jiných, ale jasně a zřetelně dává najevo svůj názor a výraz. Novinka je skvělým dílem i po stránce zvukové, grafické, ale hlavně skladatelské. Mám rád, když mě nahrávka pohltí, rozseká na malé kousky, zničí, vyvolá ve mě ty nejhroznější noční můry. GRAVEYARD jsou každou novou skladbou lepší, naléhavější, mrazivější. Jako bych se napil jedu a pomalu umíral. Nade mnou stojí rozšklebené tváře a baví se o tom, co udělají s mým tělem. Muzika graduje i když mě hází do hlubokého močálu. Přesně takové je i tohle album. Vynikající, mokvající, hrubozrnné, syrové, je jako ta nejčernější tma, je jako samotná smrt! Excelentní death metal, u kterého potkáte duše zemřelých!



Asphyx says:

I put bones into a shape of pentagram. In the middle there is a skull, it's all about memories. Our death metal ancestors left a lot of links here, from which we can still draw. Evening session for evoking undead. Old abandoned church, all for perfect atmosphere. We sacrifice on the altar of ancient times. We pray to darkness, worship albums that can dig deep into the bone. Scum, rot, death! I sift the blood-soaked ground between my fingers. There is only one question - what we're going to listen today?

The novelty of the Spanish GRAVEYARD is very suitable for our old abandoned catacombs. Beautifully completes the atmosphere of endless corridors, black shadows, mummified bodies. What else should music be about then emotions? The Spanish guys are playing with melodies, like a pathologist with his scalpel. They are equally sharp, cold, surrounded by cobwebs, death and fear. The new album is more varied, more sophisticated, more about weird moods. The way the gentlemen going this year is also my way. Death and emptiness await us at the end.


"Hold Back The Dawn" is best to listen in forgotten cemeteries, in abandoned temples, in places where something terrible has happened. Horror themes, full of monsters, beasts, and pain, are played with emotion, with ease. The band is inspired by the classic of the 1990s, but adds a great deal of its own invention. They are not lost in the dark, they are not blind like many others, but they clearly express their opinion and expression. The novelty is a great work in terms of sound, graphic, but mainly composing. I like when the record swallows me up, cuts it into small pieces, destroys me, throws up the most terrible nightmares in me. GRAVEYARD are better with every another song, more urgent. It's like I'm drinking poison and dying slowly. Above me there are grinning faces and talking about what they will do to my body. Music escalates even when they throw me into the deep swamp. This is exactly what this album is like. Excellent, oozing, coarse-grained, raw, is like the darkest of darkness, is like death itself! Excellent death metal, where you meet the souls of the dead!

TRACKLIST
1. Swarm of Flies (5:54)
2. Winds Like Daggers (4:34)
3. Of Extant Cults and Living Terrors (6:03)
4. Hurled Unto Damnation (8:01)
5. The Storm Above (Port Sulphur) (4:58)
6. The Shrike (3:59)
7. O Beast I Fear Thy Name (4:36)
8. Madre de la Noche (8:23)

LINE-UP
Javi - Guitars
Gusi - Drums
Julkarn - Bass & Vocals
Mark - Guitars
Fiar - Live Vocals

Recenze/review - MGLA - Age of Excuse (2019)


MGLA - Age of Excuse
CD 2019, Northern Heritage Records

for english summary please scroll down

Ve starých knihách se lze dočíst o různých zjeveních. O zázracích, o temných místech, na kterých lze vstoupit rovnou do pekla. Sepsali je lidé, kteří byli spjati přímo s přírodou, znali její zákonitosti a spoustu věcí si nedovedli vysvětlit. Existují místa a okamžiky, které jsou doslova nasáklé temnotou a nihilismem. Existuje přesná definice tmy, existuje smrt a nekonečno. A je také hudba, která dokáže vše popsané znázornit, vyjádřit.

Polská MGLA je skupinou, která má neskutečnou schopnost si pohrávat s temnými náladami. Opravdu působí jako nějaké těžko pochopitelné zjevení. Perfektně technicky vybavení muzikanti nezapomínají ani na melodie a mají schopnost zaujmout. Takhle by asi nějak znělo zlo, kdyby bylo zvukem, tónem. 


"Age of Excuse" vlastně ani nelze poslouchat jinak, než v chladu, bez světla. Nechat se unášet, ponořit se do krvavé řeky, cítit beznaděj, strach, ocitnout se v mlhavém lese, na popravčím kopci, každý z vás bude mít asi jiné představy. Jednotlivé skladby jsou opravdu dlouhé, postupně gradují, mění se, jsou jako nějaký močál, do kterého jste právě vstoupili. Hudbu zde vlastně ani nemá cenu k někomu přirovnávat, vystačí si sama o sobě. Zahalené tváře, ledový nůž, pronikající přímo do srdce, to je to, oč tu běží celou dobu. Určitě jste už někdy zažili okamžik, kdy vás zamrazilo v zádech, když jste měli pocit, že už jste něco stejného kdysi zažili. A o tom je i celý deska. O nihilismu, o temnotě, o strachu, o odvrácené tváři nás samých. S MGLOU zabloudíte v mokřadech, uvidíte tváře utopenců, zalknete se zkaženou krví. Mnozí zpočátku nepochopí a bude jim připadat, že stojí stranou, ale nezoufejte, tady se umírá postupně, s napětím a nahrubo nasekanou energií. Temné black metalové zjevení, po kterém zůstane jen spálená země! Velmi dobře!


sumarizace:

Black metal v podání MGLA je lehký, vznešený. Útočí spíše pomalu, nahlodává vás jako krysa uzavřená v kleci na vašem těle. Jed proniká postupně, kroutí vás v křeči a vy jen bezbožně spínáte ruce k nebi. Vynikající jsou bicí a zajímavý je také vokál. Kytaristé dodávají opravdu ostré riffy, které vás zmrazí a doslova zašlápnou do země. Osvědčil se mi poslech při ranních cestách do práce, kdy se den teprve probouzel a vítr byl studený a šílený. Takhle nějak si představuji, že přichází Armageddon. Svět je na "Age of Excuse" velmi těžký, černý a mraky se dotýkají skoro země. V dálce zvoní zvony na poslední cestu. Průvod nese rakev s prokletým nebožtíkem. MGLA dokážou vytvořit atmosféru absolutního zmaru a beznaděje. Songy mají mnohdy až doom metalovou náladu. Dejte si pozor, aby vám neztuhla krev v žilách! Black metal, plný studených emocí a ozvěn ze záhrobí. Velmi dobré smrtící album!


Asphyx says:

The black metal played by the band MGLA is light and majestic. It attacks up and it will bite you like a rat closed in a cage in your body. The poison will go step by step into your blood and it will make you twitch and you will be only able to take your hand up to the sky. The drums are amazing and the vocal is very interesting. Guitar players play very sharp riffs which will freeze you and trample you in the ground. I would suggest listen to this in the morning when you go to work when you are in the process of waking up and wind is cold and crazy. This is how Armageddon would be like. The world is very heavy on this album and it´s black with clouds touching the ground. In the distance you can actually hear the bells for the last journey. The retinue is holding a coffin with a cursed death man. MGLA can make the atmosphere of absolute ruin and desperation. Sometimes, their songs have doom metal mood. Be careful, your blood could become ice! This black metal is full of cold emotions and echo from the other world. Amazing deadly album!


TRACKLIST
1. Age Of Excuse I (07:29)
2. Age Of Excuse II (06:57)
3. Age Of Excuse III (06:16)
4. Age Of Excuse IV (05:36)
5. Age Of Excuse V (07:00)
6. Age Of Excuse VI (09:36)