pondělí 18. května 2015

Minirecenze/minireview - FAITH NO MORE - Sol Invictus (2015)


FAITH NO MORE - Sol Invictus
CD 2015, Ipecac Recordings

Na FAITH NO MORE mi bylo vždycky sympatické to, že si hráli jak chtěli. Neohlíželi se na právě probíhající trendy a šli si svojí cestou. Uběhlo dlouhých osmnáct let od posledního dlouhohrajícího alba "Album of the Year" a i když mi nepřišlo vyloženě zlé, nijak jsme si do oka nepadli. Letos je to jiné. Novinka ve mě evokuje vzpomínky na dobu mých mladých let, kdy jsme byli překvapeni dokonalým vybroušeným klenotem "Angel Dust" (u songů z tohoto skvostu se tenkrát balily ženský asi nejlépe!). Pánové, jakoby pokračovali tam, kde kdysi přestali. Jsou opět svěží, polití živou vodou, sví, s neskutečnými nápady. Chemie opět zafungovala a najednou tu máme před sebou skoro ve 40 minutách rozložených deset songů, které obstojí klidně i samostatně. Jsem hodně pocitový posluchač a tentokrát mám chuť tančit. Já vím, je to asi hodně veselá představa, ale tyhle rytmy mě jednoduše nenechávají v klidu. Nebudu nahrávku podrobně rozebírat na malé kousky (to za mě udělají páni kritici), ale vězte, že jsem nenašel jediné slabé místo. Poslouchám a píšu dnes sice trošku o jiné muzice, ale do zakouřených pajzlů (kde jsou podle mě FAITH NO MORE stejně nejlepší a  nejjistější), se vždycky rád vracím. Nejvíc se mi líbí právě ty klidnější polohy, kdy krásně vynikne až pochmurná nálada. Z desky stříká určitý jiskrný neklid na všechny strany. Kapela nemusí nikomu nic dokazovat, album je nahrané s obrovským nadhledem, čiší z něj pohoda a zároveň drásá jako ostře nabroušený dráp. 

Nad hlavou se trhavě točí porouchaný větrák. Přes dým není skoro vidět na bar. Whiskey, cigarety a dámy s pochroumanou minulostí jsou mi velmi milou společností. V téhle atmosféře se pohybují FAITH NO MORE s jistotou gentlemanů a přehledem těch nejprotřelejších "floutků". Mozek, vypálený jako nová americká komedie o třech pokračováních, zmatené výkřiky starců v domově důchodců, čas, odpočítávající nám poslední minuty do konce pracovní doby. Stovky obrazů, spojených v nějaký ztřeštěný film. "Sol Invictus" ve mě probouzejí spoustu představ, vzpomínek a nálad. Znamená to pro mě, že se jedná o velmi dobré, emotivní album. Tolik můj verdikt, který se bude ale díky pestrosti nahrávky postupně měnit a vyvíjet (samozřejmě k čím dál lepšímu pocitu!). Vynikající deska!



Asphyx says:

The disquiet splashes around all sidesThe band has to prove nothing, the album is recorded with a great insight, the comfort can be felt and at the same time it is scratching like a sharp claw"Sol Invictus" give me a lot of ideas, memories and moodsIt means, it is a very good emotional album. This is my verdict, that will be changed and progressed. Excellent album!