neděle 6. září 2015

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh čtvrtý – můj první metalový koncert



Příběh čtvrtý – můj první metalový koncert

Měl jsem tenkrát tričko Cirkus of Power, na kterém byl znázorněn klaun – kostra v terči. Legendární triko, podle kterého mě všichni znali. Přivezl ho otec z Německa. Vůbec jsem nevěděl, co je to za kapelu. Všem jsem tvrdil, že to je šílenej nářez a tvářil se tajemně. Teprve po letech jsem si zadal jméno do Googlu a zjistil, že to je hroznej přiteplalej glam metal a ještě k tomu z Německa, uff. Metalový hadry se daly nosit jenom doma a venku, ve škole byly zakázaný. Holky ze zdrávky, se kterýma jsme jako čistě klučičí škola měli družbu, si nosily, co chtěly a tak docházelo ke krásným situacím, kdy proti mně při tělocviku stála kamarádka v tričku Metallica a já jak úchyl odbíjel míč při volejbale oblečený v červených trenýrkách a bílém tílku. Dokonce vznikl od holek i určitý odpor, kdy nám tajně říkaly jména kapel, hlásily něco o buzerantech v bílém a vůbec nás podporovaly. Nakonec tohle přátelství a společná rebelie vykrystalizovaly v krásnou myšlenku, uspořádat koncert.

Ten první, úplně první jsme zažili v počtu asi 15 lidí v garáži. Pozvali jsme tenkrát úplně neznámou kapelu s jepičím životem Big Foot, kde moje maličkost drtila basu. Mysleli jsme si, že je to heavík, mixnutý thrashem, ale byl to spíš punk. Odezva odpovídala složení kamarádů. Byla skvělá a pivo jsme nemohli skoro vypít. Kamarádův táta dokonce donesl sele. A tak jsme se cítili jako největší umělci ve městě. Hlavou nám ale vrtalo, že by to chtělo něco většího, pořádného, na co se jen tak nezapomene.

Naše zraky se upřely na kamaráda Kytku, jehož babička byla vrátnou v místním kulturním domě. Vydali jsme se, oblečeni v kvádrech a košilích za paní do vilové čtvrti, kde nás, rockové zmetky normálně vyháněli holí. Jenže šaty dělají člověka a já uměl vždycky dobře povídat a tak ta stará, ctihodná dáma souhlasila. Jen prý pak musíme po sobě všechno uklidit. Samozřejmě jsme přísahali na svoji čest a svědomí.

Sehnali jsem tři kapely, my se samozřejmě již asi po desáté rozpadli a jako jedinej hrál na bubny Prcalík a ten byl naštvanej, tak se nehrálo. Jména kapel jsem se pokoušel dát dohromady s pár pozůstalými z té doby, ale dohady byly takové, že radši nebudu jmenovat konkrétně. Každopádně, natěšeni na den D jsme najednou stáli před svým snem. Zabili jsme prase, koupili několik sudů piva a pozvali i party, co bychom jim normálně radši dali do držky. Kamarádova babička si na ochozu vytáhla houpací křeslo, rozložila pletení a pak málem spadla dolů.


Zpěvák první kapely totiž, aby zaujal, tak se jal na pódiu kadit. Povedlo se a ta sběř dole z toho měla ještě radost. Boha jeho! Pak se rozpoutalo peklo. Během asi tak minuty nikdo nevěděl, kdo je muzikant a kdo návštěvník. Hrálo se asi ale jenom hodinu a půl a to přesně do příjezdu tehdy velmi benevolentní policie, která si po zásazích na Národní třídě chtěla napravit reputaci. Nepomohlo nám ani tvrzení, že se jen tak bavíme, ani to, že to tedy ztlumíme. Asi jim vadily vytrhané parkety, zapálený stůl a rozkousané (ano, opravdu rozkousané - je to i v protokolu) závěsy. 

Náš první koncert sice vstoupil do dějin, ale už se nikdy neopakoval. Raději jsme už nic neorganizovali a pro jistotu začali jezdit na koncerty do Prahy a Liberce. Zajímavé je, že ta krásná žena, kamarádova babička nám nikdy nic nezazlívala, dokonce i po letech se k nám hlásila a pokaždé hovořila o tom, že konečně zažila něco pořádného, stejně jako mezi světovými válkami. Jen ji zaráželo, že na akci nebyl přítomen kokain. Byl jsem té dámě dokonce na pohřbu a dodnes, když jdu kolem kulturního domu v Mladé Boleslavi, směju se jako blázen.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):