DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 25. října 2015

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh jedenáctý – hospoda U Dubu

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh jedenáctý – hospoda U Dubu



Příběh jedenáctý – hospoda U Dubu

V garáži jsem si vypěstoval poměrně kladný vztah k pivu. Tenkrát se tak nějak automaticky počítalo s tím, že ho člověk pije. Měli jsme dvě nejvíc oblíbené značky. Jako správní boleslavští patrioti jsme preferovali Klášter Hradiště a Podkováň. Bývalo to dobré pivo, byli jsme na něj zvyklí, akorát nám lahváče časem přestaly stačit. Někoho napadlo, že nejlepší by bylo zajít někam do hospody. „No jo, ale vždyť nám některejm nenalejou kvůli věku?“: doplnil vášnivou debatu Kytka a my souhlasně a zadumaně kývali hlavami. Známý raubíř Prcalík měl ale ihned jako vždy po ruce řešení. „Pojďte do hospody U Dubu, tam choděj samý máničky a výčepákovi to je u prdele, kolik komu je.“ Panečku, to byl ale nápad. Ihned druhý den jsme vyrazili.

„Dobrý den“: pozdravil jsem nesměle u vchodu do šíleně zahuleného pajzlu. „Zdááár, co si dáš“: zahlaholil Kája, asi největší chlap jakýho jsem kdy do té doby viděl. „Limonádu, točenou“: opatrně jsem vzhledem ke svému věku pronesl. „Drž hubu, dáš si pivo“: odpověděl výčepák a postavil přede mne orosenou sklenici. Ježíšimarjápano, to byla ale lahoda! Konečně točený! Kluci se začali pomalu trousit dovnitř a sedat si do koutu vedle mě. Situace se opakovala a najednou byl stůl plný mladíků, s nášivkami SLAYER, METALLICA, MEGADETH, KREATOR, SODOM na džískách a s dlouhými vlasy. Místní štamgasti zbystřili pozornost a nejdřív si mysleli, že jsme předvoj. Večer totiž, když se setmělo, začaly přicházet starý máničky, kluci, co už to měli v hlavě trošku víc srovnaný. Ti poslouchali DEEP PURPLE, BLACK SABBATH, PINK FLOYD, LED ZEPPELIN, THE WHO. Pro nás prostě už starý páky s úplně stejným přístupem k muzice.

Po několikadenním večerním oťukávání a několika hádkách o to, zda jsou BEATLES nebo nejsou sračka a pár poblitých stolech se nakonec tak nějak automaticky v tomhle začouzeném lokále utvořila zvláštní rockerská parta. Snad každý, včetně několika místních dědů, kteří ve městě bydleli, to byla samá metalová a tvrdě hudební smetánka. Když si vzpomenu, kolik informací, kapel, příběhů a osudů já tam slyšel a viděl, vydalo by to na knihu. Vše samozřejmě provázel u někoho démon alkohol, ale celkově se spíš jen tak popíjelo. V hospodě nebyla televize, jen jeden jukebox a starej hnusnej a pořád porouchanej větrák.

Každý měl svoje místo, hlas a ostré lokty, které si musel vysloužit znalostmi o muzice a přinesenými kazetami.  Já byl za hodně ceněného, vozil jsem klukům z Polska, o co si řekli. Kolikrát se šílené debaty o muzice zvrhly v nekonečné nadávání, sem tam nějaké to silácké gesto, ale pro nás, thrashové metly, to bylo hlavně další místo pro setkávání. Kdo nebyl v garáži nebo v plynárně, seděl určitě U Dubu. Tenhle v podstatě nechutnej, dělnickej lokál, kam si chlapi chodili po výplatě utratit spoustu peněz, aby přežili těžkou práci a mnohdy i svoji neschopnost, měl svůj genius loci. My, mladí bukanýři jsme starý oknírovaný rockery naučili spoustu pro ně nových kapel a oni nám za oplátku vyprávěli staré příběhy o tom, jak sháněli gramodesky, kdo komu utekl za hranice, kde se jak dá co sehnat. V té době to bylo k nezaplacení.

Hospoda ležela na kopci, kousek od náměstí Míru. Jezdili jsme do ní ze sídliště na kole. Pamatuji si jako dnes ty neskutečné držkopády cestou domů. Sjíždělo se po asfaltce, rovné a poměrně prudké. Dole byly koleje a přejezd ohraničen zábradlím. Snad pokaždé se někdo namotal na kovové tyče trčící nebezpečně do vzduchu. Kolik rozmlácených tlam, zničených kol a nebezpečných pádů já tam viděl. Pak nám tuhle naší metalovou oázu zavřeli, udělali z ní butik pro ženštěji založené muže a my se museli přesunout kousek vedle k Hymrům. Už to ale nikdy nebylo úplně ono. To souznění mezi starým a mladším rockerským světem se rozpadlo. Jako by někdo roztrhl skoro neviditelnou pavučinu utkanou z pečlivě vybudovaných a vypitých vztahů.

Tehdejší postavičky ještě občas potkávám. Některé nasedly na vlnu demokracie a podnikání a jsou z nich dnes živnostníci, někteří zaznamenali úspěchy ve svých oborech, případně žijí poklidným životem stárnoucích jedinců. Pár jadrných, ostrých a nezlomných ale zůstalo. Většinou nedopadli moc dobře. Zrovna nedávno jsem jednoho viděl. „Ty vole, Kubo, co tady děláš, sem myslel, žes už dávno položil lopatku?“: hrnul se ke mně. „Zachlastáme?“: dodal maník s vizáží bezdomovce a vyděsil mého synka. S díky jsem odmítl. „Kdo to byl tati?“: zeptala se po chvíli moje ratolest. „To byl Máťa, ten mě naučil poslouchat LED ZEPPELIN, víš“: odpověděl jsem a bylo mi náhle šíleně smutno na duši. 

Otázku o tom, co to jsou LED ZEPPELIN, jsem už skoro nevnímal. Moje myšlenky zamířily ke kdysi slavné undergroundové hospodě U Dubu. Vydali jsme se raději dál do města.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):


Share this games :

TWITTER