neděle 4. října 2015

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh osmý – jedeme na Megadeth, vy kurvy!


Příběh osmý – jedeme na Megadeth, vy kurvy!

Prcalík se ke mně žene, že mě málem porazí. Procházím se se svým psem a je krásné babí léto roku 1994. „Ty vole, v Praze budou Megadeth!“: zařve mi přímo do ksichtu. „Jasný, jedem“: rozvážně odpovím. Jenže to nebylo jen tak. Lístek stál šílený peníze, musel jsem na něj jako student několik měsíců o sobotách a nedělích makat. Sedřený jsem si o víkendech každý večer pouštěl všechna dosud vyšlá alba a modlil se, aby to všechno dopadlo. Prcalík měl otce v Německu a nic neřešil. Někteří z naší party už pracovali nebo byli na učňáku a měli nějaký příjem. Naši o nějaké podpoře metalu nechtěli ani slyšet a tak to bylo na mě.

Konečně přišel pátý duben 1995, já si dal do kapsy vydělané peníze a ten den nemohl dospat.

Jelo se vlakem, sraz byl dole na nádraží v Boleslavi. Courák vyrazil ku Praze a někteří z nás už byli totálně namol někde kolem zastávky Všetaty. Do hlavního města jsme dorazili sice všichni, ale pár slabších kusů odpadlo. Vlak byl přeplněný, samá mánička, samej mastnej vlas. Nebyly ještě tenkrát tolik plechovky a tak to ve vagónech cinkalo mezi lahváči o sto šest. Měli jsme sebou jako ty největší paka a maloměšťáci kazeťák a u skladeb, jako byla Hangar 18, řvala snad celá kolejová souprava. Hergot, síla už byla jenom ta cesta. Kolega Prcalík celou dobu ve vlaku křičel: "Jedeme na Megadeth, vy kurvy!", což spoustu potencionálních cestujících odrazovalo vůbec od toho, do vlaku nastoupit.

U nádraží v Praze se asi pět kluků porvalo. Důvod byl zcela jasný. Někdo zahlásil na Mustaina, jiný nesnášel Metalliku. Já měl rád tenkrát obě party a tak jsem ze své pozice „velkého a silného hovada“ vše rozehnal. Před sportovní halou postávali policisté na koních a vedle na autodromu pár německých fanoušků demolovalo tuhle pouťovou atrakci s obrovským nadšením. Několik našich holek spadlo na zem a tak jsem se díky neustálému pomáhání na nohy dostal do areálu poměrně pozdě (CORROSION OF CONFORMITY jsme díky tomu propásli). Pošlapaný, opět s asi pátými rozsekanými brýlemi v řadě. Uff. Jedno sklíčko jsem měl zaseknuté do ramene. Pak to vypuklo.

Koncert jsem si tenkrát neskutečně „odpařil“. Pánové z Megadeth byli na vrcholu a v plné síle. Mustain sice působil jako mimozemšťan, ale jeho riffy řezaly jako břitvy. Někdo mi poblil záda, další polil kecky pivem. Moje tehdejší „nejlepší kamarádka“ omdlela nadšením a já ji smradlavý a utahaný křísil. Bylo to inferno. Masakr. Dodnes se divím, že jsem to přežil. Ihned jsem zakoupil ještě tričko Megadeth a nosil ho potom ještě dlouho jako svátost.

Kalilo se v Praze po různých non - stopech až do rána, do prvního vlaku. Vždycky jsme někam přišli, oni nás tak po hodině vyhodili a šli jsme dál. Párkrát nás zastavila policie a snad jen díky mé výřečnosti a vizáži „metalového intelektuála“ jsme nebyli zadrženi. Konečně vlak vyrazil k domovu a nebýt toho, že ještě ve dvanáct v poledne jsem telefonoval do několika železničních stanic a sháněl své kolegy ve zbroji, mohl jsem si konečně vydechnout. Splnil se mi tenkrát sen, užil jsem si to a navíc mám tunu a půl zážitků. Krásný to bylo a ještě si mě tam vyhlédla jedna moc hezká slečna. Ale o tom zase někdy příště.



Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):