středa 23. prosince 2015

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvacátý – proč milujeme rock´n´roll



Příběh dvacátý – proč milujeme rock´n´roll

Na začátku byla rebelie. Chtěli jsme být jiní. Odlišní, nezařadit se do tupého stáda. S přibývajícím věkem je to čím dál tím těžší, přeci jen nás všechny semlela práce, rodina, povinnosti, ale svoboda se ukrývá v duši, jak praví jedno známé a otřepané přísloví. Neznám nic lepšího, než přijít z práce domů, natáhnout si svoje křečovými žílami opředené nohy nahoru a ohulit volume doprava. Možná je to muzikoterapie, možná jenom léčba hlukem. Je to vcelku jedno. Nic neřeším, relaxuji, jen se houpu na vlnách kytarových motivů. Tohle posluchačům jiných stylů nevysvětlíte, chybí jim ten prožitek, kus toho vzájemného setkání s kapelou.

Když jsme se v mládí ještě všichni dělili na metaláky, depešáky a diskofily, tak jsem každému na potkání vyprávěl, že nejvíc lahodí mému uchu právě kytary. Věkem jsem tohle tvrzení rozšířil na celou sestavu a nakonec dospěl k závěru, že mě nejvíc nabíjí rytmus. Proto taky nejvíc miluju smečky, kde zpívá baskytarista. Přijde mi totiž, že u nich hlas bývá „jen“ doplňkem k hudbě, nijak ji nenarušuje a nedráždí mě. Nemám rád ječivé hlasy (až na pár výjimek) a k smrti mě čím dál tím víc nudí různá preludia. Chci nakopat zadek, chci pořádnou skladbu, kus rozpoznatelného talentu a ne jen ekvilibristiku lidí, připomínajících mi spíše stroje, než živé bytosti. Proto navěky zůstanu a budu jednou pochován jako rocker. I když hodně extrémní.

Miluji vyprávění starých „big beaťáků“, sleduji retro pořady v televizi o hudbě od šedesátých do devadesátých let. Rád přehrabuji a znovu objevuji různé rockové skvosty. Jeden lidský život je asi na tenhle úkol příliš krátký, ale za pokus to stojí, co říkáte? Když totiž nahlédnete pod pokličku a vybíráte si pro sebe jen ty nejlepší kousky masa, najednou zjistíte, kolik krásy, krutosti, smutku a ostatních emocí se dá vyjádřit pomocí několika nástrojů. Historie elektrické kytary, basy, bicích a uřvaných hlasů vydává pro mě neustále nová a nová svědectví. Asi jsem byl zplozen někdy v dávných bluesových časech, pak několikrát znovuzrozen a nakonec vyplivnut do dnešních časů. Kdo ví? 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):