pondělí 21. prosince 2015

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh osmnáctý – metalová trička, příběh jedné závislosti



Příběh osmnáctý – metalová trička, příběh jedné závislosti

Úplně první tričko jsem si udělal sám. Ukradl/půjčil jsem si od jednoho kluka ze školy šablonu, kterou vyrobil z kartonu, sehnal bílé tričko od Poláků a pak už zbývalo jen sehnat sprej. „Slayer musí bejt červenej, vole“: prohlásil  Prcalík a podal mi stříkací pistoli s lakem, který ukradl otcovi z garáže (ten si ji zapůjčil v automobilce – šípková červeň – pozn. autora). Jenže čert nikdy nespí a já v té době nebyl zrovna z nejšikovnějších. Při prvním nástřiku bylo logo úžasné, velké a já se naparoval jako páv. Jenže po prvním vyprání (dočista do čista) zrůžovělo a já se dočkal nejednoho posměchu. Pro slova jako buzík, prdel, řiť, teplomet, bukvič apod. nešli kamarádi daleko a já jednou vzteky tričko raději roztrhal. Stejně už bylo seprané. Bylo na čase si pořídit originál. Tedy, spíš repliku od polských kšeftařů. Na víc prachy nebyly.

Otec mi sehnal brigádu v Boleslavské Škodovce. Dva měsíce jsem o víkendech trávil v podzemí pod lakovnou, neviděl jsem světlo a jen se s kamarádem dohadoval, kdože nám to hází všechny ty „sračky“ na hlavu. Byli nad námi zaměstnáni ještě Kubánci, Poláci, Češi i Slováci. Moje tričko tak bylo vykoupeno zažíváním několika národů a několikatýdenní bolestí zad. Do kanálů jsem se totiž díky své výšce nevešel. Každopádně, následující výlet, výběr a nekonečné dohadování o pár korun s prodejcem metalových falzifikátů stáli za to. Jako svátost jsem si nesl domů obleček s nápisem METALLICA. Motiv Kill  ´Em All. Už jsem nikomu nebyl pro smích a tričko jsem vyhodil vlastně až v letech, kdy moje postava začala z nějakého záhadného důvodu nabývat na objemu a došlo na mě období, že metal nemusím a skoro všechny kazety a oblečení jsem vyházel.

Základy mého prokletí, jakéhosi zvláštního fetiše byly položeny. Dodnes mi manželka vyčítá, že nejsem normální, že už to nemáme kam dávat, že to stejně neunosím a kdože to má pořád žehlit. Jenže já už v ničem jiném skoro nechodím, dokonce i jemnější motivy nosím v práci. Triko, jako výraz příslušnosti ke komunitě pochybných existencí, jako poznávací znamení, jako úžasné mimikry, nosím dodnes. Seznámil jsem se díky nápisům na prsou s nekonečnou řadou známých, kamarádů a stalo se pro mě výrazem podpory oblíbených kapel. Někteří kolegové nebo ti, co nepronikli přes určitou slupku, kterou si kolem sebe každý časem vybuduje, mě možná považují za podivína, absolutního NE - znalce moderního šatstva. Já se cítím pohodlně, nemusím řešit, co se zrovna nosí a je mi vůbec tak nějak fajn.

Zajímavé je, jak se mi měnil vkus. Nejdříve jsem odmítal vyloženě lebky a smrt, upřednostňoval jsem spíše jednoduchá loga. Postupem času jsem samozřejmě přitvrzoval a dnes si užívám každý obrácený kříž nebo vyhřezlé střevo. Lidi to odrazuje a mnohé i odpuzuje. Jsem tomu rád. Nevím proč, ale mám ksicht, který láká všechny bezdomovce jdoucí pro svoji almužnu, jehovisty, magory všeho druhu i maminky svěřující se na dětských hřištích o tom, že je starej nechce. Možná jsem se měl stát prodejcem nějaké víry, asi bych byl úspěšný (co byste řekli na guru Asphyxe?). Nic nepomáhá drsný výraz mých slábnoucích a mhouřících očí, ani zaujmutí postoje zápasníka – šelmy, připravené ke skoku. Lidé stejně přijdou a chtějí se bavit, žádat, prosit. Jediné, co pomáhá, je triko s nějakou pořádnou kostrou. Má to ještě jednu obrovskou výhodu. Maniaci s podobnými nápisy, fanoušci stejných kapel se podle nich mohou sdružovat, pokecat.  Dříve to nahrazovalo různé dnešní facebookové skupiny, případně diskuzní fóra.

Mám takové divné pravidlo, nikdy si neberu tričko skupiny, která zrovna hraje na koncertě. Nevím, proč to tak mám, asi to vzniklo v době, kdy jsem začal o muzice psát a některé smečky si o sobě „začaly moc myslet“. Výjimkou jsou snad jen Motorhead, ale to už je na jinou kapitolu.

Dnes jsem „otrikován“ tak, že si přijdu jako nějaká zelená vdova ze satelitního městečka, která neví co se svými kurvími  oblečky. Jsem tomu rád. Podporuji tím kapely, o kterých si myslím, že si to zaslouží a ještě mě nikdo na ulici neotravuje. Jen to postávání před školou a čekání na děti budí občas v ostatních „vystajlovaných“ rodičích lehký úsměv na tváři, případně náznak mírného respektu. Nevadí mi to. Jsem rád, že jsem téhle v osmdesátých letech propuknuté anti módě podlehl. 



Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):