neděle 6. prosince 2015

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh patnáctý – hřbitovní kvítí


Příběh patnáctý  – hřbitovní kvítí

„Hele kluci, co takhle vyrazit někdy na hřbitov“: zeptal se hlavní filozof naší skupiny ztracených duší Kytka. Mezi všemi to zabručelo. „Proč jako, co tam budeme dělat?“: ohradil se Prcalík a bylo na něm vidět, že zrovna tohle mu po chuti není. „No ne, jako že metal a tak. Co jsem četl v zahraničních časopisech, tak to některý kapely dělají“: pokračoval Kytka. Pak začal mluvit o Venom, o Bathory a podobných smečkách. Všem nám to začalo vrtat hlavou. Když už jsme ty metalisti, tak by to asi chtělo. Jen nám nebylo moc jasné, co tam budeme dělat. Jenže kluci tomu začínali přicházet na chuť a někdo dokonce přišel na to, že prý tam parta z města chodí taky. A jako že to je nejvíc, co může být. Přiznám se, že mně se moc nechtělo. Zrovna v té době jsme pochovali moji babičku a představa, že se procházím po hřbitově v noci a ruším mrtvé v jejich odpočinku, mě docela děsila.

Jenže jsem nechtěl trhat partu. Plán byl jednoduchý. Kytka vezme foťák, já pivo, Prcalík lano a ostatní se jen tak přidají. Přelezem zeď, vyfotíme se u toho nejstaršího hrobu a mažeme pryč. Zase takový hrdinové jsme nebyli. Vždyť všechny ty obrácený kříže, malůvky, nášivky a černá trika ukrývaly pod sebou jenom partu mláďat, která se teprve seznamovala s okolním světem. Abych si dodal odvahy, vedl jsem drsné řeči, poslouchal celý den jen Slayer a uklidňoval jsem si tím rozklepaná kolena. Byl pátek, podzim a my seděli v garáži. Všechny propriety připraveny, pivo dopito, nálada vtipně mrazivá. Jde se na to. Nikdy bych nevěřil, že nakonec k cíli dorazí jen naše nesvatá trojice a bohyně Jana. Ostatní to pod různými výmluvami vzdali. Protože jsme s Kytkou nejvyšší, přehazujeme přes zeď provaz. Na kostele právě odbíjejí půlnoc. „Ty vole, akorát to vyšlo, to je metal, co?“: dodává nám odvahu Prcalík, který si díky svým krátkým nožičkám právě trhá rozkrok u kalhot.

Nakonec se nám povede našeho kolegu víceméně přehodit a nastává problém, co s Janou. Tady je to přeci jen veselejší, protože je oplácaná na těch správných místech. To si nesmíme nechat, za neustálého smíchu, sexuálních narážek a vtipů, ujít ani jeden. Konečně jsme na místě. Lampy osvěcují pečlivě udržované náhrobky a všude je šíleně sychravo. „Do prdele“: zahlásí za námi malý Prcalíkův stín. Tenhle nezmar rozšlápl právě nějakou lucernu. „De vo hovno, stejně nechápu na co mrtvejm svítěj“: komentuje to a pokračujeme všichni dál, až k obrovské pískovcové hrobce. Našlapujeme tiše, Jana mi svírá ruku, až to bolí a nakonec Kytka do ticha pronese: „Kurva, ty vole, já zapomněl doma film“. To už se neudržíme a nahlas se smějeme jako blázni. Zůstáváme po dohodě sedět na jednom asi stoletém hrobě a zapomětlivý kamarád se vydává na dlouhou cestu přes půl města pro film. Povídáme si strašidelné příběhy. Kolem se vznáší ve větru listí a mluvíme tiše. Jana se ke mně tiskne, jako by po mě chtěla něco víc, než jen ochranu před smrtí, která je cítit všude kolem.

Když jsme v nejlepším, objeví se kousek od nás obrovská postava hlídače a s ukrutným řevem se za námi žene. Prcháme zmateně a hlavně každý na jinou stranu. Jako by se v nás probudily dlouho uložené geny z dětství, kdy jsme kradli jablka na zahradách ve vilové čtvrti. Zásada číslo jedna, každý zdrhá jinam! Vidím v dálce Janu, jak jako správná ženská kličkuje a její způsob běhu je více než legrační. Je chycena a to my tak nenecháme. Vrháme se na hlídače se slovy, ať toho nechá, že jsme se přišli jen vyfotit (jak mohl chudák takovou kravinu vůbec pochopit?) a nakonec se nám podaří naši kamarádku odtrhnout z jeho pařátů. Dostávám několik facek, Prcalík je kopnut pod koleno a pajdá. Ale nevadí! Hurá, teď už utečeme. Vyhazuji Prcalíka přes zeď, Jana pokračuje za ním. Já ztrácím rovnováhu a padám po zádech do čerstvě vykopaného hrobu. Za zdí se ozývá tlumené setkání s Kytkou, který hrdě nese v ruce film.

„Tak a teď tě zasypu hlínou“: ozve se nade mnou a hřmotný pán s baterkou v ruce si spokojeně zapálí cigáro. „Máš dvě možnosti, bud´zavolám poldy nebo mi tady uhrabete cesty“: dodává. Křičím o pomoc na své kamarády ve zbroji a samozřejmě volím práci.

Postáváme s hráběmi v rukou, zametáme s košťaty. Vozíme hromady prachu, suti a listí na hromadu. Noční brigáda na hřbitově taky není k zahození, říkáme si a moc dobře víme, že budeme v pondělí ve škole za největší hrdiny. Kytka vítězoslavně každého fotí v různých tvrďáckých pózách a všichni se asi měsíc těšíme, jaké budeme mít krásné metalové fotky. Bohužel, v tom všem zmatku náš milý, technicky nadaný přítel usadil špatně film do přístroje a po příchodu do obchodu Fotografie je nám tak předána pouze jedna fotka, kde je krásně vidět panelák, který stojí naproti hřbitovu.

Naše záliba v hřbitovech ale byla tímto spíše povzbuzena, než odrazena. Jen s tím rozdílem, že jsme si je od té doby užívali spíše imaginárně, u muziky. Na reálný hřbitov jsme se vydávali jen, když to bylo opravdu nutné. Jako třeba v případech, kdy do věčných lovišť začali odcházet někteří naši kamarádi. K čemuž bohužel začalo po několika letech docházet. Jakoby se nad naší partou začala vznášet černá oblaka. To už je ale na jiný příběh. Svět byl v té době přeci jen o hodně hezčí u reproduktoru, venku mezi panely, případně v hospodě, než mezi hřbitovním kvítím.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):