neděle 13. prosince 2015

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh šestnáctý – ozvěny rumunské


Příběh šestnáctý – ozvěny rumunské


Nás s Kytkou by to v životě nenapadlo, ale moje máma měla v Čedoku nějaké slevy a zařídila nám výjezd do rumunského letoviska Constanta. Můj otec prohlásil, že s nikým autobusem nepojede, že to odřídí autem. Kytkův táta, který s ním pracoval ve fabrice, souhlasil a tak se jednoho krásného letního dne, kdy začala na přelomu července a srpna řízená dovolená v boleslavké škodovce, vydaly dvě auta značky Škoda 120 směrem Slovensko. Já si vzal sváteční tričko Slayer a Kytka Metalllica. Oba jsme dostali spoustu rad, jak na rumunské holky, co si počít v případě setkání s hrabětem Drákulou a hromadu dalších informací, které do nás asi měsíc hustil Prcalík horem dolem.

První zastávka kousek za Bratislavou, konzumace řízků, Kytkovo tajné kouření za pumpou a neustálé nadávání jeho otce nad tím, že mu nevětrá vzduchotechnika v autě. A už je tu Maďarsko, mě neskutečně bolí mé dlouhé nohy, poskládané vzadu na base od piva a obložené bagáží. Myslím na holky, usínám a proklínám svého otce, protože nechce dělat přestávky. Šineme si to sto kilometrovou rychlostí k Budapešti a kousek za krásně ozářeným městem stanujeme někde v lesích. Usínám už jen z toho důvodu, že si mohu taky na chvilku natáhnout nohy. Se sluchátky na uších, kde mám zrovna Kreator (Extreme Aggression). Přes noc, aniž bych tuhle krásnou německou muziku vnímal, se mi vybíjejí další baterie a já marně přemýšlím, cože vlastně u toho Černého moře budu dělat? Brácha je ještě prcek, s rodičema je samozřejmě nuda a Kytku vidím každý den. Mám ksicht otráveného puberťáka a šíleně blbý kecy.

Jestli jsme hranice mezi Slovenskem a Maďarskem projeli v klidu, tak si nás, tohle podivné léto 1989, Rumuni vychutnávají jako nikdo jiný. Koukají dokonce i do pneumatik, já se musím vysvléct skoro do naha. Což o to, na celnici pracuje i moc pěkná Rumunka, ale stejně to všechno působí šíleně neutěšeným a temným dojmem. Konečně jsme v zemi pana Ceaușesca. Všude je najednou hrozná tma, nikde žádná lampa, dokonce projíždíme úplně setmělou Bukureští, jen hvězdy a nadávání mého otce za volantem. To odhodlání, konečně si užít jinou dovolenou, než v Chorvatsku, je ale veliké. Přijíždíme do Karpat a tady začíná jedna z mých největších nočních můr v životě.

Projíždíme nějaké menší městečko, s divně sprostým názvem, když tu se náhle ozve obrovská rána. „Do prdele, oni po nás hází šutry“: zaječí máma a já si mimoděk schovám hlavu do dlaní. Brácha brečí a bojíme se zastavit. Vyjíždíme na jakousi dálnici. Tedy, tak je to označeno v mapě, ale realita je jiná. Jedná se jen o rozlitý asfalt, plný děr a beznaděje. Konečně svítá a zastavujeme uprostřed absolutní pustiny. Že by chvilka klidu? Omyl, během pěti minut je kolem otevřeného kufru s potravinami a oblečením asi deset Rumunů tmavé pleti, tahají nám všechno z rukou a snaží se odnést mého bratra. Zachránilo nás druhé vozidlo naší výpravy, které víceméně účelově najelo do hloučku urputných a neodbytných zlodějů. „Mazejte do prdele:“ řve Kytkův otec ze staženého okýnka a bere do ruky hasák. Můj táta se přidává a já chráním celým svým tělem bratra. Zabírá to.

Máma málem omdlévá a Kytka si zapaluje poprvé v životě před dospělými cigáro. Nikoho to nešokuje. Nakonec kouří se svým otcem a pořádáme menší poradu. Musíme dál jet jen pohromadě, jistit se. Vyrážíme. Nekonečná silnice, občas divná městečka, u kterých máte pocit, že když zastavíte, tak už nikdy nebudete žít. Špína, šeď a volání malých otrhaných dětí: „Gumi, gumi, gumi“. Chtějí žvýkačky, pro ně jsme „zápaďáci“. To všechno v šíleném kontrastu s překrásnou přírodou hor. Nespíme, jíme jen paštiky Májka, které kolují po vozidle jako nějaká podivná dýmka míru. Brácha se strachem počůrává, klepou se mu ruce. „Jde o to, hlavně si tu dovolenou užít“: pronese moje máma do ticha a na otcovi je vidět, že mu každou chvíli praskne hlava.

Takto to pokračovalo ještě jeden den. Pak se otevřela krajina a my spatřili moře. Šedivé, ve zvláštním oparu a úplně jiné, než to, které jsme znali z Chorvatska. „Teda, nic moc, Mácháč je lepší!“: zahlásí Kytka na improvizovaném odpočívadle a jeho překrásná máma se už vidí dole na pláži. Následuje ubytování, úplata hlídačky parkoviště kartonem cigaret a konečně chvilka klidu. Pokoje jsou vcelku pěkné, i když staré. Lidi ale mají pořád takové divné pohledy. Chvilku polehávám a už máme s Kytkou sraz dole před hotelem. Kolem prochází místní milice a kouká na nás jako na vrahy. Skáčeme do vody a řveme jako na lesy. Přichází skupinka rozjásaných východoněmeckých děvčat a já blahořečím svoji učitelku němčiny, že byla tolik přísná. Jsme najednou středem pozornosti a i naši rodiče mají obrovskou radost, že se nějak zabavíme. Vyměňujeme poznatky o kapelách a jedna moc pěkná holka na mě kouká, jako na svatej obrázek.

„Hele, ve tři jsem nám domluvil schůzku, ale prej je hlídá nějakej jejich vedoucí, tak musíme po parapetu, okno bude otevřený“: slibně mě navnadí Kytka a dodává, že slečny mají i nějaký chlast, přivezený z domova. Ono to tady nebude zase tolik špatný, říkám si a beru z kufru dva kartony cigaret na úplatky. Kdybych já blbec věděl, jak nám za chvíli budou chybět.  Ve tři ťukám na dveře Kytkova bytu a přistihuji jeho mámu v krásných plavkách. Koukám s otevřenou pusou, ona se směje a dává svému synovi několik marek, že prý ať holkám něco koupíme. Vylézám na úzký parapet, pokládám jednu nohu za druhou a ve třetím patře hotelu působíme jako dva holubi na báni. Těšíme se moc. Jsem u okna první a zadýchaný.  „Třeba dnes zasunu do nějaký Gertrudy“: ozve se za mnou a jedna z děvčat otevře prudce okno. Bohužel ven, ne dovnitř, jak by se slušelo v civilizované zemi. Ztrácím balanc a padám. Dlouho, jako pytel brambor. Moje maličkost zaduní dole pod hotelem. Trefil jsem se přesně na betonový sokl. Přímo na břicho. Zaskučím, chvíli se pokouším slézt, ale omdlévám.

Z vyprávění vím, že Kytka vzbouřil celý hotel. Prý to bylo jako v nějakém akčním filmu. Sanitky, policie, houkačky, ječící holky, plačící matky a u toho všeho chudák Kytka, který se tváří, že umírám. Prý jsem k tomu neměl daleko, prozradí mi před delegátkou doktor. Každá věta jde přes ni, umí pouze rusky, německy a rumunsky, moje máma jen německy.  Odvážejí mě na pitevnu, vlastně to tam jen tak vypadá, možná bych si tipnul i veterinu, nevím, ale kolem na chodbách se válejí na dekách ranění, přelézají je děti a všude se ozývá hrozný řev, tak si myslím, že už jsem dávno mrtvý. Ale kupodivu nejsem, je tu konečně můj pokoj, prý pro zahraničí hosty. Vedle v posteli nějaká blondýna, říkají, že s pohlavní chorobou a z Polska. Opět se ocitám v mdlobách a probouzím se jen ve chvíli, kdy mi zabodávají do levé půlky zadku další a další jehly s nějakou omamující látkou. Pamatuji si jen obrovské slunce, které je pokaždé jinak vysoko, nemám vůbec pojetí o čase.

Prý jsem byl v tomhle stavu několik dní. Ležel jsem na tom smradlavém kavalci a bylo mi líto sestřiček, protože doktoři na ně šíleně řvali. Jako zahraniční pacient jsem měl určitá privilegia. Třeba jsem dostával jídlo, které jsem ale nemohl pozřít. Kupříkladu taková zemlbába, kde jsou místo jablek mořské plody, pro mě rozhodně nebyla. Velebím raději české piškoty a jídlo rozdávám dětem. Rozkřikne se to a v našem pokoji se tvoří fronty. Mám přidělenou jednu učenkyni, která mě hlídá ve dne v noci. Má krásně tmavý korálkovitý pohled a usmívá se jako andílek. Neumí mluvit jinak než rumunsky, přesto trávíme dlouhé hodiny zíráním do očí, občas mě pohladí po tváři a dokonce jmenuje několik metalových skupin, které zná. Mít nějakou sílu, asi bych si s ní dal rande, takhle ale jen počítám okamžiky, kdy přijde její obrovská stará kolegyně a začne ohřívat na kamnech lahvičky s dalšími léky. Pak našroubuje jehlu a já se modlím, aby byla sterilní. Nepřijde mi, ale to tady nikdo neřeší. Občas mám halucinace, můžu ležet jen na pravé straně těla a hlavně mě neskutečně bolí břicho.

„Co ti je?“: ozve se "česko-polsky" z postele v protějším rohu. Je noc a já si poprvé uvědomuji, že nejsem v pokoji sám. Zvedá se nádherná blonďatá Polka Alesandra a vypráví mi o tom, že je z Wroclavi a že je tady na dovolené s rodiči, dokonce ve stejném hotelu jako já. Pak se rozbrečí a není k utišení. Když šla večer sama na pláž, zaplavat si, tak (jak byla každý den zvyklá) ji přepadla parta Rumunů a hodinu ji znásilňovali. Kdyby nepřispěchal na pomoc jeden zaměstnanec recepce, asi by tam zemřela. Ze své vrozené vnímavosti se mi ji chce hrozně obejmout, ale nejde to, nemůžu se zvednout. Pláče dál, dlouho a nad městem září tisíce hvězd. S Aleksandrou si další dny často lámaně a rukama povídám, je na tom jako já, taky kdysi prokletá thrashem. Vypráví o polské scéně, o klubech, o kapelách a mezitím ji v návalech tečou slzy. Přijdeme si, jako bychom se znali od malička, jako by patřila mezi nás, na panely, do garáže, do hospody U Dubu.

„Asi umírám“: říkám Kytkovi, když přijde na návštěvu. Je opálený a měl něco s Gertrudou. Přišel se rozloučit, odjíždějí. Objímáme se a modlíme se spolu, abychom se setkali v Boleslavi. Odkazuji mu pro jistotu všechny své kazety a najednou je pryč.

Já po týdnu připomínám stín a začíná být problém s placením. Nakonec se prý vše dle doktorů nějak neustálými injekcemi samo vyřeší a já po 14 dnech v lazaretu smrti vylézám na rozžhavené slunce a několikrát cestou upadnu na schodech. Jsem slabý jako moucha. Ale té radosti! Otáčím se, v okně stojí Aleksandra a mává mi. Ještě si tady pobude, má syfilis, který chytla od jednoho násilníka. Potkáváme ještě její rodiče, matka pláče a my vyrážíme k hotelu. Musíme si sbalit, zítra jedeme domů. Konečně! Břicho mám nafouklé, jsem shrbený a prý mi tam praskla nějaká žíla nebo co. Mám se nechat operovat doma. O tom, co jsem dostal do žil, se v životě nedozvím. Žádná zpráva neexistuje, i když o ni několikrát žádáme. Usínám v hotelovém pokoji a sním na posezení jedno balení polo-máčených sušenek. Nějak nechápu, jak bych mohl zítřejší cestu domů přežít.

Pokud bych měl definovat peklo, nastalo právě druhý den po odjezdu. Na házení kamenů na auta, na zloděje, na nedostatek jídla i vody se dá docela zvyknout, člověk přežije i bez peněz, ale ta bolest, kterou jsem zažíval ty tři dlouhé dny, kdy jsem doslova řval, aby to skončilo, bych nikomu nepřál. Křičel jsem i v noci, tentokrát jsme spali na opuštěných místech ve stanu, táta vždy na stráži a máma u mě, otírající mi zpocené čelo. Halllelujah!, za chvíli bude Maďarsko, prohodíme mezi sebou, když mineme nakřivo posazenou značku. Je tma, ale jede se najednou o něco veseleji. Jenže, čert nikdy nespí a náhle se ozve šílená rána. Vjeli jsme do nějaké hluboké díry v silnici a urazili převodovku. Máma vylézá z auta a na patníku zase asi po sté pláče. Brácha se přidává a otec vypouští z úst slova, která jsem od něj ještě nikdy neslyšel. Já jsem vcelku rád, protože to alespoň chvilku nedrncá. Usínám vedle v pangejtu a pak se stane zázrak.

U krajnice staví německý mercedes a vylézá asi dvoumetrový blonďák. Německy zdraví a nabízí pomoc. Odtáhne nás do civilizace, do Maďarska. Máma trhá podšívku ve své bundě a vyndává zásobu marek pro případ krize. Již podruhé, první půlka padla za nemocnici. Opraváři se sice neumí domluvit, ale zdá se, že své práci rozumí. Bohužel se ukazuje, že to není tak docela pravda, protože zaplatíme dvakrát tolik a ještě nelze zařadit pátý rychlostní stupeň. Občas to někde v podlaze vozu taky divně chrastí. Přesto pak překonáváme, po dvou dnech nečinnosti a mého bědování v místním kempu, Maďarsko. Sláva, Slovensko, hurá! Kousek za Bratislavou nás máma vyhání na pole pro kukuřici, protože abychom měli na benzín, musíme omezit jídlo. Poslední dny ale slibuje, že máme doma v mrazáku maso ze zabijačky a že bude vařit. Každý si objednáváme svoji oblíbenou porci.

Když pak spatříme ceduli Mladá Boleslav, i na otcovi je znát, že je naměkko. Zajíždíme mezi panelové domy, vysedáme a už k nám běží sousedka. Taková ta stará, opelichaná drbna.„Asi máte v bytě mrtvolu, hrozně to tam smrdí, už jsem chtěla zavolat policii“: řve mezi bloky, aby to každý slyšel. Otevíráme dveře do bytu a omdléváme nasládlým puchem. Vyhnil nám mrazák, odtekl i se slibovaným masem na zem. Zvracím a padám na svoji postel. Je mi všechno jedno a chci umřít. Místo toho usínám, omámen několika modrými prášky, které jsou mi přineseny s nejlahodnějším čajem, který jsem kdy v životě pil.

Naše rumunská anabáze dokonale prověřila moji víru v sebe sama. Nikdy jsem nic podobného do té doby nezažil a moje bolest by vydala na jeden almanach. Doma jsem byl několikrát vyšetřen, dvakrát operován a nakonec zašit a prohlášen za zdravého s výstrahou. Nemohl jsem dva měsíce chodit ani na tréninky karate, ani na panely, dokonce jsem nemohl vůbec nic. Ještě první týdny na střední škole jsem se zapsal u tělocvikáře jako lempl a lenoch. Bolelo mě pořád břicho. Prasklá a naražená žíla byla sice vyjmuta, ale hojilo se to špatně. Dodnes ale nikdo neví, co to se mnou v rumunském lazaretu dělali. Teď už mě dávno nic netrápí, ale s Kytkou jsme si ještě dlouhá léta říkali, že jsme tenkrát několikrát přežili svoji vlastní smrt. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):