DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

čtvrtek 10. prosince 2015

Home » » Report, photogallery, video – HOODED MENACE, MOURNING BELOVETH, SHORES OF NULL – club Modrá Vopice, Prague – 9. 12. 2015

Report, photogallery, video – HOODED MENACE, MOURNING BELOVETH, SHORES OF NULL – club Modrá Vopice, Prague – 9. 12. 2015

Hooded Menace
"Hele Kubo, a proč ty vlastně pořád jezdíš na ty koncerty?": zeptala se mě nedávno má asi dvacetiletá kolegyně v práci. "Vždyť si všechno můžeš najít na youtube a když vždycky ještě vyprávíš, jak si se tam musel těžce dostat, nevyspal se a byl pak rozlámanej v práci, není jednodušší se na to vybodnout?": pokračuje. Já stojím proti ní a raději ji koukám na obrovský napěchovaný výstřih. Nevím, co odpovědět. Jak byste chtěli facebookové generaci vysvětlit, že to všechno patří k tomu a že to děláme jednoduše proto, abychom své oblíbené kapely viděli naživo? Je těžké popisovat to chvění, které člověk cítí v zádech, to napětí, když se těší, to pohlcení muzikou. Miluju nadšení davu dole pod pódiem, jiskření mezi vystupujícími a fanoušky. Tomu se nějaké sdílení na internetu, ani sebelepší fotka nevyrovná. Pronesl jsem tedy jen něco o tom, že by to asi nepochopila a byl dál za toho podivína v tričkách s lebkami. Doba je asi opravdu dávno jinde. Mně to nevadí, na koncerty chodí alespoň jen skalní a stávají se tím ještě lepšími.

Mourning Beloveth
Doom metal pro mě není jen obyčejným hudebním stylem, ale spíše stavem duše. Pořád se v něm jako pravověrný deather neorientuji na výbornou, nejsem odborníkem, ale mám kapely, které mě zasáhly přímo kousek od aorty. HOODED MENACE jsou jedněmi z nich. Pražské vystoupení pro mě bylo hodně velkou výzvou. Sice jsem ještě v úterý uléhal do postele nevyspalý a totálně zničený po koncertě PENTAGRAM CHILE (report zde), ale ve středu už jsem vstával s myšlenkou, že zrovna tenhle večer by byl hřích propásnout.

Shores of Null
Cesta mi tentokrát zabrala o hodně víc času. Kolega nemohl a moje oči mi už tolik neslouží, tak jsem volil vlak. Vyrazil jsem z Plzně sám, cestou si alespoň srovnal spoustu věcí v hlavě a kolem páté hodiny dorazil na hlavní nádraží v Praze. Propletl jsem se mezi smradlavými bezdomovci a v metru si raději stoupl stranou. Bylo narvané a nějaká paní tam zrovna kopala svého druha do lýtek. Asi ji trošku jebalo nebo ji štval, nevím. Někdo si je fotil a ihned sdílel. Otočil jsem se raději obličejem ke zdi.

Po dvou dnech zase ve Vopici, tentokrát s trošku menší porcí piva, to abych někde neusnul na nádraží a nepřišel o doklady, foťák, případně zadní panictví. Vylézám na Českomoravské, protahuji si nohy a do mé oblíbené Modré Vopice přicházím s řádně okysličeným mozkem. Je mi fajn, i když jsem utahaný z práce jako kdybych právě složil náklaďák uhlí. Dávám pivko, směju se s kamarády, pomalu se dostávám do té správné nálady. Na doom metal asi moc veselé, jenže když já mám zase takovou radost, že jsem na koncertě! Po několika Kozlech začínáme. Stavím se do polohy fotícího střelce a očekávám první smečku. Smutek může vstoupit mezi nás.

Mourning Beloveth
Italští SHORES OF NULL  pro mě byli úplnou novinkou. Neznal jsem je, nikdy je neviděl a dokonce ani nikdy neslyšel. Pro navození atmosféry setkání milovníků záhrobních melodií byli poměrně dobře zvolenou smečkou. Asi nejrychlejší kapela večera mě ale příliš nebavila. Nemám moc rád "čisté" hlasy. Na mě bylo smutnění Italů příliš příjemné, učesané, uhlazené a chvílemi dokonce "nepřijatelné". Přitom bylo vše odehráno dobře, s citem, s uvěřitelností. Nevím, „nebolelo“ mě to a nijak nezaujalo. Marně jsem hledal něco, čeho bych se alespoň trošku chytil. Nebylo vše úplně špatné, ale také nic, co by mě připoutalo k pódiu. Raději jsem korzoval po klubu a nasával atmosféru.

Shores of Null
S MOURNING BELOVETH jsem také ještě neměl naživo tu čest. Byli tak pro mě velmi příjemným překvapením. Irský doom metal mě ihned smetl, rozmělnil a já se automaticky naladil na jejich smutnou vlnu. Irové sice hrají také poměrně "vstřícně", ale o to víc naléhavě a řezavě. Dopil jsem další půllitr piva a plně jsem se oddal jejich hudbě. Bylo to mocné, nezapomínalo se i na rychlejší pasáže a celkově na mě vystoupení působilo velmi pestře. Chlad kombinovaný s ostrými výjezdy kytar a úžasným čistým zpěvem kytaristy (ty irské motivy byly obdivuhodné!). To vše dohromady neskutečně řezalo a pálilo. Být slabší povaha, snad na mě padne totální deprese (jakože na mě doma u alb, obzvlášť z přelomu tisíciletí, opravdu padá!). Přede mnou se odehrávaly ty nejniternější doom metalové orgie. Položili jsme smuteční věnec na opuštěný hrob, zavzpomínali na všechny dávno pohřbené a najednou byl konec. Odcházel jsem spokojený, zklidněný na bod mrazu a hudebně naplněný, jako houba plná krve. Skvělé to bylo, krásný obřad.

Mourning Beloveth
Když už o nějaké kapele prohlásím, že je pro mě srdcová, znamená to, že jsem jí plně oddán. Mám celou diskografii, několik triček a když zavelí ke koncertu, jsem jeden z prvních, kdo stojí pod pódiem. Finští HOODED MENACE jsou jako nějaké prokletí ze severu. Na svých albech kombinují neskutečně citlivě doom a death metal. To by nebylo zase tolik neobvyklé. Jenže málokdo to umí podat takovýmto způsobem. Když zazněl první z dlouhých songů, nahraných snad jako kulisa k zajíždění rakve do krematoria, měl jsem co dělat, abych nepadl na kolena a nezačal se modlit ke všem rouhačským bohům. Ano, tohle bylo vystoupení, které mi nechalo zapomenout na okolní svět.

Hooded Menace
Zhudebnit smutek, který by z vás vyplavil adrenalin, není vůbec lehké. Finové to umí, podepisuji vlastní krví! Nevím, zda by to pochopila má kolegyně zmiňovaná na začátku článku, ale zažíval jsem přesně ty momenty, které nejdou příliš popsat slovy. Uvolněný, opentlený myšlenkami na pomíjivost smrti, ponořený do těžkých tónů HOODED MENACE. Takový jsem byl během celého koncertu. Podali jsme si ruce s tou dámou, která na nás po celý život čeká s kosou v zákulisí a směje se nám pod kápí. Umíralo se pomalu, dlouze a s nádherným ledovým "patosem". Stal jsem se na nějaký čas věčností. Byl jsem převtělený Budha, osamělý kněz, i vlk lovící v temném lese. Nádherná kombinace smutku a zla. Krásné, hnijící, syrové, neotesané a přesto chytlavé, krvácející. Nemám dalších slov, byl jsem nadšen.

Hooded Menace setlist
Pokud máte chuť, přečtěte si recenzi na letošní album Darkness Drips Forth (2015) - zde.

Návštěvnost čítala něco kolem osmdesáti lidí a zvuk byl exkluzivní. Nevím, jak to pan zvukař dělá, ale vše znělo jako z desek. A pivo? To do mě padalo samo!

Mr. Asphyx and Mourning Beloveth - absolut doom metal cult!
Zůstávám ještě chvíli v klubu, nechce se mi do nočních ulic, ale nakonec musím, protože se mi chce hrozně spát. Ploužím se mezi stíny, snažím se vyhýbat pochybným existencím a dávám si rande s blikajícími lampami. Kolem nádraží, to když tam po několika hodinovém bloudění (autopilot nějak nefunguje) dorazím, je zase spousta bezdomovců, feťáků a prodejců vlastních těl. Nevím kam se uklidit, protože jsou opravdu všude. Raději chodím, pořád chodím, až se dostavuje jakýsi podivný meditační stav. Konečně otevírají nádražní halu, usedám stranou, abych nerušil místní existence.

Vlak na Beroun je courák, ale aspoň už jedu. Usínám. Někdo mi klepe na rameno, nějaká slečna mi říká, že mám vystoupit a jestli nemám cigáro. Nemám, nekouřím, ale rád se bavím s hezkými ženami, jako každý chlap. Lituju, že nejsem mladší a o příjemných věcech, které bych s touhle dívkou dělal, si nechávám raději zdát v dalším couráku, tentokrát na Plzeň.

Mr. Asphyx go home by train:))
Ranní plzeňské ulice jsou studené, stejně jako moje nevyspalé tělo. Další lidé bez domova, další žádosti o peníze. Já nic nemám, já všechno utratil za muziku, opakuji unaveně pořád dokola a těším se na sprchu, postel a zaslouženou jednodenní nadělanou dovolenou. Tohle byl doom metal, prožitý až na dřeň.

Co říct závěrem? Snad jen, že opět děkuji všem Vopičákům i HardbonesProduction za skvělý zážitek. Nemůžu sice moc chodit, má záda se cítí jako po středověkém natahování na skřipec, ale utěšuji se myšlenkou, že to snad přejde. Jsem najednou hrozně starý. Utahaný, ale šťastný. Jen nějak nevím, jak bych to vysvětlil své mladé kolegyni. Možná jí bude stačit těch pár pořízených fotek nebo můj skromný report. Kdo ví? Já jsem si ale absolutně jistý, že středeční REÁLNÉ setkání s doom metalem stálo opravdu za to. Díky (zvláštní poděkování patří Iwaně za krásný úsměv, Mejlovi za parádní pokec, klukům z Kutné hory za rozhovor a pivo, všichni jste mi doplnili celkový zážitek o další příjemné pocity). Bylo to povznášející. Krásný obřad!

OSTATNÍ FOTKY zde/ OTHER PHOTOS  here – author of photos Jakub Asphyx

VIDEOS - omluvte sníženou kvalitu zvuku/ sorry for worse sound




Share this games :

TWITTER