neděle 17. ledna 2016

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh dvacátý pátý – Nejlepší kapela na světě se jmenuje Big Foot


Příběh dvacátý pátý – Nejlepší kapela na světě se jmenuje Big Foot


Prcalík zase jednou dostal nápad založit kapelu. Nám je to docela jedno, protože už moc dobře víme, že to skončí u výběru jména. Tentokrát je to ale trošku jiné. Kytka má totiž nějaké peníze od babičky, já právě dostal zaplaceno za brigádu a tak se zdá být dobré nastavení hvězd. Dostávám do ruky baskytaru, se kterou pak nějakou dobu trápím své sousedy. Moc mi to nejde, ale snaha je obrovská. Chybí materiál ke studiu a hlavně prostory. V garáži se většinou pije. Je nás už moc. Nakonec najdeme zkušebnu v plynárně u Sabbatha. Obložíme stěny platy od vajíček, dýcháme donekonečna vlhký vzduch podzemí a když mě jednou omylem zamkne Prcalík na několik hodin za pancéřované dveře bez piva a jídla, opět se hraním končím.

Jenže tentokrát to mají všichni v plánu trošku jinak. Dokonce se uspořádá v garáži (a ve vedlejší hospodě Na Rychtě) pár koncertů, které jsou pak sáhodlouze několik měsíců diskutovány. Co na tom, že to znělo šíleně? Komu to prosím vás vadí? Dokonce se k nám přidává Mára, který jako jediný pak v budoucnu dosáhne hudebního vzdělání a dnes je velmi žádaným, nejen rockovým, studiovým bubeníkem. Tenhle kluk má úplně plešatou hlavu, neskutečnou energii a přesvědčivost. Víc z nás toho asi už nebylo možné vymáčknout, ale úplně marní jsme asi taky nebyli. Já zažívám nejsvětlejší chvilku jeden večer, kdy do garáže zavítá „opravdový“ hudebník Sabbath a pochválí mě, že dokážu držet rytmus. Mám takovou radost, že se opírám do studia ještě víc a cvičím tak, že mám krvavé prsty.

Nahráváme první a poslední pásku s názvem „Vyblitej měsíc“. Demo se šíleným zvukem je šířeno jako mor a neustálým kopírováním se mění v kazetu, která připomíná nasnímání větráku v nedaleké továrně. Pro kamarády a ostatní příznivce jsme ale nejlepší kapelou na světě. Bohužel dochází k tomu, že Prcalík, jako kapelmajster omylem přehrává původní záznam novou deskou KINGA DIAMONDA. Marně hledáme po kamarádech zpětně původní nahrávku. Mára od nás odchází, protože objevuje kouzlo jazzu a my ostatní o muzice raději zase diskutujeme. Bylo to sice hodně příjemné, si vyzkoušet těch několik měsíců pocit muzikanta, ale neměli jsme tu trpělivost, sebe odříkání a hlavně nikdo nechtěl být šéf, tahoun, organizátor. Vlastně by se dalo říct, že jsme byli mnohými z tisíců, jen s tím rozdílem, že jako thrasheři jsme byli v našem městě jedni z prvních. Pokud se tomu tedy thrash dalo říkat.

Zajímavé je, že nakonec jediné, co po téhle předem ke smrti odsouzené kapele zůstalo, je příběh o jejím názvu. Big Foot se jmenovala podle jednoho vlahého večera, kdy jsme opilí kempovali na Máchově jezeře. Někoho napadlo se svléknout a skočit do vody rybníka s názvem slavného básníka. V tu chvíli se dostavilo družstvo asi dvaceti volejbalistek a my se styděli nazí vylézt. Jedno takové malé, oplácané děvče šlo k našim oděvům a nad mými botami prohlásilo, že tohohle maníka by chtěla poznat, že to je dost těžký Big Foot. Měl jsem radost a chtěl jsem utéct za ní z vody, abych se jí představil, ale Prcalík mě chytnul za ruku a přesvědčil mě, že studená voda určitě udělala své a byl bych jen pro smích.

Holky odešly a nám zbyl příběh. Jako název kapely se Big Foot sám nabízel. Po rozpadu po nás neštěkl ani pes. Nových, svědomitějších skupin bylo čím dál tím víc a vše vyšumělo do ztracena jako pára nad hrncem. Pro nás to ale byla obrovská zkušenost a neskutečná sranda. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):