neděle 21. února 2016

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh třicátý - Thrashoví psi



Příběh třicátý - Thrashoví psi

Z celé naší party jsme měli psa čtyři. Kluci jednoho vlčáka, jednoho boxera a pak nějakého velkého vořecha. Já měl malého knírače. Neskutečnej pes. Obrovskej bojovník, s neustále rozčepýřenými vousy. Brával jsem ho každý den několikrát do nedalekého parku. S klukama jsme se tam poflakovali, probírali donekonečna muziku a holky a rafani si pobíhali kolem. Občas se některý, stejně jako my, serval, ale nikdy nikdo zbytečně neprovokoval. Když jsme sedávali dlouhé hodiny na panelech, bylo nám i našim psům za městem dobře. Běhali v neustálých kruzích dokola, my vydechovali dlouhá oblaka dýmu a všichni jsme věděli, že tahle společná smečka je něco, co se už nebude nikdy v životě opakovat.

Vůbec nevím, jak mezi námi mohla ta vzájemná symbióza fungovat. Každý byl z úplně jiného těsta. Někdo vzteklý, energický, jiný zase přemýšlivý intelektuál. A do toho holky, které dodnes nechápu. Vždyť s námi, na rozdíl od diskofilů, měly jen nepohodlí, hloupé řeči a pořád jen nedostatek peněz. Všechno, co se vydělalo na brigádách, se vydalo za kazety, CD, koncerty a hromady piva. Nikdo nebyl šéf, ani despota. Všechno fungovalo tak nějak automaticky. Jakoby někdo převedl do praxe ten nejnesmyslnější komunismus. Bylo to hodně o důvěře, o podpoře, o tom, dělat si věci po svém. Ideální to nebylo, to zase ne, ale svoje nepopiratelné kouzlo to určitě mělo.

Dlouho jsem přemýšlel, co bylo vlastně tím největším tmelem a nakonec jsem stejně přišel jen a jen na muziku. Jako by nás všechny ty decibely, to objevování nových kapel neustále nabíjelo, dávalo dohromady. Kolikrát nebyla první otázka při setkání týkající se toho, jak člověku zrovna je, ale spíš jsme každý chtěli sdělit objev něčeho dobrého thrashového. Já měl kupříkladu jednu z nejkrásnějších džínových bund a to jsem se při pracovním vyučování ve škole kdysi na základce marně pokoušel hodinu navléknout nit do jehly. Moc nevidím a přesto mi všichni pomáhali. Přišívali jak kluci, tak hlavně holky, které se nějak dohodly, že ze mě udělají fešáka.

Všechno to mělo takovou tu neskutečně nadšeneckou náladu, nikdo nikdy nenadával způsobem, při kterém si jen lidé neustále dokola stěžují. A co si budeme povídat, někteří z nás to měli hodně těžké. Pocházeli z rozvrácených rodin, od fotrů alkoholiků, od matek, které se nikdy matkami stát neměly.

Thrashoví psi byli, stejně jako my, hrozně zvláštním úkazem. Občas sice zaštěkali, ale nějak automaticky přistoupili na tu krásnou hru, že jsou smečka, tlupa vytlačená někam ven za město, pryč od toho všeho betonu, neustále nervních rodičů, od tupého davu. Neslo to s sebou samozřejmě i negativní následky. Někdo na nás koukal jako na vyvrhele, sběř, ale to se časem uklidnilo. Nakonec stejně všichni zjistili, že je s námi hlavně legrace. Vždyť my byli tak máknutí, že jsme měli dobrovolné služby, abychom po sobě na panelech vždy před odchodem uklidili. A když se jednou stalo, že tam okolojdoucí pejskař našel ráno bordel, sami jsme to vyšetřili a viníka nakopali do prdele.  Možná všemu přidávala taková ta nadšená nálada čerstvě se rodící demokracie, nevím. Každopádně už jsem to pak nikdy nezažil.

Thrashoví psi tenkrát byli neskutečně silní. Jsem moc rád, že jsem toho byl součástí. Vždyť, co může být lepší než uskupení lidí, kteří se k sobě chovají hezky, sázejí na poctivost, upřímnost a nikoho nepotlačují, neubližují mu? Možná jsme nebyli z nejslušnějších, pro slova prdel a kurva se daleko nechodilo, ale kluci byli kolikrát většími chlapy, než ti, které dnes často potkávám. A o holkách, o těch něžně drsných slečnách snad ani nemusím hovořit. To byly černo modré víly, mnohé snad už v té době prohlášené za svaté. Byla to zvláštní doba. Na jednu stranu ještě socialisticky a panelově zašedlá. Na tu druhou, přívětivější, plná skvělých lidí, osobností a thrashové nálady. Ano, člověk byl mladý a často si své zážitky idealizuje, ale tohle bylo něco jiného.


Thrashoví psi byli stejně jako my v tom místě a čase smečkou, která se vzepřela okolnímu světu. Mládí si samo utvořilo oázu klidu a pohody kousek za městem, mezi lesem, plání s chráněným druhem vzácných travin a našimi srdci. Pokaždé, když se dodnes k těm místům blížím (panely už dávno odvezli), cítím v kostech a žilách radost. Kdysi mnozí z nás mívali úsměv na rtech jen tam. Našlapuji opatrně na drnové podloží a v  nohách mám neskutečnou sílu. Otáčím tvář po větru a promítám si na oblohu tváře všech mých spolubojovníků. Jsem nostalgický, jako stará bába. Kolem mě někdo venčí své psy. Jsou už ale připoutaní na dlouhých výsuvných vodítkách. Bez svobody. Jdu raději pryč a dávám si v nejbližší hospodě pivo. Všichni na mě koukají, jako na blázna. Asi se tvářím, jako bych právě potkal duchy.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):