neděle 10. dubna 2016

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh třicátý šestý - Úder slepou dlaní


PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh třicátý šestý - Úder slepou dlaní

Je až s podivem, jak jsem mohl při tom všem našem pití a metalu vůbec sportovat. Základem (a zaplať Satan za to) byla samozřejmě škola. Naši na vzdělání hodně dbali a sport byl tak nějak samozřejmým doplňkem. Fotbal, ani hokej mě v pubertě moc nebavily a pak jsem je nemohl ani po operaci provozovat, dal jsem se tedy na volejbal. Kurty byly (a dodnes jsou) hned vedle hospody Na Rychtě a kousek od garáže. A tak se poměrně často stávalo, že jsem dělal kliky a za plotem imitoval Prcalík s kamarády různé kopulační zvuky, posmíval se mi a vůbec podporoval. Našeho trenéra vždycky dopálili natolik, že po nich mnohdy házel šutry. Hrávali jsme dvakrát až třikrát týdně a potom byl čas na pivo. Chodilo se samozřejmě jen kousek přes pískovou cestu. Sedával tam kluk, shrbený, s hlavou lehce na stranu.

Většinou jsme nebyli zrovna z těch, kdo by se někomu posmíval nebo že bychom provokovali, ale on prostě vypadal přesně tím způsobem, že jste měli sto chutí mu jednu napálit přímo do obličeje. Jednou jsme se pošťuchovali, kluci se mi smáli, že smrdím jako tchoř (na volejbale nebyly sprchy) a při jednom takovém strknutí dopadl Prcalík na tohohle maníka. Zaskučel, protože než doletěl na zem, tenhle sušinka ho složil jedním chvatem. „Ty vole, co to bylo, si nějakej ninja nebo co?“: oklepával se z pádu náš kamarád a snažil se působit jako že drsně. „Nech mě bejt a vypadni“: otočil se na nás tenhle sedící šereda a já poprvé uviděl, že má asi lehce ochrnutou půlku obličeje. „Nic ve zlým, jako pohoda, dáš si pivo?“: oponoval Prcalík a já začal být zvědavej, co z toho vyleze. Na tom místě, v ten veselý čas, s pivem v ruce, se zrodilo další obrovské přátelství. Radek, jak se náš nový člen party jmenoval, bydlel dokonce kousek od našeho domu. Chodil se psem, překrásnou fenou, křížencem, na dlouhé procházky. Měl v mládí obrnu a sestry dvojčata. A hlavně, měl černý pásek v karate.

Seděli jsme v hospodě a když už se něco vypilo, zjistili jsme že Radek by mezi nás perfektně zapadl. Sice poslouchal něco úplně jinýho (já nemohl dlouhá léta překousnout jeho zálibu v Michalovi Davidovi), ale jinak měl srdce na správném místě. To byl taky snad jediný orgán, který měl v pořádku. Jinak mu zrovna příroda moc dobrého nenadělila. Pral se ale s několika nemocemi najednou velmi statečně. Lehce napadal na levou nohu a když se na vás díval delší dobu, měli jste pocit provinění, jako byste za to všechno mohli, ale měl psa a já taky, tak jsme spolu často chodili venčit. Při jedné takové procházce jsem se zeptal, kde se naučil karate. Odpověděl, že od jednoho starého Vietnamce, který jednu dobu žil v Boleslavi, pracoval ve Škodovce a dělal mu několik let náhradního tátu (asi sedmého v řadě). Smál jsem se tomu a považoval jeho bojové umění za takovou trošku lepší spartakiádu. Tedy až do doby, než jsem byl poprvé přepaden.

Dole u nás na sídlišti operovala parta diskofilů, kteří se rádi rvali. Časem se z nich po několika letech rekrutovali skinheads. Hodně ortodoxní. Byli odpovědí na dost nestabilní situaci na Starém městě, které v té době patřilo jen a jen cikánům. Chodil jsem kousek od demarkační čáry, kterou bylo město pomyslně rozděleno na bílé a černé, na základní školu a tak jsem moc dobře věděl, kde je už jejich území.  Tlusté romské matky v barevných šatech posedávaly na dekách, kouřily a smály se nám (v lepším případě, jinak házely kameny), když jsme přecházeli do jiné budovy kolem nich do jídelny. Pamatuju si, jak jednou v zimě náš fyzikář dostal cestou do práce na budku, nechtěl jim dát peníze a tak potom naštvaně házel o hodině koule sněhu z parapetu naší školy a řval něco o černých sviních (Cituji: „Nažer se ty hajzle, jdi makat svině a podobně“). Tenkrát se to tak nebralo, já kupříkladu za demarkační čárou byl poprvé až někdy ve svých dvaceti letech (a nebyl jsem rozhodně jediný). Každopádně, diskofilové měli tu čest, že mi dali na hubu jako první. Venčil jsem psa, v klidu si poslouchal ve walkmanu nové Kreator, když tu náhle přiletěla první rána. Pak druhá, kopanec, další pěst a já jen mával rukama, zmatený a vystrašený. Oni se smáli, napadli mě jen tak, pro zábavu z krve. Šest skoro dospělých chlapů, proti šedesáti kilovému střízlíkovi. Šance myslím dopředu jasné.

Nevím, jak dlouho to trvalo, byl jsem tak dobitý, že jsem už skoro nevnímal. Jen mi hlavou problesklo, jaký byl můj malý knírač hrdina, protože prokousl jejich kápovi lýtko. Odnesl to sice kopancem a zaskučením, ale nedal jim nic zadarmo jako já. Dle očekávání jsem prohrál. Doplazil (doslova!) jsem se ke kamarádovi, to abych se umyl a nevystrašil mámu. Rychle jsem doma „proběhl“ bytem, osprchoval se a ulehl. Jenže ráno jsem byl ještě víc napuchlý a mé výmluvy o tom, že jsem spadl při volejbale, nezabíraly. Další den, cestou na kole ze školy (jsem si to blbec chtěl zkrátit přes jednu „jejich“ ulici), kdy mě veškerý pohyb bolel, jako kdyby mě někdo píchal jehlami, si na mě počkali Čejeni, jak jsme tehdy romské komunitě běžně říkali. Nejdřív jsem si jich nevšiml. Dva menší kluci, jeden se rozeběhl, strčil mi nějaký klacek mezi dráty a vidlicí předního kola a druhý zapískal. Volal ostatní. Chybou asi bylo, že jsem se jim snažil vysvětlit, že opravdu nemám žádné peníze, že jsem všechno utratil za knihy, kazety a pivo. A taky, že jsem se té absurdní situaci usmál.

Kdo jste někdy zažil cikánskou férovku, asi víte, jak to vypadá. Měl jsem vlastně štěstí, protože, když ten největší pokérovanej maník vytahoval břitvu a snažil se mi proříznout břicho, objevil se vedle ve vchodu domu starý pán se psem. Byl vlastně můj zachránce. Nedovedu si sice představit, jak by to dopadlo dnes, ale tenkrát se můj potencionální vykosťovač lekl, způsobil mi jen povrchové zranění a vzal do zaječích. A taky mi ten hazjl zničil zbrusu nové tričko Slayer. Zůstal jsem tam ležet na zemi, vydýchával se a odmítal pomoc v podobě záchranky, policie a případného obvazu. Kolo bylo sice pošramocené jako já, ale jelo a tak jsem se vydal k domovu. Zajímavé bylo, že tentokrát mi (díky stavu mého velocipedu), historku o pádu přes řídítka, všichni uvěřili. Byl jsem ponížený, moje puberťácká čest vzala za své a chtělo se mi brečet. Než jsem se alespoň trošku sebral, s nikým jsem moc nemluvil, měl strach skoro chodit ven, děsil se stínu. Nebýt mých kamarádů, asi bych musel vyhledat odbornou pomoc, případně měl trauma celý život.

Zatvrdil jsem se, znovu se zeptal Radka na jeho bojové umění a večer, když všichni vedle na panelech pili pivo, s ním začal každý večer trénovat. Nic jsem nedbal posměchu, nic mě nerozhodili hlášky o šikmookých baleťácích. V hlavě mi hlodala myšlenka, že už nikdy nechci prohrát, nikdy nechci dostat do tlamy. Cvičení to bylo ale krásné. Sice náročné, vyčerpávající, ale povznášející. Lítal jsem vzduchem, řval spolu s krkavci výkřiky plné úderů, piloval si rány do kůry stromů. Všechno jsem doplňoval nekonečným běháním, plaváním a gymnastikou. Vrcholem byla přeražená cihla letící vzduchem, případně trojitá otočka na lesní pěšině. Měl jsem dokonce tajný, svůj vymyšlený úder slepou dlaní, který každého v soubojích překvapil a zneškodnil.

Postupně jsem se dostal v karate poměrně vysoko a když pak v Boleslavi otevřeli první oddíl kick-boxu, dotáhl jsem to až na mistrovství republiky. Před většími skupinami násilníků jsem se sice držel pořád dál, ale pokud se někde dělo nějaké bezpráví, mohli jste si být jistí, že jsem se snažil být na straně dobra (nojo no, byl jsem holt odkojený knihami o indiánech, tam se slabší vždycky chránili). Radek, který už dávno kope ty své úžasné sestavy někde v nebi, mě naučil sebekázni, soustředění. Z rachitického intelektuála byl náhle vysoustružený stroj, plně oddaný myšlence ochrany slabých. Bojové umění se stalo na spoustu roků spolu s metalem a knihomolstvím moji součástí. Kolikrát jsem několik hodin po neskutečných pitkách už běhal lesem a trénoval kopy. Byl jsem maniakem, šílencem, nadšencem, dlouhých patnáct let. Radek vždycky říkal, že je ve mně kus bojovníka. Nevím, sám to nedokážu posoudit. Jediné, co mohu po letech prohlásit, tak je dlouhá děkovačka mému kamarádovi, že mě k tomuto krásnému sportu přivedl. A díky tomu mi zachránil několikrát život. O tom ale zase jindy. Děkuji za pozornost. "Dewa matta" (japonsky Tak zase příště).


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html