Příběh třicátý sedmý - Kraba…Kraba…Krabathor!
„Ty
vole, ty krávo, Kristova noho“: leknu se křiku za mnou a
když se ohlédnu, tak vidím Kytku, jak na mě s něčím mává. Drží v ruce
kazetu Krabathor s názvem „Breath
of Death“. „To je „nahraná originálka“ od
bráchance z Moravy“: ihned mi hlásí a já jsem zvědavý, co z toho
vyleze. Kytka měl čím dál tím lepší nápady, tedy co se týká muziky. A už jsme
za neustálého vtipkování na panelech. Rozprávíme o jedný nový holce, co
s náma začala chodit a pochvalně
jako správní „horňáci“ hodnotíme neslušně její poprsí. Bohužel nás, Mirka, jak
se tohle stvoření jmenuje, slyší a nadává nám do sprosťáků. Smějeme se ještě
víc a vkládáme kazetu do přehrávače. Spouští se „Imperátor“, na kterém byl
pásek zrovna nastavený. Jsem asi jediný, kdo se začíná automaticky kývat do
rytmu. „Ježíši, co to zase je?“:
křičí na nás Prcalík a mačká Mirce její vnady. Ta ječí a hlásí něco o tom, že
to máme vypnout a dát tam radši Running Wild.
Loukami zni: „Hundred masts, thirty flags“ (deska
Port Royal 1988, u nás samozřejmě, stejně jako Krabathor, s ročním zpožděním) a
všichni si tu melodii německých heavíkářů pobrukují. Je nám už některým skoro patnáct
a je to pro nás samozřejmě hrozně „měkký, vole, ne?“. Jenže nepusťte to, když
jsou holky potom víc přítulný. A taky že byly. Pomalu se stmívalo, já držel
kolem pasu svoji černou vílu a bylo nám všem opravdu dobře. Půlka už odešla
domů, já znovu poprosím Kytku, aby pustil Krabathor a doplnil jejich prezentaci
přednáškou. Bývalo to zvykem. Každý, kdo přinesl nějakou novou hudbu, musel
k ní dodat i informace. Hrozně nás to bavilo. Některý holky si to dokonce
zapisovaly a dělaly si takový ty deníčky, co si dívky sepisují, jen s tím
rozdílem, že se to v nich hemžilo lebkami, hroby a obrácenými kříži. Ten
večer má bohyně nejen že měla na sobě krásně upnuté triko Sodom, ale také si
zapsala jeden odstavec o téhle moravské smečce. Pamatuji si, jak tam nakreslila
krásný obrázek hřbitova (uměla nádherně malovat), kde nad bránou byl napsaný
právě název Krabathor.
Přidával jsem pomalu
hlasitost a najednou se (jako již mnohokrát) stalo něco, co je vlastně svým
způsobem nepochopitelné. Ti, kdo zůstali s námi dlouho do noci, začali
podupávat nohou, pronášet slova chvály a pár jedinců se dokonce vrátilo zpět
z cesty domů. Bylo to magické, kolem se vznášely oharky z cigaret, pánové
do toho řezali způsobem, že nám málem vyskočily reproduktory z polského
přehrávače. Všichni jsme byli semknuti dohromady v jeden celek. Cítil
jsem, dodnes si to pamatuji přesně, jak mě pálily dlaně. Nebylo to prokletí úplně na první poslech, ale
spíš postupné oťukávání. Znal jsem do té doby jen zahraniční death metalové
Vader a pár dalších z postupně se rodícího nového stylu, ale nějak
podvědomě jsem cítil, že tohle je přesně druh hudby, který by jednou mohl „doplnit“
moji zálibu v thrashi. Ten sice zrovna (u nás) zažíval svůj vrchol, ale já už
bažil po větším extrému. Zasunul jsem ruce do zadních kapes u džínů své dívky a
mačkal ji zadek do rytmu bicích.
Krabathor se stal ten večer
pravděpodobně nejkopírovanější kazetou ve městě. Sabath, který měl dobrou
aparaturu, si mohl ruce ušoupat. Dostal jsem slavnostně a protekčně první kopii
(kolikáté asi)? Představoval jsem si, že v páscích je hmatatelný otisk
snad samotného prvního originálu přímo od kapely. Měl jsem ji až někdy do roku
2005, pečlivě ji ochraňoval jako vzácný artefakt (Kytka mi, spolu s mojí
holkou, překreslili obal) a pak jsem ji při stěhování do Plzně ztratil (málem
jsem to za nechápavých pohledů všech okolostojících obrečel). Bylo na čase
navštívit koncert. Stalo se tak až po několika letech, to už byli Krabathor
slavní a spolu s Debustroul nás v Praze totálně rozsekali na padrť.
Do té doby jsem spolu s Kytkou, který si ihned vyrobil i tričko a stal se
výrazným právě díky tomu nápisu, protože nikdo jiný takové neměl, byl asi
největším propagátorem death metalu v Mladé Boleslavi. Znal jsem sice
převážně jen Vader a zmiňované Moraváky, ale své vášní jsem navěky propadl. Pro
spoustu mých kamarádů to už bylo moc extrémní. Mě fascinovala jakási temnota a
rychlost, které mě v různých podobách provází celou mou hudební historií i současností.
Dokonce si ze mě kluci
dělávali srandu, protože jsem o „své nové
kapele Krabathor“ neustále vyprávěl, pořád se ptal Kytky, kdy nás jeho
bratranec pozve na návštěvu i koncert a neustále všechny nutil, aby mi Krabathor
pouštěli. Nakonec vše vyvrcholilo v časté skandování jednoho sloganu, to když
jsem se ploužil od posledního městského asfaltu směrem na panely. Kamarádi,
sedící jako krkavci na pyramidě betonu, nejdříve šeptali a postupně přidávali
na hlasitosti: „Kraba, už jde náš Kraba,
už je tady náš Kraba…Kraba, Kraba, Krabathoooooor!“ Já se tomu jenom
usmíval pod lehké chmýří vousů a tiskl svoji kazetu „s Imperátorem“
v kapse. Každý jsme nějakou svoji kapelu, na kterou nedáme dopustit, měli.
Já měl v té době Vader a Krabáče,
jak jsem jim důvěrně říkal. Obě kapely se pro mě staly vstupní branou pro ještě
extrémnější muziku. Když to vezmu kolem a kolem, zůstal jsem jim věrný vlastně
až dodnes. Howgh, domluvil jsem.
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html
