neděle 17. dubna 2016

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh třicátý sedmý - Kraba…Kraba…Krabathor!


Příběh třicátý sedmý - Kraba…Kraba…Krabathor!

„Ty vole, ty krávo, Kristova noho“: leknu se křiku za mnou a když se ohlédnu, tak vidím Kytku, jak na mě s něčím mává. Drží v ruce kazetu Krabathor  s názvem „Breath of Death“. „To je „nahraná originálka“ od bráchance z Moravy“: ihned mi hlásí a já jsem zvědavý, co z toho vyleze. Kytka měl čím dál tím lepší nápady, tedy co se týká muziky. A už jsme za neustálého vtipkování na panelech. Rozprávíme o jedný nový holce, co s náma začala chodit a  pochvalně jako správní „horňáci“ hodnotíme neslušně její poprsí. Bohužel nás, Mirka, jak se tohle stvoření jmenuje, slyší a nadává nám do sprosťáků. Smějeme se ještě víc a vkládáme kazetu do přehrávače. Spouští se „Imperátor“, na kterém byl pásek zrovna nastavený. Jsem asi jediný, kdo se začíná automaticky kývat do rytmu. „Ježíši, co to zase je?“: křičí na nás Prcalík a mačká Mirce její vnady. Ta ječí a hlásí něco o tom, že to máme vypnout a dát tam radši Running Wild.

Loukami zni: „Hundred masts, thirty flags“ (deska Port Royal 1988, u nás samozřejmě, stejně jako Krabathor, s ročním zpožděním) a všichni si tu melodii německých heavíkářů pobrukují. Je nám už některým skoro patnáct a je to pro nás samozřejmě hrozně „měkký, vole, ne?“. Jenže nepusťte to, když jsou holky potom víc přítulný. A taky že byly. Pomalu se stmívalo, já držel kolem pasu svoji černou vílu a bylo nám všem opravdu dobře. Půlka už odešla domů, já znovu poprosím Kytku, aby pustil Krabathor a doplnil jejich prezentaci přednáškou. Bývalo to zvykem. Každý, kdo přinesl nějakou novou hudbu, musel k ní dodat i informace. Hrozně nás to bavilo. Některý holky si to dokonce zapisovaly a dělaly si takový ty deníčky, co si dívky sepisují, jen s tím rozdílem, že se to v nich hemžilo lebkami, hroby a obrácenými kříži. Ten večer má bohyně nejen že měla na sobě krásně upnuté triko Sodom, ale také si zapsala jeden odstavec o téhle moravské smečce. Pamatuji si, jak tam nakreslila krásný obrázek hřbitova (uměla nádherně malovat), kde nad bránou byl napsaný právě název Krabathor.

Přidával jsem pomalu hlasitost a najednou se (jako již mnohokrát) stalo něco, co je vlastně svým způsobem nepochopitelné. Ti, kdo zůstali s námi dlouho do noci, začali podupávat nohou, pronášet slova chvály a pár jedinců se dokonce vrátilo zpět z cesty domů. Bylo to magické, kolem se vznášely oharky z cigaret, pánové do toho řezali způsobem, že nám málem vyskočily reproduktory z polského přehrávače. Všichni jsme byli semknuti dohromady v jeden celek. Cítil jsem, dodnes si to pamatuji přesně, jak mě pálily dlaně.  Nebylo to prokletí úplně na první poslech, ale spíš postupné oťukávání. Znal jsem do té doby jen zahraniční death metalové Vader a pár dalších z postupně se rodícího nového stylu, ale nějak podvědomě jsem cítil, že tohle je přesně druh hudby, který by jednou mohl „doplnit“ moji zálibu v thrashi. Ten sice zrovna (u nás) zažíval svůj vrchol, ale já už bažil po větším extrému. Zasunul jsem ruce do zadních kapes u džínů své dívky a mačkal ji zadek do rytmu bicích.

Krabathor se stal ten večer pravděpodobně nejkopírovanější kazetou ve městě. Sabath, který měl dobrou aparaturu, si mohl ruce ušoupat. Dostal jsem slavnostně a protekčně první kopii (kolikáté asi)? Představoval jsem si, že v páscích je hmatatelný otisk snad samotného prvního originálu přímo od kapely. Měl jsem ji až někdy do roku 2005, pečlivě ji ochraňoval jako vzácný artefakt (Kytka mi, spolu s mojí holkou, překreslili obal) a pak jsem ji při stěhování do Plzně ztratil (málem jsem to za nechápavých pohledů všech okolostojících obrečel). Bylo na čase navštívit koncert. Stalo se tak až po několika letech, to už byli Krabathor slavní a spolu s Debustroul nás v Praze totálně rozsekali na padrť. Do té doby jsem spolu s Kytkou, který si ihned vyrobil i tričko a stal se výrazným právě díky tomu nápisu, protože nikdo jiný takové neměl, byl asi největším propagátorem death metalu v Mladé Boleslavi. Znal jsem sice převážně jen Vader a zmiňované Moraváky, ale své vášní jsem navěky propadl. Pro spoustu mých kamarádů to už bylo moc extrémní. Mě fascinovala jakási temnota a rychlost, které mě v různých podobách provází celou mou hudební historií i současností.

Dokonce si ze mě kluci dělávali srandu, protože jsem o „své nové kapele Krabathor“ neustále vyprávěl, pořád se ptal Kytky, kdy nás jeho bratranec pozve na návštěvu i koncert a neustále všechny nutil, aby mi Krabathor pouštěli. Nakonec vše vyvrcholilo v časté skandování jednoho sloganu, to když jsem se ploužil od posledního městského asfaltu směrem na panely. Kamarádi, sedící jako krkavci na pyramidě betonu, nejdříve šeptali a postupně přidávali na hlasitosti: „Kraba, už jde náš Kraba, už je tady náš Kraba…Kraba, Kraba, Krabathoooooor!“ Já se tomu jenom usmíval pod lehké chmýří vousů a tiskl svoji kazetu „s Imperátorem“ v kapse. Každý jsme nějakou svoji kapelu, na kterou nedáme dopustit, měli. Já měl v té době Vader a Krabáče, jak jsem jim důvěrně říkal. Obě kapely se pro mě staly vstupní branou pro ještě extrémnější muziku. Když to vezmu kolem a kolem, zůstal jsem jim věrný vlastně až dodnes. Howgh, domluvil jsem. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html