neděle 1. května 2016

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh třicátý devátý - Babiččina marihuana


Příběh třicátý devátý -  Babiččina marihuana

Měli jsme s Prcalíkem obrovské štěstí, že jsme zažili všechny své babičky. Byly to dámy z lidu, starostlivé, takové ty klasické, až pohádkové. Jako děti jsme se k nim chodívali vybrečet, ony nám dávaly čokoládu, vždy napečené koláče a pronášely rady, ke kterým se člověk dopracoval po mnoha a mnoha letech. Prcalíkova babička ze Sovinek, vesnice kousek od Mladé Boleslavi byla unikátem, úkazem. Děda jí zemřel za války, ona byla přísně věřící, ale na druhou stranu se taky hrozně ráda bavila. Na rozdíl od jejich sousedek, na nás neřvala a nenadávala nám do umaštěných metalistů. Chodívali jsme jí pomáhat na pole a po večerech si nechávali vyprávět dlouhé příběhy ze světových válek.

Jednou přijel Kytka z Prahy a pronesl: „Tak pánové, mám pro vás něco, co z nás udělá opravdový metalisty!“ „Víte, jak jsem vám ukazoval ten německej časák, jak tam byl pořád ten divnej list a my pořád nevěděli, co to je?“: pokračoval a doplnil nám tak do života zcela novou informaci o marihuaně. Pak otevřel dlaň a že prý byl v hospodě Na Bábě a že mu tam nějakej místní týpek dal pár semínek. Ihned jsem byl určen jako student zemědělské školy zodpovědný za tuhle krásnou bylinu. Poprvé jsem tak otevřel učebnici rostlinné výroby a dal jsem se do studia. Tímhle předmětem jsem víceméně proplouval jen díky mé neustálé práci o víkendech na rodinných pozemcích.

Prcalíkova babička nám sama nabídla svoji půdu, jen prý, že až to vyroste, tak si s námi zakouří. Pak stařecky pokračovala ve vyprávění a my jen koukali, cože to všechno naše prarodiče za války dělali. Mluvila o kokainu, o putykách, o prostitutkách. Prcalíkovi spadla čelist a raději odešel pryč. My vyzvedli ve sklepě staré květináče po fíkusech a vynesli je po schodech pod střechu. Ideální prostředí. Každé odpoledne jsem jel dvanáct kilometrů tam a pak zpět, abych nastavoval světla, pokoutně ukradená ve Škodovce, zaléval jsem, zastřihoval.

Pak, po několika měsících, kdy nám asi všechny kytky už moc přerostly, nadešel ten velký den. Byl víkend, venku zuřila bouřka a naše trojice nadšených, ve složení, já, Prcalík, Kytka a naše krasotinka Jana, sedíme na zápraží před domem. Přichází babička, v krásné sváteční sukni. „Jdeme na to?“: ptá se její vnuk a vytahuje zapalovač. Pokouším se balit první cigaretu, ale nejde mi to. „Pusť mě k tomu!“: směje se ta renesanční dáma a jednou rukou předvede ukázkového jointa. Překvapeně kroutíme hlavami. „Co koukáte, za války jsem si v koncentráku balila slámu z matrací, abych zahnala hlad“: směje se nám stará paní a jako první dlouze potahuje. Joint několikrát obrazí kolečko a nic. Pořád nic. Divíme se, koukáme a kýžený rauš se nedostavuje. My blbci jsme vypěstovali několik rostlin technického konopí. To jsme ale nevěděli, informace nebyly a pražský metalista nás pěkně vypekl. Tak aspoň předstíráme, že to s námi něco dělá a pak si jdeme raději do sklepa pro lahváče.

Náš první pokus o marihuanovou radost skončil neslavně. Smáli jsme se tomu ještě dlouhá léta. Hlavně měl ale celý příběh krásnou dohru.

Jednou si to takhle jedeme na podzim (po neúspěšném pěstitelském létě) s Prcalíkem na kole. Svištíme, řveme jak na lesy, nadupaní radostí a testosteronem. „Hergot, co to je?“: zahlásí na začátku vesnice můj kolega a ukáže směrem k babiččinu domu. Celý barák je rozsvícený, okna otevřená. Šlápneme do pedálů a už jsme na dvorku. Ve dveřích, jako monumentální stín stojí stará dáma, v rukou obrovskou cigaretu a na tváři úsměv jako vrata. „Nazdar mládenci!“: tlemí se na celé kolo. „Mě to nedalo, tak jsem si sehnala od známý z Prahy taky jednu rostlinku“: pokračuje a my stojíme jak opaření. „Ty vole, mě se zhulila bába!“: prosekne hlasem celou situaci Prcalík a všichni propukneme v jeden nekonečný smích. Celý večer se pak odehrává v jasně daném směru. Vykouřilo se toho hodně, druhý den také a nakonec, když přijel zbytek naší party, to vypadalo jako v nějakém marihuanovém doupěti.

Pobíhali jsme po domě, smáli se, pořád měli hlad, Jana si sundala podprsenku, pak chtěla i babička, nakonec jsme ji přemluvili, že ne, potom přišel soused, chvilku na nás koukal, dal si taky a celý víkend se u Prcalíků v domě pořád svítilo. Kolem lítali obrovští sloni s bílýma ušima, z narychlo přivezených reproduktorů řvali na celou ves Slayer a sousedi začínali mluvit o Sodomě.

Jezdívali jsme pak dlouhá léta občas za Prcalíkovou babičkou na návštěvu (když můj kamarád potom nebyl, tak jsem vyrážel i sám). Už jsme ji nevozili ani bonboniéry, ani květiny, ale pokaždé nějaké hnojivo, sem tam žárovky. Tahle neskutečně milá, úžasná dáma s obrovským srdcem se doslova prokouřila k devadesáti pěti letům (umřela ve spánku s úsměvem na tváři). Když jsme potom s kamarády nesli její rakev z místního kostela na hřbitov a okolo stály její kamarádky se slzami v očích a všichni pozůstalí přemýšleli nad tím, jak si rozdělí majetek, my měli celou dobu smích na krajíčku. Spouštěli jsme babičku do hrobu. Jana stála opodál, mrkala na nás a když se pak mělo jít hodit kousek zeminy na dubové víko, vytáhl Kytka z kapsy pár semínek marihuany a přimíchal je do dlaně. Ten večer jsme se místo pohřební hostiny zhulili, jak zákon káže. Já osobně naposledy.

Měl jsem za svůj život dvě vlastní babičky, tři prababičky, dva pradědy a dva dědy. Měl jsem ale taky jednu babičku nevlastní, překrásnou, milou, s největší náručí na světě. Dala mi toho do života tolik jako nikdo jiný. Prcalíkova babička byl fenomén, živel, člověk, kterému mohl každý jeho vitalitu závidět. Říkali jsme ji tenkrát možná trošku hanlivě „travní bába“

Tento příběh je věnován ženě, která mě naučila se koukat na život s obrovským úsměvem. Díky babi



Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html