neděle 4. září 2016

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh padesátý sedmý - Nášivka Vader


Příběh padesátý sedmý - Nášivka Vader


Těšil jsem se moc! Měli jsme sraz s Kačenkou na panelech s tím, že se pak půjdeme projít, budeme tokat do skonání světa a nakonec se podíváme do jedné nové hospody, kterou otevřeli kousek od jejich domu na Starém městě v Boleslavi. Když jsem svoji malou černou vílu viděl přicházet po rozžhaveném asfaltu, málem se mi zastavilo srdce. Dlouhé, hnědé vlasy až po zadek, chůze kočky, která si je jistá svojí krásou a zadek, pro který by spousta chlapů zabíjela. "Ahoj, ty koukáš jak vyvoraná myš!": usměje se na mě, dá mi obrovskou pusu a obejmeme se. Za mnou sedí Prcalík, směje se a dodá: "No ještě vám zbejvá proplíst si jazyky a krky a budete úplný labutě". Mávneme nad tím rukou a přitulíme se ještě víc. 

Po pár větách jsme netrpěliví, chceme být jen spolu. Beru Kačku za ruku a v dubovém háji je příjemný stín. Koukáme dolů na řeku, máme tělo na tělo, džínová bunda mé dívky je příjemně rozepnutá. Strávíme tam celé odpoledne. Pak ještě na chvilku na panely a už si to valíme směr město. Potkávám mámu, která po mě chce doma něco udělat. Kačenka jde tedy napřed a já si říkám, jaké mám velké štěstí, protože jsem se v té rychlosti nestihl převléknout do thrashového. Manšestráky a stará košile mámě nevadí. Uff. Opravím kapající kohoutek a po lehké svačině zdrhám dolů do sklepa. Tam za regálem, ukryta v krabici je moje džínová vesta. Na zádech velká nášivka Sodom, koupená za půlku výplaty z brigády v Polsku. Obléknu se, natáhnu i rozdrbané džíny a čínské černé kecky, sehnané až v Bratislavě (nikde jinde velikost 47 neměli). 

Jdu radši zadem, máma má vy zvyku mávat z okna a na Staré město běžím jako indián. Sto metrů chůze, sto běh. Rozrážím udýchaně dveře do hospody a přede mnou se objeví scenérie, která mi málem vyrazí dech. Na barové stoličce tam sedí Kačenka a pokouší se bránit asi sto kilovému hovadu s holou hlavou. "Tak nedělej dámu, kurvičko!": slintá ji do ucha a mě se zatmí před očima. Mých šedesát kilo na 185 centimetrů se napne jako struna a zařvu: "Ty hajzle!". Pak skočím a stylem lva se na to monstrum hnusný vrhnu. Mé šance, i přesto že mám už poměrně vysoký pásek v karate, jsou poměrně malé. Po pár prvních ranách a mém zdánlivém vítězství se síly obrátí a já jsem mlácen asi pět minut pěstmi, jsou mi trhány chuchvalce vlasů a pak se ozve zvuk, u kterého mi zatrne - nášivka Sodom se odchlípne a koutkem nateklého oka vidím, jak padá vejpůl na zem. 

Po chvilce tmy, po jednom půllitru vody do obličejem od výčepáka, se probouzím a Kačenka mě zvedá na nohy. "Dělej, von šel na záchod a říkal že se vrátí a pak tě dodělá": šeptá mi jakoby z dálky do ucha a já se mátožně postavím. Vypotácíme se ven, já podpírán a pomalu napuchající. Mizíme v uličkách, ale nikdo nás nepronásleduje. Jsem jako raněné zvíře, bolí mě obličej, žaludek a moje hrdost je někde na bodu mrazu. "Seš můj hrdina, víš to?": šeptá mi džínová víla do ucha a já se pomalinku dostávám do normálu. Jdeme do hospody U Dubu, kde sedáme do rohu, já piju na bolest a můj monokl začíná připomínat obrovský modrozelenočervený pomeranč. "Aaaa, tady se nám někdo porval...tak co, koukám, že si asi nevyhrál, co?": ozve se s nádechem škodolibosti za mnou a po ohlédnutí spatřím Prcalíka a celou naši partu.

"No, nevyhrál, ale nejvíc mě sere, že mi ten debil skinheadská zničil nášivku Sodom": smutně promluvím a je mi skoro do breku. Kačka mě tiskne k sobě, hladí po stehně, líbá na tvář (a já dělám že jakože nic) a já se po jejím proslovu o mém hrdinství cítím jako Vinetou, který právě zachránil celou vesnici krásných žen. Večer se ve sklepě převlékám s obtížemi, všechno mě bolí a neustále přemýšlím, jak vysvětlím svá zranění doma. Nakonec volím pravdu a máma jen pokývne hlavou a podá mi led. Usínám s obtížemi, pořád mě tlačí žaludek, ale druhý den už je to o hodně lepší. Tedy až na oko a nášivku. 

Máme zase sraz na panelech, hned po obědě, až obstarám u prababičky pole a odvezu asi 1580 koleček hlíny. Sedíme spolu úplně nahoře, slunce do nás pálí a přede mnou je rozložena džínová bunda. Škody jsou obrovské. Jenže Jana a Kačenka jsou švadlenky s darem od Boha a já mám najednou vše zalátované, zašité a vypadá to líp než dřív. "Ty vole, tak ta je hodně drsná, to vypadá, jako by tě napadl medvěd a tys to přežil. Tomuhle říkám pravá thrashová bunda!": chválí Prcalík i Kytka a já souhlasně kývu hlavou. "Jen by to chtělo nějakou nášivku na záda": prohodím smutně a ten večer uspořádáme pohřeb za Sodom. Zapálí se oheň, dokola se hraje jen kazeta Agent Orange a  jsou pronášena slova pomsty. Házím někdy kolem půlnoci nášivku do plamenů a pak jdu s Kačenkou domů. Má rodiče na chalupě, tak je nám spolu moc krásně až do rána.

Šetřím po brigádách peníze na novou nášivku dlouhé čtyři měsíce. Piju dokonce méně piva, protože si přijdu s tou holou džínovou bundou jako nahý. Jsem vedle Kačenky, kterou zdobí na zádech nápis Saxon, takový nevýrazný, skoro se až stydím. Tokáme spolu po večerech, jezdíme s mojí džínovou kráskou na chalupu a uplyne tak babí léto i kousek podzimu. Je tady listopad, je hnusně a já mám narozeniny. Popíjíme zase U Dubu, já zvu všechny na ferneta a jsem v takové té povznesené, alkoholem poznamenané náladě. "Tak můj milý hrdino...": začne narozeninový proslov Kačenka, která na okamžik před chvíli zmizela, aby mi přinesla překvapení: "protože jsi pro mě vším a zachránil si moji čest a protože tě miluju jako nikdo na světě, tak tady jsme se s ostatníma složili a koupili ti novou nášivku, plachtu na záda!": pokračuje a já rozbaluji překrásný motiv Morbid Reich od Vader. 

Chvíli koktám, jsem dojatý jako nikdy a pak všechny postupně objímám. Jsem nejšťastnější kluk pod sluncem a objednávám další rundu panáků. Můj pohled je skelný, holky nejkrásnější na světě a pivo teče proudem. V naší partě známý můj postupný příklon k death metalu byl korunován té hnusně sychravé listopadové noci nášivkou, kterou jsem měl na zádech potom dlouhá léta. Pocházela dokonce z Německa, kde ji Prcalíkův otec někde sehnal přes známé. Mí kamarádi za ní utratili šílené peníze (tenkrát pro nás bylo osm stovek hrozně moc). Další den byla obřadně našita na má záda a já si konečně na naší šmajchlovací procházce po Radouči nepřipadal s Kačenkou jako nahý. Stal jsem se tím, kdo byl nadále označován jako death metalák - alias Smrťák. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):