neděle 16. října 2016

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh šedesátý třetí - Kosti, víno a thrash


Příběh šedesátý třetí - Kosti, víno a thrash


U nás v Boleslavi jsme všichni, včetně našich rodin, byli vždycky pivaři. Kupříkladu svým tetičkám, které už nemohly moc na nohy, jsem dlouhá léta vozíval basu jejich oblíbeného piva. Přesto naše parta thrasherů každý rok zavítala na vinobraní do Mělníka. Začínalo to vždycky stejně. Přišel Prcalík na panely a začal všem vykládat, že on jako žádnej vinař není, ale burčáku má každej vypít minimálně tolik, kolik váží (lehce si upravil přísloví o vypití stejného počtu litrů jako máte krve). Což jsme pokaždé splnili mnohonásobně. Jeden takový výlet si budu pamatovat celý život. Na vinobraní měli totiž ten rok vystupovat DEBUSTROL a my jako věrní fanoušci jsme u toho nesměli chybět.

Zase ten vlak, to už lehce mrazivé ráno, to kouření na nástupišti, šustění křiváků, džínových bund, probírání posledních hudebních novinek. Jelo nás spousta. Celá boleslavská thrashová kavalerie. Někdo měl kazeťák a vyřvával na celé kolo Neuropatologa od Debustrolu. Zabrali jsme kupé jen pro sebe, ale bylo nás tolik, že v další vesnici už stály i postavy mezi námi. Dostal jsem jednu pod koleno, protože jsem zíral jedné hodně prsaté holce přímo do výstřihu. Omlouval jsem se, že za to nemůžu já, ale České dráhy. Pak vlak přibrzdil a děvče spadlo přímo na mě. Kačenka naštvaná, Jana se smála, Prcalík to komentoval v tom smyslu, že když už jsem takovej paša a všude se ukazuju se dvěma holkama, tak třetí už se ztratí. Dostal za to od Prcalinky obrovskou ránu do zad. Naše černé víly držely vždycky při sobě, chránily si nás.

Na nádraží v Mělníku je doslova modro. Slabší jedinci polehávají po trávnících, někdo tancuje. To je teprve deset ráno a Debustrol hraje od osmi. To byl zase nápad, to dopadne blbě, sýčkuju a dostávám zezadu pohlavek od Kytky. Vymyslel plán, že prý navštívíme nejdřív mělnickou Kostnici, protože je to hodně metal. Jdeme na to. Platíme vstup a jsme upozorněni, že si nemáme brát žádné kosti. Vzniká několik fotografií, které chceme použít jednou na naše nové album, o kterém pořád mluvíme. Vše proběhne skoro bez incidentů, jen Prcalík se pokouší pronést obrovskou stehenní kost, uloženou v koši s nápisem - Oběti epidemie 1897. Prý chtěl jen vyzkoušet, jestli mají dobrý bezpečnostní systém. Je mi trošku za kamaráda stydno, ale asi jsou zvyklí, protože nikdo nevolá ani policajty.

Jde se nad soutok Labe a Vltavy, tokáme s holkama, když tu náhle překvapivě Kytka vytáhne lebku mnicha. Koukáme jako blázni, protože byl z nás vždy nejslušnější. Jenže prý chtěl něco na památku a že to udělal taky z vědeckých účelů. Chodí pak po uličkách Mělníka, hraje si na Hamleta a vůbec působí rozruch. Máme po těch všech lahváčích, co s sebou taháme, tu správnou chuť na burčák. Asi se poblijeme, ale s tím se počítá. Překračujeme trávníky obsypané modrými metalisty, prohodíme vždy pár slov. Spousta známých, jen většina už někde ve svém alkoholovém světě. Obcházíme několikrát dokola náměstí a chlemtáme zkvašené víno po litrech. Mává to s námi. Usínáme taky na trávníku, já se všemi holkami, Kytka s lebkou, prý je to jeho nová stará.

Po probuzení následuje ještě jedno kolo burčáku a pak pronese Prcalík heslo, které nejen nás provází dlouhá léta. Zařve nad dav thrasherů: "Kostííí, lebkýýý, sračkýýý". Chytne se to a za chvilku to skandují všichni. Kytka dá nad hlavu svého nového kamaráda mnicha lebkovitého a jde první směrem k soše - tanku. Tam hrají Debustrol. Jde se na to. Z uliček se stahují vlasatá individua v černých tričkách, někdo v křiváku, každý holku po svém boku. Masakr může začít.

A taky že začal. V takové formě jsem snad DEBUSTROL ještě nezažil. My, jako skalní ultra fans jsme měli samozřejmě "nacvičeno" spoustu skoků, mosh-pitů a já nevím čeho ještě. Bylo to hodně divoké. Pamatuji si, že nás dokonce fotili policajti a nějaké rodinky s dětmi utíkaly do přilehlých ulic. Vypuklo peklo. Vzduchem létaly plastové lahve s vínem, křičelo se, pařilo. Holky na ramenou, sem tam se někdo serval. Byli jsme jak zvěř, jako válečníci v boji, šílení, divocí, opojení alkoholem a thrash metalem. Nechtěli jsme kapelu pustit z pódia. Jenže jak známo, vše dobré jednou končí. Přišel nějaký pán, asi pořadatel a řekl, že poslední skladba. Všichni mu sprostě nadávali, házeli po něm co bylo po ruce a on taky utekl. "Kostííí, lebkýýý, sračkýýý"! Skandovalo se ještě a pak byl konec.

Potácíme se ulicí na vlak. Najednou vedle nás zastaví policajti a že prý kontrola. Bráníme se, což jsme neměli dělat a najednou jsme zatčeni a převezeni na stanici. Pomalu střízlivíme. Z běžné rutinní prohlídky dokladů se díky naší opilosti a Prcalíkově nadávání stává najednou skoro trestný čin. Nastupuji já, se svými brýlemi na očích a naučenou dikcí. Snažím se přesvědčit staršího pana policistu, že jsme se jen bavili. Jde mi to, holky mu mažou med kolem huby a všechno se ubírá dobrým směrem. Pak najde druhý, mladý a aktivní policajt - debil, u Kytky lebku.

Máme problém, ne kvůli krádeži, ale spíš kvůli tomu, že se prý stala někde kousek od Mělníka vražda a pánové si to nějak všechno spojili dohromady. "Je to v prdeli": zhodnotí Prcalík situaci a nikoho nás nenapadá, jak z toho ven. Nakonec nás zachrání přivolaný další policajt, který právě přijíždí z Kostnice, kde nahlásili krádež lebky slavného mnicha. Jediný, kdo má ještě nějaké peníze, tak je Jana a tak nás zve a platí za nás pokuty. Ven jdeme jako spráskaní psi. "Tak tohle byly fakt kostiii, lebkýýý, sračkyyy....nemáme ani na vlak": řekne Kytka a všem se nám omlouvá. 

Za poslední drobné kupujeme nějaké ty lahve burčáku a jdeme na stopa. Nikdo nás nechce ale dlouho vzít, protože jsme opilí, špinaví a mají s návštěvníky vinobraní jen samé špatné zkušenosti. Tentokrát se nám výlet protáhl o jeden den. Spíme kousek od Mělníka v lese, zachumlaní k sobě jak tučňáci. Šli jsme pěšky, hladoví, bolaví. Druhý den voláme z budky Prcalíkovu mámu, která pro nás dojede na dvakrát autem. Mlčíme a je nám zle. Konečně doma a stojíme kousek od panelů, loučíme se. "Ale Debustrol dobrej ne?": řekne Kytka a my souhlasně kýváme hlavou.

Mě a Kytku nahlásili policajti do školy. Museli jsme před ředitelem slíbit, že už nikdy v životě nebudeme krást lebky. Slibujeme a já dodávám: "Ano pane řediteli, svoji mladickou nerozvážností jsem způsobil škodu v mělnické kostnici. Omlouvám se za to, už nikdy nebudu krást KOSTI, LEBKY ani....to už jsem radši nedodal, protože se Kytka vedle mě začal šíleně smát. Pak nás ředitel vyhodil a my za dveřmi slyšíme, jak říká zástupci, že tohle se mu za celou dobu jeho kariéry ještě nestalo. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):