neděle 6. listopadu 2016

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh šedesátý pátý - Sbírka Perversních básní


Příběh šedesátý pátý - Sbírka Perversních básní

Dostal jsem od Kačenky sešit s tvrdými deskami. "Napiš mi něco pěkného, budu si to číst, až se nebudeme moc vidět, budu si tím krátit chvíle před spaním." Poděkoval jsem a nevěděl, co říct i co do sešitu psát. A tak mi moje víla vysvětlila, že by chtěla jen pár slov, podobných těm, co ji říkávám po večerech, na dlouhých procházkách, při výletech vlakem na koncerty, před spaním i na chalupě, když čekáme, až se konečně roztopí kamna. Položil jsem na několik týdnů sešit na stůl, pod všechny své knihy, kazety i CD.

Kačenka studovala gymnázium a škola ji poslala na nějaký výměnný pobyt do Belgie. Na týden, což se pro nás v té době rovnalo nekonečnu. Loučili jsme se u nich před školou, když už byl autobus nastartovaný a bylo nám smutno jako nikdy. Bylo to poprvé, co jsme nemohli být jedno tělo i duše. Absolutně jsem nechápal, jak to vydržím. Poslední pusa, mávání a jdu dolů na sídliště skleslý a prázdný. Pro mladého zamilovaného kluka něco šíleného. Ten večer se na panelech opiju do němoty, že mě musí domů doprovodit Jana. U ledničky potkávám stejně navátého otce, kterého sundal další den v továrně. Zablekotáme pozdrav a raději usínám se sluchátky na uších. Vzpomínám se Saxon na Kačenku a jsem izolován od sousedů, kteří po sobě házejí nádobí.

Nejednou je ráno. Šedivé, jako panely protějšího domu. Převaluji se na posteli, útrpně bloumám bytem, jsem tu sám. Všichni už odjeli. Otevřu okno a do pokoje vlétne vítr. Nadzvedne papíry na mém stole a dosud netknutý sešit od Kačenky spadne na zem. Zvednu ho, vezmu keramické pero od dědy a poprvé v životě napíšu báseň. Je plná sexu, smutku a beznaděje. Ještě týden, já to snad nevydržím. S Kačenku jsme se skoro vůbec nehádali, ale kvůli knihám ano. Oba knihomolové, milovníci šustění stránek, hltavci příběhů. To jsme byli my. A občas jsme měli každý trošku jiný názor. 

Knihy mě daly do života hrozně moc. Už jako malý, když mě máma nechala doma s nemocí, jsem si četl v podstatě non - stop. S baterkou pod dekou, u jídla (kolik já dostal pohlavků), na panelech, cestou vlakem, ve škole pod lavicí. Já i Kačka jsme zbožňovali Jacka Kerouacka (první hádka, zda je lepší román Na cestě nebo Dharmoví tuláci), Stephena Kinga pro jeho popisy amerických městeček, Jacka Londona za Tuláka po hvězdách, Axla Munteho za Knihu o životě a smrti. Nepřeberné množství detektivek, sci-fi (Issac Asimov  je bůh!), válečných románů. Přečetli jsme celou povinnou četbu do školy, k tomu jako bonus zachmuřeného Dostojevského i moje dobrodružství s Dlouhým lovcem od Alberto Vojtěcha Friče. Samozřejmě Jules Verne, tuny KODek, komiksů. A objev pro mě tehdy největší, pan Charles Bukowski, který vždy dokázal říct několika slovy úplně všechno. Ten výčet oblíbených spisovatelů by byl nekonečný. A vlastně ještě neskončil.

Byli jsme s Káčou a s Kytkou, který četl ještě víc než my dva dohromady, jako houby, které nasávají písmena. Hudba a knihy. Někdy tenkrát se tohle krásné prokletí zrodilo a drží mě urputně až dodnes. Prcalík se nám smál, nadával nám, že prý radši žijeme virtuální (kdyby to viděl dnes, asi by se ze současnosti rovnou zbláznil) životy - to on si dá radši další pivo. Jenže my jsme věděli své. Byli jsme hrdiny čtených příběhů, prožívali jsme s knihami radost, smutek, vyměňovali si je a půjčovali (o kolik koupených knížek jsem tenkrát přišel?). Já kupříkladu chodil a místo Lidé bděte! neustále všem říkal Lidé čtěte!. Starší se mi smáli a mladí nechápali.

Napsal jsem během toho osamoceného rána padesát zamilovaných básní, které měla spatřit jen Kačenka. Jenže jí tak vzaly za srdce, že je dala "šíleně tajně" přečíst Janě. Ta ke mě druhý den přišla na panely a povídá: "Tak ti teda pěkně děkuju, jsem probrečela celou noc". Zmateně jsem se zeptal proč a z ní vylezlo, že prý přelouskala Perversní básně jedním dechem. Míchal se ve mě vztek na Káču a radost z toho, že se někomu mé nesmělé básnické pokusy líbí. Nevěděl jsem co říct, Jana očividně taky ne, tak jsem dostal pusu a zašeptání do ucha: "Díky". Prcalík si z nás dělal srandu a já byl rád, že kluci moje slova nikdy nečetli.

Kačenka byla najednou hrozně hrdá, protože ona měla milého, který jí píše básně. "Která to má?": říkala, když jsem ji čítával před spaním další mé výplody. A já to všechno dělal rád, protože měla oddanější pohled a byla vůbec povolnější. Bylo to podobné, jako když se sesednou lidé k ohni a jeden fešák začne hrát na kytaru. Děvčata také roztají. Trošku jsem toho využíval, přiznávám bez mučení, jenže když ono to všechno muselo nějak ven. 

Ten sešit, s tvrdými deskami, nakonec se stovkou básní plných sexu, mládí, radosti i smutku, jsem nedokázal otevřít dlouhá léta. Mám ho doma, dole ve sklepě. Spoustu odstavců by chtělo z dnešního pohledu trošku učesat, některé mi přijdou úsměvné, ale jsou mojí součástí a příliš bych je neměnil. Četla je jen manželka a její reakce byla stejná, jako tenkrát u Jany - plakala a řekla děkuju. Zdá se, že sbírka Perversních básní pořád zabírá.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):