středa 25. ledna 2017

Asphyxovy zápisky - IV. - Chybí mi moudrost starců


Úvod:
Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit. 

Chybí mi moudrost starců

Jedeme s rodinou na chalupu a musíme nakoupit. Je 3/4 na devět a před obchodním domem postává jen asi padesáti členný dav důchodců. "Co tady ty lidi dělají, tati?": ptají se mě děti a já nějak nevím, jak to vysvětlit. "Čekají na otevíračku, aby si mohli koupit věci ve slevě": řekne to za mě manželka. Odbije devátá a pracovník ostrahy s vyděšeným výrazem posune asi metr nad zem žaluzie. Nemusí ani pokračovat. Stařenky, které jinak sedávají prolezlé nemocemi po čekárnách doktorů, odhazují hole, doslova parakotoulem pronikají do obchodu a i ten maník s býčí šíjí má co dělat, aby ten nápor zvládl.



Mají uvnitř plastové krabice, asi půl metru na půl metru. Prej jen za tři stovky. Výrobní cena pár korun, ale bylo na nich napsáno SLEVA. Vysvětlit neomalenost, sprostá slova, strkání apod. dětem vlastně ani nešlo. Kam se poděla soudnost, hrdost a moudrost stáří? Asi zmizela někde ve světě konzumu a byla nahrazena debilitou. Kupujeme rychle rohlíky a jedeme raději na sever.

Cestou vzpomínám na své milé tetičky, které mi během posledních dvou let (jedna před rokem, druhá teď) zemřely ve věku přes devadesát let. Obě byly v koncentračním táboru, obě bojovaly s nemocemi. Nikdy jsem je neslyšel stěžovat, pokaždé, když jsem je navštívil (jak já lituju, že to nebylo víckrát a že jsem je po přestěhování do Plzně zanedbával), tak se smály. Stejně jako obě babičky a dědové. Vždy upravení, staří pánové s cigaretou nebo dýmkou (dědo nekuř mi tady nebo aspoň foukej do kamen!). S koláči na stole, s kávou, která voněla ručním mletím (pořád cítím tu překrásnou vůni). 

Čeká mě pohřeb, rozloučení s posledním členem jedné generace naší rodiny. Je mi smutno, ale usmívám se., protože se mi hlavou míhají všechny ty laskavé zážitky. Všichni mí staří příbuzní se vyznačovali elegancí, svěžím pohledem na svět. Prožili si své mnohdy těžké životy s hlavou vztyčenou. Byli daleci nějakého neustálého brblání. Spoustu společných zážitků budu mít od dětství už navěky vypálených v hlavě a když už nebudu vědět, jak dál, tak nenahodím pro radu internet, ale vzpomenu si, co by udělal můj děda, moje babička, mé zlaté tetičky.

Vyprávím dětem, co mi říkávaly jejich prabáby a přijde mi, jakoby se kruh uzavřel. Všechny ty příběhy, průpovídky, rčení, sousloví, které jsem jako dítě hltal, jako puberťák se jim smál, tak všem přicházím čím dál tím víc na chuť. A nejlepší je, že spoustu z nich už automaticky používám také. Dozrál jsem pro ně. 

Poslední rozloučení s tetičkou bych si nechal pro sebe, je to přeci jen moc intimní věc, ale nemůžu se ubránit srovnání šedovlasých vznešených a moudrých příbuzných s tím davem před supermarketem. Neměly by místo sledování slev raději babičky svým vnoučatům vyprávět pohádky? Neměl by děda pomoct svým "pokračovatelům rodu" s prvním nožem a naučit je chovat se jako chlap? Nemám rád poučování, ani zbytečné řeči, ale poslední dobou mi přijde, že spoustu prcků vychovává spíš 5 palcová a větší obrazovka, než rodiče, stařenky a stařečkové s hrdým pohledem na svět. 

Vrátíme se domů, pustím internet, nahodím facebook. Vyhrne se na mě tuna informačních nesmyslů. Jeden je doprava, druhej doleva, další nemá rád ..vlastně cokoliv a musí to zdělit celému světu. Je toho na mě moc a hlavně samá kumulovaná frustrace a nenávist. Vezmu radši telefon a zavolám mámě. Koneckonců, už je to taky babička. Chvíli poslouchám a říkám si, že ono to nebude s tím světem snad tak hrozné. Používá totiž úplně stejné průpovídky, jako generace našich předků. 

Musím ještě večer do města. Jdu na tramvaj a cestou si broukám jednu melodii ze starého černobílého filmu, které máme s manželkou tolik rádi. Když se otevřou dveře do vozu, dostanu zezadu takovou ránu holí přes nohu, že zaskučím. Otočím se a vidím za sebou zlostný pohled asi šedesátiletého pána. Díky mé váze by mi asi stačilo fouknout, abych ho přerazil vejpůl, ale ani nic neřeknu. Uvnitř už na něj čeká druhý, podobný prskající typ a celou cestu do města nadávají na úplně ty samé věci jako jejich mladší kolegové na facebooku.

"Máme se jako prasata v žitě a pořád nám to není recht": říkávala jedna tetička a pokaždé se zahleděla na starou černobílou fotku své kamarádky, která tenkrát v koncentráku zemřela. Vystoupím z tramvaje, je mi tak nějak celkově smutno a říkám si, jak moc mi chybí a bude chybět moudrost starců.