neděle 1. ledna 2017

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh sedmdesátý třetí - Kino Oko je lepší než kino Svět


Příběh sedmdesátý třetí - Kino Oko je lepší než kino Svět


Ležíme v posteli, koukáme do stropu a jen tak probíráme svět. Nohy propletené navzájem. Cítím její dech, je jako kočka, která vrní. Mám ji pod rukou, ukrytou stejně, jako to dělávají labutě se svými mláďaty. Je tak krásná! Čeká nás nedělní odpoledne s několika filmy. Vymyslela to její kamarádka Jarmila, holka s obrovskými brýlemi, divným pohledem a občasným šílenstvím v očích. Milovala nezávislé kino a Kačka jí slíbila, že půjdeme s ní. Kytka s Mirkou souhlasili, Prcalík rovnou řekl, že si zajde radši na pivo. Vyzvedli jsme ještě Janu. Nechtělo se nám. Ale znáte to, pro kamarády všechno. A já se těšil, že se budeme muchlovat ve tmě. Jenže všechno bylo jinak.

Zdravíme se s Jarmilou, která má na sobě květované šaty a vypadá jak prototyp současné biomatky (je to stejně někdy úsměvné, jak se historie pořád dokola opakuje). Na Kytku působí jako nepřítelkyně mužů, trošku nevoňavá, ale směje se, tak jí všechno odpouštíme. Vlezeme bočním vchodem do kina Svět. Tam je nahoře, úplně pod střechou shromaždiště všech filmových šílenců. Jsou tam stolečky, na každém popelník a čajová konvice. "Škoda, že není pivo": pronese Kytka a všichni se otočí. "My u nás pivo nepijeme, to je přízemní, možná bude víno": usměje se pan uvaděč a chlápek, který to celé řídí, v jedné osobě. Představí se jako Jarda a nám je hned jasno, s kým bude ten večer největší sranda.

Mluví totiž přiteplale a hrozně rád se poslouchá. Jarmila mu visí na rtech a je určitě jejím guru. "Tak není lesba, ale on taky nevypadá jako chlap, mám v tom hokej": pošeptá mi ještě Jana a já se nepřístojně usměji nahlas. Všichni se na mě otočí a já se omluvím, že mi kamarádka říkala jeden filmový vtip. Usedáme, Jana nám potají nalévá do šálků s čajem rum z placatice. Možná to nebude tak špatný, přitulím se ke Kačence a snažím se jí zajet rukou pod svetr. Jenže Jarmila mě okřikne, že bude přednáška. Jarda je ve svém živlu. Asi půl hodiny uvádí film a my ani ke konci jeho nudných slov nevíme, o čem bude. Když konečně začne promítání a Kytka si naschvál do tmy říhne, jsem už docela unaven.

Na plátno přijdou kluk a holka, on ji otočí a šoupne jí ho do zadku. "Á bude porno nebo umění, to si nechám líbit": usměje se Jana a zase nás okřiknou. Jenže pak zjistíme, že oba milenci jsou brácha se sestrou a že šukají z radosti z toho, že zabili své rodiče. Ty zakopali a zalili betonem do sklepa. A celé to trvá přes dvě hodiny. Nevím, jestli se mám smát, brečet, být šokován a tak raději šmátrám Kačence po noze. Štípnu ji naschvál, ona zaječí a Jarmila nám řekne, že od téhle chvíle jsme bez čaje. Ve filmu pořád brácha brousí ségru a já jsem hrozně rád, že už je konec. Všichni se zvednou, mlčí a jdou kouřit na vzduch.

Stojíme kousek vedle, cítíme se divně a Jarda je zase středem pozornosti. Vysvětluje nám, o čem vlastně celý film byl a my vypadáme jako tupci, protože my tam viděli jen sex a vraždu. Bohužel následuje další kousek umění. Okupujeme bufet, který je dole v kině. Několik vodek nám trošku zvedne náladu a přijdeme tak (zaplať Satan) o další přednášku. Usedáme, Kytka sem tam něco zahlásí, ale já už nemám slov. To co následuje, předčí všechna má očekávání. V novém filmu od nějakého slavného umělce je divadelní točna, na které jsou samí stojící nazí lidé. Staří, svraštělí, beze slov. Jana prohlásí něco o tom, že to je jak v bazénu v šatnách a já už se jen řehtám. Někdy tak v polovině celého díla, kdy se točna pořád točí a lidé jsou pořád staří, svraštělí a s nepřítomným pohledem, zdrháme pryč. 

"Ty vole, to byl ale promrdanej den!": řve smíchy Kytka a my napodobujeme scény z obou filmů. Je večer a zaplujeme do jedné malé hospůdky ve městě. Dáme pár piv, kroutíme hlavami nad vším tím uměním, kterému ve svém mládí nerozumíme a nic nám neříká. Pak Janu napadne, že by si to chtělo spravit chuť. Kousek od nás je kino Oko, kam chodíme každý měsíc aspoň jednou. Jsou v něm staré přísné paní uvaděčky s baterkami a v kytičkových šatech, které nás kontrolují, zda neprovádíme nepřístojnosti, lístek stojí pár korun a můžeme se na sedačkách muchlovat. Souhlasíme, kupujeme vstup a těšíme se na starou francouzskou komedii s Četníky. Moje ruka je dávno pod Kaččiným trikem, naše zamilovanost z nás dělá jedno teplé tělo, klubko mladých háďat.

Filmu rozumíme, smějeme se nebo spíš řehtáme. Kino Oko je rozhodně lepší než kino Svět. V předních řadách, kam je levnější lístek, sedí romská komunita, lížou plátno, jak se říká. Když tak vzpomínám, říkám si, že jsme tenkrát viděli všechny ty skvělé filmy vlastně náhodou. My tam chodili, že byla uvnitř tma a ještě to znělo před rodiči dobře. "Bereš své děvče do kina, na kultúúru?": říkávala moje babička a občas mi dala i nějakou tu korunu. Miloval jsem čekání ve frontě na lístky, klidně i v zimě, protože jsme měli jeden druhého, navzájem si třeli ruce, doplňovali rum do žil a po filmech chodili do hospod probrat děj, znovu se zasmát komediím, bát se u thrillerů, líbat se u romantických komedií. 

Kino Oko mělo svoji nezapomenutelnou atmosféru, jiskru ve vzduchu, všechny ty postavičky, od sprosté prodavačky lístků, přes elegantního starého pana promítače, až po převážně mladé návštěvníky, kteří na tom byli jako my. Chtěli mít chvilku pro sebe, být za pár korun v teple a ještě si užít se svým protějškem mnohdy nádherné nejen filmové zážitky. Viděli jsme tak s Kačenkou americké černobílé komedie, celou plejádu skvělých herců, klasiky, i sci-fi, komedie. Bez rozdílu stylu, shlédli jsme vše. 

Sedávali jsme na sklápěcích vrzajících dřevěných koženkových sedačkách s pohledem na spousty džínových bund před námi. Kačenka třeba naschvál, abych se dobře poměl, nenosila do kina podprsenku. Staré paní, sedící vždy po stranách kina, uváděly s baterkami déle příchozí (smělo se jen do patnácti minut, jinak už vás na film nepustili), tolerovaly muckání a objímání, nevadilo ani líbání, ale jakmile to někdo moc rozjel, byl vyveden. Nám se to stalo asi jen pětkrát.

Smějeme se s Četníky a protože je nám uvnitř dobře, kupuji všem lístky ještě na Vinetoua. Dávají třetí díl (vidíme ho asi popadesáté), holky zase brečí když hlavní hrdina umírá a my kluci máme cestou z kina chuť opět zachránit celý svět, být poctiví, pomáhat slabým. Vyprovodíme Janu, pak pod lampou s Kačkou cvrlikáme jako dvě hrdličky a potom už musíme domů. Dám si ruce hluboko do kapes, vezmu to přes park, hned kolem kina Svět. Tam zrovna někdo vysvětluje jedné holce, že se nesmí dívat na ten film očima někoho, kdo vidí jen soulož mezi sourozenci a vraždu. Dívka má nechápavý výraz a já si začnu naschvál pohvizdovat ústřední melodii z francouzské komedie. Nechávám všechen filmový svět za sebou a pohltí mě šedivé sídliště.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):