středa 1. března 2017

Asphyxovy zápisky - IX. - Jak jsem se stal modelkou


Úvod:

Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.

Jak jsem se stal modelkou

autoři fotek/ copyright photos - Michal a Martin Radošovi

kostel Luková:

Je září, léta páně 2016 odpoledne a mám sto chutí si jít lehnout. Dávám si kafe, které vůbec nezabírá a pak se pokojem rozlehne z mého telefonu vyzvánění "Burning Again" od Hypnos. Volá Michal - fotograf a kamarád, o kterém z legrace říkám, že ho beru na koncerty místo foťáku. A cože prý večer dělám a jestli mám čas. Řeknu že jo, i když se mi opravdu nikam nechce. Chvilku mi sice vrtá hlavou, co chlapec chce, ale nakonec mě přemůže únava a ocitnu se v takovém tom příjemném polospánku. Znovu hovor, opět Michal a že si mám vzít nějaká oblíbená metalová trička. Trošku mě to zarazí, ale spánek je silnější.

"Vstávej, v pět máš být před barákem": třese s mým unaveným tělem manželka. Zrovna se mi zdálo o tom, jak mě neskutečně "jebe" šéf v práci a tak pro mě bylo probuzení vysvobozením. Opláchnu obličej, jako zahraniční dělník z východu popadnu igelitku plnou na rychlo naházených trik a už stojím před barákem.



Čekám asi deset minut, protože všude chodím ze zvyku hrozně brzy. A už je tu Michal s manželkou. Oba se tváří šíleně tajemně a mě na chvilku napadne, jestli mě někam neodvezou a nenaporcují jako mleté maso pro prasata. Jenže v autě je veselo a známe se dobře a dlouho, tak jsem v klidu a spíš zvědavý jak stará bába. Zabrzdíme před kostelem v Lukové, který z venku vypadá jako před spadnutím. Vidím na Michalovi tutlané nadšení. Vede nás nahoru nad okna, pak pokyne rukou a řekne mi, abych se šel kouknout dovnitř. Nahlédnu opatrně a chvilku jakoby se ve mě krve nedořezal. Nejsem lekavý, ale v lavicích tam sedí dvě řady v bílých pláštích zahalených postav, některé postávají a jsou v té temnotě zvláštně tajemné.




Pak mi dojde, že jsou to sádrové sochy, které tam zanechal nějaký umělec (Jakub Hadrava, pozn. autora). Michal volá kastelánovi, který ihned halasně přijde a otevírá nám dveře. Leknu se podruhé, protože jedna bílá postava je hned u vchodu. Málem ji sestřelím v "sebeobraně" reflexně rukou. Jdeme dovnitř a dýcháme zatuchlý vzduch. "Tak tady si oblékni nějaký svoje trika, budeme tě fotit": pronese s ozvěnou Michal a mě teprve teď docvakne, proč jsme sem vyrazili. Projdeme celý kostel, něco málo si vyfotím na památku i já a pak čekáme na světlo. Nebo spíš na tmu, protože poslouchám death metal a fotit mě v růžové košili v paprscích slunce jako anděla rozhodně nebudou.



Sedám si do jedné lavice, Michal a jeho syn, který také dorazí, mě různě natáčejí a já nevím jak se mám tvářit. Pořád mi říkají, že sveřepě, jenže jak jsem spíše usměvavé povahy, moc mi to nejde. Kluci si rozvěšují různě blesky, hází do vzduchu technická slova, kterým sice rozumím, ale jejich slangový výraz mi je utajen. "Stoupni si sem, pak tam, ne, zvedni hlavu, trošku dopředu...": zní kostelem a já jsem rád, že jsem se nenarodil jako modelka. Musí to být hrozná dřina, po chvilce už mě chytají trošku křeče. 

Dáváme pauzu a pan kostelník nám vypráví historii celého kostela. Ukazuje staré fotografie a na mě padá taková zvláštní nálada, kterou si budu pamatovat celý život. Nevím, jestli je to otiskem stovek věřících, kteří kostelem prošli nebo instalovanými sochami, tmou či tím, že jsem poprvé v životě focen, ale cítím takové zvláštní napětí. Sedám si na chvilku dozadu mezi bělostné sochy, přemýšlím si pro sebe a na chvilku mám pocit, že postavy v pláštích ke mě promlouvají. Genius loci na mě funguje a už chápu, proč se Michal tvářil tak tajemně. Podobné okamžiky ani nejdou moc vyjádřit slovy, musí se zažít, ale jako první vzpomínka, která mi pokaždé vytane na mysli je, že to bylo - úžasné.





Potom dorazí zbytek Michalovy rodiny, do kostela padá čím dál tím hustší tma a musíme domů. "Tak co, jaký to bylo?": zeptá se mě mezi dveřmi manželka a já ještě dlouho do noci o celém výletu vyprávím. Nebyl jsem ten den asi (určitě!) nejhezčí modelkou, ale jednalo se u mě o hrozně zajímavý, nevšední zážitek. Donutil mě se na chvilku zastavit, přemýšlet, byl jsem vytržen z všednosti dní a ještě mám na památku skvělé fotky. Zajímavé je, že se mi celé focení jednou za čas znenadání vrátí a znovu jako starý černobílý film přehraje v hlavě. V kostele v Lukové to bylo něco jako tajemné setkání s bílými duchy z podsvětí, ale s hrozně pozitivními pocity. Děkuji!

autoři fotek/ copyright photos - Michal a Martin Radošovi

kostel Luková: