středa 15. března 2017

Asphyxovy zápisky XI. - Já, Berlín a Christiane



Úvod:

Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.

Já, Berlín a Christiane

"Chceš jet s náma do Berlína na veletrh?": ptá se mě takhle v září šéf a já nadšeně souhlasím. Potřebuju trošku z toho pracovního kolotoče vypadnout. Mám tohle město rád a pevně doufám, že se po všech pracovních schůzkách večer chvilku utrhnu a půjdu se projít noční metropolí. Jede se vlakem, z Plzně skoro osm hodin, ale to mi nevadí.

Stojíme v Plzni na nádraží a mě teprve dochází, s kým budu mít tu čest. Je nás šest, pět kluků v pohodě a jeden debil. Usedáme do kupé a blbec se samozřejmě rozvalí naproti mě. Jediný jsem si s sebou vzal hloupý telefon, ten co mám na cesty. Byla to chyba. Všichni jsou na wi-fině a debílek mě nenechá nasadit sluchátka. Pořád něco mele. Je mu něco ke třiceti, chytrej, ke všemu má názor vyčtený z wikipedie. Už u Berouna mám pocit, že mu trhnu vazem.

V Praze přestupujeme a já si hlídám, abych si sedl proti někomu jinému. To byste nevěřili, jak negativně vidí svět dnešní mladí třicátníci, v podstatě úspěšní vysokoškoláci s manželkami a malými dětmi. Tolik nihilismu bych čekal u starých zakyslých bab. A tenhle nový, co sedí proti mě, zase všechno převádí na šukání. Řeknu třeba rohlík a on že vypadá jako víte co a strká se víte kam - vyberte si. Radši nic neříkám, nasazuji sluchátka a v pravidelných intervalech přikyvuji, jakože poslouchám. V Drážďanech jdou kluci na cigáro a já se dozvídám, že jsme si krásně pokecali. 



Berlínské nádraží je úžasné, krásně skleněné a kovové, přehledné. Jsem doslova nadšený. Obecně mě v Berlíně veřejná doprava fascinuje. Je to úplně jiné, než se motat s navigací v autě městem. Jdeme na veletrh. Nebudu čtenáře zatěžovat technickými detaily, ani jednáními. Jsem strojař a hrozně jsem si to užil. Spousta stánků. Známí i noví známí, společenská událost, na které jediné co mě mrzelo, bylo, že nemám větší diety. Odpoledne jsme unavení a sedáme do parku. Jde na mě berlínská nálada.

Ubytování sehnal šéf kousek od zoo a já už v metru přemýšlím, že bych se chtěl podívat na místa, o kterých se píše v knížce My děti za stanice Zoo. Jsem na pokoji samozřejmě s debilem, který se mě pořád na něco ptá. Těším se hrozně do hospody, nasát tu správnou atmosféru. Vylezeme ven a zjišťujeme, že jsou všude duhové vlajky. Jsme v teploušské čtvrti, šéf se nějak spletl, ale bylo to levné. Zaplujeme do hospody se jménem Bílý slon. U stolků sedí vystajlovaní buzíci, každý pudla s mašlí u nohou. Ale co, mají tam dobré pivo. Trošku sice zarazí žádost o fotku od číšníka, ale metrákového heterouše tam prý už dlouho neměli. 



Jenže kluci chtějí jít dál, korzovat po hospodách. Nikam se mi nechce a tak u třetího podniku, kde mají všichni kožené kalhoty a klobouky, zdrhám sám pryč. Jdu na metro. Koukám, jestli někde neuvidím Christiane z knížky, ale nikde nikdo. Místo toho potkávám dva punkáče, kteří mě s velkou ochotou provedou. Sice neumí moc anglicky, ale nějak se domluvíme. Pak mi někam zmizí a já jdu nočním Berlínem, fotím na všechny strany. Trošku se motám, chvíli mám nahnáno, protože jsem zabloudil mezi domy, kde to není úplně ono. Řev, divné postavy v kapucách. Utíkám pryč. Kdybyste věděli, jak se mi ulevilo, když jsem byl mezi "svými teplouši". Zrovna nějací slaví narozeniny.



Dám ale jen jedno pivo, s myšlenkami ještě ve Stanici zoo. Fascinují mě staré vagony metra, usměvavé asiatky, pár metalistů, kteří na mě hlásí, že Master je nejlepší death metalová kapela - mám logo na prsou. Ještě chvilku jezdím dokola, jako účastník veletrhu mám jízdné zadarmo. Alkohol a světla, možná se cítím utahaný jako hlavní hrdinka románu, který mě jako mladého rozsekal. Jsem rád sám, jsem rád, že se můžu toulat zářivým městem.







Zapluji do dřevěného klubu kousek od pensionu. Ještě zahlédnu debila, jak kouká oknem. Dávám pivo a přijde ke mě stará, bezzubá prostitutka. A jestli ji prý koupím pivo. Říká, že jsem široko daleko jedinej heterouš a tak musím. Nejdřív ji chci poslat do prdele, ale kouká tak smutně, že se slituju. Je tak vděčná, že bych asi dostal i zadarmo, ale této příležitosti nevyužívám. Beztak mluví tak mizerně, že jí moc nerozumím. Páchne kysele a chvilku mi přijde, že by klidně mohla být Christine. Jenže není, je to jen stará, ošklivá kurva. Je na ní hrozný pohled a tak jí koupím ještě jeden žejdlík a jdu spát. 



Druhý den ráno, když žvýkám kebab od teploušů z Turecka, kteří zdrhli do Němec, kvůli tomu, aby mohli být veřejně teplí a nikdo je nešikanoval (a kebab mají výborný), se mě ptá debílek, co jsem v noci dělal. Pošlu ho už do horoucích pekel. Ještě že přijdou ostatní kluci. Jdeme zase na jednání, jako jediného mě kontrolují u vstupu kvůli zbraním. Pořád pípám a může za to můj foťák s kovovým rámem a pak nůž, který prostě ze zvyku nosím stále s sebou. Podepíšu papír, že nejsem terorista a jde se na to. Vše dopadne perfektně a nám zbývá před cestou ještě pár hodin. 





Utíkám do města, k braniborské bráně, pak ještě Reichstag, pizza u Sprévy a hurá do vlaku. Jenže má zpoždění dvě hodiny. Někdo se přivázal na koleje a než ho odstranili, tak kecám s dvěma Číňankami. Vznikne na památku asi pět giga fotek, které mi prý pošlou. Samozřejmě, že ne, ale aspoň mám někoho na cestu do Prahy. Holky jsou perfektně zásobené jídlem a protože jsem chlap, kupují mi i pivo. Já už nemám moc euro a tak jen děkuji a pak mezi nimi usínám. Prý chrápu, říkají a hrozně se tomu smějí. Před Prahou bouračka a zase zpoždění. Konečně hlavák a já hledám své kolegy. Dostanu od křehotinek malých, roztomilých, šikmookých hudlany na obě tváře a lezu do vlaku na Plzeň.



Debílek nikde nebyl, nemá vlastně žádný zážitek, ale pořád mluví. Zbylo mi pivo od Číňanek a tak si ho s naschvál velkým syčením otevírám a dělám si z chlapce legraci. A to až domů, do Plzně, kde má anabáze končí. Nedám na Berlín dopustit, je to město, které mi nějakým zvláštním způsobem přirostlo k srdci. Má pro mě přitažlivou, magickou atmosféru. Doufám, že se tam brzy vrátím.