středa 12. dubna 2017

Asphyxovy zápisky - Lesem ne lesem, polem ne polem aneb dva velocipedisté na cestách


Úvod:
Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.

"Tati, už si mi dvakrát slíbil, že vyrazíme na kola a pokaždý si musel do práce": přemlouvá mě můj desetiletý synátor a mě je trošku stydno. Má pravdu, výlet jsem mu slibuju už dlouho. Jenže znáte to, práce, cesty za příbuznými, práce a pak taky metal. Manželka s dcerou se šly projít, malá s koloběžkou a velká s peněženkou na zmrzlinu. Holky si řešily svoje holčičí věci a my chlapáci jsme si sbalili vodu, svačinu a mě málem chytnul infarkt při pumpování kol.

vůně dřeva a bahna

"Kam pojedeme?"
: ptá se synek a já navrhuji rozhlednu Krkavec a pak se uvidí. Snáším kola z balkonu, vyrážíme hned do kopce, do lesů nad naším domem. Už mám letos pár desítek kilometrů za sebou, ale malý synek jede poprvé na delší výlet. Stoupáme poměrně rychle, ale pod Krkavcem musíme z kola a šlapat pěšky, je to krpál. Zpocení jako koně se fotíme u rozhledny a sedáme si omylem do mraveniště stranou od ševelících pivařů. Vzduch je cítit jarem, holky mají stejně jako stromy nalité pupence a já přemýšlím, kdy jsem se jako malý kluk začal na ženský koukat poprvé. 


Myslím, že to bylo tak ve dvanácti, ale dnešní generace se dostane ke všemu dřív. Jsem rád, že syn bude asi po mě, protože ho zaujala jedna blondýnka s velkými přednostmi. Ptá se mě, jestli se mi támhleta holka líbí a já mu samozřejmě řeknu že jo, ale že máma je hezčí (a pro mě taky je!). Čeká nás sjezd dolů lesem, šlapeme a závodíme. Jsem zase malej kluk a nesmím prohrát. Taky jsem díky své váze na louce první, u pole a dýchám čerstvou zem. Výhled je nádherný, slunce už silné a my pijeme litry vody z mého batohu. 

Najednou se objeví menší vrtulník a prolétá nízko nad námi. Pilot dělá různé otočky, skoro se dotýká země, lopinky, výkruty, působí jako velký zmatený čmelák, který se po zimě poprvé probudil. "Tati, co to dělá? To je blázen?": ptá se mě syn a je na něm vidět, že se trošku bojí, aby to do nás nenapálili. "Asi tam má nějakou slečnu a machruje před ni": napadá mě a dozvídám se, že všechny (a obzvláště ve čtvrtý třídě na základce) holky jsou ještě blbý. Tedy kromě mámy a ségry a babiček, samozřejmě, ihned dodává. Jedeme dál a dáváme velký pozor, aby na nás nedělal vrtulník nálety.

Krkavec


Pneumatiky nám šustí na polní cestě, občas najedeme na oranžovou drť z cihel. Z remízku u cesty vylétne káně a my se zastavíme v úžasu. Hnědý, vznešený a kýhající dravec, pár metrů od nás. Nádhera, příroda, jaro a já se synem, s mojí genetickou budoucností a vlastně také tím jediným, co po nás na světě zůstává. Vidím sám sebe, se svým tátou a říkám úplně stejné věty, jako před mnoha lety on (prý jako Svěrák ve filmu Na samotě u lesa, dodává vždycky manželka, ha!). "Stalo se něco, tati, nepojedeme?": vytrhne mě ze sna potomek a čeká nás zas cesta do kopce.



Zastavujeme u posedu, u čerstvě zoraného pole. Kecáme o životě, snažím se být moudrý, ale stejně mě to nakonec strhne a dělám klukoviny. Smějeme se a válíme sudy z malého svahu, vidíme roztrhaného zajíce a jeho lebku. Pro tyhle chvíle stojí za to žít, říkám si potom, když udýchaný vytahuju svačiny od manželky a chutnají tak božsky. Obyčejný chleba s já už nevím čím, ale k tomu nezbytná horalka. Nikdy bych takové jídlo nepřipravil, protože technicky sice všechno zvládám, ale nemám tak jemné a láskyplné ruce, jako moje žena.

"Tatííí, hele a když si byl malej, jaký si měl kolo?": nahodí moje krev do vzduchu a já do setmění vyprávím o své Libertě, o tom, jak jsem byl pyšný, protože jsem měl první na sídlišti vzadu trojkolečko a přehazovačku. Malý mi visí na rtech a najednou jsem pro něj zajímavější než všechny tablety, počítačové hry a obrazovky dohromady. Pomalu na nás mává slunce a plísní, ať už jedem domů, ale nám se nechce. Fotím pár momentů na památku a už pelášíme lesem zpět do civilizace.



Ztrácím obal na foťák a musíme se vracet, najeli jsme kvůli tomu spoustu kilometrů navíc a stejně ho nenašli. Nohy už nás bolí, pádíme lesem ne lesem, polem ne polem, po rozdrbaném asfaltu. Míjíme milence, kteří si chtějí užít trochu té večerní romantiky. Malému je zima a tak mu dávám svoje tričko a jedu v tom vánku jen do půl těla. Pohled na mě asi nic moc, ale mě to nějak nevadí. 

Do města se vřítíme závodní rychlostí a já nechávám svého desetiletého caparta vyhrát, aby pak celý večer zářil a mohl o tom vyprávět i druhý den ve škole, že porazil tátu, že viděl bláznivou helikoptéru, káně z dvou metrů a válel sudy v trávě. Pochváleno budiž jaro, pochváleny budiž chvíle, které nám byly dopřány. Už teď se těším, až zase vyrazíme. Byli jsme dva vysmátí velocipedisté, mnohokrát obejmutí lesem, loukami a větrem. 


Sedím teď v práci, kolem všichni nadávají a já mám na ploše svého počítače fotku krajiny z lesa. Je hrozně krásné občas kouknout do zeleného a načerpat sílu. Mějte se hezky, děkuji za pozornost.