neděle 16. dubna 2017

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh osmdesátý osmý - Causa estébácký jezevčík


Příběh sedmdesátý osmý - Causa estébácký jezevčík

Všude se válí mlha a já venčím psa na Radouči. Na uších sluchátka, náhradní baterie do walkmana v zadní kapse džínsů. Poslouchám "Countdown to Extinction" ad Megadeth a podupávám si nohou do rytmu. Když zazní Symphony of Destuction a zrzavý Dave Mustaine zařve refrén, křičím s ním. Nějaká paní se ohlédne a zakroutí nevěřícně hlavou. Je brzy ráno, něco kolem šesté a můj malý knírač se pokouší lovit sysly. Moc mu to nejde a trošku mi to připadá, že z něj mají hlodavci docela srandu. Čekám na Káču.

Máme před sebou víkend, sami u nás doma. Rodiče na chalupě, brácha na chmelové brigádě. Co si víc přát. Jdu pomalu k panelům. Včera tu kluci něco slavili a všude se válí prázdné lahve. Z vrozené solidarity vše poklízím, rovnám do úhledných skleněných zástupů. Z mlhy se vynoří má milá a já si opět říkám, že na ní asi nejvíc miluju její chůzi. Takhle chodí kočky na lov. Má ruce v kapsách a i v té zimě jako správná frajerka rozepnutou džínovou bundu. Když mě uvidí, rozeběhne se a skočí na mě. Nejdřív mě málem a potom doopravdy povalí a chvilku jsme do sebe zakousnutí jak přísavky. Padají mi na zem sluchátka a odháním psa, který si myslí, že je to celé hra.

"Smrťáčku, když jsem šla k tobě, tak jsem zase potkala toho hnusáka": šeptá mi přerývavě a rozčileně. Vím o koho jde. Potkal jsem ho taky. Malý, hubený padesátník se šlachovitým tělem a hnusným pohledem slizáka. "Zase mlátil svýho psa": dodává Kačenka a ve mě se vaří krev. Nesnáším to. Zvířatům se nesmí ubližovat! Chvilku na toho debila nadávám, ale pak musíme pro pečivo a domů vařit, protože jsme sami dva a jsme v tom až po uši - naše těla si žádají své. Kupujeme deset rohlíků, i na noc, až bude zase velkej hlad. Nějaká vajíčka, sádlo, samé levné kousky jídla, aby zbylo na pivo a rum.

Po obědě řveme u kazeťáku další Megadeth a je nám spolu šíleně dobře. Jakoby byl svět to nejkrásnější místo k žití. Klid, pohoda, muzika, krásná holka po boku. A okolo pes, můj miláček, oddaný hafan, kterému Káča pořád podstrojuje. Večer poslední venčení, před tím, než půjdeme na panely. Házím psovi míček, on ho nadšeně přináší a pak mu doma připravíme pelech na spaní. Jde se ven.

"Já toho kreténa jednou přerazím": hlásí nám na panelech Prcalík. Je večer zima a tak dýcháme do rukou a lahváče jsou studený a nás to pak škrábe v krku. Taky potkal toho hajzla. Tentokrát prý volal na svého jezevčíka a když k němu přišel, sežezal ho kovovým koncem vodítka. Pes skučel, kňoural, až to bolelo v uších. Stavil se Sabath, který nám prozradil, že ten hnusný padesátník s jezevčíkem, býval u STB a že pár jeho kamarádů dostal do lochu. Prej hrozná svině, takovej ten chameleon, který přežije v jakýmkoliv zřízení i době. Pijavice, která ví na spoustu lidí hodně ošklivých informací a je vším tím zlem doslova nasáklá.

A já s Kytkou jsme měli tu smůlu, že jsme ho potkali mezi paneláky, když jsme šli s Káčou a Mirkou domů. Nevím, jestli to bylo alkoholem nebo naší výchovou, ale mám nějak v hlavě zakódované, že do zvířat se nekope. A to právě tenhle sadista udělal. Zařval jsem a byl jsem hodně sprostý. Ozvěnou mi byla kyselinová odpověď a že prý ať se staráme o sebe a že jsme smradi a feťáci. Pak vystartoval Kytka a asi na půl roku si pokazil život. Dal tomu kreténovi takovou obrovskou pěsťovku, že upadl na zem. Káča mi pak říkala, že jí přišlo, že se jezevčík na nás usmál, ale pravdou je, že se bývalý člen STB zvedl, řekl, že udělá všechno pro to, aby nás dostal a odešel.

Dodávali jsme si odvahu silnými slovy, ale doma jsem z toho nemohl spát. Setkání s lidskou sviní nebývají nikdy dobrá a nějaké ty zkušenosti jsme už měli ze školy. Chmury ale zahnala Káča a její hebké tělo, objetí plné touhy a pár piv. Nedělní loučení bylo jako vždy dlouhé, procházka nekonečná a domů jsem se vracel zmrzlý jako sobolí víte co. Týden se nedělo nic a my si všichni žili předmaturitním životem mladých thrasherů. STBák se nám vyhýbal obloukem, my jemu taky. Přesto mi občas přišlo, že i z dálky vidím v jeho očích zlobný lesk.

Za čtrnáct dní si nás zavolal zástupce ředitele (bývalý předrevoluční ředitel) do kabinetu. Tam bylo mě a Kytkovi vyhrožováno takovým způsobem, že i přes všechnu naši tehdejší drzost, mládí i rebelství, jsme ven vylezli jako spráskaní psi. STBák si na nás stěžoval, pomlouval nás kudy chodil a že prý jsme mu způsobili újmu na zdraví. Nic nepomáhala naše obhajoba o týrání zvířete. Moc jsme nevěděli, co dělat a domů jsme šli pomalu a vše pořád s Kytkou probírali.

Máma i otec dostali udavačské dopisy do práce, na panelech nás snad desetkrát kontrolovala policie, pár kluků skončilo za trávu u výslechu (že prej jsou feťáci a prodávají i tvrdé drogy, což nikdo nikdy z nás nedělal, tedy pokud vím). A pokaždé, když tam ta šťára byla, tak STBák venčil v povzdálí svého stále mláceného jezevčíka. Učitelé, ti starší, nás pořád zkoušeli, jeden dokonce Kytkovi vyhrožoval, že on tedy maturitu neudělá. Špatný bylo, že nám nikdo moc nevěřil. On byl dospělý, měl staré známosti a páky a my neměli nic. Vrcholem bylo podané trestné udání na Kytku za tu jednu pěst a popotahování po soudech.

Když si vzpomenu na to, kolik nocí kvůli nám Mirka s Janou a Káča probrečely, otvírá se mi kudla v kapse ještě dneska. Možná měsíc, v době, kdy jsme se měli připravovat na maturitu, jsme chodili jako těla bez duše, měli oba ošklivý sny a ten hajzl se nám pořád smál.

"Hele, kluci, nezaručuju, ale něco zkusím": prohlásil po našem vyplašeném bědování Sabath. Najednou jsme nebyli drsní thrasheři plní síly a odhodlání, ale dva uzlíky nervů, kteří ztráceli víru ve společnost, ve spravedlnost a v dobro vůbec. Copak já, já jen nadával, ale Kytku si ten svińák hodně pamatoval a doslova si ho vychutnával - chodil třeba k nim před dům a ráno mu cestou do školy nadával a vyhrožoval. Nejdřív se nám nechtělo věřit, že je ještě 4 roky po revoluci tohle všechno možné, ale na rovinu, nás nějaké komunistické praktiky do té doby moc nezajímaly. Nás bavily holky, muzika a pivo. Bylo to jako dopadnout na tvrdou podlahu. Setkání s temnotou.

Sabath zmizel na týden v Praze a my chodili s Kytkou pomáhat do Černé vdovy. Náš kamarád chlastal po pražských hospodách s máničkami z mládí a hledal někoho, kdo by něco na našeho STBáka věděl. Měli jsme velké štěstí, že našel. Ozval se starší pán, kterého "náš" osobní hajzl kdysi jako policajt týral, sledoval a pronásledoval. Pak jsme zažili něco, co se potom už nikdy v mém životě neopakovalo.

K panelům šly v zapadajícím slunci ten pátek dvě máničky, takový ty starý, se sabaťáckými knírky pod nosem. Nabídli jsme pivo, trávu si už nikdo nedovolil na panelech podávat a chvilku jsme kecali. Já míval před těmihle týpky vždycky velký respekt. I když je pravda, že mě fascinovaly spíš jejich znalosti o hudbě, než mnohdy pochybný disent. Pavel, jak se nám vlasáč představil, ale žádné pochybnosti nevyvolával. Stačilo, když jsem s ním já a Kytka šli STBákovi naproti. 

Bylo to přesně v místech, kde jsou dodnes syslí kolonie. Stáli tam proti sobě, náš osobní STBák a Pavel. Nejdřív bylo ve tváři hajzla vidět obrovské překvapení. Potom děs, vztek, směs opovržení. Připomínal krysu zahnanou do kouta. "Jestli nenecháš tyhle kluky na pokoji, tak budu mluvit a pamatuj si, že do smrti z vězení nevylezeš, ty hnusná svině": zařval rozechvělým hlasem vlasáč a STBák chvilku něco zmateně mumlal a nakonec utekl.

O té doby byl klid. Nevím, jestli měl ten slizák pořád takovou moc nebo to byla jen poslední křeč starých komunistů, ale dodnes, když si na to vzpomenu, přeběhne mi mráz po zádech. Kytka zdárně, stejně jako já odmaturoval. Pár učitelů sice mělo připomínky, ale jinak se nedělo nic. Jediné, co jsme nikdy bohužel nevyřešili, byl chudák estébácký jezevčík.

Uběhlo dlouhých 24 let a jsem s rodinou na narozeninách má mámy. Jdeme se projít po Radouči, já dětem vyprávím o svém mládí a pak si sedneme na lavičku. "Kurva makej ty zasraná svině, nebuď líná, jseš tlustá jak prase": vytrhne nás z radosti jedovatá slina. Na kole, zespoda od Debře k nám jede starý pán na kole, řve a za ním hodně metrů jeho vyděšená družka. Když projíždí kolem, otočí se na mě a moje krev je najednou plná kousků ledu. Ano, koukám do tváře STbáka. On ten hajzl pořád žije a má se očividně k světu. Musím si dát doma pivo, abych to setkání vydýchal. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):