středa 31. května 2017

Asphyxovy zápisky - Hospoda, kde se zastavil čas

fotka je pouze ilustrační a podobnost s textem je čistě náhodná
Úvod:

Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.

-----------------

Hospoda, kde se zastavil čas

Rozloučím se se synkem, který jde na karate. Mám najednou skoro dvě hodiny čas, které většinou trávím četbou různě po lavičkách, případně si jdu zaběhat do lesa. Jenže dneska prší. Hlavu mi smáčí dlouhé provazce vody a já mám strach, aby mi knížka nezmokla. Tisknu ji v igelitce pod bundu, vypadám jak zahraniční dělník, čekající na dodávku, která mě odveze do továrny.

Naproti tělocvičně, uprostřed barevného panelového sídliště, je hospoda se starým komunistickým názvem. Zvenčí ošklivá, úplně stejně jako zevnitř. Koukal jsem občas přes špinavé sklo, jak tam nad půllitry všichni řeší celej svět. Nikdy jsem se ale neodvážil kvůli tomu všemu smradu dovnitř. Dneska by to šlo, mám chuť na pivo a trošku toho sucha. Otevírám skleněné dveře a ocitám se na konci osmdesátých let minulého století. 

Působím asi trošku jako vetřelec, jako někdo, kdo se do toho nepropustného kouře vůbec nehodí. Všichni vzhlédnou, srkají pivo a jsou zvědaví, co jsem zač. Sednu si dozadu, pod rudý koberec na zdi s obrazci Stachanovců. Ne, tady nejsou žádní komunisti, ale spíš na to výčepák a provozní trošku hází bobek. Vypadá to jako skanzen a prvního piva se trošku bojím. Gambrinus jsem nepil od doby, kdy se z něj stalo hnusný euro pivo. Nějakých osm deset let. Tady ale nic jinýho nemají.

Abych zapadl a taky trošku kvůli tomu, že jsem starej ješita, tak do sebe první kousek hodím na ex. Mezi zašedlými hosty to zašumí a pak se rozproudí další hovor. "Dáš si ještě jedno?": tyká mi číšnice, která musela být před třiceti lety docela hezká. Ale dnes, když vypadá jako nekonečnými cigaretami vyuzená treska, je jen svým vlastním stínem. Přesto se na ní usměju a kývnu, že ano. Takhle dobrý točený pivo jsem už hodně dlouho nepil. Nevím, jak to dělají, ale je to tak. Asi zázrak.

Rozložím před sebou knihu a na chvilku se ocitnu v příbězích, které jsou pokryty temnotou. Jsem mimo, upíjím automaticky pivo a myslím jen na písmenka, na vyprávění. Jsem tím vším pohlcený a neskutečně si to užívám. Kolem se vznášejí dýmovnice z cigaret, ševelí hlasy, do pološera září rudé tváře opilců a cinkají panáky s rumem. Sem tam karty, ale hlavně smích, hluboký, řezající a neskutečně upřímný a příjemný smích.

"Můžu si přisednout? Koukám, že taky čtete, tak já vás nebudu rušit. Já jsem na tom podobně": rozloží se vedle mě asi sto padesáti kilový kolos s vizáží dřevorubce. "Mimochodem, já jsem Jarda, tady si všichni tykáme, to sis asi všiml": představí se a já se v jeho ruce skoro ztratím. Stisk má pevný, jako pořádný chlap.

Je to až překvapivé, většina dnešních vousatých mladíků, se kterými se převážně setkávám v zaměstnání, působí při podání ruky spíš jak leklé ryby - a přitom fousatí jsou stejně (asi holt není dřevorubec, jako dřevorubec). A protože má tenhle chlápek před sebou ohmataný výtisk Hrabala, musíme se zkrátka dát do řeči.

Dozvídám se, že hospoda patří jednomu pánovi, kterému kdysi kolem sametově plyšové revoluce tragicky zemřela manželka. A že se rozhodl podnik zakonzervovat. "No a já sem teď chodím relaxovat. Nemají tady wi-finu, nemají tady televizi, ani automaty. Prej aby se spolu lidi bavili": pokračuje Jarda, který jinak dělá chirurga v Lochotínské nemocnici a zrovna si spolu se mnou čistí hlavu. Rozhlížím se a musím mu dát za pravdu.

Chodívám do hospod s klukama z práce. Všude mají celerová piva, zázvorová, pepřová a já nevím jaká a samozřejmě Ipu. Kolegové ochutnávají, dělají, že jsou největší degustátoři a znalci na světě, to vše mezi neustálým šmátráním po displejích svých telefonů. Jsou většinou mimo realitu, někde na síti a když už o něčem mluví, tak jen o sobě. O tom, jak to mají těžké, jak je serou manželky a zároveň jim píšou, jak je neskutečně milujou.

"Za tři stovky ti ho vykouřím": ozve se mi za zády a koutkem oka vidím, jak všichni koukají, co já na to. Za ruku mě vezme asi padesátiletá troska, bez zubů - ihned někdo od vedlejšího stolu dodá, že paní prej díky tomu hrozně dobře kouří ptáky - dokáže vykouzlit úžasnej podtlak. Se širokým úsměvem odmítnu a podám dámě padesát korun. Víc nemám, jen jsem si odskočil. Paní se odšourá k výčepu a všichni propuknou v bouřlivý smích. Prý to takhle zkouší na každého nového a každý prý radši zaplatí.

Najednou se v té hospodě, kde se zastavil čas, cítím hrozně dobře. Usmívám se, odstřižen od všeho stresu, práce, starostí. Jsem tu jen já a kouř - nařízení o nekouření bylo vyřešeno tak, že je na zemi nakreslená čára s označením - Nekuřácká zóna. Ale nikdo to moc nedodržuje, protože sem mámy s dětmi na obědy nechodí. Z EET pokladny mají višchni srandu a za každý paragon posílají výčepáka pořádně nahlas do prdele.

Mám už čtvrté pivo a jen pár minut do konce. Vyskládám peníze na umakartový stůl, hned vedle propáleného ubrusu - každá židle jiná, vše působí jak strakaté muzeum socialistického nábytku. Ještě jedno zvládnu, říkám si, jen mávnu rukou a už je na stole. Cítím takovou tu pohodu, kterou si pak dlouho pamatujete, protože se nestává zase tolik často, aby vše sedlo perfektně dohromady.

"Pro mě je tahle hospoda takovou oázou, místem, kde můžu být sám sebou. Nikdo mi nic nenařizuje, nikdo mě neotravuje, je tady klid, v dešti sucho, v zimě teplo. Pivo maj dobrý, výčepák je sice hovado, ale je s ním sranda a číšnice by klidně mohla být moje máma, tedy kdyby tolik nechlastala": řekne mi ještě na rozloučenou Jarda a mě je tak trošku líto, že už musím pryč.

Vyzvedávám synka, ten vypráví, co trénink a já vidím, jak mi přes to umolousané sklo hospody všichni mávají na rozloučenou (paní bez zubů mi dokonce posílá pusu). Tak nějak podvědomě vím, že sem se budu rád vracet. Jen vám neprozradím, kde to je, protože vy byste tam pak chtěli taky chodit.