středa 24. května 2017

Asphyxovy zápisky - Něco málo o ženách, o jaru a tak trošku i o metalu...


Úvod:

Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.

----------------------------------------
Asphyxovy zápisky - Něco málo o ženách, o jaru a tak trošku i o metalu..


Měl jsem ve svém životě problémy s mnohým. Párkrát jsem málem umřel, mé zdraví nebývalo nejlepší, několikrát jsem byl na dně i psychicky, ale pokaždé jsem měl obrovské štěstí na ženské.

Nevím čím to je, možná proto, že jsem se narodil mladé mámě, s kterou jsem poprvé maturoval v půlročním těhotenství. Otec na vojně, daleko na Slovensku, s prodlouženou službou, protože prohodil nějakého plukovníka výlohou. Viděl jsem ho poprvé ve dvou letech. 

Kolem mě samé šušňavé tetičky, babičky, já prvorozený, buclatý, pak s ofinou ostříhanou dle kastrolu, se svetrem pro slušňáky a kostěnými brýlemi, které se před pár lety zase dostaly do módy. Šprťák na základce, miláček každé paní učitelky. Prabáby s otevřenou náručí, nikde v dohledu nějaká zlá, tupá, či dokonce kráva. Říká se tomu štěstí. Prozřel jsem až na brigádách, kde jsem poprvé potkal i ženské s haštěřivou povahou, nechutné, ne-dámy. Byl jsem v šoku a stejně mě měly rády. Ani nevím, čím jsem si to zasloužil. 

Pak, narvaný testosteronem, jsem začal na všechny koukat trošku jinak, lehce pokřiveně s erotikou v hlavě. Začaly se mi líbit ty cizí, přitažlivé, milé, záhadné, rozevláté, vždy černovlasé nebo blonďaté, sem tam zrzečka, ale hlavně úsměv a chůze. "Když je holka milá a nemá v hlavě nasráno, tak ji odpustíš i spoustu špíčků": říkával můj děda a já se ve svých čtrnácti poprvé "neovládl" u chalupy na seníku. 

Byla krásná, strávili jsme spolu celé dětství a vždycky lezla na stromy lépe než já. Ani mi nevadil její věk, o pár let navíc - vždyť co může být lepšího. Byla na mě hrozně hodná a dodnes, když se s touhle poměrně známou malířkou potkáme, usmíváme se na sebe jako dvě objevující děti, kterými jsme tenkrát byly.

Svoji první dívku života jsem potkal pár let poté a ihned propadl jejímu kouzlu. Krásně se vlnila a já nechápal, proč se zrovna ke mě, obrýlenému džínovému metalovému vágusovi, tak hezky tulí tolik líbezná holka. Možná to povídání, to souznění ve všem možném, nevím. Jsou věci, které na světě nepochopíte. Jen víte, že jsou správně a měly se stát. A já i ona jsme si mysleli, že je to navždy. Nebylo. To osud, ta kurva neskutečná, tady nechal jen mě, abych se pak několik let pinožil, lízal veškerou špínu světa a sebe - ničil se.

Má druhá, blonďatá bohyně, je se mnou pořád. Potkal jsem ji ve vlaku, nejdříve ji neměl moc rád a ona mě též a potom zase přišlo souznění. Bylo to po několika letech, kdy jsme s "kamarádem" měli kartotéku, kdo dostane do postele víc ženských. Brali jsme všechny, co přišly pod ruku a snažili se tím zničit běsy, které nám hlodaly v hlavě.

Vzal jsem si jí, ženu mou, milovanou a trpělivou. Ona je ta, která dokáže poslouchat mé nevrlosti, nálady, je taky metal a povila se mnou ještě navíc, jako nějaký božský dar z nebes, dvě překrásné děti. Kluka, se kterým jsme kamarádi, je jako já - on má ale ty kukadla a už teď po něm holčičky zírají s milým úsměvem a chtějí si s ním povídat. A potom dceru - já najednou konečně vidím ženy taky trošku z jiného pohledu - moje nejkrásnější princezna, která jednou podle mě bude posuzovat všechny své budoucí kluky. Občas už vystrkuje růžky a já kupuji vidle, protože ji samozřejmě lehko určitě nedám. Jo, na tohle budu hroznej, to už vím teď.

Chodím si ulicí, sleduji jarní odhalování jako každý normální chlap. Sestřičky v bílých uniformách - těsně nad kolena, dělnice, které v montérkách vypadají všechny stejně a odpoledne po šichtě doslova rozkvetou. Občas musím odvracet zrak, abych nebyl za úchyla, jenže člověku to samozřejmě nedá. Cítím ve vzduchu jaro, mžourám nad zadečky narvanými v přistřižených a děravých džínách - jestli mám na světě nějakou úchylku, tak tady se přiznávám, asi to je díky metalu a dávno zakořeněné představě, že tohle je přesně to pravé. 

A nejlepší jsou stejně šaty, protože ty dělají nejvíc ženu ženou a zvýrazňují to, co máme tolik rádi. Přijde první metalový festival a já stojím chvilku bokem. Brouzdají, procházejí se černo modré dívky, dámy, paní a tláskají v těžkých botách bahnem. Urousané, s lebkami na prsou. Jsou v té chvíli vílami, tančícími za rytmu drsných melodií a já mám sto chutí se ztratit ve všech jejich náručích. Říkám jim to a ony pak mají úsměvy, které mě provázejí mnohdy ještě několik měsíců poté. Chtěl bych je všechny, vstupují mi do snů, ale nejde to, mám tu svoji jedinou nejlepší a taky bych od ní mohl dostat do huby.

Člověk má chuť říct něco patetického, když potká během jednoho dne tolik hezkých dívek, a poděkovat za to že jsou - existují, jenže nemůže, protože je za drsoně a musí si zachovávat dekorum. A tak mu jak hebké stíny jen kráčí všechny kolem do rytmu hudby ve sluchátkách - desítky nohou - baculatých, dlouhých i s drobným cupitáním. Vlasy vlají, když vítr šumí ulicemi a já se zase zasním. Poprsí vyztužená i lehce povislá, stařeny s moudrým obličejem, které nezahořkly.

Už se vidím, jako dědeček prasáček, co na jaře pomlaskne zálibně, ale spíš aby se neřeklo, protože se všechna erotika dávno vytratí a budu pořád jakože chlap. Budu vzpomínat u červeného vína, které chci začít pít až kousek nad hrobem. Kruh se uzavře, ale pořád se budu těšit na květnové dívky, na něco málo, co mi zůstane v hlavě o ženách.

Je to tak po věky věků, ale přesto jiné, protože moje. Moje radost, že je jaro, slunce, první bouřky, toulání lesem, vše je stejně podbízivé jako vrtivá sukně kroužící kolem stehen. Stačí letmé zahlédnutí kousku nahé kůže a člověk má tu vzpomínku otisknutou na nějaký čas do hlavy jako lechtivý sexy sen. Už aby byl večer, už aby se setmělo a mohl jsem se přitulit doma k té mé v šerosvitu. V ženách se nevyznám, ani s nimi neumím moc mluvit, ale takhle na jaře ani tolik nemusím. Jednou se v prach proměním, ale než se tak stane, tak chci tohle všechno znovu a znovu zažívat, vychutnávat, nasávat, hltat, být toho součástí.

Cítíte také to chvění, tu šepotavou krásu? Zvedněte hlavu, vypněte hruď, přidejte do kroku. Vidíte tamhle tu brunetku, na co asi myslí? Ten úsměv, ty vlasy, ta chůze - buďte opatrní, ať to nepokazíte. Přidávám hlasitost do uší a jdu dál. Jsem pořád šťastný chlap - protože je jaro, poslouchám metal a hlavně - ženy doma, ženy venku, ženy v práci, ženy na koncertě, ženy všude.