neděle 16. července 2017

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh sto první - Když jedna bolest nestačí


Příběh sto první - Když jedna bolest nestačí

Myslel jsem si, že teď už mě čeká jen krásný život. Byl jsem venku z pakárny, s čerstvým maturitním vysvědčením v kapse a ještě se mi nějakým záhadným způsobem povedlo obloudit jednu zelenou vojandu a odsunout o dva roky vojnu. Brigádu jsem měl až od léta a tak jsem labužnicky spával do devíti, pak po škole vyzvedl Kačenku a na kolech jsme jezdívali do lomu na Švarďák k vodě. 

Bývali jsme tam první, lehávali jsme ve stínu, na jednom ručníku, se svačinami. Než přijeli ostatní, tak se plánovala budoucnost. Já automaticky, jako skoro každý, počítal s nějakým místem ve Škodovce a s půjčkou na byt. Měli jsme vyhlídnutý jeden na Starém městě, s výhledem na Jizeru. Malinkatý, ale byl by náš. 

Byla zrovna středa, slunce pálilo jako autogen a moje hnědoočka měla laškovně přehozený mokrý pramínek vlasů kolem klíční kosti. Zrovna jsem ho chtěl odhrnout, políbit ji a možná na chvilku zmizet do nedalekého lesíka, ale už tu byla celá parta. Prcalík s Prcalinkou, kteří nám museli oznámit, že oni už šukali a že je na to hrozný vedro a že mají odřený zadky z písku. Jana v plavkách, na který bych mohl koukat do skonání světa. A konečně Mirka, už s takovým tím laskavým pohledem těhotné ženy. Měnila se nám před očima. Krásněla, mohutněla a z té drobné prsaté divoženky se stávala máma. Byla doslova radost na ni pohledět.

Kolem obíhal stále víc roztržitý Kytka, pořád se ptal, jak jí je, co chce, jestli ji něco netlačí. Prostě kluk, který se připravoval na roli otce. Přiznám se, že jsem jim tenkrát trošku záviděl. A holky se samozřejmě shlukly kolem Mirky, poslouchaly jestli už kope a vůbec si vyprávěly o věcech, kterým my chlapi nikdy nebudeme rozumět. Naskákali jsme s Kytkou a Prcalíkem radši do vody, potápěli se a pak se šlo na pivo. Probíral se metal a v hospodě Pod Kaštanem jsme byli zase ti nejchytřejší na světě. Pohoda, léto, holky v plavkách. 

Jenže Kytka, jak byl z toho všeho těhotenství rozněžnělej, tak si dal i vodku a rum. Byl pařák a vlezlo mu to do hlavy. Já byl vždycky kvočna a všechny jsem jak nějakej trošku bláznivej učitel hlídal, opatroval a staral se o ně (tedy, když byl Kytka mimo, jinak byl vždycky tím starostlivým on). Ale taky jsem měl Káču a tak jsem se s ní zakecal zrovna ve chvíli, kdy se nechal můj opilý kamarád překecat od partičky místních ke skoku ze skály do vody. Bohužel se nevynořil.

"Ty vole Smrťáku, pomooooc...": řvali na mě a já si nejdřív myslel, že si dělají srandu. Pak do mě Káča kopla, že se fakt něco děje. Švarďák je hluboký zatopený lom a Kytka pořád nikde. Zakřičel jsem na Janu, ať běží do vsi zavolat pomoc, záchranku. S Prcalíkem, oba vyděšení k smrti, jsme ihned skočili šipku do rybníka a začali našeho kamaráda hledat. Bylo to nekonečný, šílený. Já se dusil šokem, měl jsem o svého kamaráda hroznej strach. Pak jsem naštěstí do něčeho pod vodou kopl. Chytil Kytku za vlasy a vytáhl ho nad hladinu. Nadechl se a začal se se mnou v panice prát. 

Dodnes nevím, jak jsme ho vytáhli na břeh. Připadalo mi to nekonečný. Otočili jsme bezvládné tělo na bok a on nedýchal. Viděl jsem Káču, jak má sepnuté ruce a modlí se. Za našeho kamaráda, za jeho život. Nakonec začal kašlat a prskat vodu. Když pak otevřel oči, přiznám se, že jsem z toho všeho stresu brečel. Objímali jsme se, nadávali mu do hovad a debilů a nikdo jsme si nevšimli, že kousek vedle na dece sedí zhroucená Mirka, která z toho šoku krvácí mezi nohama. Jak jsme se soustředili na našeho kamaráda, tak jí nikdo nevěnoval pozornost. Až Jana, která se k nám dostala s houkající sanitkou.

Kytku naložili, ošetřili těch pár oděrek a že si jej vezmou na kontrolu pro jistotu s sebou. Horší to bylo s Mirkou. Omdlela a tak ji rovnou dali na nosítka a odvezli do porodnice. Bohužel, dítě se zachránit nepovedlo. V pátém měsíci si chudák holka musela protrpět nepopsatelné. My jeli za sanitkou na kolech a na tu cestu do smrti nezapomenu. Aby se nám ulevilo, tak jsme nadávali hodně sprostě, proklínali svět a tekly z nás slzy.

Jakoby byl Kytka prokletý, nestačila jedna bolest z odchodu jeho otce, z které se pomalinku dostával. Musel díky svému osudu zažít další, krutou ránu. Než Mirku pustili, chodili jsme pod okna porodnice a bylo to snad ještě horší, než kdybychom tam nebyli vůbec. Kolem totiž postávali novopečení, rozesmátí tatínci s kytkami v rukou. V oknech veselé mámy a jedna smutná dívka, která plakala. Musel jsem Kačenku a Janu pořád objímat, utěšovat je a Prcalík s Kytkou neskutečně chlastali. 

Moje babička vždycky říkávala, že ženská toho vydrží víc než člověk a u Mirky její průpovídka platila bezezbytku. Když si vezmu, že její rodina nebyla nic moc a nikdo ji nepomohl, ani ji nepodpořil - byla na svůj věk neskutečně silná. Dokonce bych řekl, že všechnu tu bolest snášela lépe než Kytka. 

Měl jsem pak nějakou dobu hodně děsivé sny, pořád jsem se v noci budil, Kačenka mě vždycky hladila po tváři a šeptala mi do uší uklidňující slova. Sama plakala. Neustále se mi zdálo o dětech. Mirka se zase začala trošinku smát až ve chvíli, kdy jsem všem koupil lístky na koncert TANKARD. Ale o tom až příště.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html