DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 19. listopadu 2017

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto devatenáctý - Na skok do pekla

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto devatenáctý - Na skok do pekla


Příběh sto devatenáctý - Na skok do pekla

Probudím se na zemi. Zachumlaný do nějaký deky. Bolí mě záda, ale hlavně hlava. Neskutečně. Pomalinku začínám vnímat svět. Opatrně, světloplaše. Opláchnu si obličej studenou vodou a dojde mi, že jsem spal u Kačenky. Ta zrovna mluví, ale zatím vnímám jen pohyb jejích rtů. Chci ji políbit, ale odvrátí se. ".....to tě museli odvézt zrovna ke mě?": slyším útržek. Pomalu mi začíná všechno docházet. Jak mě otec vyhodil, ať spím v tomhle stavu někde jinde. Za ním stojící máma, která na mě gestikulovala, ať jsem radši zticha. 

Copak já můžu za to, že měl Prcalík narozeniny? Sám bych určitě tolik ferneta nevypil. Nejsem blázen nebo už ano? Momentálně mě nic moc nenapadá. Chci spát. Ale nemůžu. Slíbil jsem, že pomůžu Kačenčině mámě na chatě. Vydáme se autobusem, vystoupíme v Doksech. Jsem hrdina, v autobuse se nepozvracím. Moje překrásná panenka, metalová víla mi dodává fakt sílu, pořád nadává nebo mě spíš přesvědčuje, že bych neměl tolik pít. Jakoby to sama neznala.

V lese padnu cestou přes kořen a chci tam zůstat, zemřít, rozplynout se. Ale čeká nás paní Kačenková, s čerstvým koláčem, kávou, voňavým gulášem, připraveným až po práci. Usměju se, vezmu rýč a jdu se jím ohánět na zahradu. Obracím půdu, dělám si srandu z Kačenky, protože má na sobě holínky a tepláky. Její máma je taky pěkná kočka. V nestřeženém okamžiku se vždycky vyzvracím a rovnou svůj nešťastný včerejšek zaorám. Prořežu stromy, svážu keře. Čerstvý vzduch mě konečně trošku srovná. 

Nevím jak jsi na tom ty můj milý čtenáři, ale já bych po opici vždycky hrozně rád spal se ženou. Zvláštní věc, ale Káča mou touhu chápala. Samozřejmě až po guláši, odpoledním pivku a když její máma nahoře na půdě usnula. Snad nás neslyšela. "Vstávat mládeži, jedete na ten koncert do Hradiště, ne?": vyruší nás ze snů a objetí. Už chápu, po kom je Kačenka tak hezká. Má rozpuštěné vlasy, ještě trošku zmuchlanou tvář a sálá z ní teplo. Z obou dvou. Voní spánkem. 

Zapneme starý kazeťák a řveme texty Vitacit. Mají nám večer v kulturáku zahrát. Už mi je dobře. Tenkrát se tělo vzpamatovalo pokaždé rychle. Na cestu dostaneme obrovský krajíce chleba se škvarkama. Mám Kačenku opatrovat a prý nám to spolu opravdu sluší. Musím se téhle větě pokaždé zasmát (si představte hubeného vysokého obrýleného váguse a princeznu s kaštánkovým pohledem), ale cítím, že ji její máma říká vážně, uvěřitelně. 

Čekají na nás na autobusáku. S lahváčema v rukou. S příběhy podobných opic, jako jsem měl já. Celá parta, všichni natěšení. Jde se na pivo. Dozvídáme se, že s Vitacitem vystoupí i Torr. Takže peklo na druhou. Sednu si mezi holky, mám ty svoje občas trapný řeči, předvádím se, Kačenka mě občas mírní. Jsem šťastnej, už zase lehce opilej. Objímáme se a slibujeme si věrnost (sobě i metalu) na celý život. 

V hospodě nás je metalových chuligánů něco kolem dvaceti. Další se přidají cestou. Cítím sílu davu, který skanduje texty kapel. Jsou tady z Liberce, Turnova, Jablonce nad Nisou. Nekonečná řada známých tváří. "Čau maniaci, tak co, vy jste se ještě nedali na Michala Davida?": ozve se za mnou zpěvavý hlas a tam stojí Petra. Kdysi ze začátku, ještě před Káčou, jsem s ní měl nějaké velmi příjemné intimní jednání. Obejmeme se, všechny mé bývalé i současné lásky se mnou mají hezký vztah, tak proč ne. Káča sice zase trošku zabublá, ale uklidním ji jazykem zaraženým až někam k mandlím. 

Torr hrají jako první. Masakr, roztáčíme vrtule a točíme se v kruzích. Jana má notně nacamráno a většinou je to tak, že skáče mým směrem. Ví, že je na mě spolehnutí, že mám sílu a vždycky ji chytím. Spolu s Kytkou a Prcalíkem. Jenže tentokrát vystoupení přeruší pořadatel a požádá nás o to, abychom neskákali. "Di do vole prdele, blbečku": zařve Jana, nechá se vysadit nahoru (kdo byste mladé kozaté holce odolal?). Potom skočí. Mocně, krásně, na mě. Jsem asi po té včerejší opici zesláblý nebo jen udělám chybu, ale podlomí se mi nohy. "Kuboooooo?!": uslyším a po rukou mi sklouzne celé krásné Janino poprsí. Následuje rána, kterou ale přes hudbu neslyším, spíš si ten křupající zvuk představuji.

Nahnu se, zeptám, jestli je všechno v pořádku. Není. Bolí ji noha. Vytáhnu ji z mosh-pitu, vezmu do náruče, jen kývnu na ostatní. Nemusíme mluvit, jsme spojeni poutem jako vlčí smečka. Posadím Janu na schody, oddechuji, protože je jí pořádný kus ženský. "Mám asi zlomenou nohu": syká bolestí.

Zkouším odchytit kolemjdoucí, ale všichni si myslí, že jsme jen ožralý máničky, co dělají bordel (a mají svým způsobem pravdu). Lidi se spíš odvracejí, obcházejí mě, případně zrychlí krok. Achjo. Vezmu radši Janu na záda. Dýchá mi za krk a trošku nadává, abych s ní tak neposkakoval. Jsem zmatený, mobily tenkrát nebyly. Ale potkáme na náměstí lékárnu. Mají tam non-stop a tak zazvoním. "Copak potřebujete?": ozve se jemný hlas. Vše vysvětlím černovlásce v bílém a je nám otevřeno. A taky zavolána sanitka. Problém je, že v Mnichově Hradišti není nemocnice, ani pohotovost nebo všechno vozí do Boleslavi jen tak, nevím, to už si nepamatuji.

Každopádně jsme najednou v boleslavské nemocnici. Rentgen, vyšetření. "Vy jste přítel? Pila jste? Jak se to stalo?": ptají se dokola a koukají na nás značně nechápavě. Proč by někdo skákal z pódia opilý? Snažím se vysvětlovat. Mladší sestřičky chápou, doktoři kroutí hlavami. Jana dostane sádru po koleno, berle a odvoz zpátky do Hradiště. Možná je to hloupost, ale jsme mladí, nasáklí alkoholem a chceme stihnout kamarády. Sanitář i řidič na nás koukají jak vyorané myši, ale vyhodí nás před kulturákem. Jana je najednou za hrdinku. Protože byla na skok v pekle, přežila a vrátila se. Dokonce kvůli ní Vitacit přidá ještě několik skladeb a jeden song jí věnuje. Má kamarádka září.

Tohle bylo samozřejmě všechno moc hezký, ale když všichni odešli, tak nám mladým a nerozvážným nedošla jedna věc. Jak vlastně dostaneme Janu domů? Na taxíka nemáme a v Hradišti stejně žádný nejsou. Musíme se rozdělit. Já jdu s Janou a Káčou na autobusák, ostatní na vlak do Boleslavi. Logické by sice bylo, aby má raněná kamarádka jela rovnou domů, ale znáte to, ženský, to je jinej svět.

Máme na cestu flašku rumu a čeká nás spousta hodin na autobusové zastávce. Jana pomalu střízliví, je jí zima - jsem tak na plech, že stojím v tý kládě jen do půl těla, aby se má kamarádka zahřála. Káča nad náma kroutí hlavou a je nejrozumnější. "Komu je co do nějakýho rozumu?": křičíme na ní s Janou i do ulic. Potom mám opileckou stíhu, hrozně se pořád Janě omlouvám, že jsem ji nechytil. Jsem z toho fakt totálně hotovej. Asi ten rum, únava a divný stavy.

Konečně autobus, kterej nás nechce vzít. Prý jsme špinaví (pravda), ožralí (pravda) a ze mě prý jde strach (lež, roztomileji jsem nikdy nevypadal - říká Jana). Ano, ale pane, já tady mám nemocnou kamarádku. Nakonec toho nelidu holky přemluví. Magor. Já bych mu dal pěstí, mumlám ještě vzadu na sedadlech (Káča na mě dělá pšššt a hladí mě po ruce). Spadnou na mě berle a rozseknou mi obočí. Jizvu tam mám dodnes.

V Doksech musím ukrást kárku z jedné zahrady. Janu už bych neunesl. Napíšu alespoň na zeď kusem cihly, že ji vrátím. Táhneme opilou kamarádku na vozíku, dojíždí v nás poslední alkohol. Kačenky máma se zhrozí, chvilku jakože nadává, ale protože já měl vždycky obrovský štěstí na ženský, tak nás jen po pár mých uklidňujících větách pošle spát (Prcalík vždycky říkal, že jsem s tím hlasem jak hypnotizér a že to funguje jen na ženský a vzteklý psy). Ležím na zemi.

Ráno se probudím. Zachumlaný do nějaký deky. Bolí mě záda, ale hlavně hlava. Neskutečně. Pomalinku začínám vnímat svět. Opatrně, světloplaše. Holky mají vykasaný trička a já na ně dostanu obrovskou chuť. Místo sexu je ale jen čaj, chleba a spoustu rad do života od paní Kačenkové. Koukám na ty její krásné vlasy (a poslouchám hlas, u kterého doufám, že ho jednou bude mít Kačenka taky, protože nebyl pisklavej, ale jemnej, hedvábnej a neskutečně rajcovní) a přemýšlím, jaké by to bylo ji pohladit. Pak se otřepu, to přece nejde, nebuď blbej, skočil bys rovnou do pekla. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :