Prcalíkova teorie o zálibě mladých dívek v jízdě na koních byla velmi odvážná. Ale měla něco do sebe. "Ony maj prostě rády, když mají mezi nohama pořádnýho samce": tvrdíval a je fakt, že když má milá rajtovala na koni dole u Jizery v Podlázkách, představoval jsem si různé věci. Její táta chodil jako veterinář do tamních stájí poměrně často a zemědělci byli moc rádi, že jim tam pomáhají tři hezký mladý holky. Kydaly hnůj, vyvážely jej na hromady za ohradou, poklízely a za odměnu si mohly večer zajezdit.
My s klukama byli vždycky ještě na panelech, protože jsme chtěli být taky jen chlapi spolu. Popíjeli jsme pivko, řešili nekonečně metal a pak si lehce navátí řekli: "Tak, co jdem se kouknout na ty naše prdelky?" Dalo se ještě jedno nebo spíš dvě a pak jsme podroušení klopýtali roklí po pískovcových kamenech. Jako caparti jsme tam sbírali trilobity a vyměňovali je studentíkům archeologie za céčka. Teď už jsme ale měli na ramenou kazeťák, v něm špalkový baterie a thrash metal na plný koule. Šlo se přes řeku, proneslo pár slov s jednou moc milou cikánskou rodinkou (moje spolužačka měla tou dobou už dvouleté dítě) a rozložil se tábor hned u řeky.
Za chvíli se éterem rozezněl krásný smích a my vypnuli kazeťák. Metal je metal, ale koníky tím rušit nebudeme. Jsme sice někdy za hovada, ale zvířata máme rádi. Možná někdy víc než lidi. "Koukni na Janu, ta by koně měla mít zakázaný": smáli jsme se naší prsatý kamarádce, když pokaždé její obrovské poprsí nadskočilo. Zahrozila nám s úsměvem a litovala, že nemá bičík. Zálibně jsem se zahleděl na Kačenku, měla na sobě pořád ty překrásný rozdrbaný džínový kraťasy. A rajtovala tak, že jsem málem začal slintat.
"A cože necháte všechno oddřít holky, to jim nechcete pomoct?": vylezl asi padesátník, od přírody chlap ošklivej jak noc. Prcalík odpověděl něco v tom smyslu, že jeho ruce nejsou pro hnůj dost dobrý. "Opravdu?": ozvalo se od stájí a tam stála holka jak vystřižená z posledního čísla Playboye. Dcera pana oškliváka, která mohla s klidem nastoupit do pornofilmu s dobrým rozpočtem. "Ty vole, tu chci!": hlesl Kytka. Šli jsme pomoct bez dalších keců.
Já byl na vsi často, Kytka taky, ale Prcalík vypadal s vidlema jako kdyby se měl každou chvíli probodnout. Mě stáje voní, asi mám vesnici zakódovanou někde v genech. A dvě malá hříbata u klisen mi hned žrala mrkev z rukou. "Koukám, že jste se už seznámili": přišla nás zkontrolovat Šárka - další bohyně našich snů. Jestli si prý nechci taky zajezdit. Samozřejmě jsem se musel zeptat - s tebou? Jen se usmála a řekla mi ať nemám blbý kecy, ať si je nechám pro Káču a jestli se bojím koní.
Jo, trošku bojím nebo mám spíš respekt. Přijela Káča, sesedla a holky se mě snažily naučit jezdit na koni. Vybraly mi klidnou, už starší klisnu, nelekavou. Jenže já z ní pořád padal. A všichni se mi smáli. Už jsem si vždycky myslel, jak mi to jde, ale pak jsem uklouzl nějak dolů a pokaždý ksichtem do bláta. "Hehe, kovboj z tebe asi nebude, ale seš roztomilej": řekla mi ještě Šárka a už si mě Káča bere stranou. Pak už jen sedíme u řeky, koukáme na kamarády, jak jim to taky nejde a já se najednou dozvídám, že Šárka je lesbička.
V sedmnácti je odpověď zcela jasná a pochopitelná - Kačenko, co bys řekla na to, kdybychom Šárku někam pozvali, třeba na chalupu? Odpovědí je mi facka velká tak, že mi uletěly brýle. Potom se omluvila, protože to byla fakt rána.
Zdálo se mi o holkách často, dodnes mě podobné sny hodně baví, ale Šárce se líbila hlavně Kačenka. Já jí byl totálně - víte kde. Žárlil jsem najednou jak dívky z časopisu Bravo. Pohádali jsme se. Hodně, ošklivě. Má milá brečela, já se opil. Šárka mi řekla, že jsem kretén. Nechtěl jsem, aby chodila na koně. Přitom, Káča by s holkou nikdy nic neměla. Byl jsem hloupej.
Vždycky jsem měl strach, že jak jsem nehezkej, chudej a já nevím jak pro ženy nepřitažlivej, že mě jednou může Káča opustit s klukem. Líbila se snad každému. Ale že se pohádám kvůli holce a málem se kvůli tomu rozejdeme, to by mě ani ve smrti nenapadlo. Ale poslala mě do horoucích pekel. A já šel.
14 dní jsme se spolu nebavili.
Potkávali jsme se sice vždy odpoledne na panelech, ale každý seděl naschvál na jiné straně. Já s klukama, Káča s holkama. Prcalík nám vždycky několikrát za odpoledne řekl, ať se na to vyserem a Jana se nás snažila udobřit. Jak jsem byl ale za urputnýho debila, tak jsem se zasekl. Jenže ty noci vytřeštěných očí, ty smutný sny, ta samota s debilním časopisem Leo nebyla nic moc. Nechci bejt za citlivku, ale nejvíc mi chybělo asi každodenní obětí, pocit, že jsme spolu.
Opil jsem se, řval u Káčenky před barákem, až mě museli její rodiče okřiknout. Druhej den ráno mi bylo blbě, několikrát jsem zvracel jen žaludeční šťávy, protože jsem skoro vůbec nejedl. Mlátila se mnou puberta, provinění a byl jsem zmatenej jako veverka. "Tak se prostě seber a jdi za ní": řekla mi konečně Jana a já šel.
Zvonil jsem a nereagovala. Tak jsem si sedl před dům a vydržel tam několik hodin. V dešti, ve tmě, byl jsem rozhodnutej, že tam budu sedět navždy.
"Panebože ty seš fakt někdy neskutečnej, pojď nahoru": ozvalo se najednou a proti mě stála Kačenka s rudýma očima od pláče. Nebylo třeba slov, vlastně jsme si jen asi hodinu nadávali, takovým tím jemným způsobem. Vybouchl jsem ještě na chodbě, natolik jsem ji chtěl. Konečně se usmála a řekla mi pojď. Ještě jsem snědl dva kompoty, abych vůbec mohl chodit a zavedla mě dolů do Podlázek ke koním.
Šárka zrovna jela na tý samý klidný kobyle, ze které jsem tolikrát spadl a před sebou měla v sedle holku, co vypadala trošku jako kluk. Chodily spolu. Už nebyla tak přitažlivá. Najednou jsem si uvědomil, že jsem se choval jako totální magor a celý večer chtěl Kačenku jen pro sebe. Stalo se tak a mezi vzdycháním jsem se dozvěděl, že jsem ten jedinej na světě. A potom také to, že už by konečně chtěla se mnou mít dítě. O tom ale zase někdy jindy.
Potkávali jsme se sice vždy odpoledne na panelech, ale každý seděl naschvál na jiné straně. Já s klukama, Káča s holkama. Prcalík nám vždycky několikrát za odpoledne řekl, ať se na to vyserem a Jana se nás snažila udobřit. Jak jsem byl ale za urputnýho debila, tak jsem se zasekl. Jenže ty noci vytřeštěných očí, ty smutný sny, ta samota s debilním časopisem Leo nebyla nic moc. Nechci bejt za citlivku, ale nejvíc mi chybělo asi každodenní obětí, pocit, že jsme spolu.
Opil jsem se, řval u Káčenky před barákem, až mě museli její rodiče okřiknout. Druhej den ráno mi bylo blbě, několikrát jsem zvracel jen žaludeční šťávy, protože jsem skoro vůbec nejedl. Mlátila se mnou puberta, provinění a byl jsem zmatenej jako veverka. "Tak se prostě seber a jdi za ní": řekla mi konečně Jana a já šel.
Zvonil jsem a nereagovala. Tak jsem si sedl před dům a vydržel tam několik hodin. V dešti, ve tmě, byl jsem rozhodnutej, že tam budu sedět navždy.
"Panebože ty seš fakt někdy neskutečnej, pojď nahoru": ozvalo se najednou a proti mě stála Kačenka s rudýma očima od pláče. Nebylo třeba slov, vlastně jsme si jen asi hodinu nadávali, takovým tím jemným způsobem. Vybouchl jsem ještě na chodbě, natolik jsem ji chtěl. Konečně se usmála a řekla mi pojď. Ještě jsem snědl dva kompoty, abych vůbec mohl chodit a zavedla mě dolů do Podlázek ke koním.
Šárka zrovna jela na tý samý klidný kobyle, ze které jsem tolikrát spadl a před sebou měla v sedle holku, co vypadala trošku jako kluk. Chodily spolu. Už nebyla tak přitažlivá. Najednou jsem si uvědomil, že jsem se choval jako totální magor a celý večer chtěl Kačenku jen pro sebe. Stalo se tak a mezi vzdycháním jsem se dozvěděl, že jsem ten jedinej na světě. A potom také to, že už by konečně chtěla se mnou mít dítě. O tom ale zase někdy jindy.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
