DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 24. prosince 2017

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto dvacátý čtvrtý - Vánoční mše metalová

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto dvacátý čtvrtý - Vánoční mše metalová


Příběh sto dvacátý čtvrtý - Vánoční mše metalová

Sednu si dozadu do naší škodovky Favorit. Je vymrzlá, protože stála u tetiček před barákem. Vánoční návštěvy příbuzných jsou vždycky něco úžasnýho. Sednu si v koutku, pozoruji hemžení ženských, které celé měsíce pekly a připravovaly pohodu. Nemusím ani mluvit, to obstarají máma a babička. Pije se grog, protože venku je zima, že by psa nevyhnal. Otec je zase nevrlý, protože musí řídit a nemůže pít. 

Nemám v sobě jako mladej kluk ještě ty radary, které člověk získá věkem. Nedovedu odhadnout nebo spíš nechápu, jak může mít dneska na Štědrý den tak špatnou náladu. Chlast je svinstvo a když mu podlehnete, tak propadnete peklu. O tom jsem ale ještě nic nevěděl a s otcem se v autě chytl tak, že mě vzteky vysadil bez bundy na Mírovém náměstí. Ukážu za autem fuck off a jdu domů pěšky. Snad vychladne. Mě omrzne postupně tělo, mám na svetru jinovatku. Jdu s rukama v kapsách, občas si na ně dýchám. Kurva, kdy tohle skončí, říkám si pod čerstvě rašící knírek, který si nechávám, abych vypadal drsně.

Doma jsem kolem dvanácté. Další křik, máma v ubrečené zástěře mě plísní, abych aspoň na Vánoce ustoupil. Nejde to, jsem dubová palice, ještě v pubertě a nemám rád nespravedlnost. Nechápu, proč je otec na moji tolik milovanou mámu tak hnusnej. Vždycky se ozvu, to přece synové dělávají, ne? Taky jsem samozřejmě drzej a přeháním to, ale panebože, je mi sedmnáct! Všechno vyvrcholí neskutečnou hádkou, která končí odjezdem celé rodiny na chalupu, kde se mají pod stromečkem a kupou sněhu okolo rozbalovat dárky. "Já vám na nějaký vánoce seru, já chci klid!": ukončím debatu a zase se zatvrdím.

Odjedou a máma mi ještě na kus papírku napíše poslední autobus do Jablonce nad Nisou. Má prosebný pohled, uplakané oči. Ale já nemůžu, nejde to. Otevřu si radši pivo, pustím televizi, kde zrovna dávají Krakonoše a lyžníky. Můj asi nejoblíbenější film. Pak se rozbrečím jak malej kluk. Strávím první vánoce v životě doma sám. Do prdele, achjo.

Nemůžu vydržet v tichém studeném bytě, vyrazím rovnou na panely. Je zima, taková ta suchá, která vám vleze všude. Jsem tu sám. Najdu za rohem aspoň jednoho lahváče. Tak si sednu nahoru a myslím na všechny lidi, co mám rád. Vždyť jsou vánoce. Šinu se jak smrad k Sabathovi do Černé vdovy. Je tam jen pár místních, kteří si dávají ještě panáka, než půjdou ke svým rodinám domů. Můj kamarád je s Míšou tak spokojený, šťastný a veselý, že mě s tím trošku až štve. Popřeju jim vše dobré a radši zmizím.

Přejdu celé město, zrmzlý si dám U Hymrů grog, ale nemůžu se tady ani ze svého žalu a blbosti opít, protože za chvíli zavírají. U Kačenky působím taky divně. Mají návštěvu, jsou všichni veselí, vtipní. Dostanu nabídku, abych byl večer s nimi, ale nejde to. Jsem z toho špatnej a ani nepomáhá, že si Káča oblékne spodní prádlo ode mne, krajkové, černé, vypadá v něm šíleně sexy. Škoda, že jsou vedle v pokoji všechny ty babičky a tetičky a strejdové. Jinak bych se neudržel. Výběr probíhal za pomoci Jany a v podobném obchodě jsem byl poprvé v životě. Ha!

Je už tma a já pořád cítím na rtech vlhké polibky od Kačenky. Jdu dolů na sídliště a vidím skrz okna rozsvícené stromky. Myslím na mámu, bráchu, i na toho otce (vždyť ještě nedávno byl nejlepší táta na světě), na všechny kamarády i blízké. Odpouštím jak nějakej křesťan všem, co mi během roku ublížili a zároveň koukám k nebi, jestli náhodou neuvidím padat hvězdu. Nic takového se nenastane, potkám akorát pár opilých osamělých chlápků, kteří mě zvou na pařbu. S díky odmítám a raději si sednu doma k hi-fi věži. Pouštím si Paradise Lost, Saxon, Candlemass a demo "Anno Satanae" od Moonspell, které mi daroval k vánocům Sabath. Vynikající, akorát jsem nějaký utahaný, šíleně unavený a tak se pomalu přesouvám do říše snů.

"Crrrrrrrrrrrrrrrrrrr": probudí mě zvonek a chvilku nevím, kde jsem. Zdálo se mi o koupališti v Lučanech nad Nisou, kde jsme s Káčou strávili jeden letní týden plaváním, líbáním a divokým sexem. "Prosím?": řeknu do kecafonu a dole od vchodových dveří se ozve:" Tak co kurva, jdeš ven samotáři?" Stojí tam Prcalík a celá parta. Takhle rychle sem se snad ještě neoblékl. Všichni mí kamarádi pojedli vánoční večeře, rozbalili dárky s rodinama a pak si vzpomněli i na mě, momentálně opuštěného metalového spratka.

Jdeme se projít, všichni si hodí batohy a tašky ke mě domů. Vezmu Káče tvář do dlaní a zašeptám jí, že moc děkuju. Pak musím dát svůj obličej do jejích vlasů, aby kluci neviděli, že brečím jako želva. Otřepu se a jsem zase normálně za drsňáka, básním o nových Moonspell a vidím kolem sebe jen samé rozesmáté tváře. Kytka portugalskou black doomovou kapelu samozřejmě zná a mimo toho, že se zrodí v mém srdci další oblíbená smečka, jsem taky najednou hrozně šťastnej chlap. Máme nějaký lahváče, taky trošku rumu a Jana vytáhne placatici slivovice. 

"Mám pro vás doma nějaký dárky, kamarádi!": křičím mezi panelové domy a ihned mi je řečeno, že všechno má svůj čas. Máme chuť udělat nějakou nepravost. Jak nám stoupá alkohol v krvi, tak nás napadne taková neplecha. Vrazíme do města, obejdeme všechny kostely a před každým vchodem zazpíváme pár skladeb od Master´s Hammer, Torr a Kryptor. Řveme jako krávy, většinou všichni koukají, co jsme to za sběř (jsme). Jednou nás dokonce nějaký tatík skoro napadne. Jak mám nacamráno, tak se pořád dokola ptám, proč když mají křesťani tolik rádi všechny živé tvory, proč nesmí psi do kostelů?

Jdeme kolem hřbitova, Prcalík vyleze na zeď a hází po nás sníh. Najednou se ozve křik a náš kamarád padá mezi hroby. Musíme ho vytáhnout. "Takhle betlémskou hvězdu neuvidíš a skončíš navěky v pekle!": říkám mu a on odpovídá, že se do pekla těší, protože to co momentálně zažívá s rodiči doma, žádný peklo nepředežene. Přehodím radši výhybku a bavíme se o něčem jiném. Musíme na panely. Běžíme. Tam bude klid.

Slibujeme si na Radouči všichni věrnost až za hrob, nás ani smrt nerozdělí. Nikdo nevíme, že to jsou ve stejném složení poslední společné vánoce. Máme jen své holky, sebe navzájem. Rozdělíme se do dvojic, já samozřejmě vezmu pod křídlo i Janu, protože v podobných chvílích nesmí být člověk sám. Mám jeden ze svých (prý) památečních proslovů, kdy stojím se skelným pohledem na vrcholku hory z panelů, koukám ke hvězdám a mluvím o všem možném - o metalu, o práci, o škole, o našich modrosnubných láskách, o hvězdách, knihách...smotám všechno dohromady, ale je to prý krásné a holky mají vlhké oči. Líbám pak rumově svojí vílu a přeji ji hezké vánoce. Pak Janu, aby jí nebylo líto, že nepotkala ještě toho pravého.

"Jako pěkný, Smrťáku, ty vole, ty si fakt básník, i já hlava pitomá, jsem se zasnil a děkuji ti...ale, pojďme k tobě, je tu jednak kláda a hlavně, máme pro tebe překvapení": řekl do ticha, když jsem domluvil, Prcalík. Z Radouče je to k našim kousek, tak se seřadíme do dvojic, objímáme se cestou a já zvu všechny domů. Vypijeme co se dá a teprve někdy k ránu, jak u Američanů, se zjeví jako dva andělé Káča s Janou. V ruce balík se zbrusu novou, krásně pošitou džínovou vestou. Na ní nášivky mých oblíbených kapel. To už se neubráním a zase řvu jak malej kluk. Všem rozdám kazety, CD, pár nášivek, co jsem si připravil pro své kamarády. 

"Musíme domů, užij si to!": rozloučí se všichni a zůstane jen Káča. S ní mám až do ranního světla dlouhý rozhovor o životě, o našich plánech do budoucna, o malém bytě nad řekou Jizerou, který je naším snem, o synovi a dceři, které jednou budeme mít spolu. Jsme zamilovaní, až běda. Už dávno víme, jak láska někdy bolí, už dávno známe všechny jemné nuance toho druhého. Jsme jedno tělo i duše, spojeni jako nerozebiratelný stroj.

"Mám ještě jedno překvapení": zašeptá mi do ucha Kačenka. Pak svlékne tričko Sodom, rozepne si džíny a jako motýl vylézající z kukly vyklouzne v mém černo krajkovém dárku na koberec. Chvilku přede mnou stojí, ještě trošku stydlivá, jak mladé dívky bývají, přerývavě dýchající. Slova nejsou ani potřeba, letošní vánoční mše metalová je zakončena nejdřív lehce křečovitě, ale zároveň jemně, hebounce. Ona je mým andělem, mojí hvězdou, mým největším dárkem pod stromeček. Když je po všem, tak se přitulíme a usneme jako dvě jezulátka. Jedno krásné, étericky vznešené a jedno hubené, tak trošku ošklivé, ale šťastné. 

Venku už křičí před domem malé děti, které šly hrát hokej, než jejich mámy připraví slavnostní oběd. Má milá víla ještě spí. Poodhrnu jí pramen vlasů, políbím holou kůži na krku. Zavrní. Pokračuji dolů (ne, na prdelku ne!). Probudí se a mě nenapadne nic originálnější, než že zašeptám: "Veselé vánoce, anděli!"

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :