DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 25. února 2018

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto třicátý třetí - Sbohem a díky za Voivod!

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto třicátý třetí - Sbohem a díky za Voivod!


Příběh sto třicátý třetí - Sbohem a díky za Voivod!


Jestliže byl kamarád Kytka (spolu se Sabathem) můj výhradní dodavatel nové hudby, moje maličkost, známá jako nenapravitelný knihomol, přinášela nové tipy na knihy. Chodil jsem kousek od obchodního domu Máj do knihovny, za krásnou prsatou Klárou. Šoural jsem se mezi důchodci a čichal ke knihám. Oddělení sci-fi bylo tou dobou mým nejčastějším útočištěm. 

Knihy jako Sbohem, a díky za (všechny) ryby od Adamse, Zeměplocha od Terryho, Arthur Charles Clarke, Den trifidů od Wyndhama. Nosíval jsem si plný batoh, půjčoval některé knihy Kytkovi a pak nás neměli ostatní moc rádi. Zalezli jsme si totiž vždycky až nahoru na panely, pořád se tlemili a používali hlášky z knih. Byli jsme jak dva Nerdi a každý měsíc čekali u trafiky, kdy vyjde konečně další časopis Karavana. Vypadal jak staré Rodokapsy. A byly v něm povídky, co jsme hltali o pracovních přestávkách, ve vlacích, vlastně pořád.


Seděl jsem zrovna vzadu v salónku U Hymrů. Srkám pivo, šetřím si ho, aby mi dlouho vydrželo. Čtu zrovna 451 stupňů Fahrenheita od Raye Bradburyho. Výčepák si ze mě dělá srandu, ale už si na dlouhovlasého maníka v brýlích a džínové bundě dávno zvykl. "Co to čteš?": zahlaholil Kytka a hodil přede mě CD "The Outer Limits" od Voivod. Rok staré album skupiny, která nám toho dosud ani po třinácti letech své existence příliš neříkala. "Z toho se posereš, stará kapela, neskutečný maniaci. Je to technický, v textech to je samej mimozemšťan": doplnil ještě a já si začal prohlížet obal od MCA Records. "Hm...vyzkouším, díky, taky pro tebe něco mám": vytáhl jsem na oplátku ze žebradla Stopařova průvodce po Galaxii. 

Dali jsme pivo, dali jsme dvě, dali jsme i panáka, když přišel Prcalík a dělal si z nás srandu, že vypadáme jak dva intelektuálové, jak debílci, co místo chlastání řeší takový blbosti jako jsou knížky. On Voivod už slyšel a na rovinu - přišli mu trapní. Moc komplikovaný, nepříjemnej hlas, divnej zvuk. Jenže my už jsme našeho kamaráda znali. On bral všechno na první dobrou, víc tlačil srdcem. Dělali jsme si naschvál prdelky a používali hlášky ze Zeměplochy, ale i z komiksů, kterých byl Kytka velkým sběratelem a králem. 

"Tak si jděte třeba do prdele, jdu domů": naštval se na oko, ale spíš šlo o to, že se ve dveřích objevila Prcalinka a volala ho příroda. My se opili, spolu s výčepákem i číšníkem. Kluci měli hned nad obrovskou sklenicí utopenců (který byly hnusný jako kyselá prdel) polici s rádiem a CD přehrávačem. No, ještě že byli tak ožralí, jinak bychom asi Voivod přehrát nemohli. Alkohol ale dělá s lidmi divy a bylo velmi zajímavé pozorovat nás 4, jak paříme mezi stoly v zavřené hospodě. Někdo tomu říká poetika, my to nazývali bohapustou chlastačkou.

Ani nevím, jak jsem se dostal domů. Ráno mě bolí hlava, vstávám brzy a jen si vyčistím zuby a mažu do fachy. Plivu kolem sebe včerejší pachuť a celý den jsem radši zticha, abych na lidi nedýchal. Mám tu ale CD přehrávač a svoji kancelář. Voivod jsou mi tak společností celý den. Dokonce mě díky nim neotravuje tolik kolegů. Hrají totiž neskutečně nahlas. Každý tak jen otevře dveře, pokývá soucitně hlavou, že mi zase hrabe a pak raději odejde. Jsem rád, dnes opravdu jo.

Dostanu odpoledne sprďáka, protože jsem pro sci-fi a Voivod zapomněl na Káču. Je mi pořád blbě, tak se jen omluvím a mažu domů. Bouchnu za sebou překližkovými dveřmi, osolím přehrávač a natáhnu se na gauč. "Co na mě zase ten tvůj zpěvák tolik řve?": zhodnotí kvalitu Voivod můj otec a raději zmizí do hospody. Otevřu si pivo z lednice, pak knihu o dobývání cizí planety a všechno se mi spojí v jedno. Zafixuje se v hlavě. Voivod a čtený text. Jsem najednou tulákem po hvězdách, metalovým hrdinou, pilotem vesmírné lodi.

Nedá mi to, nemůžu být v klidu. Zapařím v pokoji a mé neklidné nohy mě automaticky zavedou ven. Žebradlo hodím přes rameno a už si to štráduju k Janě. Dělá momentálně v drogerii u nás u domu. Schovává mi devadesátky kazety TDK, který jsou prostě nejlepší. Vedou se o to sice nekonečný spory, ale já jsem jejich nekompromisní zastánce. Naložím jich asi osm do zavazadla a střihnu to přes koleje. Švestky (železniční policie) na mě číhají zase u zastávky ve Škodovce (jsou tak předvídatelní). Zákazy jsou od toho, aby se porušovaly a tak někde u Rozvoje dohoním Kytku. Je na tom stejně jako já. Jde si nechat udělat kopie všech nahrávek Voivod, které Sabath má.

Otevře nám v županu, který nosí snad jen úchylní důchodci. Nemusíme vidět všechno a tak si radši dáme rovnou jedno pivo a počkáme, až s Míšenkou dokonají dílo. Sabath pak bude spokojenější a nepošle nás do pekla nebo do prdele. "Vy blbouni, když jsem vám před lety o Voivod básnil, tak jste se mi smáli": zahájí rozhovor a doplní ještě, že zrovna pro tuhle kapelu se musí dozrát. Že to není nic pro debily.

Vyskládám na stůl TDK kazety, Kytka BASF. Jen na sebe koukneme a Míšenka nás zarazí, protože jinak by byla naše hádka nekonečná. V dobrým, ale otravná. A stejně jsou TDK lepší, žejo. Sabath je jak nějakej šaman. Poskakuje kolem těch svejch mašinek a vyhazuje k nám jednotlivé nahrané kazety. Příběhy k nim dodávat nemusí, to obstará Kytka. "Popíšete si to sami, stejně byste to po mě nepřečetli": řekne nám a tak musí můj kamarád nejen vyprávět, ale i psát, jsem na to kopyto. Píšu jak kocour.

"Tak sbohem a díky za Voivod!": loučíme se a jen my dva víme, o čem hláška je. Hrozně se tomu smějeme a ještě netušíme, že se stane na dlouhou dobu naším pozdravem. Plácnu si s Kytkou u nich ped domem, pak se chytnu za hlavu. Já zase zapomněl na Káču. Jsem já to ale debil. Ona to pochopí, musí. Vždyť už dávno byla prohlášená za svatou. Nic jiného ji nezbývá, žije s metalistou. Oprávněné výčitky budou, ale až jí budu vyprávět o Voivod, tak mi odpustí. Roztaje. Vím to.

Nasadím na hlavu sluchátka s plechovým rámem. Přiklopím uši hebkými návleky reproduktorů. Vydám se směrem k domovu. Musím několikrát přidat zvuk, protože ulice moc hlučí. A já na ní nechci být, chci pryč ze šedi. Chci do vesmíru. Po pěti skladbách se tak stane a i když byl na toho vyhublého mladíka s dlouhými vlasy a nepřítomným pohledem asi divný pohled, nikdo mu to neřekl. Byl ukrytý v sídlišti, jakoby neexistoval. Nebo alespoň ne v této době a v tomto světě. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :