DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 11. března 2018

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto třicátý pátý - Jen tak si zevlovat

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto třicátý pátý - Jen tak si zevlovat


Příběh sto třicátý pátý - Jen tak si zevlovat

Když nebyly peníze, když nebyla nálada na nic. Tak se chodilo jen tak městem. Kecalo se na lavičkách, probíral se svět. Vymezovaly se vztahy, pravidla, nepsaná i psaná. Taky se dělalo spousta blbostí. Kravinky, srandičky, píčovinky, na to vás užije, co? Do města začalo pomalu vstupovat jaro. První bezdomovci se vyrojili z azylových domů a holky začaly nosit sukně. Nasával jsem ještě občas chladné teplo celým svým tělem. Všemi póry. Větřil jsem jak pes, co vidí v dálce fenu.

Je to tak v přírodě zařízené a má to tak být. Plození, nový život. Táhni zimo do pekla. My se chceme muchlovat do noci v parcích. Chceme se už konečně opít na panelech, bez toho aniž by nám mrzly zadky. Mám rád všechna roční období, každé je své, ale jaro má v sobě navíc takové zvláštní pnutí. Šlo na nás puzení, to se ví. Vždyť jsme byli mladí. Sešli jsme se tak většinou až k večeru, kdy jsme už měli po matračkách (já a Káča), po sklepě (Kytka a Mirka) a po ložnici (Prcalík a Prcalinka). Jen chudák Jana měla akorát smutný pohled a o hodně vřelejší objetí.

Zase zítra u cikánskýho koupaliště, jako vždycky. Tak zněla naše věta každý den, když jsme se loučili. Na Míráku byl vodotrysk, pár holubů a v létě koupající se malá cikáňata. Proto ten název. Všichni už seděli na zábradlí, kývali nohama a cucali první víno. "Já nechci, díky, mě je po tom kyselo v hubě": odmítl jsem s díky a radši si skočil do krámu pro pivko. Kluci hned, že chtějí taky. Plácnul jsem se přes kapsu, včera jsem bral. Dáme basu? Jasně že dáme, kámo. Jen mi s ní budeš muset pomoc, nějak mě chytly v tom chladu na matračkách s Káčou záda.

Basa se vypije u hřbitovní zdi. Koukáme na park Štěpánka, dolů do kraje. Už je trošku zelenavo, vidíš? Po třetím pivu mám touhu všem říct, že jsem hrozně rád, že je mám. Dopijeme, vrátíme lahve, něco se přidá na rum. Obejmu holky kolem pasu, naschvál si rozpustím vlasy, abych vypadl jako ještě větší vagabund. "Běžte si dělat bordel jinam": vyhodí nás jedna ortodoxní matka. Nevíme sice, proč ji vadí, že jezdíme po skluzavce? Vždyť jsme ještě taky trošku děti. Uděláme na ní bubububu, usmějte se paní, začíná jaro! Zakřičí na nás, zle a ošklivě, ale je na ní vidět, že je vlastně smutná.

Vykračujeme si směrem na náměstí Republiky, dřívější Leninka. Jde se kolem soudu, kde jsou dodnes dva pískovcový lvi. Je to sranda, zrovna vychází soudci v talárech na cigáro a my mezi nimi lezeme na sochy, hrajeme si na lovce, na Bruncvíka, na Pampalíniho i cestovatele Holuba. Právníci se smějí, ale pak nám řeknou nějakej paragraf, tak toho necháme. Kolem kasáren jim zazpíváme ruskou hymnu a lidi čumí, co je to zase za provokaci? Ještě nedávno sice Rusákům všichni lezli do zadku, protože zde měli posádku a spoustu peněz, ale najednou jim vadí taková pěkná písnička. Naschvál s klukama pochodujeme a dáváme si ruský i německý vojenský příkazy najednou. Okolo jdoucí jsou zmateni. Asi neví, kdože to vlastně vyhrál kdysi všechny války (druhou světovou i studenou, taky světovou).

Jen tak si zevlovat, jen tak si žít. Po ulicích chodit, když nejsou peníze, s holkama se na lavičkách líbat, naschvál u toho mlaskat, aby ta stará paní viděla, co je to vlastně ta velká láska. Občas nasadit na ramena kazeťák a provokovat ještě víc. Puberta, mládí, odpor a spousta energie, která musela nějak ven. Míval jsem drzý výraz okoukaný z metalových časopisů, co nám nosil Kytka. Tvař se hrozně drsně, plivej jen jakoby nezúčastněně. Směj se zásadně nahlas a když dopiješ pivo, tak si krkni, aby to bylo slyšet přes půlku města. 

Asi jsme museli štvát spousty lidí, asi jsme utvrdili hodně kolemjdoucích v názoru, že metal poslouchá jen špinavá, drzá chátra. Jenže co jsme měli dělat? Nás do zájmových kroužků nedostali, nechtěli jsme být organizovaní. Chtěli jsme mít alespoň imaginární pocit svobody. Proto jsme se pořád smáli všem do ksichtu, proto jsme žili rychle. Jak ty malý cikáňata z Míráku, taky jsme neřešili, co bude další den. Hospody, panely, koncerty a nekonečný řeči o muzice. V tom jsme byli silní a to byl náš svět. 

Když naše parta potkala jinou, bylo té radosti ještě víc. Znali jsme se všichni, občas spolu navzájem chodili, spali nebo se jen ocucmávali večer na panelech. Ne, nedělejte si iluzi o tom, že bylo všechno jen dobré a příjemné. Sviní a pomlouvačů bylo taky dost. Tak je tomu vždycky, ale s těmi jsme udělali vždy krátkej proces. Nemusíš být chytrej, nemusíš bejt dokonalá, ale nesmíš být podrazák a hazjl, to jinak dostaneš do huby a vyloučíme tě jak prašivýho psa. To byl nepsaný zákon smečky. Pravidlo, které se dodržovalo. 

Lezlo na mě pomalu jaro a dnešní zevlování se chýlilo ke konci. Jana čeká trpělivě, až se rozloučím s Káčou. Jdeme pak spolu zavěšení v sobě dolů do města a já podpořím všeobecný názor, že mám dvě holky, velkým objetím Jany u nich před domem. Nechce se mi domů, tak ještě chvíli brouzdám ulicemi bez konce. Mám z téhle soboty velmi dobrý pocit. Nic se neudělalo, ale stála za to. Už se těším, až bude opravdové teplo. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :