DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pondělí 12. března 2018

Home » » Rozhovor - ASPHYX - Jedna z mála jednoduchých filozofií v tomto oboru je, že pokud jako kapela neoceníte své fanoušky, nemáte právo vůbec existovat.

Rozhovor - ASPHYX - Jedna z mála jednoduchých filozofií v tomto oboru je, že pokud jako kapela neoceníte své fanoušky, nemáte právo vůbec existovat.


Rozhovor s legendární holandskou death metalovou skupinou ASPHYX.

Odpovídal Martin van Drunen.

Přeložila Duzl a Markéta, děkujeme!


Ave ASPHYX! První otázka se sama nabízí. Od vydání vašeho posledního alba „Incoming Death“ uplynuly dva roky. Kdy se můžeme těšit na další? Máte už připravený nějaký materiál? Skládáte? 

Jakube díky, že můžeme být na Deadly Stormu. Fajn, tak začneme rovnou tím, že ti nemůžu říct, kdy přesně vyjde další album, ale už mám spoustu nápadů na texty, názvy skladeb, včetně názvu alba, takže se musím sejít s Paulem, abychom se podívali kolik riffů má v rukávu a můžeme začít dávat všechen dosavadní materiál dohromady. Pokusíme se mít novou desku venku do konce roku, ale musíš mi prominout, pokud to bude o něco později. Někdy jde celý proces rychle, ale jindy se můžeme zaseknout při hledání posledního vynikajícího dílku, který dokončí celou skládačku. Takže ano, už skládáme a já osobně neustále hledám nová a originální témata o kterých psát, ať už vědomě či podvědomě. 


K vaší hudbě jsem se dostal vlastně až v roce 1992, když jste vydali desku „Last One on Earth“. Pro naši partu metalistů v malém českém městě jste se stali kultem. Zůstali jste vlastně až dodnes. Vzpomenete si ještě, jak deska vznikala a jakým způsobem se tenkrát nahrávala? 

Rádi slyšíme, že máme svým způsobem stále kultovní status, díky! Předpokládám, že víš, že “Last One” nebylo naše první album. Debut byl “The Rack” a pamatuji si, jak jsme ho skládali. Ve skutečnosti většina materiálů pro demo byla napsána všemi původními členy. Ale protože se mi nelíbila většina hlasových linek a to jak byly skladby sestaveny, tak jsme to hodně upravili. Přepsal jsem v podstatě všechny texty a změnil názvy skladeb. Jediné skladby, které byly složeny jen mnou, Bobem a Erikem jsou “Vermin” a “The Rack”, tyhle skladby vznikly jamováním ve zkušebně. Jeden by mohl říct, že “The Rack” je svým způsobem šrot složený z mnoha starších melodií a pár nových prvků. Nakonec jsme se rozhodli nahrát všechno v naší zkušebně, kde si právě zvukař Harry Wijering postavil studio (celý komplex byl jeho), cítili jsme se tam pohodlně a chtěli jsme, aby se to nahrálo živě. A tak byl za 3 dny “The Rack” nahrán a zmixován a my pořád milujeme způsob, jakým jsme to udělali a jak to dopadlo. 


To jsme ale my, staří pardálové. My jsme ještě kdysi psali dopisy o demonahrávky, čekali před obchodem, až přijde nové CD. Dnes je úplně jiná doba. Díky internetu stačí pár kliknutí a máš desku doma. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, to ukáže čas, ale určitě se nyní k vaší hudbě dostane spousta mladších posluchačů. Jak vnímáte v tomto kontextu současnost vy jako muzikanti? Přineslo vám to nové mladé fanoušky? Pozorujete to třeba na koncertech? 

Hahaha, máš naprostou pravdu. Ale nemáme snad skvělé vzpomínky na staré dobré časy? Je pravda, že v dnešní době mají mladí přístup ke všem druhů muziky a proto toho mohou objevit spoustu jen kliknutím. Když jsem byl v pubertě, museli jsme čekat celý zatracený týden na “Headbangers ball show” v televizi a zoufale jsme doufali, že tam bude alespoň jeden klip Venom, mezi Ratt, Motley Crue, Cinderella a ostatním pozérským odpadem. A spousta těch vysílání nepřineslo vůbec nic! Haha! Nemůžu si ani vzpomenout, kolikrát jsem chtěl vyhodit televizi z okna! Takže je fajn, že si mladí můžou jen kliknout na youtube a vidět to, co chtějí vidět. Samozřejmě, že se teď hodně stahuje, ale nepřehrávali jsme my sami v té době kazety? Jako mladý nemáš zrovna moc peněz na utrácení, ne? Ale slyšel jsem pár historek o tom, že si koupili album, které se jim hodně líbilo poté, co si jej stáhli a taky někteří přišli na náš koncert a pořídili si tričko. Jsem s tím v pohodě. Pokud nemají na to, aby si pořídili CD či LP, ale koupí si nějaký merchandise na koncertě, tak je to podle mého názoru fér. Mimo to jsou metalisté známí tím, že si kupují alba svých oblíbených kapel. Umělci, kteří tím trpí nejvíc jsou ti, kteří jsou v hitparádách. A my všichni víme, že to jsou jen kecy, takže mě vůbec nezajímá, pokud tato část podnikání spadne do kanálu. A jako Asphyx vidíme velmi pozitivní vývoj v tom, že v prvních řadách na našich koncertech jsou mladí. Vidíme změnu a všímáme si, že získáváme spoustu nových mladých fanoušků. To je něco, na co jsme opravdu hrdí a za co jsme vděční. To znamená, že jako kapela máme budoucnost a náš metal je stále přístupný, bez ohledu na věk. Je to něco naprosto úžasného a nesmírně si toho vážíme. 


Hrozně mě vždycky fascinoval drsný, surový, originální zvuk vašich nahrávek. Co vlastně dnes dělá Harry Wijering, který je podepsán pod spoustou desek ASPHYX? Dělal s vámi ještě „Deathammer“. Poslední desku ale už mixoval Dan Swano. Proč ta změna? Mám hrozně rád jeho práci na „Death…the Brutal Way“, ale „Incoming Death“ je přeci jen trošku méně „tvrdé a dunivé“. Nebo mi to tak alespoň přijde. 

Uhodil si hřebík na hlavičku, vždy se snažíme zachovat náš syrový, hrubý a hlasitý zvuk. Bez toho Asphyx nemá srdce, vnitřnosti, kosti a duši. A naši fanoušci by nás lynčovali, kdybychom to změnili. Je to něco, čeho jsme si velmi dobře vědomi. Samozřejmě, máme rádi náš zvuk a vždy hrajeme tak hlasitě, jak jen to je možné. S ohledem na to, že hlasité bicí jsou esencí metalu. Nicméně musím tě však opravit. Dan Swano nám míchá zvuk už od “Death…The Brutal Way” protože se s ním úžasně spolupracuje a on rozumí tomu, o čem Asphyx je. U Harryho jsme nahrávali jen bicí a zpěvy. Kytary nahrál Paul a Alwin v Paulově domácím studiu “Moerser”. Opravdu nezáleží na tom, kde nahráváš, pokud znáš primární nastavení, to pak dělá celý proces mixování jednodušší a dosáhneš úspěchu. Mimo jiné, Harry už je v důchodu, nic už nenahrává, takže jsme stejně museli do jiného studia a Tom Maier je přítel jednoho z našich oblíbených zvukařů, který nám ho doporučil a my se cítíme v jeho studio velmi pohodlně. Upřímně si myslím, že “Incoming death” má monstrózní zvuk. Je to jednoznačně moje oblíbené album. Hudebně i zvukově. Co je na tom navíc fantastické je to, že Alwinovi se tam podařilo konečně dostat zvuk basy, který preferuje. A ten navíc umocňuje na pódiu zvuk kytar. Na pódiu to zní ještě brutálněji. Celá kapela je zatraceně šťastná za to jak “Incoming Death” dopadlo. A vezmeme-li v potaz reakce našich fanoušků, z nichž většina souhlasí, že toto album je naše nejlepší, tak jsme odvedli skvělou práci. A jejich názor je pro nás nejdůležitější. Samozřejmě jsme byli hodně potěšeni, že mezinárodní metalové tiskoviny kolektivně ohodnotili album jako mistrovské dílo, ale nakonec naši fanoušci mají poslední slovo. Bez jejich uznání a obrovské podpory, nejsme nic. Takže ne, nemáš pravdu… haha. 


Od roku 2009, kdy jste se vrátili s albem „Death…the Brutal Way“, jste považováni (podepisuji!) za jednu z nejlepších death metalových kapel současnosti. Vaše hudba je nejen drsná a surová, ale také v sobě obsahuje spousty doomových prvků. Máte doom metal jako styl hodně rádi? Jsou třeba nějaké kapely, které vás inspirují? 

Díky za tenhle kompliment Jakube, vážím si ho! A ano, máme rádi doom metal. Sami se vždy označujeme jako­ death/doomová kapela. A nezapomínejme, že oldschool deathmetal má už od svého počátku spoustu doom metalových prvků. Jen si poslechni Autopsy, Massacre, Slaughter, Necrophagia a nebo i starší Hellhammer a uslyšíš, co mám na mysli. Od začátku je Asphyx ovlivněn doom metalem jako je Black Sabbath, Winter, Trouble, Candlemass nebo Saint Vitus, možná i dřívějšími Judas Priest, kteří byli také hodně doomoví v době “Sad Wings of Destiny” nebo “Stained class”. Myslím, že tady máš zmíněno pár kapel, které nás hodně inspirovaly, když přišel doom. Existuje však doom a doom. Může to být opravdu senzační, ale také velmi nudné, pokud to nebudeš hrát správným způsobem. Slyšel a viděl jsem nějaké novější kapely, které mě opravdu nudily. Něco jako "…jsem tak deprimovaný a podívej se, jak jsem “cool”, jsem všechen doom metal”, pokud víš, co tím myslím. To není náš styl. Můžeš hrát doom a stále zařezávat a být brutální bez ztráty melancholické atmosféry, záleží taky na tom, o čem jsou texty. To je způsob, kterým to my začleňujeme do death metalu, který hrajeme. 


Na „Incoming Death“ s vámi již nahrával bicí Stefan Hüskens. Mě se hrozně líbí jeho bicí u DESASTER. Teď jsem ale koukal, že byl angažován i k SODOM. Je skvělý bubeník, chápu, že je na roztrhání, jen si říkám, jak budete postupovat, když budou mít jednotlivé kapely živá vystoupení a budou se vám překrývat? Která kapela bude mít přednost? Mimochodem, naživo je jeho hra neskutečně zabijácká! 

Je to poměrně nová zpráva, že Husky (každý říká Stefanovi touto přezdívkou) je také v Sodom asi dva měsíce. Pro něj se sen stal skutečností, když hraje ve svých dvou nejoblíbenějších kapelách všech dob. A já, Alwin a Paul jsme za něj opravdu šťastní, protože je to neskutečně oddaný bratr, metalový nadšenec a bubeník a pokud si to někdo zaslouží, je to určitě on. Taky je ale potřeba říci, že jsme nebyli nadšení, že Tom požádal Huskyho o angažmá v Sodom, protože věděl, že už hraje v úspěšné a vytížené kapele, což Asphyx je. Zvláště když se se Sodom velmi dobře známe a normálně si to nedovolíš k bubeníkům (nebo jakémukoliv jinému druhu muzikanta) kapely, kterou respektuješ a uznáváš. Pokud je však informuješ předem o všech záměrech, tak pravděpodobně potom může dojít ke kompromisu. Osobně jsem si jistý, že Tom využil toho, že věděl, že Sodom jsou jedni z Huskyho oblíbených kapel a proto pro něj bude velmi těžké odmítnout takovou nabídku. Na druhou stranu jsme spolu s Paulem také mohli kombinovat Hail of Bullets a Asphyx a tato kapela měla také plnou agendu a fungovalo to dobře. Takže při dobré komunikaci se Sodom by to neměl být problém, který bychom nemohli překonat. Samozřejmě, že vždy může dojít k překrývání, ale to jen vzácně. Ale pro Huskyho myslím je Asphyx číslo jedna, jak nás ujistil. Jednoduše proto, že jsme bratři v kapele za každé situace. Hahaha…a ano, je to živé zvíře, stejně jako my všichni v Asphyx, to je důvod, proč se všichni cítíme tak fantasticky, když vystupujeme. Čtyři zuřivé bestie, tak jak by to mělo v metalu být. 


Ono vůbec, ASPHYX jako kapela je hodně originálním tělesem. Martin má zajímavý, neobvyklý hlas, Paul dodává skvělé riffy a vaše rytmická sekce je jedním slovem skvělá. Jste prostě parta velmi talentovaných muzikantů. Jak přistupujete k nahrávání nových skladeb? Nehádáte se? Dokážete „potlačit“ svá ega natolik, aby vše fungovalo? Výsledky máte skvělé, ale mě by zajímalo, jestli má třeba někdo poslední slovo? Jakým způsobem vzniká nová skladba od APHYX? 

Haha,…snažíme se být originální a rozhodně jsme vytvořili náš vlastní rozpoznatelný styl, na který jsme samozřejmě sakra hrdí. Nejsem si tak jistý, jak jsme všichni talentovaní jako jednotlivci. Nejsme zrovna nejlepší hudebníci na této planetě, haha. Ale naše síla je, že pracujeme jako jednotka, jsme tým, který je plně asimilován, kolektiv, který funguje jako perfektní mašina a to ve všem, co děláme. Říkáme tomu 4 v 1. Naše ego je Asphyx. Cokoli děláme, děláme pro kapelu. Takže když skládáme nebo nahráváme, tak je každý neustále zapojen – každý může mít svůj názor, nápad nebo přidat jakoukoli stopu. Pokud je to zlepšení, vezmeme to, pokud ne, všichni to okamžitě slyšíme a necháme to být. A pokud jsou všichni spokojeni a mají radost z konečného výsledku, pak jsme 100% přesvědčeni, že je to hodno Asphyx. Základem však jsou Paulovy riffy a mé texty. Obvykle přicházím s pracovním názvem a v té době už má Paul v šuplíku dostatek materiálu. Někdy to funguje i jinak, tak, že Paul mě inspiruje, abych se zaměřil na určitou věc nebo část. Když máme spoustu riffů, začneme je dávat dohromady. To znamená, aby se k sobě vzájemně hodily a ladily. A jak dlouho by měly být hrány. Vyberu si vokální části a rozhodnu, kolikrát by se měla určitá část opakovat. Myslím, že můj hlavní talent je instinkt pro rytmický vokál. Cítím a okamžitě vím, který riff je perfektní pro zpěv a jak by se mělo zpívat. Kluci si to velmi dobře uvědomují a nediskutují o tom. Jednoduše, protože můj instinkt je vždy v pořádku. Stejně jako Paulův instinkt na riffy. S vražednými riffy všichni třepeme hlavama, jsme šílení a víme, že to řeže. Ale pokud všichni máme pochybnosti, uděláme jen "naaah" a necháme to být. Pravým požehnáním je, že všichni si myslíme a cítíme totéž. Jakmile je skladba dokončena, celá kapela ji hraje znovu a znovu, protože to kope, jak bylo řečeno, pokud to děláme my, naši fanoušci to budou dělat také. Nikdy se nehádáme, můžeme diskutovat, ale pouze konstruktivně. A nakonec při nahrávání je vždycky snaha vyzkoušet různé party pro bící, basové linky, vokály. Něco z toho funguje skvěle, něco jsou jen představy zkusit, jak by to znělo, ale nevezmeme to. Ale člověk nikdy neví, je-li to dobré, dokud to nevyzkouší. V podstatě je to takto: riffy Paul (ve výjimečných případech také Alwin), já: texty / vokály, skládání: Asphyx. Celá skupina se tak účastní procesu. Poslední komentáře: Asphyx. 


Na pódiu působíte jako šelmy puštěné z klece. Je vidět, že vás koncertování hodně baví. Jak vnímáte vystupování před lidmi vy? Máte ještě vůbec trému? Hodně muzikantů hovoří o tom, že čerpají z davu energii, že doslova cítí, jak létá vzduchem. Co cítíte/vnímáte vy? 

Tvůj popis je přesně to, jak se cítíme, když jsme na pódiu. To je to, proč to všechno děláme. Metal byl a vždycky bude znamenat hrát živě. Myslím, že můžu mluvit i za ostatní, když řeknu, že je to závislost. Vysvětlit, jak se cítíme na pódiu, je něco, čemu rozumí jen jiní muzikanti, jako jsme my, kterých už nezbývá mnoho. Většinu vystoupení odehrají stojící sochy, které se dívají na boty nebo se schovávají za absurdní make-up. Jakmile jdeme na pódium, vypustíme ze sebe metalovou šelmu, která je hluboko v nás. A my máme koule. Připadá nám, jako bychom se pro to narodili. Děláme vtipy, ničíme si krky, potíme se, slintáme, pijeme, pliváme, krvácíme, smějeme se. A jakmile slezeš z pódia, máš pocit, že si měl několikanásobný orgasmus. Veškerá energie se zcela vyčerpala. Ale jsi zatraceně spokojený. Samozřejmě, že jsme nervózní, ale je to pozitivní nervozita. Stejně jako vrcholoví sportovci se vyčerpají při výkonu. Chceš rozdrtit všechny své soupeře a nechat je v troskách. Pro nás to znamená, že jakákoli jiná kapela bude litovat, že sdílí stejné pódium jako my a fanoušci se vrátí domů stejně vyčerpaní jako my. Nikdy jsme nezažili nervozitu, která by nás ochromila. Naopak, nemůžeme se dočkat, až půjdeme hrát haha! Jakmile jdeme, je to jako návrat domů. Vždy do toho dáme všechno. Vždy chceme být nejlepší a Asphyx živě je 100% zárukou za vaše peníze. 


Vždycky jste měli a máte velmi dobré texty. Spousta death metalových kapel je podceňuje. Říkají, že jim stejně není rozumět. Osobně si myslím, že to není pravda, hodně fanoušků si pořád rádo přečte, o čem vlastně skladba je. Jednou věcí je, že pro text musí přijít nějaký nápad, idea, myšlenka. Druhou věcí je, jak sladit slova s hudbou. Jakým způsobem tohle funguje u ASPHYX? 

Jsem zatraceně rád, že se vám líbí moje texty, jelikož jsem na ně neměl moc zpětné vazby. Věnuji spoustu času hledání originálních nápadů, vyhledávání a skutečnému psaní s nezbytnými rýmy. Takže ano, snažíme se integrovat texty do hudby. Velmi jednoduchý příklad je melancholická doomová skladba jako “Grand Denial”, nemůže obsahovat téma jako “Candiru”. To prostě nesedí. A například s “Feeder” to byl legrační nápad, který nás v jednu chvíli napadl a pak Paul přišel s těmihle buldozerskými pomalými riffy s mírným tempem a já jsem začal: "To jsou “Krmiči”. Můžete si představit ústa ženy, kterou krmí její obsesivní milenec až exploduje”. Je to jeden z našich gore příběhů, který je převeden na text. Jednou z velkých výhod, být textařem v kapele jako je Asphyx je, že můžeš psát o čemkoli, protože každá skladba má jiné tempo nebo atmosféru. A tak se dá dělat zábava/horror, válka/tragédie, katastrofy v reálném čase, historie nebo skutečné události atd. Je to nikdy nevysychající zdroj inspirace. U tvé otázky týkající se procesu skládání jsem již zmínil, že mě někdy k psaní textů inspirují Paulovy riffy, jindy ho zase moje texty inspirují k psaní hudby. Je to jen výborná chemie mezi námi. Ale vždy se snažíme najít rovnováhu mezi hudbou a texty. Což není vždy snadné. A pak samozřejmě existuje výzva, snažit se přijít s něčím novým a čerstvým, co tu ještě nebylo. Nechceme být kapelou, která použije "Obětování" po 11372x jako název skladby, nebo název alba. To jen ukazuje, že nemáte inspiraci, ani snahu být jedineční. A nebo na texty úplně sereš a pak tě to nezajímá. 


Naposledy jsem vás viděl na koncertě v Ostravě, když MALIGNANT TUMOUR slavili výročí. Zůstali jste po koncertě s fanoušky, pokecali, podepisovali se, vyfotili. Pro mě osobně jsou to věci, takový ten bonus navíc, který odlišuje velké (myslím opravdu velké ve smyslu pro nás fanoušky) kapely od malých. Jak vnímáte setkání s fans ty, jako muzikanti? Mimochodem, hudebně a pěvecky to byl v Ostravě absolutně perfektní výkon, děkuji! 

Jedna z mála jednoduchých filozofií v tomto oboru je, že pokud jako kapela neoceníte své fanoušky, nemáte právo vůbec existovat. Bez lidí, kteří kupují vaše nahrávky, kteří chodí na vaše koncerty a kteří vás během vaší kariéry podporují a budou vás podporovat v tom co příjde, bez těch nejste nic. Asphyx to považuje za povinnost poskytnout svým fanouškům příležitost setkat se s námi. A to je způsob, jak jim můžeme poděkovat. Víš, kamkoliv jdeme, vždycky se snažíme jít do davu, dát lidem šanci setkat se s námi. Bohužel to nejde pokaždé. Někdy přijedeme krátce před vystoupením a poté nás řidič musí odvézt rovnou do hotelu, protože máme časný let nebo nějaký další program. Opravdu nás to mrzí, ale co můžeme dělat? Ale pokud máme šanci, jsme tam vždy pro fanoušky. Kromě toho je to zatraceně dobrá zábava! Mluvit s lidmi z úplně jiných kultur a dát si drink. Obvykle se ani nebavíme o Asphyx, ale o jiných věcech, jako jsou místní zvyky, vtipy, jídlo atd. Mimo to, že je to velmi příjemné, je to i velmi poučné. Takže ještě jednou…”cheers”… Byla to památná událost a to je to, co si “Malignant Tumour” zaslouží. Díky jejich neuvěřitelné pohostinnosti a vynikající organizaci jsme dokázali poskytnout vynikající výkon. To musí zaznít! Jsou opravdovými bratry na celý život, zatraceně skvělou kapelou a doufám, že jednoho dne dobudou svět. 


Kamarád mi tady našeptává, abych se zeptal na nějaké veselé příběhy z historie ASPHYX. Měl bys pro nás nějaké? Co třeba první undergroundové koncerty? Co fanynky? 

Pfff…nějaký veselý příběh? Tahle celá kapela je veselý příběh! Dobrá, možná když se zeptáš na první koncert, ten je docela nezapomenutelný. Takže poté, co jsem odešel z Pestilence a připojil se k Asphyx, už měli domluvenou show, možná to bylo v Cottbusu, bývalém východním Německu, krátce po pádu železné opony poblíž polské hranice. Přijel jsem s nimi, abych poprvé vystoupil s Asphyx. Jelikož jsem neznal všechny skladby, protože nebyl čas na to se naučit celý repertoár, představili mě v půlce show jako jejich nového zpěváka. Chtěl jsem teda jednoduše vylézt na pódiu, pozdravit fanoušky atd.. Ale zakopl jsem a přepadl přes několik kabelů a dopadl na pódium, haha! To byl nástup… Další docela vtipnou historkou bylo, když jsme letěli na festival poblíž bulharského města Sofie, byla to naše první show tam. Už sám let byl vzrušující, neboť Slayer byli také na palubě, ale když letuška přišla s nápoji, letadlo se dostalo do turbulence a krabice jablečné šťávy se vylila rovnou do třísel našeho bubeníka Boba. A to bylo sakra horké počasí, takže celý den kolem něj kroužily vosy. Nejlepší na tom bylo, že on musel další den do práce, odlétal hned po koncertě, takže jsme přistáli, téměř okamžitě jsme šli na stage a hned po odehrání show musel chytit jeho let zpátky. Neměl tedy žádné náhradní kalhoty a byl tedy ve stejných kalhotech od jablečného moštu v letadle. Haha! Celý ten den byl nezapomenutelný, setkali jsme se se Slayer a jejich velice příjemnou crew, Slayer jsou prostě skvělí a příjemní chlápci! Bylo tak pekelné horko, že jsme ani nemohli normálně vystupovat. 40 stupňů a slunce svítilo přímo na pódium a samozřejmě jsme museli hrát v nejžhavějším čase kolem 16.00 hod. Slezli jsme z pódia a vypadalo to, jako bychom si dali sprchu v oblečení. Celkově to ale byl nádherný festival, výborní lidé a fanoušci. Myslím, že poté jsme seděli jen v trenkách a pili ve stínu pivo haha. Fanynky nebo holky? Tyto příběhy zůstávají tabu. Všichni v tuto chvíli máme stálou přítelkyni a Paul je ženatý muž, takže jsme loajální k našim slečnám. Ale jo, bylo spousta žen, ve všech velikostech, věku a barvách (samozřejmě kromě nezletilých). Mluvím pouze o sobě. Nemůžu říct, že něčeho lituji, bylo to privilegium, že jsem potkal všechny ty nádherné dámy. Zacházet s nimi s úctou a důstojností přináší potěšení na obou stranách. Svou rock’n’rollovou ženu jsem našel před několika lety. 


Když jsem se před šesti lety nechal přemluvit, abych začal psát o muzice a začal touto cestou podporovat hlavně death metal, říkali mi, že si mám zvolit nějakou přezdívku, nick. Hned mě napadly dva – ASPHYX a VADER. Nakonec jste „zvítězili“ vy. Musím říct, že jsem si díky psaní o muzice splnil spousty svých fanouškovských snů. Máte ale ještě nějaké vy, jako kapela? V rámci stylu i mimo něj jste slavní, vyprodáváte koncerty, máte skvělá turné…chcete dosáhnout ještě nějaké mety, cíle? 

Hahaha, takže teď máš přezdívku Asphyx? Ale pokud máš děti, měl bys to změnit na Vader, protože Vader v holandštině doslova znamená "otec" Haha. Každopádně, skvělá kapela a zatraceně super lidi. Měli jsme spolu pár drinků na nějakých akcích. Ale zpět k tvé otázce. Opravdu nejsme tak "slavní". Ale určitě máme cíle nebo sny, které si chceme splnit. Třeba jako zahrát si v zemích jako je Japonsko nebo Čína, africký kontinent nebo na dalších místech, kde jsme nikdy nebyli, jako Maďarsko, Srbsko, Ukrajina, Kazachstán. Stále je mnoho věcí, kterých je potřeba dosáhnout a míst, kde si zahrát. Pro mě by bylo naprostým snem, kdyby se album prodávalo tak, aby mohli Alwin, Husk a Paul opustit svou práci a my se mohli plně věnovat Asphyx. Víš, jako mít vlastní zkušebnu, studio, dům pro kapelu apod. Kde můžeme hrát, jamovat a nahrávat kdykoliv chceme, bez toho abychom se museli zabývat něčím jiným. Je to docela nerealistické, protože se to nikdy nestane, protože pokud jde o náš metal, jsme nekompromisní, ale ptal si se na sen, tak tady máš ten můj! 


Letos se k nám do České republiky chystáte na OBSCENE EXTREME FESTIVAL. Jestli se nepletu, tak jste tam hráli naposledy v roce 2012. Vzpomeneš si, jak se vám u nás líbilo? Tenhle festival je jiný, bláznivý, svobodný. Těšíte se i letos? 

Popravdě jsme tam byli na vice akcích. Nejen Obscene Extreme, ale i Brutal Assault a samozřejmě také krátké, ale neuvěřitelné tour s “Malignant Tumour”, kdy jsme hráli v Ostravě, Praze, Bratislavě a na Slovensku. V České Republice se vždycky máme skvěle. Mimo to máte nejlepší pivo na světě! Vždycky říkám, je potěšením se sem vracet. Takže se těšíme, že budeme hrát na Obscene Extreme festu. Čurby je zatraceně fajn a skvělý člověk a myslím si, že si o mně myslí totéž, takže jo, bude to skvělé, znovu jej potkat na jeho vlastním festivalu a pobýt tam, jako vždy. Je to skvělý festival, procházet se mezi fanoušky, jak už jsem měl tu možnost v minulosti, tak doufám, že dorazíme včas a potkáme se s fanoušky po naší show. Ale my budeme mít maso haha! 

Náš rozhovor je u konce. Chtěl bych vám moc poděkovat za všechnu vaši hudbu, protože mě provází celý můj metalový život nejen jako fanouška. Přeji vám spousty vyprodaných koncertů, hodně dobrých nápadů. Ať se vám daří i v osobním životě! ASPHYX FOREVER! 

Díky moc za tenhle rozhovor a za všechny tvé přání. Je skvělé slyšet, že tě naše muzika těší způsobem jakým to dělá, takže potěšení je na naší straně. Doufám, že nám to vydrží i do budoucna. Vše nej a hodně štěstí i tobě!

Share this games :

TWITTER