DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 8. dubna 2018

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto třicátý devátý - Pochmurné dny pana Smrťáka

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto třicátý devátý - Pochmurné dny pana Smrťáka


Příběh sto třicátý devátý - Pochmurné dny pana Smrťáka

"Já nevím, co bych vám na to řekl, koneckonců je to vaše věc, ale mrzí mě to. Moc. Když si vzpomenu, jaký bylo super, když jsem byl malej kluk. Na všechny ty výlety, na společný fotbal na chalupě, na letní koupaliště. Na Chorvatsko, tak mi je smutno - co se pokazilo? Vždyť jste pro mě v dětství byli vzorem, byli jste jako dvojice úžasný": stál jsem před svými rodiči, kteří mi právě oznámili, že se zase rozvádějí. Nejdřív jsem nechápal, nechtěl jsem zprávu o totálním rozkladu jejich vztahu přijmout. Otec chlastal, to ano, ale kupodivu ho také povýšili v práci. A když měl dostatečný přístup k průhledným lahvím vodky, které si ukrýval ve sklepě (vím to, protože jsem se tam pořád chodil převlékat do thrashových džín a vesty), tak nebyl zase tolik špatnej.

Ale byl, už to nešlo. Těch slz, problémů, řízení v opilosti, ostudy, všeho bylo moc. Sedl jsem si do pokoje. Dal hlavu do dlaní a nevěděl, co dělat. Mí rodiče se rozvádějí. Nefungovala na mě ani kazeta Candlemass, která jinak zabírala na všechny chmury. Sevřel se mi žaludek a netušill jsem, co mám říct jako útěchu o tři roky mladšímu bráchovi. Plakal na posteli, vztekal se a potom se na zbytek života zatvrdil. Dlouho jsem si to kladl za chybu. Místo slov jsem se převlékl do trika Vader a vypadl ven. 

S rukama v kapsách, s ohrnutým límcem jsem se šoural ulicemi. Obličej jsem naschvál nastavoval ještě studenému větru, aby mi osušil slzy. Takhle mě nesmí nikdo vidět, vždyť jsem velkej metalista a šílenej drsoň. Taky vůdce smečky a ti nikdy nebrečí. Chtěl jsem být sám a zároveň jsem potřeboval obyčejně obejmout. Místo toho jsem se vydal za město, do lesa kousek od lomu Švarďák. Kdybych si to teď hodil, tak by byla smutná jen Káča a pár kamarádů, kteří by na mě za chvilku zapomněli. Takovýhle myšlenky se mi honily hlavou. 

Zařval jsem. Hlasitě. Nadával jsem jako špaček, mlátil pěstí do kůry borovice, až se mi na kloubech objevila krev. Vyčerpal jsem se a padl do jehličí. Nosil jsem s sebou vždycky nůž. Lovecký, od dědy. Otevřel jsme ho a palcem přejel ostří. Mám? Zeptal jsem se lesa a odpovědí mi byl jen další závan větru. Místo do zápěstí jsem se řízl do dlaně. Srabe! Vykřikl jsem.

Bolestí si každý musí nakonec projít sám. Byl jsem úplně zmatený. V práci se dostavoval neskutečně ubíjející stereotyp, babička, má milovaná bábinka, onemocněla rakovinou a včera jsem se pohádal s Káčou. Kvůli mojí blbosti. Protože jsem si nechal od jedné moc hezké panenky dát pusu (spíš jsme se tedy líbali). Měl jsem v sobě nějaké pivo a ona byla "tak hezká...tak sexy." Měli jsme s mojí vílou řeč, která přešla v hádku. Skončilo to mojí horkou hlavou, slovy, za která se teď stydím. Všechno mě bolelo! Proč já, proč zrovna já?

Jsem špinavý, od krve, jsem na dně. Nasazuji na uši sluchátka a pouštím si "Icon" od Paradise Lost. Upadám do ještě většího smutku. Nechápu svět a on nechápe mě. Musím se vzchopit. Seberu poslední zbytky psychických sil a jdu. Chodím, našlapuji do rytmu. Postranními ulicemi periferie. Město mě pohltí a stanu se neviditelným. Kroky mě zavedou do nemocnice.

"My vás v tomhle stavu nikam nepustíme": vyběhne na mě vrátný. Podívám se na něj, beze slov zajdu na záchod a opláchnu si obličej. "Mám tady babičku, nahoře v druhým patře, umírá": řeknu tiše. Ustoupí a asi vypadám fakt hrozně, protože mi zavolá na sestru, která mě odvede až do pokoje. Nebyly návštěvní hodiny a chodbami pobíhaly bílé pláště. Továrna na zdraví. Úplně vzadu, leží tam, je to ona? Nejdřív jsem svoji bábinku nepoznal. Nevím proč, ale první co mě napadlo bylo, že jí to slíbené vnouče už asi nestihnu ukázat.

Zbyly z ní jen oči a já byl posledním z rodiny, kdo ji viděl naživu. Za pár hodin odešla. Bez vlasů se styděla, pořád, i na smrtelné posteli, byla - chtěla být ženou. Už jen šeptala a řekla mi slova, která si pamatuji celý život (doporučuji Knihu o Životě a smrti od Axela Muntheho - byl to náš společný a hrozně oblíbený spisovatel s babičkou - hovořili jsme i o něm). Dokážu být já jednou taky tak silný až do konce? Suchá dlaň a vyčítavý pohled na můj krvavý šrám. Nemuseli jsme už mluvit. Věděli jsme své. Chvílemi zavřela víčka a já nevěděl, jestli ještě dýchá. Proč odcházejí dobří lidé tak brzy? Možná na sebe berou až příliš často břímě ostatních. 

Ještě jednou se ohlédnu a usměju se. Musím, měla by přece naposledy zahlédnout něco milého. Cítil jsem, že vidím bábinku naposledy. Za dveřmi jsem se sesul na zem a řval jak malej kluk. Bylo toho na mě moc. Všeho. Hlava mi třeštila a žaludek skákal. Zvracel jsem před nemocnicí a se sluchátky na uších zase chodil ulicemi. Setmělo se. Konečně nebudu potkávat lidi. Ty ošklivý šťastný lidi.

Najednou stojím před domem u Kačenky. Má intuice mě zavedla na místo, kde se snad dala očekávat alespoň nějaká útěcha. Hodil jsem kamínek do okna a ihned otevřela. I na dálku jsem viděl uplakané oči. Jsem stejně takovej kretén. Už takhle je všechno špatně a já to ještě zhoršuju. Do jejího pokoje jdu jako mátoha, pak šeptám nekonečné věty omluvy, ale neodpouští mi, zatím nemůže. Chci hrát tvďáka, ale nejde to. Jsme tu jen my, Saxon a Paradise Lost. Taky líbané slzy na našich tvářích. Tiché nervozní milování. "Slib mi, že nikdy neumřeš...": šeptám do peřin.

Ráno někdy nebývá moudřejší večera. Doma už o babičce vědí. Jenže alkoholikům nevysvětlíte ani smrt. Je hnusný. Absolutní dno. Křik, bolest, všechno smíchané dohromady. Konečně vypadl do hospody a my můžeme zavzpomínat na bábinku. Stejně je to zajímavý, člověk si myslí, že když má krásnou holku, skvělý kamarády a je plný síly, že bude život navždy krásnej.

Jenže pokaždé, když jsem zažíval šťastné chvíle, tak přišla jako blesk z čistého nebe nějaká bolest. A samozřejmě, když už se něco podělá, tak totálně. Přestal jsem zase mluvit. 14 dní nechodil ani na panely. Jen ke Káče, kde jsme se vždycky s velkým napětím v tělech svíjeli křečovitě dohromady a já se pak toulal ulicemi. Meditoval jsem v chůzi. Byl jsem rád sám. A v hlavě si rovnal myšlenky. Samozřejmě, jako ve všech situacích, s hudbou na uších. Občas jsem někde zastavil, koukal do kraje a měl strach. 

Doma byla tichá domácnost. Vyhovovalo mi to. Každá bolest musí odeznít. Po bábince mi zůstalo prázdné místo, vlastně už navždy. S rozvodem rodičů jsem se také nemohl vůbec srovnat, pořád jsem se ptal, proč? Jenže jsem byl bojovník. Musel jsem. Musel jsem žít dál. Pro svoji holku, pro kamarády, pro mámu, která si už vytrpěla dost. Co na tom, že jsem najednou musel řešit věci, které mladým klukům nepřísluší? Nic jiného mi nezbývalo.

Začal duben. Najednou zvonek. Kecafon zvedl brácha. "To je pro tebe": řekl a já ve sluchátku uslyšel Káču, jestli nechci jít ven. Moc se mi nechtělo, ale měla tak příjemný hlas, že jsem šel. V džínové bundě poseté nášivkami, v čínských keckách, které jsem si popsal fixkou názvy kapel, co mám rád. Byl jsem skleslý a smutný. Přesto jsem se na Kačenku moc těšil.

"Jdi do prdele vole, takhle nás nechat bez šéfa smečky Smrťáku, to se kurva nedělá": stáli před dveřmi zase snad všichni. Prcalík v čele, s tím jeho rošťáckým výrazem. Holky mi hned daly pusu a pošeptaly, že je jim všechno líto. Ve zlým i v dobrým, kámo. Pojď na panely. Máme nějaký nový kazety. To víte, že jsem byl dojatej a koukal se pořád stranou, aby nebyly vidět mý vlhký oči. Zase takovej drsoň nejsem, kdo normální taky jo, že?

Pochmurné dny pana Smrťáka pomalu odcházely. Byl jsem jak mladý strom, který časem dostává rány, kroutí se, poddává, ale roste stále dál. Protože musí, protože chce. Už nějakou dobu jsem nepil a tak jsem hned rozevlátej. A připíjím na všechny skvělý bábinky po celém světě. Protože bez nich to musí mít obzvlášť kluci hrozně těžký. Nevím proč, ale myslím si to. 

Zbývalo se konečně pořádně omluvit Kačence. Napravit pochroumané lze jen v případě, kdy o to váš protějšek stojí. Dodnes mi pořádně nedochází, jak byla moudrá. Měl jsem vlastně z prdele obrovskou kliku, jak říkával Prcalík, protože můj první opravdu vážný vztah probíhal takto. Možná kdybych se zamiloval do první holky, která by byla lidsky ošklivá, asi bych měl na ženy jiný pohled. Jenže já byl v tomhle neskutečně šťastnej kluk. Nijak jsem se o to nezasloužil, ale ona mi odpustila. Na procházce po našich místech. V lesích a parcích. Na sídlišti. Páč láska vole, mládí vole. Protože jsem slíbil, že už se nikdy nebudu s žádnou jinou líbat, protože líbání je víc než šukání, rozumíš, Smrťáku? Rozuměl jsem moc dobře.

Konečně jsem ležel doma v posteli a usínal jsem s úsměvem na tváři. Byla by si na mě hrdá babi. Jo a abych nezapomněl, máma stáhla žádost o rozvod. Moc tomu sice nevěřím, ale pro klidnější spánek to prozatím stačí. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :