DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 22. dubna 2018

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto čtyřicátý první - Výlet za zdechlinou

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto čtyřicátý první - Výlet za zdechlinou


Příběh sto čtyřicátý první - Výlet za zdechlinou

Studená rána, zmrzlé nohy na kole. Jsi blázen, říkali mi, ale pro mě byla Liberta rychlejším řešením. Chodím celý život všude brzy, do práce, domů, na schůzky. Jako bych trpěl nějakou poruchou. Jak vidno, mám ji od mládí. Všichni ještě chrchlali ranní cigára před obrovskou halou a já už byl dávno odpíchnutý a oblečený do předpisových montérek. Dnes máme revizní den. Musím přiložit ruku k dílu. Povedlo se. Pochvalu skoro nevnímám, na nástěnce cti se taky necítím, protože si ze mě chlapi dělají srandu. Ten tvůj zmuchlanej ksicht, přeraženej nos, výraz, že tě sere celej svět. Neštval. Jen práce.

Na počátku všeho jsou často peníze. Němci mi dali půlku platu navíc. Nakoupil jsem spodní prádlo pro svojí vílu, abych ji z něj mohl ihned rozbalit a některé části roztrhat. Taky nějaký CD, pivo pro kluky a ještě zbylo. Co s prachama, co mám dělat s těma špinavejma obrázkama? Řešení nabídl jako vždy Kytka. "Hele, já objevil jednu super kapelu, ona teda hraje už docela dlouho, ale předtím to byla spíš taková prasárna": řekl mi v hospodě U Hymrů jednoho tradičního nedělního odpoledne. Opilecky jsem asi přikývl na souhlas, ale nevěnoval jsem tomu moc velkou pozornost. Řešil jsem důležitější věci pod stolem s Kačenkou. Občas jsem ji takhle provokoval. Byla pak vláčnější.

"Tak zítra jo? Vyrazíme rovnou už ráno vlakem": řekl mi do mrazu můj kamarád cestou z práce a já na něj koukal jako puk. "Cože, my někam jedeme?": zeptal jsem se a vypadal zase asi jako tele, které poprvé pustili na pastvu. Vyslechl jsem si spoustu ostrých slov. Prý o ničem jiném už nějakou dobu nebásní, dokonce mi dal i novou kazetu "Hearthwork" (našel jsem ji ihned v přední kapse džínové vesty, musela tam být asi 14 dní). Připadal jsem si divně, ale ne kvůli tomu, že jsem neposlouchal svého kamaráda. On pořád něco řešil ohledně muziky, ale těšil jsem se na slíbený víkend s Káčou na chalupě. Představa běžek, večerního šeptání a miliskování u kamen byla přeci jen přitažlivější, než parta opilých kamarádů. Jenže jsem to prý slíbil. A tak se jelo.



Datum si pamatuju přesně - 6. 2. 1994, protože se mi povedlo najít na půdě v Jizerkách uprostřed chalupy, hned pod komínem, krabici. S fotkami, které už jsem už nechtěl nikdy vidět. Vzpomínky v kartonu. Se vstupenkou, která spustila výlet za zdechlinou (kapelou Carcass). Dostali jsme s Káčou dva lístky pro nás. Od Kytky. Měli jsme je všichni a platil jsem je já. Z peněz za nejlepšího pracovníka měsíce. To jsou paradoxy, co? 

Někdo pořád zvoní a zvoní. Nemám nic na sobě a probudím se s leknutím. První, co mě napadne, tak je strach, že nás překvapili Káči rodiče. Ale ne, to na nás jen čeká celá parta před barákem. Špatně se vstává, když si povídáte dlouho do noci, když přece ještě nepůjdete spát, ještě jednou má milá, myslíš že to zvládnu? Udýchaní, usměvaví jsme rozebírali v odlescích světla z pouliční lampy všechno, co nám padlo na jazyk. Pivo, víno, rum. Už se ani neoblékej.

Čekali na nás dlouho, ale všichni moc dobře věděli, že jsme spolu a ztrácíme pokaždé pojem o čase. Dělali si z nás legraci, vtipkovali, že mám naruby tričko a Prcalík nezapomněl dodat spoustu hlášek. Nic jsme neříkali, nic jsme s sebou neměli. Jen peníze z práce a jeden druhého. Ani batohy a lahváče, nic. Bez snídaňo - oběda první pivo v nádražce rozhodí každého. Vlál jsem najednou jak papír ve větru a můj stav nevěstil nic dobrého. Gulášovka mě sice trošku napravila, ale nedojedl jsem ji. Vlak už pískal k odjezdu a průvodčí se smál, jak běžím a naskakuji za povzbuzování kamarádů na schůdky.


Umění se proplést se svoji milou jsem vždy zvládal. Obzvláště v plném kupé. Jana se taky ráda tulila. A hlavně měla řízky, tak bylo hned dobře. S alespoň trošku plnými břichy, s pár loky rumu, jsme byli jak partička mých oblíbených Hobitů. Spokojení, dobře naladění a zvědaví, co si pro nás zase Kytka vymyslel za překvapení. Něco povídal o grindu, o core a jeho změně na melodický death metal, ale my z toho měli spíš srandu a když jsem nakonec vyhrál nejlepší vtip o nekrofilii, zase mi sdělil, že jsem blbej, že si nemůžu přece dělat ze všeho jen srandu. Pak se dokonce naštval, když jsem řekl, že začátek klipu k Heartwork, jak tam začíná svářet je blbost, že to takhle dělňasové u nás v práci nedělají. Moji nadsázku nějak nechápal. Vždyť já ten song i klip miluju - viděl jsem jej přece poprvé zrovna u něj na nahraný videokazetě z Headbangers Ball.

Udobřil nás až panák z jeho placatky a Mirka, která se všemu smála tak, že jsme měli strach, aby se nám cestou nepočůrala a neznečistila sedačky. Trpěla na mě a řehtala se mým vtipům vždy ještě víc, než já sám. Nešla pak zastavit a ke konci už místo smíchu jen sípala. Dusila se a zároveň zářila. V podobném duchu jsme dojeli na hlavní nádraží v Praze. "Chci pod vocas": zařval najednou Prcalík a my se rozběhli na Václavák. Kravinky, blbůstky, založení metalové strany pokroku pod Koněm a panem Václavem. Metalový stát, metal do škol, metal na hrad...Lemmy prezident, Slayer do ministerstva obrany...

Ptáme se nějakýho vlasatce, jak se dostaneme na Výstaviště, do Pyramidy. Má nás za partu sedláků, kteří si přijeli vyhodit z kopýtka do Prahy. Chová se arogantně, tak ho pošlu hodně nahlas do prdele. Skoro před námi utíká. Zeptám se radši jedné paní, která je naopak milá a posadí nás na metro a řekne, kde vystoupit. Vltavská, Praha Bubny, jsme už dost navátí, mě se motá svět, holky mě musí přidržovat. Potřeboval bych spánek nebo metal. Ještě, že máme lístky koupené díky Kytkovi dopředu. Vypadá to, že bude narváno. 

Dávám radši hned uvnitř všechny své peníze Kačence do úschovy. Jsem totiž ve stavu, kdy první českou kapelu M.A.C. of Mad vůbec nevnímám. Všechno se točí kolem mě. Nevím, jestli jste někdy zažili opici smíchanou s vysokou teplotou, ale takhle nějak jsem vypadal. Zvracím v rohu a chci pryč, je tam na mě moc lidí. Vybíhám na vzduch a znovu házím ukázkovou šavli. Udělá se mi o hodně lépe a když zrovna první smečka dohraje, jdu hledat své kamarády. "Smrťáku, ty vypadáš fakt jak Smrt, možná bychom ti měli začít říkat Zdechlina": zahlásí Prcalík a na Kytkovi je vidět, jak je na mě naštvanej. Ožralej si přeci žádnej koncert nemůžu užít.

Mýlí se chlapec, rakouští DARKSIDE, kteří nám přivezli představit své první album "Melancholia of a Dying World", mě doslova rozsekali. Tělo i mozek jsem měl sice převařené, ale z pódia tekla taková energie, že jsem hned začal přemlouvat Kytku, jestli by mi nesehnal CD. Učinil tak až po skončení celé akce, kdy jsem byl zase ve stavu, že jsem sotva stál na nohách. Naběhl jsem dopředu k pódiu, cestou odhodil pár lidí a i když jsem neuměl z textů kapely ani slovo, odeřval jsem skladby se zpěvákem. Byl jsem za zvíře, za velkou bestii, která někde v koutku své mysli objevila zbytky síly. Rakušáci dohráli a já si připadal jako vyždímaná houba. Odmítl jsem dokonce pivo.

"Kubo, prosím tě, neblbni, vždyť si něco uděláš, Smrťáčku, nech toho...": křičely mi pořád do ucha dokola holky, ale já nemohl jinak. CARCASS mě ten večer dokonale zničili. Mlátil jsem se pěstmi do obličeje, bouchal se do stehen i břicha. Jak jsem byl zmagořený vším tím chlastem a hlukem, nebyl jsem to snad ani já. Na pódiu se odehrávalo totální maso, zážitek, na který nezapomenete celý život. Překapané blesky, živelnost, síla a tlak. Já uprostřed davu, který nevěděl o světě. Neexistovalo nic jiného než riffy, bicí, řev a mé nebohé tělo. Káča mi pak s Janou říkaly, že ze mě šel strach, že si myslely, že jsem se zbláznil. Možná ano. 

Ještě řveme, že chceme víc a víc, ale kapela postupně odchází a je konec. Sesypu se na zem, vyčerpaný jako kdybych právě uběhl maraton. CARCASS, které z nás znal nejvíc Kytka, rozsekali hlavně mě. Fascinovalo mě skloubení melodií a nářezu. Od teď jsem už vždycky poslouchal bedlivě, když o nich můj kamarád mluvil. Tenkrát, v to únorové běsnění, jsem si na dlouhou dobu tyhle šílence oblíbil. Kolem mě sice prošlo pár lidí a nadávalo na zvuk a jeden jedinec prohlásil, že už jejich hudba stojí za hovno, že už to není grind a gore, ale jen nějaký blbý melodie. Já jsem ho ale neposlouchal, nechtěl jsem si kazit zážitek. Seru na lidi, mě jde o metal.

Vím moc dobře, že má Jana v zadních kapsách džín placatici. Šáhnu ji na zadek, štípnu ji do jedný půlky, až vyjekne, ne já nechci žádnej sex, dej mi prosím napít. Zavěsí se do mě, je přesně v tom vláčném stavu, kdy je hodně přítulná a já pak v záklonu vysrknu všechen alkohol. Jsem mladej, blbej a dostanu najednou obrovskou ránu do palice - pivo, rum, nějaká slivovice, málo jídla - ani tenkrát jsem nevydržel úplně všechno. Nadávám pořadatelům, že musíme ven do zimy. Nebýt holek, asi jsem skončil někde na policii. Je na ně spolehnutí. Miluju vás!

Vidím jen šmouhy, asi dělám problémy. Vodí mě po hospodách a non - stopech. V nějaké herně prý bouchám do automatu a chci po něm kafe, kurva! Smrťák zase dělal ostudu, říkají pak o mě ještě několik dní. Tančím ulicemi, hraju si na policajta a chci řídit dopravu. Káča je naštvaná, Jana ještě víc, Prcalík se mi směje a Kytka kývá rozvážně hlavou. Opilí jsme všichni, ale já nejvíc na celém světě. U hlaváku, kam dojdeme nějakým záhadným způsobem až k ránu, když svítá a světla lamp se mísí s podivným sluncem, padám na hubu přímo před vchodem. 

Ve vlaku, kam mě musí naložit všichni najednou a ze kterého chci několikrát vyskočit, střídavě usínám a probouzím se. Na paní štíp - lístkovou křičím, že jsem zdechlina a že když ji kousnu, tak bude taky zombie. Směje se mi a říká, že by mi její mozek nechutnal. Prý má ráno totálně vymleto. Udělám na ní asi dojem, protože přinese termosku s kafem. Chci ji za to dát pusu, ale Káča mě odtáhne. Kubo, tak teď už se chováš fakt jako totální hovado. 

Je mi blbě celý den. Je mi špatně i večer, kdy se sejdeme na panelech. Jen na chvilku, protože nám mrznou huby. "Ale že to zase byla akce, co?": řekne moudře Kytka a já, když se nad tím teď zamyslím, ani netuším, co jsem vlastně zažil. Poděkuji všem, za to, že se o mě postarali a oni mě, že jsem platil. Vzájemná symbióza, kamarádství. To jsou slova, která mě ještě napadnou, ale to už pelášíme s Káčou do tepla jejího brlohu. Už je mi trošku lépe, i když hlava pořád tlačí a bolí. Řešením je dlouhá společná sprcha, nahé přeběhnutí do peřin. Dnes za zdechlinu nebudu. Ale tu včerejší jsem rozhodně moc rád viděl.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :