DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

středa 2. května 2018

Home » » Asphyxovy zápisky - Hospoda plná obrazovek

Asphyxovy zápisky - Hospoda plná obrazovek


Asphyxovy zápisky - Hospoda plná obrazovek

"Možná je chyba v tobě, že si připadáš v práci jako samotář": odpověděla mi manželka, když jsem si zase jednou posteskl, že si nemám moc s kolegy co říct. Měl jsem to na paměti, když mi přišla tabulka v Excelu, abych se zapsal na páteční hospodu. Rozhodoval jsem se dlouho, já kdysi velmi společenský člověk, dnes se lidem spíše vyhýbající. Mě prostě všechny nekonečný bowlingy, motokáry, šipky a minigolfy nebaví. Respektive, časem mě začalo tohle přetvařování a předstírání zábavy srát.

Čas a místo: Naleštěná restaurace moderního střihu. Odhalené soustrojí trubek, vlastní pivovar. Úsměvy, malé stolečky jak v kavárně. A všude okolo mladíci s patkami a dívky s těkajícími pohledy - do mobilů, komplet všichni. Uklizeno, lesklo, studeno.

"Copak si budete přát? Na čepu máme piva XY, XT, XZ": stál u mě ihned pohotový číšník. Jsem tu zase první a nemůžu si vybrat. Nejsem ochutnávač piva, ale spíš jeho popíječ. Asi se dívám divně na ležáky s mrkví, šalvějí i všechny ty pšenice. Nechci ani IPU, nic silného prosím, já si přišel do hospody pokecat, malinko popít, prolít se pivkem, zasmát se.

"Zase jeden starej...": zaslechl jsem mladého číšníka, jak utrousil ke své kolegyni. Objednal jsem si totiž jen obyčejnou prachsprostou dvanáctku. Hořkou, bez šťáviček a zaručených ingrediencí. Jsem za trapáka. Nejdu s dobou, nejsem módní. Nono, já se z vás taky neposeru.

Po dlouhé době zase v hospodě (pardon v restauraci) jsem natěšený čekal na své kolegy. Rozhlížím se okolo sebe a mám správnou páteční náladu na pokec.

Já jsem se zase tak šeredně mýlil.

Nebylo to setkání kamarádů z práce. Nemluvili jsme o nové kozaté kolegyni na personálním, dokonce bylo vynecháno i tradiční nadávání na fotbal a starý. Všichni mlčeli a u toho hleděli do obrazovek svých šesti palcových telefonů. Hemisféry zase jednou vzaly za své. Facebook, twitter. Jděte s tím aspoň v hospodě do prdele. Pokouším se o vtip, ale odpovědí jsou mi jen smutné úsměvy. Tohle musím vyřídit. Prý. Lajkovat, komentovat, sdílet, vole sdílej...se nedivím, že jsou všichni pořád tak vystresovaný, mě by z toho taky jeblo.

Dám si pivo, dám si dvě, třetí a už mi je lépe - jen bych s někým pokecal, o čemkoliv. Najednou se všichni jako jeden muž zvednou a jdou před šoupací dveře kouřit. Jsem tu jen já a dvě děvčata. Prázdná naleštěná restaurace s malými drahými porcemi jídel, které zvládala moje babička jako odpolední svačinku.

Jdu močit a hraje mi k tomu Michal David. Kurva, aspoň něco se nemění. Jen nezvládám čůrat a tleskat najednou, pokaždé totiž fotobuňka vyhodnotí, že už mám jít asi pryč a zhasne (počítal někdy někdo, jaký je průměrný čas chcaní obyčejnýho Středoevropana po pěti pivech)? Ještě, že nemusím mávat ocasem. 

Všichni dokouřili a honem k telefonům. Mor na vás. Jste jak slepice na dálkový ovládání. Najednou, jako kdyby do mých kolegů střelilo. Prej uděláme si selfie. Tak ještě jednu, mám blbě nastavenou clonu. Musím s nimi, aby všichni viděli, že jsme spolu byli na tahu. "Já myslím, že to všem bude u prdele": zasměju se a naschvál se do přední kamery hrozně křením.

Začíná to být vopruz, aspoň, že vedle u stolu sedí poprsím oplývající černovláska. Mladá, ale s hezkou postavou. Ne že bych po ní vyjížděl, ale jen tak ze sportu a nudy po ní pokukuju. Musím ji připadat starej a ošklivej, ale mrká na mě. Začne si prohrabovat vlasy a dělá cukrbliky. Konečně nějaká zábava.

Pak se náhodou potkáme u záchodů. Promluví sama. Je opilá. "Já bych dneska tak šukala, já se tak nudím": vpálí mi rovnou do obličeje. "S tím já ti nepomůžu děvče, ale jestli chceš, můžeš si sednout k nám": zkusím navrhnout. "Ne díky, mě sere, že jsem si doma zapomněla telefon...." Stojím pak u mušle jako v šoku. Ne ze sprosté zmínky o šukání, ale z telefonu. Lidem fakt hrabe a ne, že ne! Ještě jsem si představil, jak ji beru zepředu a ona u toho sdílí naši polohu, uff.

Objednám si u výčepu panáka Ferneta, abych podpořil svoji image starýho vobyčejnýho chlapa. Zaplatím a jdu radši domů. Mohl jsem ušetřit sedm stovek a hlavně spoustu času.

Doma mě čeká žena, skvělý film a plechovkové pivo bez příchutí. "Jak bylo?": zeptá se mě má milá a já odpovím. "Hezky digitálně, v hospodě se mnou byla spousta obrazovek."
Share this games :