DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 27. května 2018

Home » » Příběh sto čtyřicátý šestý - Metal se vznáší putykou a nám je fajn

Příběh sto čtyřicátý šestý - Metal se vznáší putykou a nám je fajn


Příběh sto čtyřicátý šestý - Metal se vznáší putykou a nám je fajn


Mám v sobě tak třetí pivo. Možná čtvrtý. Když si čtu, tak moc nevnímám. Potřeboval jsem na chvilku uniknout do světa knížek. Nasát jiné příběhy, než ten svůj podělanej život. Pil jsem tak trošku na žal. 

Byla středa a já nešel do práce. Vzal jsem si volno. U očního to bylo vždycky na dlouho. Chodil jsem k paní profesorce od dvou let. S tupozrakostí na jedno oko. Užili jsme si spolu fakt hodně. Já pořád rozkapaný a slzící. Ale ona se mnou měla trpělivost. Obrovskou. Sestřičky taky. Pomohly mi moc. Aspoň trošku na levý oko vidím. Jsem jim vděčný a možná se mi bude trošku stýskat. Teď už se ale nedá dělat nic, budeš vyřazenej, jseš už dospělej a tvé oči dokončily svůj vývin. Objali jsme se na závěr, mladou sestřičku jsem poplácal po zadku. Taky chodila na metal.

Stavil jsem se u mámy v práci a všechno jí řekl. Byla smutná. Tenkrát byly laserové operace jen pro někoho a hodně drahý. Tak holt budu trošku slepej, no. Neplač mami. Dáme si něco k jídlu. Naproti v bufetu Čas. Narvu do sebe dvě smaženky a jedno pivo. Dneska přijdu asi pozdě, jdu všechno zapít. Že budu nosit brejle celej život, že budu vidět tak do čtyřiceti a pak se to začne zhoršovat. Na prsou se mi usadila tíseň, ale před mámou jsem hrál hrdinu. Musel jsem k Hymrům.

Je tu klid. Jen pár mániček, co serou na práci a několik řemeslníků. Obědvají a nadávají. Pořád dokola nadávají a já jsem přesto moc rád, že je vidím, že vůbec něco vidím. Oči jsou pro mě najednou dar, mohl jsem dopadnout o hodně hůř. Posouvám si obroučky na nose a hltám jednu stránku za druhou. Další pivo. Jasně Franto, dávej, suň to sem a neser se se mnou. Potřebuji se nalejt, vymazat všechny chmury. Ty seš můj psycholog, vrba i kamarád z mokrý čtvrti. Dáme ruma?

Odbyla třetí hodina a já už mám rozkecáno. První dělňasové si objednávají, vyprahlí a plní dne z továrny, ale já čekám na Káču. "Tak jak si dopadl?": ozve se už ode dveří a náš metalový stůl se začne konečně plnit. Holky, Jana a moje milá, přišly spolu. Jsou napnuté, co mi paní doktorka řekla. "No, budeš navěky chodit se slepejšem. Až mi bude po čtyřicítce, tak tě budu poznávat jen po hmatu. Musíš mít pořád pevnou prdelku, protože jinak si budu myslet, že jsi někdo jinej": vysvětlím jim pomalu, že sice dobrý, víc se dělat nedalo, ale taky žádná sláva. Možná někdy v budoucnu, lékařská věda jde dopředu a když budu bohatej, tak se něco vymyslí. Zatím ale budu nosit ty svý lupy a budu na vás brejlit.

"Tak z tebe bude navěky slepýš, co není had?": podpoří mě svým stylem Prcalík. Pak mi koupí ruma a poplácá po ramenou. Pořád lepší, než kdyby ti nestál, vole. Mě to ale stejně štve. Jsem napnutej a žmoulám ruku Káče, až ji občas zabolí. Mám trošku nervy a nic na tom nezmění ani utěšování od holek. Nakonec na mé tváři vykouzlí úsměv až Kytka, který dorazí dlouho poté, co už máme notně upito.

U Hymrů bylo vždycky nahuleno. Hospoda měla své neopakovatelné kouzlo. Setkávaly se tam party dělníků, mániček, metalistů. Ale taky kravaťáci z banky. Skvělý pivo a rychlej číšník. Občas na brigádě nějaká holčina, co vrtěla zadkem a vydržela ty naše kecy jen chvilku. Vyřešilo se tam, během cinkání půllitrů, úplně všechno. Jen já se cítil divně, pořád si mnul oči a sugeroval si, že už to začalo, nějak hůř vidím. Možná, kdybych od malička furt neležel v knihách. 

"Mám pro tebe lék na všechno, se posereš": zahlásil Kytka, který se zjevil jako duch (pamatuji si, jak doslova vystoupil z dýmu). S žebradlem plným kazet. Holky sorry, ale Smrťák je zachmuřenej, pusťte mě k němu, máte sice kozy, ale muzika je lepší lék (nic proti kozám). Přisedne si, požádá mě o walkmana. Zavři voči brouku a poslouchej. Do uší mi začal znít mrtvolný zvuk. Změny temp a nálad. Šílený řev a skřehot. Doomová smrtící atmosféra. Seděl jsem s hubou dokořán a zažíval totální euforii. "A teď čum na ten obal kámo": dodal Kytka a já si ten okamžik zafixoval v hlavě navždy.

Musel jsem se z toho šoku vzpamatovat. Poprvé v životě jsem slyšel Autopsy. Mental Funeral. Vůbec nevím, kde tuhle partu můj kamarád vyštrachal, ale on měl svý zdroje, tak jsem neřešil. Najednou mi bylo jedno, že budu do smrti nosit brýle, že budu poznávat lidi spíš podle pohybu a hlasu, než podle tváře. Byl jsem v jiným světě, v tom našem, protkaným muzikou a pivem. Byla to chorobná láska na první pohled. Já a Autopsy. Kytka ihned z hlavy vysypal všechna dosud vydaná alba, EP a singly, včetně demonahrávek. Zapsal jsem si všechno poctivě na druhou stranu účtenky. Franto, tohle chce spláchnout. Tak na Autopsy. Dáme ferneta? Platím.

Byli jsme do sebe zakousnutí jako nějací vědci. Řešili jsme muziku, doporučovali si nové desky. Kytka a já ve svém živlu. Prcalík s lehkým úsměvem a holky s až nábožnými výrazy ve tvářích. Bývá hrozně skvělý, když potkáte lidi, co něčemu rozumí, je to jejich koníčkem, součástí. A my hudbu prožívali jako nic jinýho. Dávala nám sílu, pocit soudržnosti. Byla i kulisou, zážitkem. Terapií na všechny problémy, spojovacím článkem. Taky legrací a pohodou.

Metal se, tenkrát, v den mé zaslepenosti, vznášel putykou a nám bylo hrozně fajn. Neznám nic lepšího, než dlouhý hovory o muzice s lidmi, co se moc neprožívají. Seděl jsem mezi Janou a Káčou, tělo na tělo, létala mezi náma erotika a cítil se skvěle. Navzdory stereotypu v práci, natruc stále se hádajícím rodičům, na protest proti paní doktorce, která mě právě vyřadila z "dětského" oddělení. No a co, tak tolik neuvidím, mám ale uši, mám metal, mám svoji holku a tenhle svět bude můj. Snad.


Piv mám v sobě asi tunu, už notně blábolím. Je středa a zítra musím do práce, ale to nevadí, jsem dnes opilcem, co s tebou půjde domů. Vylezu po hromosvodu a pak se na tebe vrhnu hltavě. Nesmíš moc křičet, aby nepřišli vaši. Dneska to bude na tajňačku. Když lezu dolů z okna, tak zase spadnu, na záda, jak pytel brambor. "Ty seš jak paragán": ozve se z vedlejší potemnělé uličky, až se leknu. Čeká tam nevím proč Jana. Mám na ní hloupý řeči, ale ona je můj strážnej anděl a byla trpělivá, až skončím s Káčou. Prý abych trefil domů.


Uteču jí na Mírák, zajdeme si několik kilometrů. Stoupnu si na lavičku, motám se a vyčůrám na asfalt jedno obrovský srdce. Je to mé poděkování. Padnu párkrát na hubu a doma mě musí Jana předat mámě. Jakube, štveš mě, chováš se jak otec. Rána pod pás, ale víš mami, když už jsem ten slepejš...


Ráno je bolehlav, v hubě na zvracení, tělo si dělá co chce. Ale továrna nepočká, čeká na mě, ta děvka temná. Ještě, že se mnou jde Kytka. A dal mi tři kazety Autopsy. Ihned je vložím v kanclu do walkmana a těším se, až bude padla. Sluchátka si nesundám celý den, ani v umývárce, když tam chodím doplňovat ke kohoutku své dehydrované tělo vodou. 



Koukám na lidi okolo. Mají nasraný výrazy a pořád nadávají. U soustruhů, na lince, ve skladu. Nikde nevidím světlo. Jsem jedinej, kdo se usmívá. Vždyť mám všechno. Krásnou holku, skvělý kamarády a v hlavě Autopsy. Víc nepotřebuju až do druhé hodiny, to začnu mít obrovskou chuť na pivo. Vylezu z továrny a zahrozím na Kytku: "Metal pyčo!"  Jdeme hned do Dřeváku na Podkováň. Dáme, jedno, dvě, co říkáš? Pokecáme o muzice? Musíme ze sebe spláchnout továrnu.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :