DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 3. června 2018

Home » » Příběh sto čtyřicátý sedmý - Sabath se strýcem vypráví a my nasloucháme s otevřenýma hubama

Příběh sto čtyřicátý sedmý - Sabath se strýcem vypráví a my nasloucháme s otevřenýma hubama


Příběh sto čtyřicátý sedmý - Sabath se strýcem vypráví a  my nasloucháme s otevřenýma hubama

První teplo se povalovalo mezi panelovými domy a já hledal stín. Pro strejdu, kterýho mi zase hodili "na hlídání". Protože byl starý a hluchý, protože s ním bylo těžký pořízení. Tak jsem ho vzal na pivko k Hymrům. Kluci ho měli rádi a tak si hned sedneme, vzájemně se poplácáme po ramenou a já na svém příbuzném vidím, jak je spokojený a šťastný. Má pivo, drát od ucha k naslouchátku. To si postaví vedle piva a během chvíle je středem pozornosti.

Všichni opilci, máničky, metalisti, skinheads i dělňasové koukají naším směrem. A strýc vypráví. Má toho na srdci hodně. Stačí poslouchat. Příběhy o lágru, o tom, jak jednu noc přemýšlel, že z hladu zabije svého souseda a sní ho, o nekonečných bolestech, když musel tahat i v nemocech těžké kamení. Jen kvůli tomu, že je Žid. Kvůli Davidově hvězdě, kvůli svému původu. Strýc uměl vyprávět. A taky se díky své hluchotě nenechal moc přerušovat. Jeden příběh rovná se jeden panák. Každý ze starších o válce od někoho ještě slyšel. A jak známo, osobní zážitky vám toho řeknou stokrát víc, než upravené učebnice.

Strýc zrovna vyprávěl o jedný dozorkyni - bestii, která ráda mučila vězně. Povídal syrově, s pohledem upřeným někam do historie. Běhal nám mráz po zádech a Kačenka, holka moje citlivá, mi tiskla ruku, jakoby mi ji chtěla rozdrtit. Rozlítly se dveře a mezi nimi stál Sabath. Nasranej jak bůh pomsty. Neomaleně přerušil strejdu a začal rozčileně řvát, jak potkal jednoho estébáka na ulici. Prej pan podnikatel, debil. Jak je kurva možný, že někdo, kdo zničil tolika lidem život, má tak zasraně svobodnej a bohatej život? Sabath (ano, pořád jsme ho psali s jedním B, aby se prý odlišil od slavné kapely) křičel dál. 

Pak se stalo něco, co si soukromě zařazuji do škatulky nevysvětlitelných jevů. Strýc vstal, beze slova podal Sabathovi obě ruce a díval se mu tak nějak divně do očí. Něco zamumlal. Náš kamarád byl najednou klidný, jako kůň, kterého právě někdo zkrotil. Oba dva, jeden pronásledovaný fašistama, druhý komoušema, jakoby se znali odnepaměti. Usedli vedle sebe, dali si ruma a celá hospoda na ně koukala jako na nějaký zjevení. Kolem našeho stolu se vznášelo tolik zažité bolesti, že se holkám začaly na tvářích válet slzy. My jsme měli taky namále. Trvalo dlouho, než napětí povolilo. Člověk by řekl hospoda, tady se jen chlastá a dělaj kraviny, ale tenhle večer byl výjimečný. Hodně výjimečný. Alespoň pro nás.

Z obou pánů bylo kromě bolesti taky cítit obrovská hrdost a síla. Je nikdo nikdy nezlomil. Oni by měli být hrdiny, ke kterým se vzhlíží (což taky pro nás byli). Jeden málem umučený kdysi při útěku z lágru, druhý skoro umlácený k smrti policajty. Kde je tvé svědomí národe, ptali jsme se s Prcalíkem, když jsme chcali do žlábku. Oni si toho zažili tolik, že by to vydalo na několik životů. Sabath o starých časech nerad mluvil, ale tenhle večer se rozpovídal. Jak máničky naháněli před koncerty, jak je odvezli na nějakou ves a bez výjimky zmlátili. Včetně holek, komplet, do krve. Kvůli hudbě. Kvůli dlouhým vlasům. Výslechy, výslechy, výslechy. Vyhození ze školy, zničený život. Zajímavý bylo, že oba milovali hudbu. Jeden klasickou, vážnou a druhej rockovou (a pak metalovou).

"Já to nikdy nebral tak, že bych někdy bojoval za nějakou svobodu. Já jen nemám rád, když se děje bezpráví, když se ubližuje nevinným a bezbranným. Tak jsem se sebral a šel jsem bojovat. Mladej, asi i naivní, ale já byl takhle vychovanej. Bejt rovnej, mít sílu se podívat na sebe do zrcadla, neohnout se": vysvětloval nám strýček, jak kdysi začal s roznášením letáků. Poprvé ho zatkli. Byl tak nějak v našem věku. Sabath přikyvoval a přidal své první setkání s policajty. Starší brácha chtěl vidět svoji holku, tak ho vzal s sebou na koncert. Někam za Prahu. Hrozně tajný a on vůbec nevěděl, co se děje. Pak pobíhal sám po lesích a měl strach, šílenej strach. 

Vyprávěli nám o celách, kde všude seděli. O lidských sviních, ale i o naději v temnotě. O ženských, který to měly ve vězeních ještě horší, protože pak třeba už nikdy neměly děti. O vztazích. O starých šedivých časech. A taky o svobodě, o tom, jak se super, že si můžou takhle v klídku zajít na pivo. Strýc se Sabathem povídali a my naslouchali s otevřenýma hubama. Protože se před náma odehrávala historie. Drsná, ošklivá, ale naše. Politický vězeň nezlomený ani náckama, ani rudejma kurvama. Spolu s máničkou, která chtěla alespoň kousek světla. Pamatuju si přesně, že oba měli ten večer všechno zadarmo. Všichni, včetně výčepáka, kterej byl jinak tak trošku magor, jakoby se trošku styděli. Protože oni takovýhle koule neměli, nenašli v sobě tolik síly. 

Sabath byl už dlouhá léta náš mecenáš, dodavatel hudby. Tak trošku vzor. Měl nás rád a my jeho. A strejda mezi nás taky kdysi na panelech hned zapadl. Člověk by řekl, že si s nimi nebudeme mít co říct, protože jsou pro nás starý, ale opak byl pravdou. Musíme ještě na noční výlet, takhle končíme vždycky. Na strejdovi je vidět, jak mu září očička. Největší zážitek za poslední roky. Čůrání do kašny. Můj oblíbený zvyk a rituál. Taky zpěv opileckých písní. Řev o svobodě. Rušení nočního klidu a kontrola policií. Víte pane policajt, my měli v hospodě setkání svobodných lidí, trošku jsme to přepískli, ale slibujeme, že už půjdeme domů. Vyřešil jsem to jako vždycky já. Strýc i Sabath, když viděli uniformu, tak ztráceli řeč.

Odvedeme Káču, Jana jde s Mirkou, Prcalíkem a Kytkou domů. Jenže já nemám sílu na to, strýce od Sabatha odtrhnout. Tak si jdeme sednout na zídku kousek od hradu. Kýváme nohama, já oběma nabízím rum, zakoupený v nonstopu. Vypráví až do ranního rozbřesku. Hrozně mě to bolí, ale pro ně je to terapie, zpověď. Oni se nedojímají, já ano, chvílema brečím jak želva. Vždyť, čím si to zasloužili? Oba jsou čistí, neposkvrnění jako panny. Jsou tak křehcí a zranitelní. Jak to mohli všechno kurva vydržet? A proč se jim nedostane nikdy spravedlnosti? Viděl jsem před sebou tu noc dva obrovské silné bojovníky. Chlapy z masa a kostí, kteří to všechno prožili. Do života mi to dalo šíleně moc. Taky jsem začal být na některý lidi a jejich pózy a názory alergický.

"Můžeš mi prosím tě říct, kde jste byli?": dostaneme vynadáno od mámy, která trnula hrůzou, kam jsem strýce zavlekl. "Panenko, máš úžasnýho syna": odpověděl jí na to strýc a dal jí obrovskou pusu. Máma už nic neříkala, ale bylo na ní vidět, že by mě nejradši přerazila. Lehnu si na zem, brácha spí na posteli a ještě zahlédnu strejdu, jak se převléká do pyžama. Na zádech má pořád ty šílené jizvy. Bože! Když usínám, tak mě pohladí po tváří, odhrne mi vlasy z obličeje a zakřičí: "Děkuju ti!". Strýc prostě šeptat neuměl. 

Ráno je pokoj prázdný. Jen na stole v kuchyni je obálka nadepsaná krásným rukopisem. Je v ní dopis, napsaný sice ve spěchu, ale dožene mě zase k pláči. Strejda mi taky nechal dva tisíce, prý kup si nějakou hudbu a pozvi kamarády na pivo. Mám tě rád. Drž se! A kluci, buďte pořád takoví jako jste. Opravdoví.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :