DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 24. června 2018

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto padesátý - Na severu je život jinej

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto padesátý - Na severu je život jinej


Příběh sto padesátý - Na severu je život jinej

Nikam se mi nechtělo a byl jsem zpruzelej. Jenže co bych pro Káču neudělal, že ano? Vždyť jsme byli zasnoubení. Byli jsme jedním tělem a vlastně i duší. Pokud to tedy se ženskou jde. O tomhle jsem přemýšlel ve vlaku až někam do Všetat. Ležela mi v klíně a snažila se mi zlepšit náladu. Nebuď jak starej mrzout miláčku, uvidíš, že se ti to bude líbit. Slíbila totiž, jedné své kamarádce z Mostu, že se za ní po maturitě zajede podívat. A tak jsme se zase vydali na cestu.

Šíleně mě bolí hlava. Praktikovali jsme to teď již nějakou dobu tak, že jsme většinou pátky pařili s partou na panelech, po hospodách nebo na koncertech. Soboty ale byly naše. Většinou jsme vyráželi ještě brzy ráno, často opilí, směr chalupa. Tam byl klid a mohli jsme být jen sami. Občas jsme brali i Janu, protože jsme neměli to srdce ji nechávat samotnou. Bývaly to krásné víkendy. Sice divoké a náročné, ale tělo se tenkrát rychle zregenerovalo. Metal nám dával sílu.

"Tak už se usměj, já ti v Mělníku vyběhnu a koupím lahváče": řekla a rozzářila můj obličej. Ano, pivo je to, co nám chybí. Splnila slíbené a už jsme zase cinkali, dostávali se pomalu do nálady a tulili se jak dva lachtani. Pořád teď plánovala. Dopředu, hodně dopředu. Byt a dítě a moji školu, jak ji skloubím s prací. A já se smál, dělal si prdelky a měl všechno na háku. Vono všechno nějak dopadne, neboj. Je tady Děčín a Ústí. Poslední hezkej výhled z vlaku. Pak nás zahalí šero a smog. Jak tady může někdo vůbec žít? Už jen to nádraží v Mostu. Šílený panelák, desítky podivných postav s mrtvýma očima. Taky haldy a rypadla a nekonečný beton. 

Kamarádka Petra si přivedla Pavlu. Holky teda rozhodně nevypadaly jako světci. Spíš byly oblečené jako levné kurvičky. Petra chodila pár let s Káčou na gympl v Boleslavi, jenže pak začala blbnout a nechala toho. Takže klasika, objímání, možná až moc vřelé na první setkání. Cítil jsem z holek divný chvění. Mám na tohle v hlavě radar. Ale co, pěkný kobry, s nádhernejma prdelkama. Hned se probírala hudba, co spojuje lidi. Metal a metal. Když už nevíte o čem byste se bavili, tak tohle vždycky zabírá. Byl jsem jak trní mezi růžema. Nezajdeme někam na jedno? Tak jo.

Pajzl jak z knížek od pana Pelce. Unavený nasraný obličeje. Tohle je divnej kraj, lidi tu žijou jinak. V Boleslavi se stavělo, rekonstruovalo, budovalo. Tady se propouštělo a omezovala výroba. Vyrůstal jsem taky na sídlišti, ale to bylo zelený. V Mostě se potulovaly partičky, kterejm se každej vyhýbal i ve dne. Trošku mě z toho mrazilo, ale moc jsem to nevnímal, měl jsem okolo sebe tolik zadečků a poprsí, že jsem byl celej auf. Dali jsme pivo, okysličený jak limonádu. Otřepal jsem se a začal holky přemlouvat, jestli nepůjdeme někam jinam. 

Petra bydlela v bytě po babičce s Pavlou. Dvě panenky uprostřed betonu. Garsoniéra neurčité kategorie. Umakart a plechová vana. Čisto, ale chudo, až bylo člověku stydno. V lednici lahev čistého alkoholu bez původu. Jdu na záchod a cítím přes zeď jak se vedle hádají sousedi, facky pleskají, děti řvou - slyším jen strach a beznaděj. Vylezu ven a tam Petra. Hned se na mě vrhne a začne mě líbat o osahávat mezi nohama. Jsem v šoku, zase takovej fešák nejsem, většinou musím děvčata doslova ukecat. Normálně uteču. Jako srab. Nechci si dělat problémy, když teď budu brzy ženáč. Jsem rudej a Káča nic nepozná. A to přesto, že blekotám jak panic.

Musím někam ven. Ploužíme se sídlištěm jak smrad. Holky jsou po chlastu nějaký veselý a to je teprve kolem poledne. Měli byste se najíst. Zvu vás. Další hnusnej pajzl. Výčepák vypadá jak z hororu a na můj dotaz, co mají k jídlu mi přinese ferneta a pošle mě do hajzlu. Holt jinej kraj. Dáme dvě, já se málem z toho kyslíku pobliju a jde se do sámošky. Opět návrat do dětství. Nasraný prodavačky, před krámem party cikánů, který na mě koukají jak na magora. Prej jestli holky pasu. Chci je poslat do prdele, ale Pavla mě zarazí ruku a pošeptá, ať neblbnu, tady se hned tahají břitvy.  

Jde se do nějakýho bytu. Prej je to tam super. No nevím, válí se tam jen několik sjetých feťáků ve stavu, kdy sotva reagují na světlo. Je mi nabídnuto něco ke šňupání, ale odmítnu. Já piju jen pivo, občas rum. Káča je trošku vyděšená, čekala Petru asi v jiným stavu. Ta se zrovna plazí po Pavle, strkají si jazyky do krku a osahávají se. Pohled je to sice pěkný, nebýt bílé čáry před nimi na stole. "Seru na to, jedu domů": řeknu, ale Káča mě přemluví, abychom počkali. Večer je tu prý nějaký koncert, někde na periferii. Musíme zase vypadnout ven. 

Žmouláme v ruce papírek s adresou večerního koncertu. Nevíme, co do té doby budeme dělat. Jsem ochotný se sbalit, klidně nechat věci u Petry a Pavly a zdrhnout. Jenže moje milá víla je až moc hodná, asi i trošku naivní. Prý bývala Petra tak šíleně pohodová holka. Až do doby, co se jí zbláznila máma. Asi to mají v genech. Chodíme, pořád chodíme. Celé odpoledne. Občas sice zaparkujeme na nějaký terásce, ale všude se cítíme jako vetřelci, jako náplava, kterou tady nikdo nechce.

Je to spíš garáž než klub. Jména kapel po mě nechtějte, jsem rád, že si pamatuju, že byly tři. Spíš metalcore než metal, ale poměrně hojná účast. Šílené pařby pod pódiem se nezúčastním, paří se tady jinak. Agresivněji, výjimkou není přeražený nos, rozseklá hlava, naražená žebra. My máme taky rádi mosh-pit, ale jsme tak nějak ohleduplnější. Zde mi připadá, že je až moc nenávisti. Dělá se mi z toho blbě a chci pryč. Tak si sednu na betonovej sokl před klub, srkám lahváče a nevím, kde je Káča. Ztratila se mi holka moje. Potkávám ale Pavlu, která se na mě hned vrhá. Ty vole, to jsem fakt tak sexy, aby po mě šla půlka Mostu? Drogy asi dělají svoje. Nikdy bych nevěřil, že bych od sebe tak hezkou holku odstrčil, ale udělám to, je na mě moc hrrrr a sprostá. 

Vidím konečně její prdelku. Stojí u baru a kolem pasu má ruku asi 150 kg obra. Dneska jebe fakt všem. Co mi to děláš hergot? Nejdřív křiknu na Káču a jak se otočím, tak dostanu ránu, která by zabila vola. Asi jsem ji dostal správně, protože já jsem dnes fakt za vola. Musím se otřepat. Zaplať Satan, že je gorila pomalejší. Jdu mu po břichu, ale s ním to nic nedělá. Ani nevidím, že se kolem rozestoupili lidi a muzika utichla. Bude zábava a krev, konečně nějaký povyražení. Tohle je fakt divný posraný místo. Vykreju ránu do koulí. To by byla moje smrt. Brní mě ruka a mám normálně strach. Spojím ruce a udeřím kolosa přímo do hlavy. Chvilku se nic neděje a pak padá hora masa k zemi. Otočím se a než se chlapec zvedne, tak zdrhám pryč. Jsem tu sám, nemám za sebou kamarády. A věřím tomu, že by nikomu nedělalo problém mě nakonec vykostit.

Vypadám jak po boxerském zápase. Odulý, s modřinami a šílenou bolestí v hlavě. Chtělo by to pivo. Za rohem nás dobíhají Petra a Pavla. Mají ze mě hroznou prdel. Na Káče je vidět, že se bojí. Prej k ní přišel a na nic se neptal. Aha, takhle se tady balej holky. Uff. Jdu do non-stopu pro pivo. Musím se napít, bolí mě celej člověk a ještě se klepu. "Tak pojďme k vodě!": napadne Petru. Posílám jí do prdele, já chci jít spát. Tak prej ne. Když se ženský rozhodnou, tak co mám dělat? Káču s nima samotnou nenechám. 

Jede se autobusem plným šedivých postav. Punkáči, metalisti a další odrůdy. Pak kus pěšky. Je tam nějakej rybník, s pískem okolo. Nebo spíš zatopenej lom, díra do země. Kolem spousta mladých stromků. Nikdy jsem nic podobnýho neviděl, chybí už jen Ropák. Sedneme si na zem a pomalu se rozkoukávám. Nějací kluci tam mají pípu a hliníkový sudy teplýho piva. Aspoň něco, dneska budeme kamarádi. Trošku to začíná připomínat bakchanálie. Někdo už je svlečenej a šuká v remízku. Jdu se vychcat a za stromkem si to rozdávají dva kluci. Otřepu se sevře se mi zadek. Kam jsem se to dostal? 

Chráním si Káču, pořád za ní někdo chodí a chce ji. Kluci, holky, dvojice, trojice, úchylové, slizáci. Všichni si to rozdávají se všema a my dva mezi tím vším šukáním vypadáme jako šílení puritáni. Člověk zažil ledacos, ale tohle je na mě moc. Petra a Pavla mi vysvětlují, že by si to chtěly rozdat. Nejdřív prej já, pak Káča, nakonec dohromady. Chvíli se po mě plazí a naznačují přirážení. mají divný oči, jsou jak dva hadi, o kterejch vím, že by mě nakonec svejma tělama uškrtili, jako kudlanky, který by mě vysály a nakonec ukously hlavu. Tlačí mě rozkrok a vidím Kačenku, jak pláče. Hodím holky do písku a pošlu je do prdele. Krávy zfetovaný. Mám toho dost. Kupuju každýmu dvě piva na cestu a zdrháme.

Všude okolo jsou haldy, který se snaží zalesnit. Moc jim to nejde. Odpadky, špína, divnej puch. Taky smog. Tohle všechno ale vnímáme jen tak mimoděk. Chvíli se motáme, jsme rádi, že jsme vypadli z toho pekla. Má modrá víla se mi pořád dokola omlouvá. Musím ji políbit a obejmout. Chvěje se. A že by prý nesnesla, kdybych se s nima vyspal. Já bych tě taky nenechal. Dopijeme pod měsícem, na kopci ze sutiny a hlíny. Koukáme do toho šílenýho kraje, cítíme se hrozně sami. Jak dvě ztracený duše. Na Káču je toho moc a zase pláče. Holka moje citlivá. Mám chuť celej Most zapálit. Očistit jej ohněm.

Chvíli nevím jak pryč, ale pak uvidíme první panelák. Vedle obrovský rypadlo a kus ukrojené země. Pomalu střízlivím a všechny dnešní rány mi přicházejí k sobě. Občas mi hlavou problesknou holky, jak se kolem mě svíjí. Asi jsem propásl velkej sex, ale zase na druhou stranu jsem na sebe šíleně hrdej. Tohle až budu vyprávět klukům, tak mi nebudou věřit a budou mi nadávat, že jsem blbec. Asi jo, kdo ví? Jenže já už dal slib a chci bejt rovnej chlap. Jsem tak vychovanej. Okroužkovala sis mě, tak mám smůlu. Nebo spíš štěstí. 

Svítá a jsme rozhodnutí vypadnout i bez věcí. Sice tam zůstane v jednom ošklivém sídlištním bytě moje žebradlo a několik skvělých kazet, ale já už holky nechci vidět. Tak domluveno. Čekáme na vlak. V nádražce vyprošťovák. Je neděle a necítíme se vůbec svátečně. Konečně to jede. Ukazuji fuck off jednomu místnímu vágusovi. Zvedne jen líně hlavu a usměje se. Asi by chtěl z Mostu taky vypadnout. Na severu je život opravdu jinej. Povídáme si o tom cestou a jsme rádi, že jsme z toho srabu vypadli.

A Káče to samozřejmě vrtá hlavou a ptá se mě, jestli bych holkám fakt dal. Ujišťuju ji, že nikdy a za žádných okolností. Jsem si tím i docela jistej, i když vím, že by to chtělo hodně síly. Když jdeme pak ke Káče domů, svléknu ji už na chodbě. Je hodně divoká, jakoby mi chtěla dokázat, že vydá za dvě. Usínám a zdá se mi o nekonečném betonu. Utíkám před partou šílených amazonek, který mi ho chtějí uříznout. Probudím se a vidím, jak se na mě má milá dívá. Usměju se a jsem hrozně rád, že ji mám. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :