DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 22. července 2018

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto padesátý čtvrtý - Červnový koncertní speciál roku 1994 - volume II.

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto padesátý čtvrtý - Červnový koncertní speciál roku 1994 - volume II.


Příběh sto padesátý čtvrtý - Červnový koncertní speciál roku 1994 - volume II.

Týden jsem musel Káče i kamarádům slibovat, že se zase neopiju jako minule. Ne, že by jim vadila solidní opička, ale prej jsem to přeháněl, šel ze mě strach a některý věci už byly přes čáru. Usmál jsem se a přísahal jako nejlepší pionýr. Někde vzadu v hlavě jsem ale tušil, že s tím budu mít asi velký problém. Pro mě nebyl koncert jen o muzice, ale taky o tom, že jsem vypadl z kolotoče práce, panely, práce, panely, sport. Kačenka o mě měla prostě strach. Hlavně z mých artistických kousků, divokého mosh-pitu a sklonu ožrat se jak hovado.

23. 6. 1994 jsem se držel vlastně až do Prahy. Cesta byla klasická, jeli jsme zase všichni, ale já jen usrkával pivo a držel se zkrátka. Jenže v Praze jsem potkal kamarády z Liberce. Jeli stejným vlakem co my, jen v jiném vagóně. A měli slivovici. Holky se mě pokoušely odtáhnout, ale nedal jsem se. Normálně jsem se urval ze řetězu a bylo mi úplně jedno, že Kačenka pláče a Jana s Mirkou ji utěšujou. Do pražské Pyramidy se šlo na můj vkus dost dlouho, proto jsem se s jedním Liberečákem utrhl a zapadli jsme do nějakýho pajzlu. Rum u výčepu, dlouho jsme se neviděli. Doporučil mi nějaký nový kapely, já si napsal jejich jména na druhou stranu lístku. Měli jsme čas, tak se notně popilo.

Vylezeme z hospody a hrozně se divíme, že dvou motajícím se postavám nikdo nechce prozradit cestu. Blábolíme, řveme, nadáváme jak dva vesničani na namyšlený Pražáky. Nakonec se nad námi slituje nějaká vychlastaná mánička a určí nám spoje a směr. Před klubem potkáváme naši i libereckou partu. Káča mi zase vynadá a já dělám šílenýho tvrďáka, že mi to je jedno. Vlastně ani moc netuším, jak se dostanu dovnitř. Ani si nepamatuju, jestli před Entombed někdo hrál. Myslím, že asi ne nebo jsem je propásl/propil.

Když na pódium vylezl L-G Petrov, věděl jsem, že bude peklo. Bylo. Totální. Zničující. "Wolverine Blues" jsem měl už dlouhou dobu vysoko ve svém žebříčku neustále omílaných kazet, tak jsem znal každý tón, každé slovo. Ani jsem tenkrát netušil, že se přede mnou cituje z death metalové bible. Byl jsem zase v tom. Mimo. Totálně v jiné dimenzi. Chlast a metal. Šílenství. Ztracený v hluku, mezi ostrými kytarami. Lezu na pódium a nějaká gorila mě hází do davu. Chci mu dát do držky, ale někdo mě strhává dolů. Otočím se a za mnou holky. Ony mě normálně stráží jak andělé. Jsem blbec, ale výčitky budu mít až po koncertě. Dopařím, vypustím duší a jdu se jim omluvit.

Přepálil jsem začátek, tak na Napalm Death víceméně stojím a trošku se bojím. Lidi na ně paří jinak, víc agresivněji. Taky mi jejich muzika zase tolik nevoní. Grind jsem tenkrát neposlouchal vůbec a znal od nich jen pár notoricky profláklých, do death metalu hozených skladeb. Taky dostanu od nějakýho magora loktem přímo do nosu a mám před sebou hvězdičky. Jdu radši s Káčou ven a snažím se ji udobřit. Moc mi to nejde, prý jestli se nesrovnám, tak si mě nevezme. Achjo, proč si pořád dělám problémy tam, kde bych neměl? Jenže já byl mladej a pěkně rozervanej. Skočím dovnitř pro pivo a zahlídnu Kytku, jak se s někým pere. Od tý doby jsme vždycky říkávali, že na Napalmy se to pokaždý serve. Vytáhnu kamaráda z chumlu debilů a rozlejou mi pivo. Musím pro nový. Kluka Kytkovýho - omlácenýho, najdu až u Káčy venku. Smrká krev.

To jsme zase dopadli. Rozlámaný, pomlácený, Prcalíkovi někdo prošlápl koleno, dodnes slyším to křupnutí, když jsem mu ho nahazoval (neřvi vole!). Banda veteránů vracejících se z fronty. Aspoň, že nám neujel vlak. Odvedu Káču domů a pořád se jí snažím rozveselit. Moc se mi to nedaří, usměje se až ve chvíli, kdy jí slíbím, že s ní pojedu sám na nějaký THERAPY? nebo jak se ta kapela jmenuje. Koupila si někde v hudebninách jejich desku a viděla v Pyramidě plakát. Bylo mi to jedno, hlavně, že mi dala na rozloučenou pusu a konečně jsem na její tváři viděl přívětivost. Odpustila by mi asi všechno. Protože mě měla ráda takovýho jaký jsem byl. Spát dneska asi moc nebudu, ale nevadí, cestou na sídliště si prozpěvuju. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :