DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 29. července 2018

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto padesátý pátý - Červencový koncertní speciál roku 1994 - volume III.

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto padesátý pátý - Červencový koncertní speciál roku 1994 - volume III.


Příběh sto padesátý pátý - Červencový koncertní speciál roku 1994 - volume III.


Splnil jsem, co jsem splnil. Nikdo jiný s náma stejně nechtěl vyrazit. Therapy? z naší party nikdo neposlouchal. A já chtěl Káče udělat radost. Vždyť už si toho se mnou zkusila dost. Všechny ty moje alkoholový výstupy, občasný rvačky i blbý kecy. Tak jsme se udělali pro sebe. Když si to vezmu kolem a kolem, tak to byl vlastně úplně první koncert, na který jsme jeli s Kačenkou sami. Jen my dva. Přemýšlím o tom, jaké to bude a vůbec mi to v práci neutíká. Čeká na mě před bránou. S taškou plnou jídla. Abychom prý vydrželi. 


Jsme propletení v jeden celek. Klepou pod námi kolejové pražce. Mezi líbáním a muchlováním cucáme pivka. Vypráví mi o novém albu Troublegum a já jediný co vím a znám, tak je obal, na kterém je někdo, kdo má hlavu v odpadkovém koši. Jinak jedu na blind. Dělám si srandičky, že dneska přišli kdysi do Čech dva "zvěrozvěsti" Cyril a Metoděj a místo toho, abychom uctili jejich památku, tak jedeme do Prahy na koncert. Vidím na Kačence, jak je mi vděčná. Chápu to, znám ten pocit, když nějakou hudbu milujete, musíte mít všechny desky kapely a koncert je pro vás snem. Vždyť už dlouho jsem byl na světě mimo jiný proto, abych svý víle sny plnil.



Je na nás asi hezký pohled, všichni jsou okolo moc milí. Radí nám cestu, odvedou nás na tramvaj. Asi bych si na to zvykl, úplně něco jinýho, než když jedeme jako parta ožralejch smradlavejch výrostků. Cítíme se tak nějak hrozně dospěle. Ruka v ruce, krok sladěný ve stejném rytmu. Září jí oči, lesknou se touhou a těšením na koncert. Jsme před Tam Tamem. Před klubem postávají úplně jiní lidé, než býváme zvyklí. Takoví solidnější, zamyšlenější. Sice se tolik nesmějou, ale má to něco do sebe. Vlezeme dovnitř a jdeme si stoupnout do fronty na pivo. Napadá mě, jak je všechno takové spořádané, dokonce ani nikdo nenadává, že to slečně za výčepem dlouho trvá.


Stojíme nejdřív v koutě, zakousnuti do sebe, objímáme se, zajíždím své milé za džíny. Pružné tělo se kolem mě obepíná a já zapomínám na celý svět. Nikdo nás tu nezná, jsme jen my dva a za chvilku i hudba. Therapy? jsou zde. Dozvídám se, že zpěvák se jmenuje Andy a jak nevím o kapela vůbec nic, tak mi stačí, když promluví. Zvláštní hlas, zajímavej. Jdeme pod pódium. Pak mi přes páteř přejede mráz. Možná se mi zastaví i srdce. Zase ten krásně úžasnej a trošku bolestivej pocit. Z repráků duní první skladba a mám asi hubu dokořán, protože něco tak divokýho, divnýho a zároveň smutnýho a nádhernýho, jsem snad ještě neslyšel. Vidím před sebou periferii nějakýho severoirskýho města. Procházíme se spolu s kapelou a kolem všechno hoří. (pro zajímavost, Kačenka měla při koncertě podobný prožitek)

Nowhere. Hellbelly. Unbeliever. Ale i všechny ostatní skladby. Něco úžasnýho. Stojím jak zkamenělý a naslouchám s nábožnou úctou. Tohle je obrovská hudba. Dokonalá, nedivím se Káče, že je miluje. Držím ji za ruku a projíždějí skrz nás elektrické výboje. Ano, plakali jsme ke konci oba dva. Nechtěl jsem, aby mě má víla takhle viděla, tak pořád odkláním tvář, ale ubrečený jsou o hodně větší tvrďáci okolo, tak se najednou nestydím. Řvou snad všichni. Jeden flák střídá druhý a koncert se pomalu chýlí ke konci. Objímáme se ještě dlouho po tom, co už se dávno nehraje. Kupuju Káče triko i CD, co ještě nemá. Září štěstím a já taky, protože člověk má vždycky větší radost z úsměvů toho druhého. 

Jdeme tichou Prahou. Světla svítí a máme čas. Necháme naschvál ujet vlak. Abychom si celou noc prodloužili. Nechceme, aby to někdy skončilo. Touláme se ulicemi, nasloucháme opilcům, proplétáme se mezi tisíci odlesků světel. Kouzelné město, okamžiky, které si vrýváme do hlavy, hýčkáme si každý okamžik. Proud slov směřuje k prožité kráse - koncertu, ale taky k bytu, který už by to chtělo, k budoucnosti. Lavička před nádražím, usíná mi na rameni. Ne, tohle nesmí nikdy skončit. Ani ve vlaku, ani u Káči doma, v objetí.

Ráno je spíš po poledni. Míchaná vajíčka a slanina, dneska vařím já. Připálím vždycky všechno, ale je to na krásu. Pro mě, ty nepotřebuješ, jsi dnes zase nádherná. Co si pustíme? Volba je jasná. Therapy?. Pojď ještě na chvilku ke mě. Nikdy se neopustíme, jo? Vyprávíme si o koncertě, pořád dokola. Snažíme se prožité uchovat, zakonzervovat. Přeruší nás až Jana, která zuřivě zvoní u dveří. Tak co vy hrdličky, jak bylo? Nadechneme se a vyprávíme. Záříme pak ještě několik dní.  


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :