DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 8. července 2018

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto padesátý druhý - Poklona, pane Hrabě

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto padesátý druhý - Poklona, pane Hrabě


Příběh sto padesátý druhý - Poklona, pane Hrabě

Očekával jsem klasický pijácký páteční večer. Nejdřív teráska u Krvavý hnáty, pak nějaké to řvaní v ulicích, muchlání s holkama a nakonec skončit u někoho v bytě a dopít mu veškerý zásoby v lednici. Jenže všechno bylo tentokrát jinak. Venku zářilo slunce jak obrovský pomeranč a holky se dohodly, že si vezmou šatičky. My pak byli s klukama celí diví, protože už v hospodě jsme se různě zasnívali, vytvářeli si v hlavách tisíce představ a příběhů, které s našima kopretinkama zažijeme. Pomalu se smrákalo, komáři vylezli ven a oštípali nás jak nějací upíři.

"Pojďte k nám, máma není doma": navrhla Jana, která měla výstřih budící ve všech rozpaky. Číšník při placení blekotal a málem jsme měli slevu, nebýt poctivého Kytky. Zavěšeni do sebe se potácíme svěží nocí, Prcalík předvádí jedno ze svých oblíbených čísel. Vyleze na popelnici, udělá holubičku a většinou padá hubou někam do trávy. Hrozně se tomu smějeme a já se snažím Káču zatáhnout do křoví. Brání se a dělá, že ne, že až večer a doma. Mě ale láká příroda, vábí mě její tajemno, chci být divoký. "Držte huby nebo vzbudíte sousedy!": syčí na nás Jana. Prcalík jejího napomenutí nedbá a šíleně se řehtá jménu na schránce - ing. Vocásek. 

Na balkoně mají teplý pivo, celou basu. V lednici ale i rum a ferneta. Zábava se pomalu rozjíždí, s klucíma střídáme v kazeťáku "Vulgar Display of Power" a "Far Beyond Driven". Jsme z Pantery totálně hotoví, snažíme se tvářit jako Phil a nikdo z nás nevytáhne ani trošku podobný hlas, jako má on. Jsme asi spíš pro smích, ale muzika už dávno přehlušila všechno. Práci, šedivý město, ale i obyčejné bolesti všedního dne. Rozpouštím vlasy z culíku a řádím jak pominutej. Prošlápnu Janě a její mámě gauč. "Hele, svedeme to na šukání, to je v pohodě": tlemí se Kytka.

Panenky šustí v kuchyni a odhánějí nás, když uždibujeme z dobrot, co připravují. Sáhnu Káče na zadek a jak jsme opilí, tak zapadneme do ložnice. Když jsem na ní, tak mám před sebou fotku Jany, co má její máma u postele. Jakoby se na nás dívala. Hergot, fakt že jo. Stojí ve dveřích a má smyslnej úsměv. Chvilku zalituju, že nejsem větší hovado. Je to ale jen okamžik. Už je to uděláno, už je to hotovo, notuje nám Prcalík a my se červenáme. Prej zahrajeme si flašku.

Dopiju rum, jako děsnej tvrďák, ale podlamují se mi nohy. "Hele, co to tady je?": vyhrkne do napětí roztočené lahve Kytka. Kniha básní od Francoise Villona ho zaujala natolik, že z ní začne předčítat. Jana a básně? Kdo by to byl řekl. Odhazují se svršky, koukáme křepelkám na prsa. Stydí se, ale to my taky. "A vlastně vůbec, čtete někdo nějaké básníky?": hodím do placu a najednou je v místnosti úplně jiná nálada. Naše trenýrky a kalhotky a podprsenky a Janiny obří dary jsou jen kulisou. Soustředíme se na knihy. Ano, uprostřed sídliště, rumu, piva a erotiky se řeší literatura. Zpočátku je to podivné, ale všichni jsou už v ráži, tak odhalují svoje oblíbence.

"Miluju Gellnera, ty jeho básně jsou tak šíleně smutný a negativní, že se s nima totálně ztotožňuju": pronese do právě končící skladby Pantery Kytka. Rozvine se debata. Koukám jak zjara. O tomhle jsme se tedy s klukama nikdy nebavili. Byli bychom za trapáky. Dám do éteru Bukowského. Jana zmizí vedle v pokoji. Ještě zahlédnu její zadek se zařízlýma kalhotkama. Káča mě kopne do holeně. Hlídá si mě čím dál tím víc. Prcalík se nám směje, že jsme chudáčkové, co čtou básničky. Posílám ho do prdele a cituju Všechny řitě světa i tu mou. 


"Tak abyste věděli, tak já je mám úplně všechny": rozloží před nás Jana hrdě jmenované básníky. Koukám vyjeveně. Fakt bych to od ní nečekal. Taky se jí nad ohmatanými knihami houpe obrovské poprsí. Spodní prádlo nespodní prádlo, erotika neerotika, jsme ztracení. Šustíme listama, předčítáme a nálada je úplně jiná než bylo původně zamýšleno. Pak tichounce promluví Kačenka: "Mě máma asi před měsícem přinesla taky sbírku básní": vyhrkne stydlivě. Jak ji znám, tak si četla pod peřinou a stejně jako já se do příběhů doslova ponořila. 

Zasní se a začne přednášet Blues pro bláznivou holku. Hraběho neznám, nějak mi unikl a je pro mě obrovskou novinkou. Koukám na svoji vílu jak uhranutý. Nejen já. Vlasy ji stékají po ramenou, má na sobě jen černou podprsenku v níž toho není příliš, ale je tak šíleně krásná, že si připadám jako v rauši. Z plných rtů jí plynou slova a dokonce i Prcalík, vtipálek za každou stranu, utichne. Na šíji jí vzrušením tepe krev. Je tak hrozně křehká, jako nemluvně, dívka - snová víla, zároveň žena - země, úroda, objetí, dobrota. Ona těm veršům věří, pláče u nich, prožívá je opravdově. 

Ospalé něžnosti, Romance, Infekce, Ty, Ukolébavka, Podzim i Variace na renesanční téma. Káča je umí všechny nazpaměť. Žije jimi. Jsou i její výpovědí. Vlastně nás všech. My, držky metalový, opilci a jdoucí pro vtip i pod oprátkou, jsme během jejího přednesu jak beránci, jezulátka. Nedáváme najevo slabost, protože se to u kluků nesluší, ale Jana s Mirkou brečí jako želvy. Pantera dohrála, flaška leží zahozena bokem. Jsme najednou střízliví nebo nám to tak aspoň připadá. Podivný večer uprostřed června. Naproti v domě kouří tlustej chlap v nátělníku. Chlupy mu lezou po zádech, někdo se vedle v bytě hádá, tříská nádobím a ve stoupačkách jsou asi démoni. Nevnímáme to, visíme na slovech pana Hraběho a kýváme rozvážně hlavama. Sníme či bdíme, jsme v jiném lepším světě. Bosi se necháme lechtat na chodidlech ostrými hroty veršů.

Chtěl bych umět napsat podobné básně, chtěl bych mít také takový talent. Místo toho mi padá Kačenka do náručí. Vyčerpaná, jako by složila náklaďák uhlí. Podivné spojení chlastu, erotiky našich krásných dívek, Pantery a básní se vlastně ani nedá moc popsat. Byl to ale večer, na který se nezapomíná. Neopakovatelný díky svému načasování, našemu věku a samozřejmě zrovna prožívaným náladám. 

Musíme tu křehkost spláchnout. Tak pijeme jako Dáni, znovu pouštíme Panteru, abychom přehlušili všechny naše práce, debily okolo, rozpadlý rodiny, strasti i problémy. Ukládám svoji panenku do peřin, hladím ji po tváři. Pamatuji si jen úryvky básniček, ale šeptám jí je do ucha, aby byla povolnější. Díky ti, pane Hrabě, Václave - za krásnej sex s Káčou, kterej byl jinej než obvykle. Možná bolestivější, ale úžasnej. Díky ti za proud slov, který mě provázel/zí dlouhá léta. Slyšel jsem z tvých veršů melodie. Kytary a klavír. 

Nemám asi ruce, necítím nohy. Co to se mnou je? Nemůžu se otočit. Vlezla k nám do postele Jana. Kdo to má vydržet? Proč holky vždycky tak krásně po ránu voní? Hladím je po vlasech a pokouším se proplést ven. Zamručí a obejmou mě. Ne, nikam nepůjdu, tohle vydržím a chci si pamatovat. Škoda, že mám v trenýrkách tak těsno.

Ranní snídaně je lahváč. Je jedenáct hodin. Sobotní sídliště je už dávno v plném proudu. Nechoďte mi tady v kalhotkách nebo se neudržím. Já a Káča a Jana běžíme na Staré město - za chvíli zavírají. Vybírám z kapsy poslední peníze, dáváme je na hromadu a kupujeme v knihkupectví všechno, co tam od Václava mají. V hospodě U Hymrů jsme potom jak klub čtenářů (zvu slečny na utopence - ošklíbají se nad kyselostí, ale splachují ji pivem hořkým a dávají mi pusinky, z kterých cítím hebkost). Pavel si z nás za výčepem dělá srandu, ale on ví prd. Na každou jeho hlášku o tom, že v hospodě se nečte a nejí, ale chlastá, se na sebe jen s holkama podíváme a usmějeme se. Víme své. Poklona, pane Hrabě! Zrovna teď, v tuhle hodinu jste tu s náma. Dejte si taky jedno a vyprávějte, prosím?!

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :