DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 12. srpna 2018

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto padesátý sedmý - Slečna Blběna

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto padesátý sedmý - Slečna Blběna


Příběh sto padesátý sedmý - Slečna Blběna

V létě mě to, asi jako každého, štvalo v práci nejvíc. Spousta lidí měla dovolenou, továrna jela tak nějak na půl plynu a my jsme se, když to jen trošku šlo, sčuchli s Kytkou a pořádali ve stínu haly kouřové dýchánky. On se svačinou, já hladový, ale neustále s nějakou hláškou na rtech. Kecali jsme o muzice, o našich holkách, taková ta líná letní rozmluva, jen tak, aby se neřeklo. Popoháněli jsme ručičky hodin, abychom mohli co nejdřív vypadnout a vyrazit na kolech se vykoupat na Švarďák.

"Ty vole, ona se tam snad opaluje nahoře bez, koukej": ukazoval na protější střechu Kytka, který viděl asi o osmdesát procent lépe než já. Mžoural jsem, ale neviděl jsem nic. Co byste řekli? Jasně, že jsme to museli prozkoumat. Vylezli jsme po kovovém žebříku, šourali se opatrně po eternitové střeše a dávali bacha, abychom krásku nevyplašili. Konečně jsem ji poznal. A kurva, zašeptal jsem, protože to byla slečna Blběna ze skladu. Jméno si už nepamatuju, ale ta přezdívka byla dokonalá.

Představte si ženu snů. Mladou pružnou blondýnu s exkluzivním poprsím, krásným zadečkem a tváří anděla. Klidně mohla stát modelem malířům. Taky po ní všichni bláznili. A jak byla tupější, tak dala snad každýmu. Mě ne, já ji nechtěl. Jenže znáte to, člověk najednou začne přemýšlet úplně něčím jiným, než mozkem. Asi jsme tak naprogramovaný. "Jo, to je ta ze skladu, jak o ní Prcalík říká, že má nasráno v hlavě a že by ji šukal, ale musela by mu slíbit, že nepromluví": došlo všechno i Kytkovi.

Zbystřila nás, vůbec se nesnažila zakrýt. My pro ni byly dvě metly, vágusové, někdo ze světa, do kterýho nepatřila. Usmála se a já prohodil pár vtipných poznámek. Přisedli jsme si, občas na sebe překvapeně s Kytkou koukli, protože naše holky byly chytrý a rozumný, tady zůstával občas člověk rozpačitý, cože to jako říká? Takový hlouposti. Ano, byla jednodušší, ale taky bezprostřední, připomínala malé děti. Ale smála se hlasitým zvučným hýkavým smíchem sebeblbějším vtipům (což dělá každému chlapovi, snad mimo mě, dobře). Prostě Blběna. A hlavně mi dala svačinu, měl jsem hlad jako vlk.

I stalo se pravidlem, že když to jenom trošku šlo, tak jsme za ní chodili do skladu (jako vlastně všichni) a ještě raději na střechu, protože nám ukazovala své tělo - namažete mě? Krásná, byla opravdu moc krásná. A my se pýřili, čechrali si pírka, byli jak trubečci nebo tetřevové. Týden se chýlil ke konci a slečna Blběna z ničeho nic, že jde v pátek večer na zábavu do Semčic na koupaliště. Že tam má kámošky a ať přijedeme.

Tohle se muselo projednat. Normálně bychom skončili buď u Sabatha doma a řešili muziku nebo U Hymrů a řešili to samé. Ale holky chtěly mít svůj večírek s vínem a potom s nima stejně nic nebylo, tak se řeklo ano. Samozřejmě, tělo a prdýlka a poprsí slečny Blběny k tomu přispěly značným dílem.

U Dřeváka venku na stojáka máme sraz a Prcalík přijde zase jako poslední. Už v sobě máme nějaký to pivo a kecáme o sto šest. "Do čeho jste mě zase navrtali? Moc dobře víte, jak tyhle vidlácký zábavy nesnáším": ukázal nám na plakátě názvy kapel, ze kterých jsme měli husí kůži. Jde vo kozy blbečku, dáme pivo, pokecáme, bude prdel. A už se jelo. Cesta trvá asi dvacet minut, ale každej musel vysát jednoho lahváče. To je povinnost.

Vystoupíme a už z dálky slyšíme jak někdo ladí. Moc mu to nejde, Prcalík to chce otočit a jít do prdele. Přesvědčíme ho až pivem v místní putyce. Ta už je plná semčických i přespolních džísek. Potkáme pár metalových kamarádů, tak je dobře. Zábavové kapely je taky serou, ale občas prý zahrají něco normálního. Je to ale spíš náplast. Kam taky jinam chodit, žejo?

Koupaliště je krásné, hned jak zaplatíme, je u mě slečna Blběna a houf kamarádek. Přijeli kluci z města. Holky jsou fakt nádherný modelky, jako bych je vybíral do harému osobně. Pevná těla, poctivý zadky, prsa a v očích tisíce příslibů. Hned si mě bere pod křídlo jedna černovláska a jdeme na panáka. Na Prcalíkovi i Kytkovi je vidět, že jim taky není nic proti srsti. Jednoduše si nás rozeberou a povídáme. První skladby, jde se trsat i přes odpor k hudbě samotné. Co by člověk pro princezny neudělal. 

Další songy, mezi to hity Michala Davida a všichni se diví, že si jdeme sednout. To už je moc. Opilá Blběna se mě ptá, jestli nechceme k ní domů, že má prázdný dům. Říkám, že zatím ne, ještě je brzy. Je navátá a pořád se mě ptá, jestli se mi líbí. To víš že jo! Jenže víš, já jsem zadanej. Takovejch už bylo, odpoví zkušeně. U ploužáků se snad i stydím, střídají si nás, tulí se, asi se očekává, že za chvilku zasuneme.

Vše vyřeší jeden místní traktorista (jako bych Prcalíka nevaroval), který má na mého kamaráda kecy. Ten se samozřejmě nedá. Jsou to jejich holky, my jsme zasraný Pražáci (proč zase!?) a dostaneme do držky. Uff. Tahám Prcalíka z chumlu lidí, nasazuji pár chvatů z karate. Chvíli je klid a chci pryč. Blběna nás dobíhá a ať počkáme. Jde se k nim. Dostanu mezi dveřma nějakej šílenej přepálenej alkohol. Málem mi vylezou oči z důlků. Je to masakr. Ještě si pamatuju, jak se po holkách totálně našrot válím, sahám jim na prdelky a určuju pořadí, jak za mnou budou chodit šukat. Pak se ve mě něco zlomí a nevím o sobě.

Bílé světlo, vedro a já nemám nic na sobě. Jak tohle vysvětlím Káče? Blběna z jedný strany, černovláska z druhý. Kurva já jsem debil, naskakují výčitky a opice. Blonďatá Krasomila se ke mě přitulí, sáhne mi mezi nohy a já uteču. Jdu kouřit na terasu. Za chvíli je u mě Kytka i Prcalík. Dopadli stejně. Snídá se tiše a celý je to hrozně divný, teda až do chvíle, kdy nám slečny semčické prozradí, že se nic nestalo. Že chtěly, ale my se tak ožrali, že jsme nebyli ničeho schopní. Jdu blejt, ale mezi rozhovory s keramikou se usmívám. Uvědomím si, že vlastně nedokážu bejt nevěrnej. Asi je to blbý, možná i trapný, ale styděl bych se sám před sebou. Nebo dám na tu zasranou morálku. Nechci Káče ublížit.

Vesnická pohostinnost je něco úžasného. Prdelky jako by jí měly v genech. Snídaně králů, vyjedená spíž. Už se smějeme, máme blbý kecy a je nám vůbec dobře. Loučíme se, jsme rádi, že to nakonec takhle dopadlo. Vykračujeme si vesnicí, jako kdyby nám patřila. Autobus jede až za chvilku, tak dáváme jedno vyprošťovací v konzumu. Sedneme si na schůdky a najednou ke mě přijde takovej asi dvacetiletej střízlík a dá mi z ničeho nic dělovku do obličeje. Spustí se mi krev z nosu a on na mě hystericky řve, že Blběnu miluje už od školky. Pak začne brečet a tak mu dáme napít. Neboj vole, mi ti ji nezprznili, ani nejíme malý děti. My se jen ožrali a dělali kraviny.

Káča je ještě rozespalá a hned mě žene do koupelny. Musím ji všechno říct, ty úplně ostrý detaily vynechávám, ale ona mě zná. Chvíli se mi kouká do očí a pak mě pohladí. Dostanu náplast na přeraženej nos a asi tisíc pusinek. Chce se milovat. Musím, chci, pojď rychle. Zajímavý je, že na rozdíl od chvilek, kdy jsem sám, tak na Blběnu vůbec nemyslím. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :