DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

středa 26. září 2018

Home » » Asphyxovy zápisky - Kolenovrt a srdcobol

Asphyxovy zápisky - Kolenovrt a srdcobol


Asphyxovy zápisky - Kolenovrt a srdcobol

Je středa, někdy tak v polovině června. Včera jsem plaval jak lachtan. Na rybníku, kousek za městem. Jen já a několik Ukrajinek, co dělají ve fabrikách v Plzni. Pár jich znám, tak jsem dostal i panáka. Pááán Jakub. Moc hezký a milý holky. Škoda, že jsem musel za ženou. Aspoň, že má člověk sny. Utahaný jsme usnul.

Je teda ta středa, abych to neokecával a místo toho, abych v půl pátý ráno jako každý den zamířil na záchod, tak se mi podlomí noha. Sesunu se na podlahu, švihnu si jednu do hlavy a řeknu něco sprostýho. Manželka se převalí a protože ženský uši reagují jen na dětský hlas, vůbec si mě nevšímá. Není proč, do práce sice pajdám, ale doplazím se. O to jde především. Vydělávat, platit daně, odvádět zdravotní a sociální. Abych pak mohl jednou stát ve frontě na zlevněný rohlíky, až budu starej a v důchodu. Aby se mí potomci a žena měli alespoň trošku dobře.

Blbej stůl v práci a dlouhý hodiny u počítače. Koleno moje, levý a vzácný, se mi zanítilo. To jsem ale ještě nevěděl. Pajdal jsem do práce další tři dny, nemám rád doktory, pomůže led a cvičit budu jen ruce a záda. Blbost, bolí to pořád. Museli mě kolegové, takhle jednou odpoledne, odvézt rovnou na pohotovost. Tam začala moje anabáze po doktorech, kterou jsem ještě nezažil. Vždycky jsem si myslel, i přes všechny zážitky a působení na civilní službě, že je na tom naše zdravotnictví docela dobře. Omyl, jde do prdele, jako celá naše společnost.  Bohužel, jako všude, je to hlavně o lidech.

Sedím v čekárně a kolem mě je 20 bezdomovců. Všichni mají boláky, jsou ožralí jak zákon káže a smrdí jak tchoři. Ani jeden nemají kartičku pojišťovny. Vždycky jde nějaký dovnitř, pak machruje na ostatní, co mu doktor předepsal za léky a jak budou dávat. Sestřička po nich pokaždé vystříká sedadla desinfekcí, ale jak jsou družní a někteří si byli již vyzvednout prášky a nabízejí je ostatním, tak si různě přesedají. Sisyfovská práce. Hlavně, že se kolem nich motají dvě holky z nějaký křesťanský iniciativy. Všechno zadarmo pro všechny. Ty vole, až budu zase vstávat ráno v půl pátý do fachy, tak si na vás vzpomenu.

Nedostane přednost ani malá, asi osmiletá holčička, která má chudák naražená žebra a oko. Pláče a její máma je nešťastná. Tak nějak mám koleno v ohni, pálí mě všechno, ale když konečně zazní moje jméno, dávám jim přednost. Sice nejsem křesťan, ale nějakej ten soucit s dětmi má snad každej normální chlap. Tedy, mimo těch smradlavejch ožralů.

Jdu na řadu. Sem si lehněte, proč sem chodíte s kolenem? Vyštěkne na mě studovaný mladý pan doktor. Asi ho sere práce, kdo ví? Snažím se mu vysvětlit, co a jak mě bolí. Vůbec mě neposlouchá. Nohu mi nechá namazat mastí a ovázat. Vlastně, sorry, nejdříve rentgen. Tam mi vše znovu sundají, jdu se omýt na záchod, kde zrovna zvrací pan bezdomovec. Na rentgenu je nevrlá paní v letech. Nikdo kromě mě tam není. Přesto mě pořád povzbuzuje. Na počítači vidím, že má rozkoukaný film. Omlouvám se, ale já tu nohu nenatáhnu. Podívá se na mě jak nějaká domina - kurva a opře se mi o koleno. Zasyčím, ale jsem rád, že mě vyfotí. Za ty prachy, co jsem dal do systému, no neberte to.

Opět čekám, dávám přednost vyděšené babičce, která se klepe jako věchýtek. Dcera si musela odskočit, tak na ní házejí všichni bobek. Prej soucit a na pohotovosti. Kde to žijete? Paní málem omdlévá a já jdu znovu na řadu. To, že si mám druhý den skočit na ortopedii, mi možná mohli poslat v sms. Uff. Jedu totálně vyčerpaný domů autobusem. Všechno mi trvá o dvě hodiny déle a málem padnu na hubu. Veze se s námi nahoru na sídliště i partička cikánů. Vidí, že mám ovázanou nohu, ale jsem to já, kdo pouští sednout asi 200 letou dvojici stařečků. Visím na tyči, vlaju v zatáčkách.

Doma usínám vyčerpáním. Mám teplotu a dvakrát bliju. Noc je neklidná, plná brufenů, chladivých ledových obkladů a divokých snů. Ráno se dobelhám k autobusu, marně se snažím vyhnout kopancům několika výrostků, kteří se baví tím, že do sebe strkají hned vedle mé nohy. Asi začnu brát drogy, abych v týhle společnosti vydržel. Kurva už taky. Dobelhám se na ortopedii. Otevřou se dveře do prázdné čekárny a slečna sestřička mi zdělí, že mě objednají, ale až tak za jeden dva měsíce. Marně na ni házím smutné pohledy, nabízím peníze. Sere na mě bílej tesák.

Volám do práce, že nepřijdu. Beru si volno, vlastní dovolenou. Neplacenou, jak jinak. Jsem rozhodnutý, že si radši najdu na internetu nějaký informace, pošlu do lesa děti pro býlí a udělám si obklady podle všech receptů a návodů, co najdu. Mám horečku jako trám. Vyprahlý doma padnu do postele a nemůžu najít polohu, ve které by mě noha nebolela. Už nikdy nechci vidět žádnýho doktora. Klidně se budu i operovat sám, než tohle absolvovat znovu.

Vydržím to tři dny. Pak už nedojdu ani na záchod. Nohu mám v jednom ohni. Tepe mě v ní a mám horečku. Dojde to tak daleko, že zazvoním na sousedku. Je zdravotní sestřička na očním, třeba umí rozříznout koleno nebo poradit. Manželka neřídí a hlídá děti. Tak mě sousedka naloží do svého miniauta a hurá do fakultní nemocnice. To je zdravotnická špička, tam mi pomůžou! Ale kdepak. Omyl!

Čekám 4,5 hodiny. Kolem se prochází asi 30 doktorů, každý nos nahoru, flirtují se sestřičkami a personálem. Pacienti jakoby se semkli v jeden celek. Dostávám první informace. Jste novej co, jinak byste si vzal svačinu a pití, tady je to na dlouho. Mám půjčené berle a aniž bych něco řekl, tak mi dají do ruky papír. Vyčtu i bez brýlí, že mám asi jít na rentgen. Já už ale byl před pár dny. Proč si to v dnešní době nepošlete, když jste jedna firma? Nikoho to nezajímá. Ujdu o berlích s přestávkami asi 8 kilometrů chodbami. Potkám třeba na vozíku malinkou babičku, co pláče. Že ji tu zapomněli a že potřebuje na záchod. 

Ptám se 10ti bílých plášťů, ale ani jeden na moje prosby o postarání staré paní nereaguje - tak bábinku odvezu sám, sice to vypadá s berlemi vtipně, ale zvládneme to. Hurá rentgen. A chlap, kterej se snad jako první baví normálně. Dokonce mi dá pár dobrých rad, které se hodí. Jsem rozhodnut, že až budu starý, tak do nemocnice nepůjdu. Odejdu do lesa a tam jako stoletý jogín počkám, až to přijde. Třeba mě dřív rozsápou lišky nebo srny. Vracím se do čekárny. Zrovna odmítají 12 let starého klučinu, který má ruku v lokti otočenou na opačnou stranu. Prej jeďte si do Stoda, tam možná berou. Blbost, rodinka se vrací po 2,5 hodinách s nepořízenou. Pouštím je před sebe, je mi prostě toho chlapce s modrejma kukadlama s vyděšenou mámou líto. Vzbudí to ale nevole mezi lidmi. Nechápu.

V ordinaci sedí asi 160 cm vysoký doktor s moderním sestřihem - patkou, co nosíval Pepa Melen. "Umíte navrhnout podhledy, někoho potřebuju, stavím v satelitu barák?": zeptá se mě bez pozdravu. "Koukám, mám tady o vás v papírech, že jste projektant": pokračuje a já, abych se konečně dostal ke slovu, tak mu musím vysvětlit, že strojař není stavař. Pak je chvilku ticho, kdy je slyšet jen hlasité žvýkání lékařovo. Je mi to trapný, potím se jak kůň a jdou na mě mdloby. Snažím se vyprávět, co mi jako je, jenže jsem přerušen a donucen vylézt na lůžko (polohovatelné, stačilo by hnout páčkou), kam bych nevylezl ani zdravý. "Koleno, hmmm...hm, já teda nejsem odborník, ale podíváme se na to": vezme mě hodně drsně za nohu a začne ji ohýbat. Zařvu. Ne že bych byl bábovka, ale leknu se a hlavně, bolí to fakt jako čert.

Malý doktůrek, který by mohl být asi i mým synem, na mě začne hodně ošklivě křičet, že mě musí nějak přece vyšetřit. Je zralej na pěst a já už toho mám všeho dost. Okřiknu ho, řeknu mu, ať se na mě vysere a ať mi zavolají jiného doktora. Naštve se, asi si to ještě nikdo k panu doktorovi - božstvu, nedovolil říct a rudej odběhne. Už jsem vytočenej a hlavně si myslím, že by se synek mohl naučit dobrým mravům (stačily by aspoň základy). Syčím i na nového lékaře, kterej si to vůbec nezaslouží. Nechá mi vypumpovat žaludek, napíchají do mě nějaký uspávadla a jsem připraven na operaci.

"Pánové, pánové, tohle bude asi nějakej omyl, tohle se nesmí operovat, ale léčit postupně. Když totiž zanícenou šlachu naříznete, mohl by pán přestat chodit, to by bylo na vozejk": uvede před operačními sály na pravou míru konečně ortoped (první, kterého jsem za celou dobu potkal). Odvezou mě zpět, řeknou ať se obléknu, vezmu berle a dojdu si v týdnu za svým obvoďákem, který mě pošle za jiným ortopedem. Pořád nevím, co mi přesně je. Volám sousedce, nemůžu se nasoukat do auta. Jednak je malý a jednak jsem narvanej drogama. Usnu cestou a musí mě s manželkou doslova dotáhnout domů. Ještě, že jede výtah. Spím jak zabitej. Probudí mě v noci koleno a nemůžu si zase dojít ani na záchod. Mám hodně vysoké horečky a bolí mě na srdci. 

Přesto vydržím do rána. Škoda, že nejsem bezdomovec, dostal bych od neziskovky aspoň nějaký prášky. Takhle mám nárok jen na brufen, který totálně nezabírá. A to mě ještě čeká paní obvoďačka. Uff. Jedu zase autobusem, na 120 kilového chlapa, který se sotva kymácí v zadní části o berlích všichni serou. Nepustí mě sednout nikdo. Vystoupím a jdu asi dva kilometry pěšky. Kupodivu jsem hned na řadě. Odběr krve paní lékařce moc nejde, ale nakonec se dílo podaří. Zato mi vypráví o tom, jak se má zavařovat malinová marmeláda. A jak dělá bůček. Jsem tam 1,5 hodiny a výsledky budou až zítra. Dobrý je, že dostanu potvrzení a v práci mi už nemusí nic platit (aspoň to tak podle výplaty vypadá). A nemusím si brát zase dovolenou, hurá!

Prej sežeňte si ortopeda. Žádná prdel, přátelé. Nejsou, nikdo to nechce dělat. Obvolám jich několik, až se nade mnou slituje jeden hodně starý, ale poctivý. Ordinuje až do pozdních hodin. A poprvé slyším od někoho v bílém také vlídný hlas. To by šlo. Ještě vydržet noc a celý den v bolestech. Pouštím si muziku, přidávám volume. Jak není nikdo doma, tak si i zařvu, protože chvílemi nevím, jestli ještě žiju nebo ne. Opravdu nepřeháním. Manželka vyděšená, chce volat sanitku. Bráním se tomu, už s nima nechci mít nic společnýho. Uvažuju, že si do napuchlýho místa říznu. Rambo to taky tak udělal a podívejte, jakej je to Jura. 

Pajdám o berlích směrem na ortopedii. Musím se každou chvíli zastavit. Někde tak v polovině se zamotám, padnu na bok. Což o to, rozbiju si několik týdnů nový mobil, ale mrzí mě hlavně ta hlava a bok, do kterých se praštím fakt hodně. Matně si pamatuju, jak šlo kolem několik asi tak 17-18 let starých dívek. Slyším chichotání, pár vtipnejch hlášek. Žádnou nenapadne, že by se třeba jen zeptala, jestli jsem třeba omylem nechcípl. Mohla mě klidně i natočit a zvýšit si kredit na youtube a facebooku, mě to bylo stejně jedno. Byl jsem rád, že jsem se posbíral, uklidnil posledním hovorem (telefon klekl) ženu doma a došel pomalu k lékaři. 

Starý pan ortoped je skvělý. Ihned jdu na řadu, když mě vidí, jak vypadám, tak se ani nedivím. Dostanu spoustu injekcí a KONEČNĚ se dozvím, co mi je. Když jsem byl mladý, tak jsem rychle vyrostl a přes výrůstek na koleni se mi napíná šlacha. Přetáhl jsem ji, zanítil, zhnisal a teď mám všechno v krvi. Průšvih jako vrata. Horší, než že bych umřel na otravu ale je, že mám náběh na revmatickou horečku. Zní to zajímavě, ale je to peklo, to mi věřte, říká mi pan doktor a připravuje mě na bolest. Dostávám sadu injekcí, dlouhých jak pro koně a že si mám vždycky někam skočit, aby mi je bodli.

4 následující dny řadím k nejbolestivějším v mém životě. Ještě, že mám sousedku, která naučí bodat sérum do mého zadku manželku. Už mezi ty nafrněný bílý pláště nechci ani páchnout. Asi jsem měl smůlu, co chodíme s dětmi, tak jsou všichni milí a ochotní, ale tohle bylo šílený. Tak si v klidu trpím a lezu bolestmi po zdi tři týdny. Berle, pak taky injekce proti trombóze, ale ty si švihnu do břišního špeku s klidem pokaždé sám. 

Stejně je to hrozný, zakážou mi většinu sportů, nesmím to i tohle a jen přes internet sleduji, jak se všichni v létě baví na festivalech. A jaké že vlastně plyne poučení z mého příběhu, můj milý čtenáři? Vlastně žádné. Jen to, že jsem poslední dobou z lidí nějak zklamaný. Dřív jsem potkal tak 1 debila na deset kusů. A dnes? Doplňte si sami. O mě nejde, já něco vydržím. Ale co staří lidé? Co malé děti? Každej má plnou hubu humanity, na propagaci toho - koho všeho musíme mít rádi a jak se máme chovat - jsou vynakládány nemalé peníze. Přitom mám pocit, že je těch zmrdů všude tak nějak čím dál tím víc, bohužel. 

Jak se to ale stalo? Dobře se dnes mají i ti, co nemakají. Každej má celej svět v kapse, auto, co jíst. Tak proč je všude čím dál tím víc kurev? Nechci znít, že si jen stěžuji, zaplať Satan nakonec vše dopadlo v rámci možností dobře. Jen jsem si představoval všechno jinak. Jsem spíš optimista, co ještě v lidi věřil. Čím jsem starší, tím jsem ale víc na pochybách. Asi se zase raději zavřu do své ulity - rodina, muzika, kamarádi, práce - a budu se modlit, aby se mě ani mým blízkým nic nestalo - hlavně ne žádnej kolenovrt a srdcbol.
Share this games :

TWITTER