ASPHYXOVY ZÁPISKY


Úvod:
Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit. 


Tramvaje cinkají, muzika hraje do kroku

Když jezdíte každý den ráno ve stejný čas tramvají, tak vám připadá, že je většina cestujících vašimi známými. Netrpělivě vyhlížíte mladou paní, protože má moc hezkou postavu a jako jediná se v pět ráno směje. Sice jenom v momentech, kdy se jí rozsvítí její mobilní telefon, ale stejně je na ní moc hezký pohled. Zato ten padesátník, s břichem až po kolena, s vodnatou tváří a neustále nasupeným výrazem, ten by zase tak často nastupovat nemusel. 

Sedáváme všichni ve vagónech na stejných místech a když nám je někdo zasedne, tak si sice stoupneme jinam, ale už to zkrátka není ono. Ubíhá jedna zastávka za druhou a vy, i když je umíte nazpaměť, tak stejně někdy zapomenete vystoupit. Potom je celý den za nic. Nejhorší to bývá v obdobích, kdy se mění počasí a lidé si stěžují, že je jim teplo nebo zima. To potom jedu raději o jednu tramvaj déle, protože ta paní řidička, co mě vozí normálně, má úplně jiný pojem o tepelné pohodě. Topí jako blázen a mezi lidmi najednou smrdí pot, včerejší alkohol a nabalené dámy v péřových bundách sípou, že není slyšet ani má oblíbená hudba.

Občas přijde kontrola, máme tu teď pár mladých holek - revizorek. Bývá to pozdvižení, alespoň nějaká změna. Málokdy někoho chytí, ráno jezdí poctivci, co platí daně, chodí každý den jako stádo do zaměstnání a i když si jich nikdo moc nevšímá, tak na nich stojí celá společnost. Vybila se mi baterie v přehrávači a musel jsem vyslechnout rozhovor dvou korpulentních žen s vycpávkami v ramenou (americký fotbal?), se sestřihy na hlavách, za které by se nemusel stydět žádný akční hrdina. Bavily se pět zastávek o nějakém doktorovi, že nechtěl v seriálu dát (barvitě a nahlas řečeno SEX) nějaké sestřičce. A že je to hajzl, a druhá že ne, že se na něj vždycky těší, protože je o hodně hezčí, než její starej.

Potom zjistily, že se každá baví o úplně jiném seriálu. Miluju cesty tramvají, i když jsem nevyspalý, rozmrzelý a už mi hlava šrotuje, co zas budu dělat v práci. Dokonce, když musím občas autem, mám sto chutí zamávat všem, kteří stojí na ostrůvku. Odpoledne jim závidím, protože mě ve středu města předjedou a když mě vidí v zácpě u semaforů, přijde mi, že se posmívají. 

Nejradši mám zastávku na které vystupuji a pak jdu ještě pár kilometrů pěšky. Než nasadím sluchátka, uslyším ještě nářek z oken nedaleké nemocnice, ale následuje voňavá alej stromů a na tu se každé ráno hrozně těším. Nehledě na to, že sestřičky, které se mnou jezdívají ze sídliště, jsou neskutečné kočky. Hned bych si s nimi továrnu vyměnil, pomyslím si, ale pak ucítím desinfekci a mé myšlenky se ihned vytratí. Potkám ještě pár pejskařů, už ani neštěkají - ani psi, ani staré dámy v zimních bundách, pod kterými mají pyžamo. Pletl jsem se jim ze začátku do vodítek, ale teď už mě všichni znají. 

Co budou dnes mít děti k obědu? Našlapuji do rytmu podél jídelny. Ptám se tak, když zamávám mladému pošťákovi, u něhož obdivuji neskutečnou schopnost rychlého přesunu mezi schránkami. Je to fakt borec, to je atletický výkon! Nasaji vůni připálených výpečků, otřesu se nad cibulí, která je v podání školských kuchařek i po čichu hořká. Proběhnu kolem policie, měšťáků, kteří si tam podezřele často tahají lehké děvy a u branky s ostnatým drátem se nadechnu, protože jsem v práci. Tak zase zítra nebo vlastně s některými z vás i odpoledne. Ještě, že jsem dnes tramvaj stihl a muzika mi hrála krásně do kroku.
--------------------------------



Návrat křiváka


"Co by sis přál k narozeninám": zeptala se mě má milá žena a očekávala pravidelnou dávku titulů CD a knih. Jenže já měl zrovna nostalgickou náladu. Ono taky, co může chtít chlápek, který má dvě krásné zdravé děti, manželku k světu, práci a vlastně všechno, co si může normální člověk přát? Pak mě osvítil duch nesvatý a já prohlásil, že křiváka. Že toho prvního, kterého jsem nosil ještě v dobách, kdy jsme se s manželkou seznamovali, mi máma pak vyhodila, protože mi už nebyl. "Jako fakt? No, mě ses v něm vždycky líbil": souhlasila má blonďatá bohyně a mě to začalo opravdu vrtat hlavou. Už jsem si představoval, že si vykračuju jako James Dean městem a všechny holky koukají, co je to za fešáka. "Hele, jako jo, ale nejsi na to už starej?": zchladila mé nadšení za několik dní máma.

Chvíli mi mámina hláška vrtala hlavou, ale pak jsem si řekl, že kdy jindy, když ne teď. Taky jsem potkal na benzínové pumpě pár postarších motorkářů, kteří měli křiváky na sobě a hlavně... já mám pro tuhle bundu slabost. Vyhledal jsem si tak na internetu dva obchody, kdy jeden neodpovídal na mé dotazy ohledně velikostí. Celý plán dostával přesné obrysy a neodradila mě ani připomínka kamaráda z Teplic, který směle prohlásil, že tak velká kráva, ze které by mi mohli ušít křiváka, se ještě nenarodila. Chtěl jsem vyrazit 18. listopadu, pár dní před svými narozeninami. Děti měly prázdniny, spojil jsem tedy příjemné s užitečným.

Vydali jsme se vlakem, muselo to všechno být co nejvíc jako v dávných dobách, kdy jsem si jel pro svoji první bundu. Svačiny s sebou, obě děti s dobrou náladou. A už si to svištíme do hlavního města, kde je kousek od Václavského náměstí obchod Metalshopu. Mám vytištěnou mapu, protože mám období, kdy mě technika štve a chytrý telefon je hozený někde pod hromadami papírů na mém stole. Syn se diví ožralým bezdomovcům v Plzni na nádraží. Nechápe, proč nejdou jinam. Zkuste to vysvětlit desetiletému klukovi. Malá, dcerka moje křehoulinká, druhá z dvojčat, zase nechce jít sama na záchod ve vlaku. Bojí se opilého Poláka jedoucího s lahví vodky někam na východ.

Už u Rokycan sníme řízky od manželky, všechno vypijeme a syn se směje nějakému pánovi, co nemůže doběhnout vlak. Dělá na něj posunky. Měl bych ho asi výchovně napomenout, ale přidávám se a v podobné náladě dojedeme až na hlavní nádraží v Praze. Jdeme pěšky, mezi davy turistů až na Václavské náměstí. Vlezeme do pasáže, sejdeme po schodech a v obchodě nás přivítá slovenský prodavač. Všichni jsou zde milí, akorát nemají přesně ten druh křiváka, který jsem chtěl. Dcera pobíhá okolo, nadšená, cože to všechno metalistky nosí. Zkouší si pár věcí, ale jsme tu kvůli mě, tak má smůlu. 

"V tejto velikosti máme z kože jen tuto bundu": říká mi prodavač, když už jsem skoro zoufalý a proklínám svoji náklonnost k dobrému jídlu a pivu. Pak uvidím velikost XXXXL a rozzáří se mi oči. "Teda tati, musíš mi slíbit, že budeš chodit v křivákovi jenom s maminkou, protože ti to neskutečně sluší": září dcerka a já opravdu musím složit slib. Jinak si prý bundu nesmím koupit a jak známo, tak tátové by se pro své dcery rozkrájeli. "Zabili sviňu, velkú sviňu a z kožy udělali tátovi bundu": pokouší se o slovenštinu syn a malá ho hned opravuje, že sviňa není kráva, ale prase. Vypadá to, že jsem našel svého druhého křiváka v životě. Padne mi jak ulitý.

Platím, fotím ještě syna na památku s dvěma figurínami Kiss a jdu se do pasáže převlíknout. Trošku to připomíná scénu z filmu Bony a klid, jak tam tak stojím s tou igelitkou. Děti to nějak vycítí a chtějí koupit slíbený trdelník. Vyrážíme, já už v nové bundě, do pražských ulic. Nebyl jsem zde už docela dlouho, jezdím do Prahy už jen na koncerty a nebo pracovně, ale byla dovolená a tak jsem se ujal role průvodce a vyprávěl dětem všechno, co znám. Kdysi, jako malému mi dal děda knihu fotografií od Karla Plicky a tak mám vše perfektně nacvičené. Nejdřív jdeme na Orloj, koukáme po domech a malý se pořád diví, proč ve výlohách sedí tolik lidí a nechává si okusovat nohy v akváriích od rybiček. "Tam musí být ale smradu, jako když si po tělocviku s klukama sundáme boty i ponožky".

"Tatííí, Praha je známá tím, že tady sídlí pana prezident a že tu prodávají matrjošky, viď?": snaží se mi předat nějaké informace dcera a já si říkám, že je vezmu raději do jídelny nejslavnějšího výrobce hamburgerů. Otevřeme dveře a ven nás doslova vyžene šílený smrad, mastnota a davy tlustých lidí. Radši jdeme na slíbený trdelník. Posadíme se k tomu na lavičku, což jsme samozřejmě neměli dělat. Během patnácti minut nás otravuje pět žebráků. Asi vypadám v té bundě bohatý. Pak mi křiváka pokálí holub a já uprosím jednu mladou hezkou prodavačku o ubrousky. Malá na mě přísně kouká, ona si tatínka už takhle malá hrozně hlídá a je chvilku naštvaná.

Musíme někam, kde není tolik lidí. Vezmeme to směr Národní divadlo, ale tam zase stojíme asi deset minut na semaforech. Nejlíp je nakonec na nábřeží, kde se natáčí většina současných českých detektivek. Žádné mrtvoly, mimo několika holubů nepotkáváme a čeká nás poslední památka. Karlův most. Míjíme padesátihlavý dav asijských turistů, kteří mávají selfie tyčemi tak, že připomínají invazi nějaké armády. Synek, Asphyx junior pomáhá jedné zamilované dvojici s fotkou u zábradlí se zámky, zavěšených a "navěky" zamčených po vzoru Paříže. Původně jsem osloven já, ale nejsem schopen obrovský telefon ovládat. Zkoušíme se prodrat davem lidí po mostě, ale ve třetině to vzdáváme.

"Tatííí, proč tu tolik lidí žebrá?": ptá se mě dcerunka a já nevím jak jí to mám vysvětlit. Sedí před námi pán se třemi psy a protože u sebe nemám už žádné peníze, tak se vymlouvám, že já bych tři psy neuživil a jdeme radši dál. Nějaká Němka hází do klobouku tisícovku. Syn si všimne, že se žebrák usmál, ihned peníze schoval a zase nasadil smutný výraz nekonečného utrpení. Za rohem potkám jednu punkerku se štěnětem bojového psa, který už teď, i přes svoji roztomilost, musí sežrat půlku krávy na posezení. Toho bych taky neuživil a slečny se budu muset jednou na koncertě zeptat (potkávám ji docela často), kolik to sype, protože by to pro jednoho fotra od rodiny mohl být třeba dobrý přivýdělek. 

Následuje dalších pár dotazů na zaručeně thajské masáže se zakončením. Malý chce vědět, co to je to zakončení a malá tvrdí, že když jsou lidi turisti, že si musí odpočinout, tak je to prý masáž se spánkem. Už nevysvětluju nic, beru děti za ruce, rozepínám si teplem křiváka a těším se do vlaku. Nasedáme a do kupé naleze asi dvou a půl metrový chlap s vizáží dřevorubce, který pije jedno pivo za druhým. Je to dobrák, taky otec od dvou dětí, tak se dáváme do řeči, dokonce dostanu dvě piva, děti nějaké čokoládové bonbóny (Ukrajinci je mají stejně nejlepší na celém světě!). 

Doma nás čeká manželka, děti vletí do dveří. "Mamííí, mamííí, tátovi to neskutečně sluší, nedal paníze žebrákovi a měl dvě piva..jo a ta bunda je super, říkám jí odteď křiváček!": švitoří dcera. "Tak koukám, že jste si to užili!": směje se na mě má opora, žena a milenka v jedné osobě. Kývnu souhlasně hlavou, ještě se chvilku natřásám oblečený ve svém dárku. Návrat křiváka se opravdu vydařil. Nosím ho od té doby, jak to jen jde. A vůbec mi nevadí, že nejsem podobný James Deanovi, ale spíš tomu starému motorkářovi z pumpy. Tohle je srdcová bunda, ta se jen tak neopouští.
---------------------



Prokletí fanoušci undergroundové hudby

Všude se píše o kapelách, některé se právem či neprávem dokonce vzývají jako nějaký kult. Ale co fanoušci? Pod pódii se občas shromáždí několik desítek hudebních kritiků, fotografů a občas přijde i nějaký ten příznivec undergroundové hudby. Poznáte jej podle toho, že stojí opodál, nezná se skoro s nikým a je tu opravdu jen na muziku. V podpaždí má brašnu, protože ví, že dnes zase neodejde s prázdnou. Mnohdy těžce vydělané peníze, bundy s obrovskými kapsami, to aby se tam vešlo aspoň jedno CD. Je prokletý, stejně jako já.

Marně někdy na internetu hledá, kde by si mohl album své oblíbené kapely koupit. Čeká, až přijde výplata a pak často zjišťuje, že už vyprodali limitovanou edici, kterou musel za každou cenu mít. Některé skupiny, s fuck off přístupem, mu skoro způsobí zástavu srdce, protože znovu se nic vydávat prostě nebude. Tráví pak dlouhé hodiny na aukčních webových stránkách, počítá každou korunu, aby ještě uživil rodinu a vítězoslavně jde konečně ve tři ráno spát, protože svůj boj protentokrát vyhrál. A koupě nové lednice přeci jen ještě chvíli počká, nemám pravdu?


Pochváleni budiž podobní fanoušci undergroudové hudby. Bez vás by totiž podzemní svět neexistoval. Vy víte, pro co žít! Pro to podání ruky se svými bohy, pro fotku s kapelou, kterou milujete celý život. Občas se sice, jako všude, najde arogantní blb, který způsobí, že pak jeho hudbu nedovedete poslouchat nějaký čas. Jste křehcí jako já, milujete žhavou atmosféru rozechvělého vzduchu před koncertem, kdy očekáváte další tlakovou vlnu. Nefotíte, nezáříte mobily ani foťáky do obličejů muzikantů. Jste jako stín, bez kterého by nebylo ani samotné tělo.

Prozradím vám jednu velmi soukromou niternou věc. Vy, prokletí fanoušci undergroundové hudby, jste pro mě nezbytnou kulisou, jasným znamením, že hudební podzemí ještě žije. Kapely i pořadatelé by se vám měli klanět až zemi. Mnohdy se tak neděje a tak to musím udělat já. Představte si tedy, že před vámi slavnostně smekám svůj skalp, zasloužíte si to!

Je hrozně skvělé, že netrávíte dlouhé hodiny kecáním v diskuzích na internetu, nepomlouváte své neoblíbené kapely, neplácáte si játra zbytečným řešením něčeho, co stejně nevyřešíte. Radši jdete a koupíte si další CD, tričko, bez řečí navštívíte koncert, kam se vám zase tolik nechce, ale jdete, protože víte, že jste byli prokleti a bez vás by to nešlo.

Tuhle krátkou úvahu bych rád věnoval všem, kteří ještě nezapomněli na to, co znamená podporovat kapely, koncerty a underground. Nic z toho mít nebudete, ale před tím, než shoříte v pekle, si ještě alespoň pořádně užijete hudbu. Buďte pořád takoví, přátelé!
-------------------

Chybí mi moudrost starců

Jedeme s rodinou na chalupu a musíme nakoupit. Je 3/4 na devět a před obchodním domem postává jen asi padesáti členný dav důchodců. "Co tady ty lidi dělají, tati?": ptají se mě děti a já nějak nevím, jak to vysvětlit. "Čekají na otevíračku, aby si mohli koupit věci ve slevě": řekne to za mě manželka. Odbije devátá a pracovník ostrahy s vyděšeným výrazem posune asi metr nad zem žaluzie. Nemusí ani pokračovat. Stařenky, které jinak sedávají prolezlé nemocemi po čekárnách doktorů, odhazují hole, doslova parakotoulem pronikají do obchodu a i ten maník s býčí šíjí má co dělat, aby ten nápor zvládl.

Mají uvnitř plastové krabice, asi půl metru na půl metru. Prej jen za tři stovky. Výrobní cena pár korun, ale bylo na nich napsáno SLEVA. Vysvětlit neomalenost, sprostá slova, strkání apod. dětem vlastně ani nešlo. Kam se poděla soudnost, hrdost a moudrost stáří? Asi zmizela někde ve světě konzumu a byla nahrazena debilitou. Kupujeme rychle rohlíky a jedeme raději na sever.

Cestou vzpomínám na své milé tetičky, které mi během posledních dvou let (jedna před rokem, druhá teď) zemřely ve věku přes devadesát let. Obě byly v koncentračním táboru, obě bojovaly s nemocemi. Nikdy jsem je neslyšel stěžovat, pokaždé, když jsem je navštívil (jak já lituju, že to nebylo víckrát a že jsem je po přestěhování do Plzně zanedbával), tak se smály. Stejně jako obě babičky a dědové. Vždy upravení, staří pánové s cigaretou nebo dýmkou (dědo nekuř mi tady nebo aspoň foukej do kamen!). S koláči na stole, s kávou, která voněla ručním mletím (pořád cítím tu překrásnou vůni). 

Čeká mě pohřeb, rozloučení s posledním členem jedné generace naší rodiny. Je mi smutno, ale usmívám se., protože se mi hlavou míhají všechny ty laskavé zážitky. Všichni mí staří příbuzní se vyznačovali elegancí, svěžím pohledem na svět. Prožili si své mnohdy těžké životy s hlavou vztyčenou. Byli daleci nějakého neustálého brblání. Spoustu společných zážitků budu mít od dětství už navěky vypálených v hlavě a když už nebudu vědět, jak dál, tak nenahodím pro radu internet, ale vzpomenu si, co by udělal můj děda, moje babička, mé zlaté tetičky.

Vyprávím dětem, co mi říkávaly jejich prabáby a přijde mi, jakoby se kruh uzavřel. Všechny ty příběhy, průpovídky, rčení, sousloví, které jsem jako dítě hltal, jako puberťák se jim smál, tak všem přicházím čím dál tím víc na chuť. A nejlepší je, že spoustu z nich už automaticky používám také. Dozrál jsem pro ně. 

Poslední rozloučení s tetičkou bych si nechal pro sebe, je to přeci jen moc intimní věc, ale nemůžu se ubránit srovnání šedovlasých vznešených a moudrých příbuzných s tím davem před supermarketem. Neměly by místo sledování slev raději babičky svým vnoučatům vyprávět pohádky? Neměl by děda pomoct svým "pokračovatelům rodu" s prvním nožem a naučit je chovat se jako chlap? Nemám rád poučování, ani zbytečné řeči, ale poslední dobou mi přijde, že spoustu prcků vychovává spíš 5 palcová a větší obrazovka, než rodiče, stařenky a stařečkové s hrdým pohledem na svět. 

Vrátíme se domů, pustím internet, nahodím facebook. Vyhrne se na mě tuna informačních nesmyslů. Jeden je doprava, druhej doleva, další nemá rád ..vlastně cokoliv a musí to zdělit celému světu. Je toho na mě moc a hlavně samá kumulovaná frustrace a nenávist. Vezmu radši telefon a zavolám mámě. Koneckonců, už je to taky babička. Chvíli poslouchám a říkám si, že ono to nebude s tím světem snad tak hrozné. Používá totiž úplně stejné průpovídky, jako generace našich předků. 

Musím ještě večer do města. Jdu na tramvaj a cestou si broukám jednu melodii ze starého černobílého filmu, které máme s manželkou tolik rádi. Když se otevřou dveře do vozu, dostanu zezadu takovou ránu holí přes nohu, že zaskučím. Otočím se a vidím za sebou zlostný pohled asi šedesátiletého pána. Díky mé váze by mi asi stačilo fouknout, abych ho přerazil vejpůl, ale ani nic neřeknu. Uvnitř už na něj čeká druhý, podobný prskající typ a celou cestu do města nadávají na úplně ty samé věci jako jejich mladší kolegové na facebooku.

"Máme se jako prasata v žitě a pořád nám to není recht": říkávala jedna tetička a pokaždé se zahleděla na starou černobílou fotku své kamarádky, která tenkrát v koncentráku zemřela. Vystoupím z tramvaje, je mi tak nějak celkově smutno a říkám si, jak moc mi chybí a bude chybět moudrost starců.
----------------------------



Internetový bojovník

Nedalo si ho nevšimnout. Každý den ráno, po příchodu do práce, projíždím své oblíbené weby o muzice. Čtu si články od "svých" autorů, nad těmi neoblíbenými se usměji a celé to je takový příjemný nakopávající rituál. Pamatuji totiž ještě doby, kdy byla hudba hlavně o zábavě. Nikde nediskutuji, málokdy vyjádřím svůj oponentní názor a to i přesto, že někdy do očí bije pisatelova neznalost. Tenhle nick se ale začal objevovat v diskuzích pod články napříč celým metalovým internetovým světem vlastně každý den.

Chlapec (podle nicku a vyjadřování jsem usoudil, že to musí být mladý kluk) se vyjadřoval ke všemu a pořád. Jakoby dostal od pána Boha, Satana a všech svatých i nesvatých do vínku moudrost celého světa. Dokázal vehementně odsoudit kapelu, jejich novou desku, aniž by byla ještě vůbec někde ke stažení (ne, dneska fyzická alba mimo pár prokletých opravdu skoro nikdo nekupuje, všichni se řídí nejdříve pár ukázkami na youtube, pak se stáhne a případně pak až koupí). Kritizoval skupiny, kritizoval rozhovory, kritizoval vlastně všechno. Té žluči v něm bylo, že by s ní naplnil rybník.

Pak si mě z nějakého mě neznámého důvodu dal na facebooku do "přátel". Odhalil se mi najednou jeho vnitřní svět, pohnutky, které ve mě vyvolávaly až hnusné pocity. Tenhle maník neustále tapetoval zeď nenávistí. Vadili mu všichni. Černí, malí, bílí, praví, leví. Byl ostrý a odsuzující ve svých názorech, nekompromisní, jakoby ze vší té špatnosti žil, krmil se jí. Prskal způsobem, že jsem si představoval obrovského alfa samce, který z nedostatku možnosti se vybít, kouše vztekle kolem sebe.

Párkrát mě také mimoděk proklel, hodil mi do obličeje svůj jediný správný názor. V hospodě bychom si to asi vyříkali z očí do očí, ale dnešní doba přeje srabům, kteří se mohou schovat za obrazovku. Ignoroval jsem ho dlouho, přesto mi vrtalo hlavou, kde se to v něm bere.

Potkal jsem ho vlastně náhodou. Pozdravil jsem první, protože jsem slušně vychován. A to i přesto, že byl asi o dvacet let mladší. Takové nedochůdče. Malej zakomplexovanej chudáček s uhry a pisklavým hlasem. Oči mu těkaly ze strany na stranu, ruku mi stiskl způsobem leklého kapra. Pak chvilku blekotal, mlčel jsem a můj tichý pohled ho asi znervózňoval. Nebo se jenom styděl. 

"Jsem se tě chtěl zeptat, proč vlastně všechny nenávidíš?": nadhodil jsem do vzduchu bez vytáček. Jsem zvyklý jednat na rovinu a ani nebyl čas na nesmysly. "Ale já.. víš, to já jen tak...": zadrhával a bylo na něm vidět, že je hodně zaskočený. Měl jsem na jazyku ještě další otázky, ale mávl jsem rukou a šel si radši koupit pivo. 

Internetový hrdina a bojovník tam stál celou dobu sám, nikdo se s ním nebavil a druhý den se celým odstavcem vyjádřil, jak koncert stál za hovno. Kritizoval zvuk, který byl v pohodě, kapely, že neumějí hrát a přitom hrály na pohodu. Potom nahodil do světa další jedovatou slinu, myslím, že tentokrát mu vadili pejskaři nebo cyklisti nebo zase všichni? Kdo ví. Prej by je nakopal do prdele (včetně mě, kterého nezapomněl zmínit). Představil jsem si to a musel se smát, až jsem se za svůj velký břich popadal. 
-----------------------



Čertovy prkýnka

Jakmile napadne první sníh, tak to na mě přijde. Podobné příznaky pozoruji, když potkám nějakou fakt hezkou holku, co má všechno na svých místech a promluví způsobem, že se dá poslouchat. Vstal jsem ve čtyři ráno, dojel v mrazech na nádraží v Plzni. Vlak jel v 5:25 a já měl na uších novou Sepulturu. Na peróně nikdo, jen zrzečka průvodčí, která v sobě měla nějak moc energie, na to, jaká byla hodina.


Usedl jsem, do nevytopeného kupé a myslel si, že budu spát. Nešlo to, byla mi moc zima. Od pusy se mi vznášel bělostný kouř, jako bych bánil z dýmky. "Vždyť mi tady zmrznete, tohle jsou nový vagóny, ty nejdou vytopit nebo aspoň do Rudy ne!": smála se na mě slečna průvodčí a přemlouvala mě ať jdu s ní do první třídy, že tam je tepleji. Ochotně jsem souhlasil. Míjeli jsme zrovna Dobřany a já v o asi dva stupně "vytopenějším" kupé přeci jen klimbnul (a to vím, že v zimě se nemá usínat, jinak už se nikdy neprobudíte). Zdálo se mi chvilku o Brazílii, jak jsem tam na pláži, zrzavá divoška se mnou, jen neměla uniformu...


"Jedete na běžky?": probudila mě opět rudá dívka ze snu a já chvilku nechápal, co ten dotaz znamená. Možná nevypadám jako typický sportovec, ale lyže jsem měl s sebou. Asi to byla jen řečnická otázka. Nad hlavami nám praskaly ojíněné dráty a já si povídáním zkrátil čas až do Klatov. Pokaždé, když šla slečna kontrolovat pasažéry, zase jsem zabral a zdálo se mi jak o Krakonošovi a lyžnících (o tom krásném filmu, který miluju od dětství), tak o Velkém dýňákovi, který nás všechny sežral. Jak vlak stoupal výš a výš, tak se rozšiřoval i můj úsměv na tváři. Blížila se osmá hodina a zastávka Železná Ruda. Konečně jsem v ráji, pomyslel jsem si a zamával slečně zrzečce. 


Na nádraží se mnou vystupují dva staří pánové, jinak obsluha vleku - poznám to podle firemních bund a ti na mě zahlásí něco o bláznech, že prý v mínus osmnácti se na běžky nechodí. To už si to ale směřuju přes Železnou Rudu. Zastavím se vyfotit jeden pension, kde jsme před dvěma lety s rodinou strávili krásnou dovolenou a jsou na něm rampouchy, tak aby děti viděly. Naproti je noční klub, kde sedí asi dvacetiletá prostitutka s vykasanou minisukní. A protože i kurvy jsou lidé, jdu ji raději zkontrolovat, jestli v těch mrazech žije. Něco zamumlá a je to rusky, tak tomu rozumím jen trošku. Pak ji předám uklizečce (taky odněkud z východu), která "musí ten bordel" uklidit a jdu dál. 

Jsem najednou za městem, u hřbitova, který je ponořen skoro celý do sněhu. Jen vrcholky křížků a pomníčků čouhají ven, jakoby mě zdravily. Pamatuji si, že mi děda vždycky říkal (chodili jsme spolu na běžky), že když mi je zima, tak se mám hýbat. Rozeběhnu se tedy, vyplaším frkající koně u silnice a už jsem u Debrníku. Začátek stopy pro běžkaře a konečně příroda. Začíná svítat a i ta troška slunce ohřívá moji tvář. 

Piju vodu z batohu, nastupuji do stopy a ztrácím se v divočině. Ano, celou cestu až na Jezero Laka jsem přes devět kilometrů nepotkal člověka. Jen pár srnek, jednoho divočáka z dálky a jinak nic živého. Dávám si pořádně do těla. Vzpomínám na své první dvoumetrové běžky, to mi bylo asi pět let, zlomil jsem je v deseti, když jsem se na nich pokoušel skákat z můstku. Děda mi tenkrát vynadal, ale bylo na něm vidět, jak se bokem směje. Měl jsem sice chvilku vyražený dech, ale skočil jsem nejdál ze všech kluků. 



Mám čertovy prkýnka rád odmalička. Líbí se mi sporty v přírodě, kdy si krásně vyplavím adrenalin z těla. Nikdo se mnou zase nechtěl vyrazit, každej je línej a prý to moc bolí. Dneska chlapi asi fakt už nic nevydržej, říká to jedna stará paní od nás z práce a co já tak vím, tak mužům kdysi hodně rozuměla. Na Jezeru Laka otáčím své kroky, jedu ještě kousek dál, ale pak už musím zpět, abych stihl vlak zpět. 


Pod Polomem je sezení, kde svačí (od pohledu solidní) dva pánové. Nejdřív si myslím, že jsou to Němci, ale pak promluví a zjistím, že jsem potkal uprostřed Šumavy Francouze. Sedíme, kecáme, žvýkáme svačiny a oba si hrozně pochvalují v Rudě zakoupený salám a sýr. A cože prý je to za značku, že jim šíleně chutná. Kouknu na obaly a odhalím Vysočinu a Eidam 30%. Starší, asi šedesátník má doma ve Francii vinici a druhý je neúspěšný malíř, který pro něj pracuje. Je to hrozně milé setkání a trošku mě mrzí, že jsme si nevyměnili kontakty. Mohl jsem se někdy stavit u nich. I toho salámu bych jim přivezl celou šišku.

Loučíme se, jako bychom se znali odnepaměti. Pustím se dolů z kopce, vychutnávám si slunce, lehký vítr a přijde mi, že si rovnám v hlavě vše do příslušných přihrádek. Jsem nakonec rád, že jedu sám, můžu se alespoň lépe kochat přírodou, nasávat atmosféru, vůně, klid, ticho. 


Musím na vlak a tak si sundávám běžky a jdu zase přes Rudu, nechce se mi ani do hospody, nesmím si ten krásný zážitek narušit. Sedím chvilku v čekárně na nádraží, přijde tam rodinka, táta chytrák, máma se slepičími sklony a dvě děti, které už dávno visí na internetu. Proběhne pár hádek, ale mě nikdo můj den už nedokáže zkazit. Nasazuji raději sluchátka a celou cestu do Plzně drtím znovu a znovu album Sepultury





Jedu starým, snad stoletým vlakem, který ale na rozdíl od rána topí. Jen ten průvodčí je o hodně ošklivější než zrzečka z ranního vymrzlého kupé. Domů dojdu přesně ve chvíli, kdy mě začíná bolet celý člověk. Vítají mě jako nějakého hrdinu a já jím vlastně tak trošku sem, protože jsem překonal 22 kilometrů na běžkách, svoji lenost a hlavně si užil překrásný den. 

Dávám preventivně desinfekčního panáka slivovice, otvírám pivo a ještě dlouho po tom, co jdou děti spát, tak vyprávím o každém padlém stromě, o každé zákrutě, jak jsem co sjel, vyběhl a vůbec trošku machruju. Po pár dalších pivech už se mi manželka směje, že přeháním, ale moc dobře ví, že až děti povyrostou, nasadí čertova prkýnka zase se mnou a vyrazíme do lesů spolu.
--------------------



Sám mezi všemi

"Teda holky, já se tak šíleně těším, to bude super víkend!": hlaholí jedna moje kolegyně v práci (mluví jak nějaká vlezlá pipka z reklamy) a ostatní se nadšeně přidávají. Těší se, že v Plzni bude "konečně" pořádná pařba. V pátek vystoupí na firemní vánoční akci tři revivalové skupiny, hrající za pár desítek tisíc slavné skladby takovým způsobem, že se mi chce blejt jen z plakátu a v sobotu, jako vrchol víkendu přijede Michal David. V práci kafe "zadarmo" z kávovaru nepiju, ale vedle stojí kopírka a tak slyším všechny ty nadšené výkřiky.

"Pojď s náma zapařit Kubo!": lísá se ke mě třicetiletá dosud nezadaná slečna, která to chce se mnou pořádně rozjet. Dozvídám se, že když mám dlouhý vlasy, nosím metalový trička s nápisy i do práce, tak jsem ten správnej rebel na víkend. Volím svoji oblíbenou výmluvu na děti, manželku a sport. Zase trhám partu, protože jdou všichni, ne? Jenže já nemůžu, nejde to. Michala Davida a jeho skladby jsou pro mě něčím tak nechutným, že mě nikdo nedostane do tanečního kola ani párem volů. 

Prostě NE!  

Jenže mě nakonec "přemluvili - doporučili - vždyť to znáte - šéfové a firemní vánoční večírek" - jo byl jsem tam a stydím se za to. Revival revivalů a roztančený dav pod pódiem. Firma šetří a originál by asi nedala, ale tohle je na mě moc. Jakože Kabát se zpěvákem, který za mnou přijde na bar a chce se bavit. Asi ho upoutalo moje tričko Motorhead. Jak mám v žilách spoustu alkoholu, posílám ho do prdele a nazývám ho zlodějem i tak blbých a vlezlých skladeb. Nechápavě kouká a holky z vedlejší kanceláře čumí. "Ty se s ním jako znáš? Můžeš nás vyfotit?": ptají se mě a já utíkám do patra na "diskotéku", protože jedna z nich je tak přítulná, že se až stydím. 

Nojo, jenže tam stojí chlápek u kláves a zrovna roztáčí celý parket songem Pijeme kolu od hitmakera Dejvida, jak říká. Nevím kam zmizet a tak jdu do šatny (jediná asi 70 letá šatnářka má pochopení, přijde ji ta hudba taky jako kravina!) a domů. Usínám s pocitem, že jsem sám mezi všemi a že asi musím působit hrozně divně, protože se neumím bavit na povel. Ráno mě bolí hlava, ne z chlastu, ale z hudby a raději vezmu děti na šesti hodinovou procházku do lesů. Nikdo tam není, protože je hnusně. Super! Ani si nevzpomenu, že večer to zase všichni roztočí na koncertě Davida, uff.

Mé utrpení pokračuje po víkendu. Odboráři připravují na další pátek výlet do Prahy na nějakej muzikál a holky to zase pořád řeší. Co si vezmu na sebe? Bude zpívat Lucka Bílá? Zastaví nám v Bílé labuti? Zní to kolem mě celý týden a tak raději trávím hodiny se sluchátky na uších. Sedím u počítače a seru zvysoka i na emaily, které mě zvou na skvostné melodie a skvělé obsazení. Jsem zase sám mezi všemi a přemýšlím, kde se u mě stala chyba?

Můžu já za to, že mi rodiče pouštěli starý rockový páky? Můžu za to, že naše parta mladíků a koček v devadesátých letech hltala metal a punk plnými doušky? Můžu já za to, že nemám rád Michala Davida (letos budeme mít 30 let výročí neoblíbenosti z mé strany)? A můžu já za to, že mi lezou dnešní rádia na nervy? Jasně, můžu. Měl bych se přizpůsobit, konečně zařadit moji maličkost do davu a vylejt se jak váza, když se to prostě dělá

Kolegyně se od pátečního rána šlechtí, vzaly si šaty ke slavnostním příležitostem, pořád koukají do zrcátek (a posílají selfie na všechny strany). "Ještě je pár míst volných, můžeš sedět vedle mě?": pokouší se mě ještě jednou přemluvit tentokrát kozatá čtyřicátnice a já v jejích očích vidím mrdavou touhu ženy, kterou manžel dávno neoprašuje. Usměju se, s díky odmítnu muzikál a vlastně i sex a na spravení chuti vyhledám nejbrutálnější kapelu, kterou mám zrovna v přehrávači. Večer jsem v práci skoro sám (beze všech), jen s vrátným, který je hluchý jak poleno a výlet do Prahy by asi neocenil. 

Nevadí mi to, natočím si repráky směrem z otevřených oken a pouštím do opuštěných továrních zdí poslední thrashové fláky mých oblíbenců. Někdy si přijdu jako kůl v plotě, ztracený mezi 30 lety nastřádané hudby v hlavě a smrtí. Když už se nechám vylákat do hospody od mladých, tak čumějí do obrazovek a chtějí chodit jen do restaurací, které vypadají jako studené velko - vývařovny. Mají tam piva, která se jen ochutnávají (pivo s lipovou příchutí, celerovou a šalvějí, no?!) a nepijí. Je s nimi hrozná nuda, vůbec se nesmějí a pořád řeší zlostně kraviny. Někdy s námi jsou i staří, ale ti zase jen nadávají na manželky a já jsem opět sám mezi všemi.

Ještě že mám tebe, můj milý blogísku, tobě to můžu všechno říct a napsat. Ty mi rozumíš, stejně jako má rodina, mí kamarádi a přátelé, s kterými trávíme čas často dole pod pódiem na koncertech. Vy mě nenutíte poslouchat rádia bez duše a kapely, které hrají jako když v dálce sere pes. S vámi je svět ještě v pořádku. Sejde se nás, starých i mladých metalových hlav někdy jen pár, ale už nejsme osamocené sloupy v davu. Jedu to takhle 30 let a jiný už nebudu. 

Někdy mám poslední dobou pocit, že se všichni okolo zbláznili - ortodoxní reklamou ovlivněná zdravá výživa, chlapi (asi jediný nedávám do polívky koriandr, protože prostě neumím/nechci vařit - cože to jako fakt, zeptá se mě kolega hipster v hospodě - ty vopravdu nevaříš a nefotíš to? - řeknu jo a sem zase rebel), co pořád řeší narcistně sami sebe a já nestíhám sledovat jejich nové módní trendy. Jo a taky mě nebaví každý týden bowling, kuželky, motokáry, šipky a vůbec - klucka to totiž neskutečně prožívají a dělají tabulky s výsledky a není to zábava, ale vlastně jen pokračování práce... 

Ještě že je tu muzika, říkám si pokaždé, když jsem za divného...a čím dál tím častěji mlčím...a poslouchám hudbu...

Končím rozjímání, vedle u kopírky se zase vaří kafe a co jsem tak zaslechl, tak do Plzně přijedou kapely, o kterých se jim (ani mě) ani nesnilo...zase jsem sám mezi všemi...a vybil se mi přehrávač, no nenaštvalo by vás to?
---------------------------------------

Až umře metal

Nebudeme si nic nalhávat, ale praví metalisté vymírají. To je prostě fakt. Když jdu na koncert, tak tam je většině lidem něco kolem třiceti, spíš více. CD nikdo nekupuje, underground zmírá na úbytě a velké festivaly sice návštěvnosti netrpí, ale o tom metal není. Ten je o srdci, o kupování nahrávek, o oddanosti a věrnosti "svým" kapelám. 

Hlavní jsou pro nás již dávno jiné starosti. S rodinami a prací na krku máme co dělat, abychom se utrhli a alespoň občas jeli podpořit a poslechnout naši srdcovou muziku. Jsem často trošku v šoku, když některým svým mladým kolegům nabídnu odvoz na oblíbenou skupinu. A oni, nezatíženi povinnostmi, několik hodin před akcí odmítnou - nechce se jim. Mnohdy mám dokonce pocit, že se vtírám a přemlouvám je, aby se nechali jak pašové naložit, opít a pak v noci vyložit před svým domem. Raději sedí u počítače, píšou dlouhé hodiny do všech komunikačních kanálů tisíce zbytečných slov, než aby zvedli zadek a udělali si hezký večer, poznali stejně naladěné lidi (holky a kluky z masa a kostí, žádný porno!), zasmáli se. Kam se podělo nadšení a rebelský duch mládí - opravdu zbyly jen kecy? 

Když už se mi podaří je přemluvit, hovoří pak o akci roku, jak si to krásně užili a že na koncert do smrti nezapomenou (a přesně o tom to je, o realitě!). Jako mladý mlíko jsem jezdil s kamarády stovky kilometrů, abych mohl vůbec nějaké své polobohy vidět a dnes mám spíš opačný problém. Kolikrát si nemůžu vybrat, nejde stíhat všechno. Poslední roky mě často napadá, co budu dělat, až už nebudou moje kapely hrát (skončili mi už třeba BOLT THROWER, achjo - ještě, že jsem je stihl naposledy v Praze)? 

Viděl bych se v křesle, pořád u své staré hi-fi věže - nové už nikdo stejně nebude vyrábět, jak se probírám starými alby a bezzubými ústy říkám svým vnukům..."jo tenkrát, to jsem viděl koncert DEATH.." A budu za trapnýho, protože všude už bude znít jen elektronická odlidštěná muzika lidí propojených navzájem bezdrátově se svými computery. Otevřu lahev červeného vína, k tomu nějaké ty prášky na prostatu a srdce. Zatím to jde, zatím se mi daří jezdit (podporovat, kupovat, psát), jenže naše generace už to nezachrání. 

Opravdu mi chybí nadšené mládí (čest výjimkám). Všechno se díky internetu šíleně zrychlilo, každý odsoudí novou desku kapely tři hodiny po uveřejnění prvního klipu a ostatní papouškují, kopírují. Hergot, když se něco líbí mě, tak po tom ostatním nic není - vždyť to ani nejde, abychom se všichni shodli - občas mi u mladších ročníků chybí i trošku té nadsázky, tolerance, legrace. Vždyť o tom metal je (nebo aspoň býval), ne?

Metal, ten pravý, undergroundový, je hudba pro starý fotry a přes to už asi nejede vlak. Muzika, která mi pomohla několikrát v životě se nezbláznit a kterou letos poslouchám třicet let, postupně upadá a rozmělňuje se už převážně jen na sociálních sítích. Přiznejme si, nové desky už nikdy nebudou takové, jako ty, které jsme poslouchali jako mladí. Nemá asi cenu nad tím přemýšlet, je to přirozený vývoj, cesta, která postupně dochází svého konce. Přesto mám poslední dobou pocit, že až umře metal, umřu asi s ním.
-----------------------------



Jak jsem se stal modelkou

autoři fotek/ copyright photos - Michal a Martin Radošovi

kostel Luková:

Je září, léta páně 2016 odpoledne a mám sto chutí si jít lehnout. Dávám si kafe, které vůbec nezabírá a pak se pokojem rozlehne z mého telefonu vyzvánění "Burning Again" od Hypnos. Volá Michal - fotograf a kamarád, o kterém z legrace říkám, že ho beru na koncerty místo foťáku. A cože prý večer dělám a jestli mám čas. Řeknu že jo, i když se mi opravdu nikam nechce. Chvilku mi sice vrtá hlavou, co chlapec chce, ale nakonec mě přemůže únava a ocitnu se v takovém tom příjemném polospánku. Znovu hovor, opět Michal a že si mám vzít nějaká oblíbená metalová trička. Trošku mě to zarazí, ale spánek je silnější.

"Vstávej, v pět máš být před barákem": třese s mým unaveným tělem manželka. Zrovna se mi zdálo o tom, jak mě neskutečně "jebe" šéf v práci a tak pro mě bylo probuzení vysvobozením. Opláchnu obličej, jako zahraniční dělník z východu popadnu igelitku plnou na rychlo naházených trik a už stojím před barákem.



Čekám asi deset minut, protože všude chodím ze zvyku hrozně brzy. A už je tu Michal s manželkou. Oba se tváří šíleně tajemně a mě na chvilku napadne, jestli mě někam neodvezou a nenaporcují jako mleté maso pro prasata. Jenže v autě je veselo a známe se dobře a dlouho, tak jsem v klidu a spíš zvědavý jak stará bába. Zabrzdíme před kostelem v Lukové, který z venku vypadá jako před spadnutím. Vidím na Michalovi tutlané nadšení. Vede nás nahoru nad okna, pak pokyne rukou a řekne mi, abych se šel kouknout dovnitř. Nahlédnu opatrně a chvilku jakoby se ve mě krve nedořezal. Nejsem lekavý, ale v lavicích tam sedí dvě řady v bílých pláštích zahalených postav, některé postávají a jsou v té temnotě zvláštně tajemné.




Pak mi dojde, že jsou to sádrové sochy, které tam zanechal nějaký umělec (Jakub Hadrava, pozn. autora). Michal volá kastelánovi, který ihned halasně přijde a otevírá nám dveře. Leknu se podruhé, protože jedna bílá postava je hned u vchodu. Málem ji sestřelím v "sebeobraně" reflexně rukou. Jdeme dovnitř a dýcháme zatuchlý vzduch. "Tak tady si oblékni nějaký svoje trika, budeme tě fotit": pronese s ozvěnou Michal a mě teprve teď docvakne, proč jsme sem vyrazili. Projdeme celý kostel, něco málo si vyfotím na památku i já a pak čekáme na světlo. Nebo spíš na tmu, protože poslouchám death metal a fotit mě v růžové košili v paprscích slunce jako anděla rozhodně nebudou.



Sedám si do jedné lavice, Michal a jeho syn, který také dorazí, mě různě natáčejí a já nevím jak se mám tvářit. Pořád mi říkají, že sveřepě, jenže jak jsem spíše usměvavé povahy, moc mi to nejde. Kluci si rozvěšují různě blesky, hází do vzduchu technická slova, kterým sice rozumím, ale jejich slangový výraz mi je utajen. "Stoupni si sem, pak tam, ne, zvedni hlavu, trošku dopředu...": zní kostelem a já jsem rád, že jsem se nenarodil jako modelka. Musí to být hrozná dřina, po chvilce už mě chytají trošku křeče. 

Dáváme pauzu a pan kostelník nám vypráví historii celého kostela. Ukazuje staré fotografie a na mě padá taková zvláštní nálada, kterou si budu pamatovat celý život. Nevím, jestli je to otiskem stovek věřících, kteří kostelem prošli nebo instalovanými sochami, tmou či tím, že jsem poprvé v životě focen, ale cítím takové zvláštní napětí. Sedám si na chvilku dozadu mezi bělostné sochy, přemýšlím si pro sebe a na chvilku mám pocit, že postavy v pláštích ke mě promlouvají. Genius loci na mě funguje a už chápu, proč se Michal tvářil tak tajemně. Podobné okamžiky ani nejdou moc vyjádřit slovy, musí se zažít, ale jako první vzpomínka, která mi pokaždé vytane na mysli je, že to bylo - úžasné.





Potom dorazí zbytek Michalovy rodiny, do kostela padá čím dál tím hustší tma a musíme domů. "Tak co, jaký to bylo?": zeptá se mě mezi dveřmi manželka a já ještě dlouho do noci o celém výletu vyprávím. Nebyl jsem ten den asi (určitě!) nejhezčí modelkou, ale jednalo se u mě o hrozně zajímavý, nevšední zážitek. Donutil mě se na chvilku zastavit, přemýšlet, byl jsem vytržen z všednosti dní a ještě mám na památku skvělé fotky. Zajímavé je, že se mi celé focení jednou za čas znenadání vrátí a znovu jako starý černobílý film přehraje v hlavě. V kostele v Lukové to bylo něco jako tajemné setkání s bílými duchy z podsvětí, ale s hrozně pozitivními pocity. Děkuji!

autoři fotek/ copyright photos - Michal a Martin Radošovi

kostel Luková:

-------------------------


Blbý ženský, blbí chlapi

Asi vypadám věrohodně. Možná za to může můj věk, šedivé vousy a nebo celej můj ksicht, ale pořád se mi chodí někdo svěřovat. Vůbec nevím, čím jsem si to "zasloužil", ale je to tak. V dnešní době mi přijde, že je všechno posunuté. Jak si malé děti nevytvářejí přirozené návyky života ve skupině a jejich matky je šlechtí podle postupů z internetu, dost často se stává, že takový kluk, případně dívka, žili celý svůj život jako ve skleníku. 

Prostě...žádná odřená kolena, žádné rvačky, žádné sporty za barákem, do kterých jim nikdo nekecá. Na všechno jsou tabulky, přesný popis a představa, jak se mají chovat. A všichni pak pořád něco řeší, tváří se jak kreslené postavičky ve vypjatých situacích, nemají vzory - neměli od koho odkoukat, jak se má chovat normální chlap nebo ženská.

"To je taková kráva, vona nedovede pochopit, jak má zacouvat do garáže": rozčiluje se jeden kolega v práci a já se nejdřív leknu, jako kdyby se opravdu něco stalo. Přitom stačilo vyskočit, zajet s autem do garáže a večer by byl hned příjemnější - ještě se diví, že mu nedala. Věřte mi, mám to odzkoušené, odžité. "To je takovej kretén, von nepochopí, že když se chci dívat na svůj seriál, tak prostě fotbal nebude": říká mi cestou do práce třicetiletá kolegyně, u které bych si spíš představoval, že bude o večerech domácí porno hvězdou, než že čumí na seriály nebo na fotbal se starým. Pořád tady asi budou blbý chlapi a blbý ženský a nikdo s tím nic neudělá. Nejde to. Jsme každý z jiného těsta a mnozí to nepochopí celý život.

Tedy vážení. Já hrozně nerad dávám rady, myslím, že na to mám ještě hodně málo šedin i vrásek, ale zjistil jsem jediné. Vypněte telefony, televize, wifi a jděte ven. Na svůj oblíbený koncert, do hospody nebo jen tak do lesa. A neřešte kraviny! Vždyť život je tak krátkej.

Já mám rád ženský, jakými byly naše mámy a babičky. Ty, které dovedly vytvořit domov, uměly mě obejmout, že jsem se jako dítě cítil skvěle. Pofoukaly koleno, upekly koláč, až jsme měli boule za ušima. Bylo nás šest bratranců, kteří dělali neskutečný klukoviny. Jednoduše jsme žili. Dnes máte mezi domy prázdno.

A chlapi? Ti mě naučili dělat luk a šípy, chytat ryby a rozseknout sekerou poleno. A nebejt srab. Nebrečet a když už, tak ne na veřejnosti (všimli jste si, jak všichni v televizi poslední dobou pořád brečí?). Říkat pravdu a nebát se poslat debila do prdele. Hrdě, čestně, poctivě. 

On si každej pořád stěžuje (proboha proč mě?) a pak sedí s holkou, která má prsa bohyně a datluje něco do telefonu místo toho, aby tokal o sto šest. Ona taky a v hospodě je ticho a klid. Co je to pro Satana za dobu, tohle? Zblbnutí z rad na internetu každý má jen tu svoji v Googlu vyhledanou pravdu. Ovce na dálkové ovládání, které místo šukání a vlastního názoru raději hrají hry o mnoha levelech. 

Jel sem tramvají a měl radost, protože se dva mladí domlouvali, jak se sejdou. Vypadali zamilovaně a já jim fandil, jako fandíme každý sympatickým lidem. Jenže pak mi došlo, že si dávají virtuální rande večer v chatovací místnosti. Asi jsem fakt starej.

Pak jednou ve městě bouračka (zaplať osud jen ťuknutí), kolem dav lidí, kteří překážejí hasičům a záchrance jen kvůli tomu, aby zachytili co nejkrvavější záběr. Hyeny, hnusný hyeny, odplivl jsem si. Asi jedinému mi bylo líto holčičky s rozseknutou hlavou. 

Vždycky jsem měl rád dobu, ve které jsem se momentálně nacházel. Poslední roky mám ale pocit, že je okolo čím dál tím víc prázdnoty, povrchnosti a keců - přitom máme celej svět a dokonalou komunikaci každý v kapse. Možná je to jen momentální rozpoložení, ale dnešní odlidštěné generaci opravdu nezávidím. Já na své "reálné" mládí hrozně rád vzpomínám, zažili jsme toho spoustu. Výhodou je, že to nejde smazat jedním kliknutím. 

Dost bylo řečí, jdu radši ven, i když prší. Vezmu děti i svou ženu a už se těším až roztají i poslední kousky sněhu. Budeme od bahna, špinaví a možná ještě trošku zmrzlí. Ale budeme spolu a budeme mít blbý ženský a blbý chlapy hodně daleko za sebou.
-----------------------------------

Já, Berlín a Christiane

"Chceš jet s náma do Berlína na veletrh?": ptá se mě takhle v září šéf a já nadšeně souhlasím. Potřebuju trošku z toho pracovního kolotoče vypadnout. Mám tohle město rád a pevně doufám, že se po všech pracovních schůzkách večer chvilku utrhnu a půjdu se projít noční metropolí. Jede se vlakem, z Plzně skoro osm hodin, ale to mi nevadí.

Stojíme v Plzni na nádraží a mě teprve dochází, s kým budu mít tu čest. Je nás šest, pět kluků v pohodě a jeden debil. Usedáme do kupé a blbec se samozřejmě rozvalí naproti mě. Jediný jsem si s sebou vzal hloupý telefon, ten co mám na cesty. Byla to chyba. Všichni jsou na wi-fině a debílek mě nenechá nasadit sluchátka. Pořád něco mele. Je mu něco ke třiceti, chytrej, ke všemu má názor vyčtený z wikipedie. Už u Berouna mám pocit, že mu trhnu vazem.

V Praze přestupujeme a já si hlídám, abych si sedl proti někomu jinému. To byste nevěřili, jak negativně vidí svět dnešní mladí třicátníci, v podstatě úspěšní vysokoškoláci s manželkami a malými dětmi. Tolik nihilismu bych čekal u starých zakyslých bab. A tenhle nový, co sedí proti mě, zase všechno převádí na šukání. Řeknu třeba rohlík a on že vypadá jako víte co a strká se víte kam - vyberte si. Radši nic neříkám, nasazuji sluchátka a v pravidelných intervalech přikyvuji, jakože poslouchám. V Drážďanech jdou kluci na cigáro a já se dozvídám, že jsme si krásně pokecali. 



Berlínské nádraží je úžasné, krásně skleněné a kovové, přehledné. Jsem doslova nadšený. Obecně mě v Berlíně veřejná doprava fascinuje. Je to úplně jiné, než se motat s navigací v autě městem. Jdeme na veletrh. Nebudu čtenáře zatěžovat technickými detaily, ani jednáními. Jsem strojař a hrozně jsem si to užil. Spousta stánků. Známí i noví známí, společenská událost, na které jediné co mě mrzelo, bylo, že nemám větší diety. Odpoledne jsme unavení a sedáme do parku. Jde na mě berlínská nálada.

Ubytování sehnal šéf kousek od zoo a já už v metru přemýšlím, že bych se chtěl podívat na místa, o kterých se píše v knížce My děti za stanice Zoo. Jsem na pokoji samozřejmě s debilem, který se mě pořád na něco ptá. Těším se hrozně do hospody, nasát tu správnou atmosféru. Vylezeme ven a zjišťujeme, že jsou všude duhové vlajky. Jsme v teploušské čtvrti, šéf se nějak spletl, ale bylo to levné. Zaplujeme do hospody se jménem Bílý slon. U stolků sedí vystajlovaní buzíci, každý pudla s mašlí u nohou. Ale co, mají tam dobré pivo. Trošku sice zarazí žádost o fotku od číšníka, ale metrákového heterouše tam prý už dlouho neměli. 



Jenže kluci chtějí jít dál, korzovat po hospodách. Nikam se mi nechce a tak u třetího podniku, kde mají všichni kožené kalhoty a klobouky, zdrhám sám pryč. Jdu na metro. Koukám, jestli někde neuvidím Christiane z knížky, ale nikde nikdo. Místo toho potkávám dva punkáče, kteří mě s velkou ochotou provedou. Sice neumí moc anglicky, ale nějak se domluvíme. Pak mi někam zmizí a já jdu nočním Berlínem, fotím na všechny strany. Trošku se motám, chvíli mám nahnáno, protože jsem zabloudil mezi domy, kde to není úplně ono. Řev, divné postavy v kapucách. Utíkám pryč. Kdybyste věděli, jak se mi ulevilo, když jsem byl mezi "svými teplouši". Zrovna nějací slaví narozeniny.



Dám ale jen jedno pivo, s myšlenkami ještě ve Stanici zoo. Fascinují mě staré vagony metra, usměvavé asiatky, pár metalistů, kteří na mě hlásí, že Master je nejlepší death metalová kapela - mám logo na prsou. Ještě chvilku jezdím dokola, jako účastník veletrhu mám jízdné zadarmo. Alkohol a světla, možná se cítím utahaný jako hlavní hrdinka románu, který mě jako mladého rozsekal. Jsem rád sám, jsem rád, že se můžu toulat zářivým městem.







Zapluji do dřevěného klubu kousek od pensionu. Ještě zahlédnu debila, jak kouká oknem. Dávám pivo a přijde ke mě stará, bezzubá prostitutka. A jestli ji prý koupím pivo. Říká, že jsem široko daleko jedinej heterouš a tak musím. Nejdřív ji chci poslat do prdele, ale kouká tak smutně, že se slituju. Je tak vděčná, že bych asi dostal i zadarmo, ale této příležitosti nevyužívám. Beztak mluví tak mizerně, že jí moc nerozumím. Páchne kysele a chvilku mi přijde, že by klidně mohla být Christine. Jenže není, je to jen stará, ošklivá kurva. Je na ní hrozný pohled a tak jí koupím ještě jeden žejdlík a jdu spát. 



Druhý den ráno, když žvýkám kebab od teploušů z Turecka, kteří zdrhli do Němec, kvůli tomu, aby mohli být veřejně teplí a nikdo je nešikanoval (a kebab mají výborný), se mě ptá debílek, co jsem v noci dělal. Pošlu ho už do horoucích pekel. Ještě že přijdou ostatní kluci. Jdeme zase na jednání, jako jediného mě kontrolují u vstupu kvůli zbraním. Pořád pípám a může za to můj foťák s kovovým rámem a pak nůž, který prostě ze zvyku nosím stále s sebou. Podepíšu papír, že nejsem terorista a jde se na to. Vše dopadne perfektně a nám zbývá před cestou ještě pár hodin. 





Utíkám do města, k braniborské bráně, pak ještě Reichstag, pizza u Sprévy a hurá do vlaku. Jenže má zpoždění dvě hodiny. Někdo se přivázal na koleje a než ho odstranili, tak kecám s dvěma Číňankami. Vznikne na památku asi pět giga fotek, které mi prý pošlou. Samozřejmě, že ne, ale aspoň mám někoho na cestu do Prahy. Holky jsou perfektně zásobené jídlem a protože jsem chlap, kupují mi i pivo. Já už nemám moc euro a tak jen děkuji a pak mezi nimi usínám. Prý chrápu, říkají a hrozně se tomu smějí. Před Prahou bouračka a zase zpoždění. Konečně hlavák a já hledám své kolegy. Dostanu od křehotinek malých, roztomilých, šikmookých hudlany na obě tváře a lezu do vlaku na Plzeň.



Debílek nikde nebyl, nemá vlastně žádný zážitek, ale pořád mluví. Zbylo mi pivo od Číňanek a tak si ho s naschvál velkým syčením otevírám a dělám si z chlapce legraci. A to až domů, do Plzně, kde má anabáze končí. Nedám na Berlín dopustit, je to město, které mi nějakým zvláštním způsobem přirostlo k srdci. Má pro mě přitažlivou, magickou atmosféru. Doufám, že se tam brzy vrátím.
-------------------------------------


Nesmyslné žebříčky čehokoliv

Všimli jste si, jak se snažíme díky počítačům všechno zjednodušovat? V SMS se už také nepíší celá slova, obklopují nás stovky zkratek, jejichž původ mnohdy neznáme. Přesto je používáme. Co mě ale doslova fascinuje, je zařazování hudby a umění vůbec do různých soutěží a žebříčků. 

Čtu si takhle jeden nejmenovaný časopis (to abych někoho nevytočil) a koukám, že tenhle měsíc vyhrála kapela, na jejíž novou desku jsem neslyšel a nečetl nikde kladné slovo. Inu, jseš už na to starej, mladým a jejich vnímání hudby už nerozumíš, říkám si, ale přesto mi to vrtá hlavou. Pak na mě vyskočí jiný článek o nejposlouchanějších nahrávkách minulého roku. Další čísla, statistika dostává na frak. Kroutím hlavou, své oblíbence zde opět nenacházím. Dělá to na mě dojem, že si to labely zaplatily. To by se ale určitě nestalo ne? Vždyť je to metal a tam se takové věci přece nedějí, směju se pod vousy.

Jenže pak přijdu na koncert a je mi sděleno, že nové album jedné skupiny je tedy nakonec docela dobrý, protože vyhrálo v soutěži XY. Hudební mdrlant změnil názor, na základě doporučení a vlastně i reklamy. A já pořád přemýšlím, kam zmizela lidská soudnost? Vždyť je přece jen a jen dobře, že každý posloucháme něco jiného a líbí se nám odlišná díla, nebo ne?

Natruc si jedu tu svoji, tvrdohlavou vlnu, občas jsem plísněn, že si dělám z velkých i malých muzikantských jmen legraci (jo, když jsem byl mladej, byl metal větší sranda!). Jenže já to jinak neumím. Prostě se mi něco buď líbí a nebo ne. A nějaké pofidérní žebříčky od lidí, kteří kolikrát hodnotí desky, kterým rozumí jako koza petrželi, na tom vůbec nic nemění. 

"To je takovej kretén, četls to? Von nám dal jen sedm bodů z deseti": nakloní se ke mě pan muzikant a já se tomu musím smát. "A to ti vadí? Jako proč?": odpovím mu a "mistr" na mě kouká jako vyoraná myš. "On poškodil naši kapelu a nerozumí vůbec umění, čurák": pokračuje dál a mě už to nebaví, tak mu řeknu, že možná nebude problém v tom, co a jak nahráli, ale že se chovají jako namistrovaní blbečci. 

Co takhle trošku pokory, přátelé?

Rozložil jsem si před sebou 128 časopisů s nesmyslnými hudebními žebříčky a přišel jsem na to, že nejsou o muzice, ale spíš o osobních preferencích, kamarádství mezi hudebníky a pisálky (a o penězích, ale to snad ani nemusím psát). Chtěl jsem si to poznamenat, ale vylezl by mi další graf a tabulka, tak jsem si dal radši pivo.

Jak se dá vůbec hudba nebo třeba obrazy hodnotit čísly? To jako budeme počítat množství úderů za minutu u technického death metalu (kdo dá víc vyhrává!)? Nebo rozsah hlasu u zpěváků heavy kapel? Je 6,666 bodů v jednom časáku víc než 7/10 v druhém? A má cenu věřit recenzi na thrash metalovou novinku člověku, který je známý pagan ortodox blacker? 

Kde se vůbec bere ta snaha všechno utřídit, spočítat, zařadit? Není si lepší najít své oblíbené psavce o muzice, kteří mají podobný náhled na svět jako já? A doplnit jejich postřehy poslechem ve virtuálním prostoru? Dělám to takhle už asi deset let a věřte mi, že nesmyslným žebříčkům čehokoliv se už dávno jen směju. Nevěřte také nikomu, následujte svůj instinkt! Hudba má spojovat stejně naladěné lidí, ne rozdělovat. 

Jdu si pustit jednu desku, která skončila snad ve všech žebříčcích všech hudebních časopisů úplně v dolních řádcích.A víte proč? Protože se mi prostě líbí. Jak prosté...