DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE...III

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE...III


Příběh sto čtyřicátý osmý - Nechci bejt zelenej...

V noci jsem měl šíleně děsivej sen. Pořád jsem padal do hluboký jámy. Nahoře stála Káča, usmívala se tím svým sexy pohledem a já se k ní nemohl vyškrábat nahoru. Teď tu sedím sám, uprostřed kuchyně a pokouším se dostat do sebe snídani. Nejde to. Jsem stejně takovej debil. Pro druhý bych se rozdal a pak zapomínám na sebe. Prcalík i Kytka od loňských odvodů nelenili a zařídili si modré knížky. Já byl flákač, mával jsem nad vojnou rukou, dělal si z toho srandu. A teď tu sedím a hromádka naštěstí je oproti mě veselá kopa. 

Když mi otec předával hnědý lístek s pozvánkou k odvodu, tak se usmíval. Konečně z tebe udělaj chlapa. Měl jsem sto chutí ho poslat do prdele. Nejsem žádnej pacifista, ale vydržet tak dlouho bez Kačenky? Bez metalu? Bez chlastaček s klukama? Ne, mě nesmí dostat. Oblíknu si naschvál co nejvíc drsný triko plné krve a lebek. Jdu do kulturáku sám. Před skleněnými dveřmi se dozvídám, že ten mladej skvělej doktor, co mi zařídil loni odklad, spáchal sebevraždu. Normálně si to hodil. Nějakej debil zjistil, že je teplej. To víte, malý město a doktor buzík. Kreténi, kreténi, kreténi. Mám sto chutí vyhladit lidskou rasu. Dejte mi bazuku a já vám ukážu, zač je toho loket.

Všichni kamarádi jsou v práci nebo ve škole. Nejhorší je ta samota. Pár kluků se ke mě sice hlásí, ale jsou tady poprvý. Vyklepaní, se strachem v očích. Hergot, to ze mě udělají chlapa jen dlouhý nekonečný měsíce chlastání a buzerování? "Když na tebe vyjde ten starej doktor, tak ten se nechá překecat, ale ta mladá doktorka je svině": lítají vzduchem zaručený doporučení. Myslím na Káču, představuju si, jak se kolem ní ochomejtají různý fešáci, ona jim nejdřív říká že ne, ale pak jednou podléhá. Smrťák je daleko, tak co. Jsem mladá, taky to potřebuju. Bůhví, co dělá zrovna on. Ale ne, Kačence věřím, to spíš sobě ne. Jdu na řadu.

Stojím jen v trenýrkách před komisí. Velkej zelenej žabák mi to prý konečně hezky spočítá. Napsaný mají všechno. Že jsem si z nich dělal loni srandu, že chci k vozový hradbě nebo k lučišníkům, že jsem pacifista a mám tak šílenej odpor ke zbraním, že z nich mám kopřivku. My z vás ale, pane vojíne, uděláme chlapa. Koukám, žádné další zdravotní záznamy (já vůl!), vymyslím pro vás něco speciálního. Na podobný typy máme v Opavě přichystaný spousty překvapení. Koukám mu do toho šklebu a mlčím. Najednou nejsem schopen slova. Já, kterej byl doslova proslavený svojí vyřídilkou. Pan ukecaný Smrťák je zticha. Amen.

Musím předvést dřep, loni jsem u něj naschvál padl na bok a dělal, že mám křeče. Letos nemůžu. Už tak mě ponížili víc, než by bylo záhodno. Musím za plentu. Samozřejmě jsem vyfasoval paní doktorku. Holka tak kolem třiceti, člověk by řekl, že bude mít trošku uznání. Ale je chladná jako ocel. Kamenná tvář, kterou nikdy nezapomenu. Sundej si trenýrky. Řeknu ne, ale přistoupí ke mě a jedním trhem mi je sundá. Chytne mě za něj a začne lehce honit. Třeba to nakonec nebude taková svině, jak se o ní říká. Dívá se mi do očí a když už si říkám, že by to šlo, tak mi s ním hodně tvrdě škubne a chytne mě drsně za koule - zmáčkne. Kurva to je bolest, vyjeknu. Za plentou se ozve od zelených hlav smích. Kurvy. Schopen. Sice nevím co, ale jsem schopen.

Čekáme před dveřmi a nějaká ženská v uniformě po nás chce, abychom se tvářili slavnostně. Prý je to pro nás čest. Bla,bla, bla. Di do prdele, cedím mezi zuby a ona ihned odbíhá žalovat. Vojíne pozor, mám si stoupnout před komisi. Naschvál hodím bok do strany, jak buzerant. Mimo jiný mě bolí mezi nohama. Jediný co si pamatuju, tak je slovo Opava. Zbytek nevnímám. Stejně jsou to kecy. Padá mi svět na hlavu, všechno je v hajzlu. Nejde o to, že bych to nezvládl, fyzičku mám výbornou, ale jsem zamilovanej až po uši. Pozdravím jako Švejk a pošlu je všechny do prdele. Otočím se a jdu ven.

Myslel jsem, že o mém odvodu nikdo neví, ale Sabath má kontakty všude. Když mě vidí, odlepí se od betonovýho soklu a podá mi cigáro. Já ale nekouřím, probleskne mi hlavou a zapaluji si. Motá se se mnou svět, ale na chvilku se uklidňuju. V hospodě sedíme tiše. Jsem totálně v prdeli. Na dně. Možná ještě níž. Jak já tohle řeknu Káče? Vždyť jsem ji tvrdil, že mám všechno pod kontrolou. Co teď bude s bytem nad řekou, s naší panenkou - dcerunkou s poměnkovýma očima? Co mě všechno čeká? Ptám se půllitru a Sabatha. Vždyť já bych ve válce stejně nepřežil, šel bych radši s protivníkem na pivo. Proč se zabíjet, žejo.

Chci bejt sám. Opouštím hospodu Na Rozvoji a jdu směr sídliště. Trošku se motám, ale přijde mi to málo. Kupuju v krámě dvě lahve rumu a sedám si na panely. Je něco po poledni a je tu prázdno. Slunce praží a já nechci bejt zelenej. Utíkám někam do lesa a najde mě až Káča, který všechno vypráví Sabath. Ležím ožralej, špinavej, s vlasy od listí na naší tajné mýtině. Chci tady umřít. V očích mám slzy a pokoušel jsem se zahrabat pod zem. Ještě, že má člověk kamarádky, který vždycky zachrání jeho rozervaný srdce. Jsem omyt a uložen. Tichá ukolébavka Candlemass a Kaččiny smutné oči. Propadám se do nekonečně hluboké jámy. Káča stojí nahoře a...

Do práce se musí a neustále dotazy na odvod a příběhy chlapů, jaký to je na vojně (vole, přišel deveťák...uff), mě doslova vytáčí. Často chodím do umývárky a chlemtám tam hektolitry studený vody. Konečně padla, ani nevím, co jsem dneska dělal. Stojím před bránou a netuším kam jít. Když je nouze nejvyšší, přijde pokaždý Kytka. "Tak, ty vole, studuj ne? Hlavu na to máš, tak jim utečeš": poradí mi a já mám takovou radost, že zase slyším aspoň trošku naděje, že s ním vykouřím pár spartek. Musím ho obejmout a směju se. 

Doma Annonce, otec s úsměvem a radostí, že ze mě bude voják. Stejně je to divná věc, zrovna on měl blbou vojnu, já, prvorozený daleko, viděl mě až po dvou letech. Ještě přesluhoval. Prohodil nějakou gumu výlohou. Celej já, jen si to nechce přiznat. Najdu v novinách inzerát na soukromou ekonomku. Dva roky nadstavba. Ty vole, přijímačky jsou za tři hodiny. Kousek od Hymrů. Beru do ruky žebradlo a vyrážím. Dobrý den a tak dále. Ano, vždycky jsem chtěl být ekonomem. Dvacet tisíc za rok není problém, beru dost, hlavně že budu s Káčou. Plácli jsme si, podepsali a ještě jsem dostal slevu. Svět je najednou krásnej, slečna sekretářka je nejen hezká, ale navíc si hodně sedneme (pak mi jednou v temných letech dokonce zachrání život, ale to až někdy jindy) a dá mi potvrzení pro vojenskou zprávu.

Jednám jak v akčním filmu. Volám z budky Sabatovi a už tu stojí jeho červený kabriolet felicia. Nasedám a deset minut před koncem pracovní doby přemluvím jednu totálně vypatlanou a zelenou slečnu, abych mohl vyplnit papíry k odkladu. Jako loni ji slibuju rande a nekonečnou lásku. Za mnou se směje Sabath. Ty vole, nebejt na světě ženský, tak zemřeš do půl roku. Má pravdu. Mám razítko a radost. Dávám slečně zelené obrovskýho francouzáka, ať má holka taky vlhký sny. Chutná po mentolu. Uff.

Náš příjezd k Hymrům je provázen fanfárami. Platím všechno všem. Mě nedostanou. Kdybyste viděli obličej Kačenky, která zachmuřená vstoupí do dveří a pak mi leží v náručí a pláče, asi byste se tvářili jako u happy endů v amerických filmech. Vypadalo to, že je před námi už jen ušlapaná cesta plná radosti. Když nad tím teď přemýšlím, tak si říkám, jak někdy bývají naše osudy spletité. Jak jsem ke všemu přišel jak slepý k houslím. Jaký jsem měl štěstí nebo spíš z prdele kliku.

Takhle opilej ke Káče nemůžu a stejně mě pořád bolí mezi nohama. Tak se zaklíním do Jany a řvu celou cestu na sídliště Sodoooom. Občas někdo vykoukne a zařve na mě z okna. Většinou takový ty hrdinní tatíci, co byli všichni na vojně a když na ně zařvu jdi do pííčeee, tak zalezou jak zpráskaný psi (asi z nich udělali fakt chlapáky, jen pořádně tvárný a posraný). Jsem k Janě možná až moc přítulnej a tak mě posílá domů. Má zase smutný oči. Tentokrát mi to ale vůbec nevadí. Hlavně, že nejsem zelenej.
................................................

Příběh sto čtyřicátý devátý - Navěky tvá

Seděla pod kaštanem a já bych se na ní díval klidně několik dní v kuse. Vlasy si dávala smyslně za uši, šustila stránkama. Asi jsem úchylnej, ale rajcují mě holky, co si čtou. Pak zvedla oči, koukla na mě a v pohledu se jí zračila směs touhy a strachu. Svatý týden před maturou. Loni jsem se tady na chalupě učil já. To je tak neskutečně dlouho, přitom jenom rok. Nikdy bych nevěřil, že se stejnou holkou, že si mě nechá. Vstala a šla pomalu ke mě.

"Já to neudělám, šíleně se bojím": schoulila se mi do náruče, holka moje citlivá. Patřila k dívkám, které si všechno berou, prožívají. Dobrota sama. Právě proto tě mám tolik rád. Utěšoval jsem ji, ale nemohl až do konce. Svatý týden se sešel s cyklem ženy. Slíbil jsem ti loni, že se o tebe postarám. Tak jsem odtahal na chalupu do Jizerek snad tunu potravin, nakoupil pivo na večer. Vzali jsme psa a já nasekal dříví. Neumím vařit a vařím, abys měla klid. 

Připálím vajíčka, puknou mi párky. Kuchař neumětel. Nedala na sobě nic znát. Nemůžu se na ty její kaštánkový oči koukat. Je moc smutná. Tak beru psa a touláme se po lesích. Beru si walkmana, šourám se kolem potoka, sbírám houby, o kterých mi říkala babička, že jsou jedlý už takhle na jaře a který k smrti nesnáším a zvedá se mi z nich od jedné dětské polootravy žaludek. Přesto je čistím, vařím s kapesníkem na nose. Málem se pozvracím, ale mám pro tebe smaženici. Hezky se najez, já jdu na zahradu a počkám až se chalupa vyvětrá. Chtěla mi dát pusu od všeho toho slizu, brrr. Nenechám se.

Syčení piva před chalupou, výr Ferda, co tu s námi byl i minulý rok. Taky parta netopýrů, ale hlavně ty a já. Potichu puštění Sodom, aby lufťáci nepyskovali. V noci jen tulení, tvá pusa dokáže divy, to už dávno vím. Někdo má holt talent. Pojď ke mě pod křídlo. Nemusíš se chvět, já tě vždycky ochráním. Maturitu uděláš, jsi chytrá jako lasička, ano ta, co nám leze pořád na půdu. Vím moc dobře, že se v noci budíš, chodíš chalupou a jsi celá nesvá. Ale já v tebe věřím. Na rozdíl ode mě máš v sobě sebereflexi a kázeň. Za chvíli budeš podle společnosti dospělá a místo vysoký školy chceš zůstat se mnou a rodit mi děti. Čím jsem si to zasloužil? 

Myslel jsem si, že to bude bez sexu divný. Že mi poleze testosteron ušima a že budu nevrlý. Jenže nebylo. Bylo to moc krásný, víš. Takhle nějak budeme spolu žít, až budeme starý a seschlí. Pořád si budeme povídat a jestli mi i pak ještě zašeptáš, že jsi navěky má, budu vědět, že jsem na tomhle světě nebyl zbytečně. A už se neboj, vezmu si volno v práci a kdyby ti to nechtěli dát (komu jinýmu, než tobě?), tak jim dám do držky - klidně celý komisi, ha! Ale teď prosím, když jsem v tvé přítomnosti, neumím být v klidu. Můžu, na prdelku? Miluju tě. 

Týden utíkal ve stejném rytmu a mimo několika ostrých horských bouřek byl poklidný. Možná až moc. Mluvil jsem na Káču jako našeptávač, uklidňoval ji, zkoušel, oplácel jsem jí to, co ona pro mě udělala před rokem. Jen jsme nechodili do hospody. Učení mučení. Doslova a do písmene.

Odevzdám Kačenku rodičům, popřeju ji dobrou noc a doma na ní myslím, i když mám před sebou poslední číslo časopisu Leo. Vidím jiná těla, ale její obličej. Kaštánkový oči. Konečně můžu jít spát.

Mám slíbenou dovolenou a od rána jsem na nervy. Veškerou energii jsem ti poslal. Dal ti pak před školou spoustu pus. A nezapomněl zmínit, že ti to v těch černých šatech moc sluší. Nejkrásnější nejkrásnější, nejvíc sexy holka. A moje. Následovalo několik hodin, který jsem strávil U Hymrů, kdy kvůli mě Pavel otevřel dřív. Pak mě vyzvedl Sabath a ostatní. Káča dělá maturitu, u toho musíme být všichni.

Před gymplem postávaly hloučky upravených rodičů. Babičky a tetičky. Tvůj táta napnutý a máma s hodně podobným pohledem jako máš ty. Už dávno věděli, že ta naše parta otrhaných ztracených duší je plná dobráků od kosti a že ty naše mimikry jen odrazují debily. 

Doteď před sebou vidím dřevěné oprýskané dveře, jak se rozrazí. Vyběhlo vás asi padesát, ale ty musíš jít jako vždy poslední. Jako princezna, moje budoucí královna. Ta chůze, udělala nebo ne? Ty potvůrko, ze mě si nemůžeš dělat srandu, já to prožíval víc než svoji maturitu. Cože, samý jedničky? Ze všeho? Ztratila ses mi v náručí a všechen ten nahromaděný tlak šel z tebe ven. Cítil jsem to, i na ramenou, protože pořád pláčeš, ty citlivko.

Táta s mámou a ty, v prvním voze a za nimi jak smrad parta džínových postav. Lahváče, rum a začala velká sláva. Jedete do restaurace Na Rozvoji, protože je víc nóbl, ale nakonec přemluvíte číšníka, aby tam pustil aspoň mě. Ostatní jsou už moc divocí. Sedíme u stolu, všichni záříme a já bych s tebou chtěl být aspoň na chvilku sám. Odkoukal jsem to z knížek a vůbec, jde to ze mě, z mýho srdce. "Tak už běžte, ale slibte mi, že to nepřeženete": viděla na nás paní Kačenková naší touhu po samotě.

Tak jsem ji odvlekl na Štěpánku do parku, kde jsou altánky. Šumělo nebe, v hlavě mi hučelo a tma na sebe nechala ještě dlouho čekat. Už jsem nemohl vydržet a tak jsem si tě vzal v těch drahých šatech a trošku je svojí vášní roztrhl. Neboj, Jana ti je zašije. Možná sis to představovala jinak, ale já poklekl a vytáhl ten prstýnek, na který jsem jak nějakej máklej romantik šetřil přes půl roku. Vybíral jsem ho sám. Dopředu jsem si vše přehrával dokola, až jsem nevěděl, jestli už jsem tě náhodou nepožádal o ruku dřív.

A mluvil jsem. O nás, o tom, jaký to se mnou budeš mít těžký, a že jsem ještě nikdy nikoho takhle nemiloval a že vím, že se ti občas zatoulám, ale už to dělat nebudu. Na jednom koleni, v tričku Vader. Jako nějakej zaláskovanej šlechtic. Pak bylo chvilku ticho.

"Já už myslela, že ti to nikdy nedojde, že se nikdy neodhodláš": plakala mi zase do tváře a pak mi řekla ANO a že bude navěky má. Chvála bláznovství. Muž a žena, bude metalová svatba. Ale ještě předtím si tě u vás doma rozbalím z těch šatů. Takhle divokou jsem ji snad ještě nezažil. 

Všichni na nás čekají U Hymrů a připadáme jim takoví nějací divní. Prcalík mluví o šukání, ale holky vše vycítí. To jako fakt, Smrťák se vyjádřil a tys řekla Káčo ano? Dějí se na světě zázraky. Pak už se jen oslavuje. Až do rána. Maturita i naše zasnoubení. Nový mladý život. Budoucnost. Malují se vzdušné zámky a já vidím na Káče, jak je spokojená. Překrásná, s kaštánkovýma očima. S jiskrou a pružností, které na ní tolik miluju. Nejradši jsem vždy na tobě, ale dneska chci, abys byla nahoře. Protože si tě chci vychutnat. Chci aby sis to dneska užila se vším všudy.

Jo, zase jsme všem utekli. Toho chlastu už na nás bylo moc. Tak já to dneska poprvý dělal s maturantkou (no tedy poprvý, ale zní to dobře, ne?). Koukala na prsten a otáčela ho na prstu. Jsi má, jen má, okroužkovaná. "Jsem, navěky tvá": řekla a já měl pocit, že umím létat. Fakt. 
--------------------------------------

Příběh sto padesátý - Na severu je život jinej

Nikam se mi nechtělo a byl jsem zpruzelej. Jenže co bych pro Káču neudělal, že ano? Vždyť jsme byli zasnoubení. Byli jsme jedním tělem a vlastně i duší. Pokud to tedy se ženskou jde. O tomhle jsem přemýšlel ve vlaku až někam do Všetat. Ležela mi v klíně a snažila se mi zlepšit náladu. Nebuď jak starej mrzout miláčku, uvidíš, že se ti to bude líbit. Slíbila totiž, jedné své kamarádce z Mostu, že se za ní po maturitě zajede podívat. A tak jsme se zase vydali na cestu.

Šíleně mě bolí hlava. Praktikovali jsme to teď již nějakou dobu tak, že jsme většinou pátky pařili s partou na panelech, po hospodách nebo na koncertech. Soboty ale byly naše. Většinou jsme vyráželi ještě brzy ráno, často opilí, směr chalupa. Tam byl klid a mohli jsme být jen sami. Občas jsme brali i Janu, protože jsme neměli to srdce ji nechávat samotnou. Bývaly to krásné víkendy. Sice divoké a náročné, ale tělo se tenkrát rychle zregenerovalo. Metal nám dával sílu.

"Tak už se usměj, já ti v Mělníku vyběhnu a koupím lahváče": řekla a rozzářila můj obličej. Ano, pivo je to, co nám chybí. Splnila slíbené a už jsme zase cinkali, dostávali se pomalu do nálady a tulili se jak dva lachtani. Pořád teď plánovala. Dopředu, hodně dopředu. Byt a dítě a moji školu, jak ji skloubím s prací. A já se smál, dělal si prdelky a měl všechno na háku. Vono všechno nějak dopadne, neboj. Je tady Děčín a Ústí. Poslední hezkej výhled z vlaku. Pak nás zahalí šero a smog. Jak tady může někdo vůbec žít? Už jen to nádraží v Mostu. Šílený panelák, desítky podivných postav s mrtvýma očima. Taky haldy a rypadla a nekonečný beton. 

Kamarádka Petra si přivedla Pavlu. Holky teda rozhodně nevypadaly jako světci. Spíš byly oblečené jako levné kurvičky. Petra chodila pár let s Káčou na gympl v Boleslavi, jenže pak začala blbnout a nechala toho. Takže klasika, objímání, možná až moc vřelé na první setkání. Cítil jsem z holek divný chvění. Mám na tohle v hlavě radar. Ale co, pěkný kobry, s nádhernejma prdelkama. Hned se probírala hudba, co spojuje lidi. Metal a metal. Když už nevíte o čem byste se bavili, tak tohle vždycky zabírá. Byl jsem jak trní mezi růžema. Nezajdeme někam na jedno? Tak jo.

Pajzl jak z knížek od pana Pelce. Unavený nasraný obličeje. Tohle je divnej kraj, lidi tu žijou jinak. V Boleslavi se stavělo, rekonstruovalo, budovalo. Tady se propouštělo a omezovala výroba. Vyrůstal jsem taky na sídlišti, ale to bylo zelený. V Mostě se potulovaly partičky, kterejm se každej vyhýbal i ve dne. Trošku mě z toho mrazilo, ale moc jsem to nevnímal, měl jsem okolo sebe tolik zadečků a poprsí, že jsem byl celej auf. Dali jsme pivo, okysličený jak limonádu. Otřepal jsem se a začal holky přemlouvat, jestli nepůjdeme někam jinam. 

Petra bydlela v bytě po babičce s Pavlou. Dvě panenky uprostřed betonu. Garsoniéra neurčité kategorie. Umakart a plechová vana. Čisto, ale chudo, až bylo člověku stydno. V lednici lahev čistého alkoholu bez původu. Jdu na záchod a cítím přes zeď jak se vedle hádají sousedi, facky pleskají, děti řvou - slyším jen strach a beznaděj. Vylezu ven a tam Petra. Hned se na mě vrhne a začne mě líbat o osahávat mezi nohama. Jsem v šoku, zase takovej fešák nejsem, většinou musím děvčata doslova ukecat. Normálně uteču. Jako srab. Nechci si dělat problémy, když teď budu brzy ženáč. Jsem rudej a Káča nic nepozná. A to přesto, že blekotám jak panic.

Musím někam ven. Ploužíme se sídlištěm jak smrad. Holky jsou po chlastu nějaký veselý a to je teprve kolem poledne. Měli byste se najíst. Zvu vás. Další hnusnej pajzl. Výčepák vypadá jak z hororu a na můj dotaz, co mají k jídlu mi přinese ferneta a pošle mě do hajzlu. Holt jinej kraj. Dáme dvě, já se málem z toho kyslíku pobliju a jde se do sámošky. Opět návrat do dětství. Nasraný prodavačky, před krámem party cikánů, který na mě koukají jak na magora. Prej jestli holky pasu. Chci je poslat do prdele, ale Pavla mě zarazí ruku a pošeptá, ať neblbnu, tady se hned tahají břitvy.  

Jde se do nějakýho bytu. Prej je to tam super. No nevím, válí se tam jen několik sjetých feťáků ve stavu, kdy sotva reagují na světlo. Je mi nabídnuto něco ke šňupání, ale odmítnu. Já piju jen pivo, občas rum. Káča je trošku vyděšená, čekala Petru asi v jiným stavu. Ta se zrovna plazí po Pavle, strkají si jazyky do krku a osahávají se. Pohled je to sice pěkný, nebýt bílé čáry před nimi na stole. "Seru na to, jedu domů": řeknu, ale Káča mě přemluví, abychom počkali. Večer je tu prý nějaký koncert, někde na periferii. Musíme zase vypadnout ven. 

Žmouláme v ruce papírek s adresou večerního koncertu. Nevíme, co do té doby budeme dělat. Jsem ochotný se sbalit, klidně nechat věci u Petry a Pavly a zdrhnout. Jenže moje milá víla je až moc hodná, asi i trošku naivní. Prý bývala Petra tak šíleně pohodová holka. Až do doby, co se jí zbláznila máma. Asi to mají v genech. Chodíme, pořád chodíme. Celé odpoledne. Občas sice zaparkujeme na nějaký terásce, ale všude se cítíme jako vetřelci, jako náplava, kterou tady nikdo nechce.

Je to spíš garáž než klub. Jména kapel po mě nechtějte, jsem rád, že si pamatuju, že byly tři. Spíš metalcore než metal, ale poměrně hojná účast. Šílené pařby pod pódiem se nezúčastním, paří se tady jinak. Agresivněji, výjimkou není přeražený nos, rozseklá hlava, naražená žebra. My máme taky rádi mosh-pit, ale jsme tak nějak ohleduplnější. Zde mi připadá, že je až moc nenávisti. Dělá se mi z toho blbě a chci pryč. Tak si sednu na betonovej sokl před klub, srkám lahváče a nevím, kde je Káča. Ztratila se mi holka moje. Potkávám ale Pavlu, která se na mě hned vrhá. Ty vole, to jsem fakt tak sexy, aby po mě šla půlka Mostu? Drogy asi dělají svoje. Nikdy bych nevěřil, že bych od sebe tak hezkou holku odstrčil, ale udělám to, je na mě moc hrrrr a sprostá. 

Vidím konečně její prdelku. Stojí u baru a kolem pasu má ruku asi 150 kg obra. Dneska jebe fakt všem. Co mi to děláš hergot? Nejdřív křiknu na Káču a jak se otočím, tak dostanu ránu, která by zabila vola. Asi jsem ji dostal správně, protože já jsem dnes fakt za vola. Musím se otřepat. Zaplať Satan, že je gorila pomalejší. Jdu mu po břichu, ale s ním to nic nedělá. Ani nevidím, že se kolem rozestoupili lidi a muzika utichla. Bude zábava a krev, konečně nějaký povyražení. Tohle je fakt divný posraný místo. Vykreju ránu do koulí. To by byla moje smrt. Brní mě ruka a mám normálně strach. Spojím ruce a udeřím kolosa přímo do hlavy. Chvilku se nic neděje a pak padá hora masa k zemi. Otočím se a než se chlapec zvedne, tak zdrhám pryč. Jsem tu sám, nemám za sebou kamarády. A věřím tomu, že by nikomu nedělalo problém mě nakonec vykostit.

Vypadám jak po boxerském zápase. Odulý, s modřinami a šílenou bolestí v hlavě. Chtělo by to pivo. Za rohem nás dobíhají Petra a Pavla. Mají ze mě hroznou prdel. Na Káče je vidět, že se bojí. Prej k ní přišel a na nic se neptal. Aha, takhle se tady balej holky. Uff. Jdu do non-stopu pro pivo. Musím se napít, bolí mě celej člověk a ještě se klepu. "Tak pojďme k vodě!": napadne Petru. Posílám jí do prdele, já chci jít spát. Tak prej ne. Když se ženský rozhodnou, tak co mám dělat? Káču s nima samotnou nenechám. 

Jede se autobusem plným šedivých postav. Punkáči, metalisti a další odrůdy. Pak kus pěšky. Je tam nějakej rybník, s pískem okolo. Nebo spíš zatopenej lom, díra do země. Kolem spousta mladých stromků. Nikdy jsem nic podobnýho neviděl, chybí už jen Ropák. Sedneme si na zem a pomalu se rozkoukávám. Nějací kluci tam mají pípu a hliníkový sudy teplýho piva. Aspoň něco, dneska budeme kamarádi. Trošku to začíná připomínat bakchanálie. Někdo už je svlečenej a šuká v remízku. Jdu se vychcat a za stromkem si to rozdávají dva kluci. Otřepu se sevře se mi zadek. Kam jsem se to dostal? 

Chráním si Káču, pořád za ní někdo chodí a chce ji. Kluci, holky, dvojice, trojice, úchylové, slizáci. Všichni si to rozdávají se všema a my dva mezi tím vším šukáním vypadáme jako šílení puritáni. Člověk zažil ledacos, ale tohle je na mě moc. Petra a Pavla mi vysvětlují, že by si to chtěly rozdat. Nejdřív prej já, pak Káča, nakonec dohromady. Chvíli se po mě plazí a naznačují přirážení. mají divný oči, jsou jak dva hadi, o kterejch vím, že by mě nakonec svejma tělama uškrtili, jako kudlanky, který by mě vysály a nakonec ukously hlavu. Tlačí mě rozkrok a vidím Kačenku, jak pláče. Hodím holky do písku a pošlu je do prdele. Krávy zfetovaný. Mám toho dost. Kupuju každýmu dvě piva na cestu a zdrháme.

Všude okolo jsou haldy, který se snaží zalesnit. Moc jim to nejde. Odpadky, špína, divnej puch. Taky smog. Tohle všechno ale vnímáme jen tak mimoděk. Chvíli se motáme, jsme rádi, že jsme vypadli z toho pekla. Má modrá víla se mi pořád dokola omlouvá. Musím ji políbit a obejmout. Chvěje se. A že by prý nesnesla, kdybych se s nima vyspal. Já bych tě taky nenechal. Dopijeme pod měsícem, na kopci ze sutiny a hlíny. Koukáme do toho šílenýho kraje, cítíme se hrozně sami. Jak dvě ztracený duše. Na Káču je toho moc a zase pláče. Holka moje citlivá. Mám chuť celej Most zapálit. Očistit jej ohněm.

Chvíli nevím jak pryč, ale pak uvidíme první panelák. Vedle obrovský rypadlo a kus ukrojené země. Pomalu střízlivím a všechny dnešní rány mi přicházejí k sobě. Občas mi hlavou problesknou holky, jak se kolem mě svíjí. Asi jsem propásl velkej sex, ale zase na druhou stranu jsem na sebe šíleně hrdej. Tohle až budu vyprávět klukům, tak mi nebudou věřit a budou mi nadávat, že jsem blbec. Asi jo, kdo ví? Jenže já už dal slib a chci bejt rovnej chlap. Jsem tak vychovanej. Okroužkovala sis mě, tak mám smůlu. Nebo spíš štěstí. 

Svítá a jsme rozhodnutí vypadnout i bez věcí. Sice tam zůstane v jednom ošklivém sídlištním bytě moje žebradlo a několik skvělých kazet, ale já už holky nechci vidět. Tak domluveno. Čekáme na vlak. V nádražce vyprošťovák. Je neděle a necítíme se vůbec svátečně. Konečně to jede. Ukazuji fuck off jednomu místnímu vágusovi. Zvedne jen líně hlavu a usměje se. Asi by chtěl z Mostu taky vypadnout. Na severu je život opravdu jinej. Povídáme si o tom cestou a jsme rádi, že jsme z toho srabu vypadli.

A Káče to samozřejmě vrtá hlavou a ptá se mě, jestli bych holkám fakt dal. Ujišťuju ji, že nikdy a za žádných okolností. Jsem si tím i docela jistej, i když vím, že by to chtělo hodně síly. Když jdeme pak ke Káče domů, svléknu ji už na chodbě. Je hodně divoká, jakoby mi chtěla dokázat, že vydá za dvě. Usínám a zdá se mi o nekonečném betonu. Utíkám před partou šílených amazonek, který mi ho chtějí uříznout. Probudím se a vidím, jak se na mě má milá dívá. Usměju se a jsem hrozně rád, že ji mám. 
----------------------------------------------

Příběh sto padesátý první - Megaděti

Hospoda U Dřeváka by měla být prohlášena za svatostánek a každej, kdo se do Boleslavi podívá, by ji měl navštívit. Je to pajzl jak se patří a stojí tu dodnes. Tenkrát v devadesátkách tam mířila spousta dělňasů i mániček. Po šichtě ve Škodovce. Většina dávala pivo a rum, případně zelenou. My se s Kytkou šetřili. Můj kamarád dělal v jiném oddělení a tak jsem na něj vždycky čekal. Dnes znovu se sluchátky na uších, s vlastnoručně složitě nahranou kompilací nejlepších skladeb Megadeth. Kolem se vznáší skoro nepropustný kouř a jak prd vidím, tak ke mě musí Kytka přijít skoro na metr, abych ho poznal. Sedím bokem, jak je mým zvykem. První páteční pivo, kniha od páně Asimova. Chtělo by to rum, dneska si ho zasloužíme.

Kytka sundává walkmana a jakoby tušil, co poslouchám, tak mi ihned říká, abych si dal něco pořádnýho. Byl jsem tenkrát už děsně tvrdej death metalista, ale thrash jsem pořád hrozně prožíval. S jednou velkou výjimkou. Nějak mi neseděla nová podoba Metallicy. Kurvy prodejný to pro mě byly. Taky důvod mnoha našich sporů s Kytkou. Jenže my jsme to všechno tolik neprožívali, spíš jsme se špičkovali, každýmu se líbí něco jinýho, no a co? Hlavní byly pivo. A na rovinu, každej chlap si potřebuje pořádně pokecat s jiným. 

Nějak jsme se kousli. Původně jsem si chtěl dát aspoň smažák, ale neměli ho. Místo toho další pivo a doma jsem jen zazvonil, že nepřijdu. Budu u Káčy, u Jany, u Kytky, u Sabatha nebo Prcalíka, blábolil jsem do kecafonu a máma se smála. Asi byla ráda, že vypadnu a bude klid aspoň ode mě. Stačil momentálně ultra pubertální bratr, který na to šel ale jinak než já. Užíral se v samotě, bez kamarádů a holek. Párkrát jsem ho vzal s sebou, aby se taky trošku otrkal, ale moc nemluvil, tak jsem ho radši nechával doma. Jeho problém.

Družstevník a lahváče, rum a konečně holky na panelech. Už si na tyhle naše dýchánky připadáme trošku starý, možná bychom měli všechno přenechat mladejm, jenže zvyk je železná košile. Chodíme sem spousty let a načerpali jsme tady takovejch informací a zážitků, že nám to dalo do života kolikrát víc než rodiče. Musím olíbat všechny modrý víly, takovej můj roztomilej zvyk. Jakobych si je značkoval. Ehm. 

"Co jste dneska poslouchali?": hodila do placu řečnickou otázku Káča. Ihned jsem vyhrkl, že Megadeth. Podívala se na mě, bože ty oči, a políbila mě vášnivě. "Já taky": vyhrkla. Zajímavá věc, většinou jsem drtil ve sluchátkách už věci, který jí tolik nevoněly. Ale na Megadeth, Slayer, německým thrashi, Anthrax, Panteře a samozřejmě Saxon a doomovkách jsme se vždycky shodli. Megadeth neměl rád skoro nikdo. Byla tenkrát hrozná móda na zrzka nadávat. S Káčou jsme moc nechápali proč. "Je to namyšlenej čůrák": nadnesl Prcalík a mě zvedl mandle, protože já Musteina vždycky považoval za obrovskou osobnost. Za  morouse, velkou hubu, jenže to tak nějak k metalu patří jako stará Vonásková k tomu svýmu tlustýmu jezevčíkovi.

"Opakuj to a nasereš mě": řval jsem já i alkohol ve mě. Všichni ztichli a čekali, co bude dál. Nebývalo moc zvykem, aby mi někdo oponoval. Možná jsem byl v některých věcech hovado, ale v hudbě jsem byl velmi tolerantní (a jsem dodnes). Tak nějak nechápu, proč by někdo nemohl poslouchat něco jinýho, než se líbí mě. Jenže jsem byl mladej a na Megadeth toto pravidlo neplatilo. Vždyť já týhle kapele zobal vždycky všechno z ruky. Byl a jsem ultrafan, dokonce jsem psal dopisy do fanklubu. Poštovné do USA stálo snad stovku. Nikdy mě nezajímaly moc videoklipy, ale měl jsem od Sabatha nahraných několik kazet. Prostě fanoušek, znáte to.

Neřekl to Prcalík, ale vstal Kytka, na kterýho jsem vždycky hrozně trpěl. A měl přechytralou přednášku. Naštval mě a já pak udělal jednu ze svých největších chyb v dosavadním životě. Ulítla mi ruka a svýmu kamarádovi od dětství, důvěrníkovi, mé vlastní pokrevní krvi, jsem dal facku. Aby se jako probral. Zmlkl, nazval mě ubožákem a odešel. Nastalou trapnou chvíli přerušila až Káča, která mi vynadala, že to jsem neměl. Byl jsem rozjetej, opilej a to lidi dělají špatný věci. Místo toho jsem si sedl úplně nahoru a vytáhl skoro celou flašku rumu. Všichni na mě byli naštvaní. Najednou jsem z metalu neudělal pohodu, ale byl jak nějakej zapšklej kritik, co si ho honí po večerech doma a plive kolem sebe jen jed. 

Už byla skoro půlnoc a Kačenka udělala tu chybu, že začala mému opilému já vyčítat. Byl jsem blbec na entou. Ani se mnou nechtěla spát. Všechno mi pomalu začalo docházet až druhý den ráno, cestou na chalupu. Už jsme o tom nemluvili, ale na Káče i Janě bylo vidět, že jsem to hodně přehnal. Kytka byl za celý můj život asi nejlepší kamarád. Kluk, se kterým jsem prožil víc než s vlastním bratrem. Hrozně chytrej a milej. A já mu debil takhle ublížil. Kvůli blbý hudbě. Byl to divnej víkend. Divná sobota i neděle. Dokonce i divnej sex. Nakonec jsem byl rád, že je zase pondělí. Celý týden mi vrtalo v hlavě svědomí. Kytku jsem zahlédl jen dvakrát, někde na obědě a v davu. Vyhýbali jsme se navzájem.

Konečně zase pátek a Dřevák čeká. Sedím na svým místě a nevím, jak se omluvit. Stejně nepřijde. Jak se má zachovat chlap? Kde vzít nějaký vzor? Nakonec přišel. Měl na sobě tričko Megadeth. Cítil jsem se strašně a vykoktal nesmělou omluvu. Řekl mi, abych to neřešil, že celý týden zrzka a jeho partu poslouchal. A že je to skvělá hudba, že je vzal na milost a že už je taky žere. Dali jsme ruma a už trošku připití se objali. Na panelech jsme řekli, že dnes paříme spolu a šli ke Kytkovi domů. Plná lednička a nekonečný rozhovor o hudbě, celou noc. Seděli jsme na balkóně, kouřili trávu a řvali texty Megadeth do sídliště.


Byl jsme dvě Megaděti, co se nemůžou nikdy opustit, protože opravdový kamarádství nesmí nic zničit. Probrali jsme tenkrát vlastně celý náš život. Veškerý metal, holky, smrt otce mýho kamaráda, Mirku i Káču. Byli jsme šíleně šťastný kluci. I přes tu facku, kterou už nikdo nikdy neřešil. Byla to naše společná zpověď. Kytka mě tenkrát nasměřoval v životě víc do hloubky, udělal mě o nějaký řád lepším. Svědomitějším. Otevřenějším. Jsem mu za to vlastně dodnes vděčný. Protože do té památné facky i večera jsem byl spíš flákač, otrhanej frajírek, co mu šlo jen o nějaký to pivo, muziku a sex. Jo, asi jsem trošku dospěl. Ne moc, ale začal jsem víc nad věcmi přemýšlet. Škoda, že jsem nevěděl, že má před sebou Kytka už jen půl roku života. Vážil bych si těch chvilek ještě víc.

Pokojem zněla "Youthanasia" a my jsme tak nějak šíleně spokojený. Ožralí jsme tedy notně, ale máme radost. Z toho, že jsme se udobřili. Mám tak skvělou náladu, že ze srandy několikrát pochválím Kytkovi i Metallicu. Řekne mi, že kvůli němu se nemusím přemáhat a dá mi takovou malou facku, spíš jen náznak. Nespali jsme a už na nás dole zvoní holky. Smějou se a jsou rády, že jsme se nezabili. Vypadá to na další den plný metalu. Co si přát víc?
--------------------------------------

Příběh sto padesátý druhý - Poklona, pane Hrabě

Očekával jsem klasický pijácký páteční večer. Nejdřív teráska u Krvavý hnáty, pak nějaké to řvaní v ulicích, muchlání s holkama a nakonec skončit u někoho v bytě a dopít mu veškerý zásoby v lednici. Jenže všechno bylo tentokrát jinak. Venku zářilo slunce jak obrovský pomeranč a holky se dohodly, že si vezmou šatičky. My pak byli s klukama celí diví, protože už v hospodě jsme se různě zasnívali, vytvářeli si v hlavách tisíce představ a příběhů, které s našima kopretinkama zažijeme. Pomalu se smrákalo, komáři vylezli ven a oštípali nás jak nějací upíři.

"Pojďte k nám, máma není doma": navrhla Jana, která měla výstřih budící ve všech rozpaky. Číšník při placení blekotal a málem jsme měli slevu, nebýt poctivého Kytky. Zavěšeni do sebe se potácíme svěží nocí, Prcalík předvádí jedno ze svých oblíbených čísel. Vyleze na popelnici, udělá holubičku a většinou padá hubou někam do trávy. Hrozně se tomu smějeme a já se snažím Káču zatáhnout do křoví. Brání se a dělá, že ne, že až večer a doma. Mě ale láká příroda, vábí mě její tajemno, chci být divoký. "Držte huby nebo vzbudíte sousedy!": syčí na nás Jana. Prcalík jejího napomenutí nedbá a šíleně se řehtá jménu na schránce - ing. Vocásek. 

Na balkoně mají teplý pivo, celou basu. V lednici ale i rum a ferneta. Zábava se pomalu rozjíždí, s klucíma střídáme v kazeťáku "Vulgar Display of Power" a "Far Beyond Driven". Jsme z Pantery totálně hotoví, snažíme se tvářit jako Phil a nikdo z nás nevytáhne ani trošku podobný hlas, jako má on. Jsme asi spíš pro smích, ale muzika už dávno přehlušila všechno. Práci, šedivý město, ale i obyčejné bolesti všedního dne. Rozpouštím vlasy z culíku a řádím jak pominutej. Prošlápnu Janě a její mámě gauč. "Hele, svedeme to na šukání, to je v pohodě": tlemí se Kytka.

Panenky šustí v kuchyni a odhánějí nás, když uždibujeme z dobrot, co připravují. Sáhnu Káče na zadek a jak jsme opilí, tak zapadneme do ložnice. Když jsem na ní, tak mám před sebou fotku Jany, co má její máma u postele. Jakoby se na nás dívala. Hergot, fakt že jo. Stojí ve dveřích a má smyslnej úsměv. Chvilku zalituju, že nejsem větší hovado. Je to ale jen okamžik. Už je to uděláno, už je to hotovo, notuje nám Prcalík a my se červenáme. Prej zahrajeme si flašku.

Dopiju rum, jako děsnej tvrďák, ale podlamují se mi nohy. "Hele, co to tady je?": vyhrkne do napětí roztočené lahve Kytka. Kniha básní od Francoise Villona ho zaujala natolik, že z ní začne předčítat. Jana a básně? Kdo by to byl řekl. Odhazují se svršky, koukáme křepelkám na prsa. Stydí se, ale to my taky. "A vlastně vůbec, čtete někdo nějaké básníky?": hodím do placu a najednou je v místnosti úplně jiná nálada. Naše trenýrky a kalhotky a podprsenky a Janiny obří dary jsou jen kulisou. Soustředíme se na knihy. Ano, uprostřed sídliště, rumu, piva a erotiky se řeší literatura. Zpočátku je to podivné, ale všichni jsou už v ráži, tak odhalují svoje oblíbence.

"Miluju Gellnera, ty jeho básně jsou tak šíleně smutný a negativní, že se s nima totálně ztotožňuju": pronese do právě končící skladby Pantery Kytka. Rozvine se debata. Koukám jak zjara. O tomhle jsme se tedy s klukama nikdy nebavili. Byli bychom za trapáky. Dám do éteru Bukowského. Jana zmizí vedle v pokoji. Ještě zahlédnu její zadek se zařízlýma kalhotkama. Káča mě kopne do holeně. Hlídá si mě čím dál tím víc. Prcalík se nám směje, že jsme chudáčkové, co čtou básničky. Posílám ho do prdele a cituju Všechny řitě světa i tu mou. 


"Tak abyste věděli, tak já je mám úplně všechny": rozloží před nás Jana hrdě jmenované básníky. Koukám vyjeveně. Fakt bych to od ní nečekal. Taky se jí nad ohmatanými knihami houpe obrovské poprsí. Spodní prádlo nespodní prádlo, erotika neerotika, jsme ztracení. Šustíme listama, předčítáme a nálada je úplně jiná než bylo původně zamýšleno. Pak tichounce promluví Kačenka: "Mě máma asi před měsícem přinesla taky sbírku básní": vyhrkne stydlivě. Jak ji znám, tak si četla pod peřinou a stejně jako já se do příběhů doslova ponořila. 

Zasní se a začne přednášet Blues pro bláznivou holku. Hraběho neznám, nějak mi unikl a je pro mě obrovskou novinkou. Koukám na svoji vílu jak uhranutý. Nejen já. Vlasy ji stékají po ramenou, má na sobě jen černou podprsenku v níž toho není příliš, ale je tak šíleně krásná, že si připadám jako v rauši. Z plných rtů jí plynou slova a dokonce i Prcalík, vtipálek za každou stranu, utichne. Na šíji jí vzrušením tepe krev. Je tak hrozně křehká, jako nemluvně, dívka - snová víla, zároveň žena - země, úroda, objetí, dobrota. Ona těm veršům věří, pláče u nich, prožívá je opravdově. 

Ospalé něžnosti, Romance, Infekce, Ty, Ukolébavka, Podzim i Variace na renesanční téma. Káča je umí všechny nazpaměť. Žije jimi. Jsou i její výpovědí. Vlastně nás všech. My, držky metalový, opilci a jdoucí pro vtip i pod oprátkou, jsme během jejího přednesu jak beránci, jezulátka. Nedáváme najevo slabost, protože se to u kluků nesluší, ale Jana s Mirkou brečí jako želvy. Pantera dohrála, flaška leží zahozena bokem. Jsme najednou střízliví nebo nám to tak aspoň připadá. Podivný večer uprostřed června. Naproti v domě kouří tlustej chlap v nátělníku. Chlupy mu lezou po zádech, někdo se vedle v bytě hádá, tříská nádobím a ve stoupačkách jsou asi démoni. Nevnímáme to, visíme na slovech pana Hraběho a kýváme rozvážně hlavama. Sníme či bdíme, jsme v jiném lepším světě. Bosi se necháme lechtat na chodidlech ostrými hroty veršů.

Chtěl bych umět napsat podobné básně, chtěl bych mít také takový talent. Místo toho mi padá Kačenka do náručí. Vyčerpaná, jako by složila náklaďák uhlí. Podivné spojení chlastu, erotiky našich krásných dívek, Pantery a básní se vlastně ani nedá moc popsat. Byl to ale večer, na který se nezapomíná. Neopakovatelný díky svému načasování, našemu věku a samozřejmě zrovna prožívaným náladám. 

Musíme tu křehkost spláchnout. Tak pijeme jako Dáni, znovu pouštíme Panteru, abychom přehlušili všechny naše práce, debily okolo, rozpadlý rodiny, strasti i problémy. Ukládám svoji panenku do peřin, hladím ji po tváři. Pamatuji si jen úryvky básniček, ale šeptám jí je do ucha, aby byla povolnější. Díky ti, pane Hrabě, Václave - za krásnej sex s Káčou, kterej byl jinej než obvykle. Možná bolestivější, ale úžasnej. Díky ti za proud slov, který mě provázel/zí dlouhá léta. Slyšel jsem z tvých veršů melodie. Kytary a klavír. 

Nemám asi ruce, necítím nohy. Co to se mnou je? Nemůžu se otočit. Vlezla k nám do postele Jana. Kdo to má vydržet? Proč holky vždycky tak krásně po ránu voní? Hladím je po vlasech a pokouším se proplést ven. Zamručí a obejmou mě. Ne, nikam nepůjdu, tohle vydržím a chci si pamatovat. Škoda, že mám v trenýrkách tak těsno.


Ranní snídaně je lahváč. Je jedenáct hodin. Sobotní sídliště je už dávno v plném proudu. Nechoďte mi tady v kalhotkách nebo se neudržím. Já a Káča a Jana běžíme na Staré město - za chvíli zavírají. Vybírám z kapsy poslední peníze, dáváme je na hromadu a kupujeme v knihkupectví všechno, co tam od Václava mají. V hospodě U Hymrů jsme potom jak klub čtenářů (zvu slečny na utopence - ošklíbají se nad kyselostí, ale splachují ji pivem hořkým a dávají mi pusinky, z kterých cítím hebkost). Pavel si z nás za výčepem dělá srandu, ale on ví prd. Na každou jeho hlášku o tom, že v hospodě se nečte a nejí, ale chlastá, se na sebe jen s holkama podíváme a usmějeme se. Víme své. Poklona, pane Hrabě! Zrovna teď, v tuhle hodinu jste tu s náma. Dejte si taky jedno a vyprávějte, prosím?!
----------------------------------------------------

Příběh sto padesátý třetí - Červnový koncertní speciál roku 1994 - volume I.

Káča měla po maturitě. Naše plány do budoucna byly smělé. Nechala si volný červen a konec května, odpočívala, chodila mi naproti do práce, toulala se se mnou po lesích a neustále řešila jak si zařídíme byt, kde na něj vezmeme a že až po prázdninách skončí brigády, nebylo by špatné na to skočit a pořídit si dítě. Malou holčičku s pomněnkovýma očima. Přikyvoval jsem a byl hrozně rád, že má v sobě má milá organizační talent a drží mě při zemi. Jinak bych se s klukama asi upil k smrti a neřešil nic jinýho než metal.

Bylo nebývale teplo a na panelech zněl kazeťák už od prvních študáků, kteří přicházeli brzy, až do půlnoci, to jsme odcházeli my, staří bardi. Kytka pokaždé s náručí tištěných metalových časopisů, různých undergroundových pokusů. Čerpal informace, neustále nás udivoval svými znalostmi a občas i trošku obtěžoval, protože jsme chtěli hlavně pivo pít a holky objímat. Přesto nám v našich dutých hlavách občas nějaká ta informace zůstala. Kytka, spojen s Janou, protože oni byli hlavní hybnou silou, nápadití a s nepřebernou paletou různých koncertů v hlavě. Brali jsme tenkrát docela slušné peníze, nebylo moc co řešit, jen řekni, vyber něco kamaráde a spočítej mi, kolik to bude stát. 

"Když myslíš, tak mám první nápad": ihned se chytil Kytka mé nabídky. Bodl prstem do časopisu a ukázal mi plakát - PUNGENT STENCH, MACABRE, BRUTAL TRUTH. "Jako dobrej nápad vole, ale to je zítra, jestli se teda nepletu": namítl jsem a ostatní lenivě přikyvovali hlavama. Nikomu se nechtělo pak druhý den vstávat. I když následoval pátek a ten se vždycky nějak překlepe. "Nebuďte lemry, kluci, my chceme zase někam vyrazit!": začala lobovat Jana. Ostatní holky se přidaly a my samozřejmě podlehli. Ještě se dohodlo, že jídlo připraví Káča, jednak je doma a jednak dělá nejlepší řízky. Bude výlet, bude metal, bude bordel! Původní zpruzelá nálada se měnila postupně v nadšení. Každý se už viděl, jak řádí pod pódiem a vůbec nikomu nevadilo, že zná jen Pungent Stench ode mě. Z pár poslechů, pro ostatní žádná velká srdcovka. 

Nemohl jsem usnout, hlavou se mi míhaly myšlenky na zítřejší (hergot, teď už podle budíka dnešní) cestu. Ráno jsem se vzbudil jak přejetej tankem. Žebradlo, jídlo neřešit, musel jsem se vrátit pro peníze, protože jsem hlava děravá a Kytka mi vynadal. "Tak jak, dobrý? Těšíš se?": optá se mě a plácneme si. "Jasně, bude to nářez": šineme si to jak dva otroci do škodovky. Kolem jdou davy dělníků a my vyvrhelové snad jediní neřešíme včerejší seriál v televizi. Píchnu si a málem usnu na ranní poradě. Konečně svačina a pískot Kytky před halou. Vylezu, dáme cigáro. Dýmáme, supíme nikotin a jsme děsně chytrý. Už jen pár hodin a razíme. Uff, máme to za sebou. Potkám holky z účtárny, zvou mě v pátek na diskotéku. Mě, co si jako myslí? Jsem snad nějakej Sagvan nebo co jako? 

U brány už na nás čekají. Celá kavalerie. Obtěžkáni lahvemi, jídlem a natěšení jako panicové na první sex. Vtípky, poskakování po ulici. Prcalík se vžívá do své role tanečníka a i když je brzké odpoledne, řádí jak pominutý. Musíme ho klidnit, jinak bychom nedorazili ani na nádraží. Vlaky jedou pomalu, nádražka je plná, tak dáme jen každý jedno točený na peróně. Půllitry vracíme čestně a spolehlivě. Paní výčepní nás má ráda. Kdo by neměl.

"Metáááál, kurváááá, metááál": řveme z otevřených okýnek, na kterých je upozornění, že se nemáme vyklánět. Ve Všetatech nastupujou nějaký metly z Mělníka. Obhlížíme si nášivky, hodnotíme trika, vyměňujeme lahváče. Nevím, co to tenkrát chlapci pili, ale bylo to kyselý jak prdel (normálně cítím tu pachuť na ústech), ale šťovík vypiju a dělám, že mi chutná. Jsem slušně vychovanej a na naše pivo jsem taky hrdej jak na vlastní mámu. Tak co. Když potká metalista metalistu, téma je jasné. Probírají se koncerty, co kdo kde provedl, kde se poblil, která holka je nejhezčí, která blbá. Normálka. Pohoda až do Prahy. Průvodčí si to sice úplně nemyslel, ale spravil to jeden lahváč. Zase tolik jsme neřvali, ne?

Matička Praha, ta kurva špinavá, nás přivítá zástupem vágusů, feťáků a kluků, co prodávají vlastní prdel. Asi si myslí, že jsme vidle, co neví jak to chodí a zkouší na nás nějaký fígle. "Di do prdele a nebo makat, nic nemám": vytočí Prcalíka, kterej už míří na nějakou trosku pěstí. Domluvím mu, přijeli jsme si užít, ne dělat problémy. Jsem momentálně zavěšenej do dvou holek z Mělníka. Nějak si sedneme, dobře se nám povídá. Lejou do mě rum a sotva pletu nohama. Káča je naštvaná. Proč se musíš na každým koncertu tak ožrat? Snažím se ji vysvětlit, že mám takovou radost, že prostě musím. Tak si dej taky. Dá si a já mám najednou kolem sebe dívky tři. Je to dobře, aspoň mě má kdo podpírat.

Vepředu jde Kytka s mapou. Za ním skupinka mělnických vlasáčů. Pak Prcalík, Prcalinka a Jana s Mirkou. Potom dlouho nic a nakonec já. Smrťáku, začínáš mě srát. Volají na mě, ale nedám se. Hraju si na film Horká kaše. Jako děsná prdel, ale třeba v metru nebo v tramvaji si to moc lidí nemyslí. Asi ten snímek neznají. Připadá mi, že bloudíme. Zmožen močím, kde to jen jde. Káča oči v sloup. Mám hroznou srandu z toho, že se klub jmenuje Tam tam. Vlastně se mi tam ani moc nelíbí. Ale dají mi pivo, posadí zatím do kouta a nechají zdřímnout. Pomůže to. Probudí mě totálně rozmrdanej bubeník z Macabre. Samozřejmě nevím, kdo to je, ale hrozně dobře si rozumíme. Někdo nás fotí, protože mě bere do náruče jako mimino. To by nám šlo. 

Začínají Brutal Truth. "Need to Control", pyčo. Šílenej masakr, spousta grindu, deathu. Totální bordel, zvukově docela v prdeli nebo mi to tak aspoň přijde. Alkohol spojenej s maniakální touhou ničit. Jsem zvíře, kapela taky. Padám vyčerpaný. Přijde mi to krátký a chci přídavek. Jsem jedinej. Mělnický metly šly kouřit a holky stojí vyděšeně v rohu. Paříme jen já, Kytka a nějaký dva Pražáci. Jdu si koupit CD. Tohle musím mít!

Má angličtina je lámaná jak od otroků česajících bavlnu. Nikomu to ale nevadí. Kytka exceluje, domluví se v pohodě a dokonce vtipkuje. Cítím se hrozně světovej, důležitej a drsnej. Musím kapelu fotit s holkama, prý na ně normálně moc nechodí. Aspoň jsem to tak pochopil. Nějakej místní trotl to zkouší na Káču, ale dostane ode mě jednu dělovou. Je moje a seš nepřijemnej, tak se nediv. Pražák natahuje a má v očích slzy. Jdu mu koupit pivo, aby viděl, že jsem charakter. 

MACABRE, tahle partička hudebních sériových vrahů, mě taky rozsekala. Vystoupení bylo mimo jiný neskutečně vtipný. Jedna grind deathová vražda následovala druhou. Zvukově se pán za aparátem vylepšil, čímž si vysloužil potlesk a pivo. Amíci fakt řezali tou správnou stranou nože. Hrozně mě to bavilo. Tančil jsem s Prcalíkem nekonečný pogo, několikrát jsme upadli a chvílema budili opravdu velký pozdvižení. Nádhera.

Když začali hrát PUNGENT STENCH, připadalo mi, že opilí jsou snad úplně všichni. My, kapely, zvukař, barmani a snad i uklízečka, kterou jsem zahlídl, jak vytírá poblitý dámský záchody. Byla to hniloba, jeden z těch koncertů, který si dlouho pamatujete a vyprávíte si o něm za zimních večerů v hospodě ještě několik let potom. Mě a Prcalíkovi už totálně hráblo a protože tyhle skladby jsem znal jak vlastní boty tak je - mosh-pit, skákání z pódia, neskutečný řvaní. Kapela i my jsme byli ve skvělý formě. Bylo to takový upřímný, syrový, opravdový. Na konci jsem skočil divoce do zdi a rozrazil si hlavu - harakiri, pyčo, ne?

Krev mi teče po čele, ale vůbec žádnou bolest necítím. Jsem pořád mimo, nemůžu se vzpamatovat. Tlemím se na celý kolo a Káča mi dává lehký facky, abych se probral. Mám rudý obličej, triko i kalhoty. Jako bych se vrátil z války. Překonal jsem jednu ze svých hranic. Vyčerpaný dostávám u výčepu pivo od kapel. Poplácávají nás po ramenou a my otáčíme a sázíme všem rumy. Musím na vzduch. Najdou mě jak sedím na lavičce v nějakým parčíku kousek od klubu. 

Kytka z nás sice vypadá nejlíp a nejstřízlivější, ale mapu má v noci pod lampami často obráceně. Možná i díky tomu nestihneme vlak do Boleslavi. Lehnu si před nádraží rozhodnutý, že tu přespím. Jenže jsou tu divný stíny plný teploušů a feťáků. Tak zabereme hrdinně jednu lavičku a když chodí holky na záchod, tak je hlídáme. Usnu hned jak nalezu do vagónu. Do práce přijdeme s Kytkou o hodinu dýl. Musíme ji tím pádem odpoledne nadělat. Přicházíme k sobě, bolí nás všechno, mě zaschly strupy na hlavě a začínají mě svědit. Párkrát si je strhnu a všichni ode mě odvracejí obličeje. 

Kytka si cestou z práce zapálí cigáro. "Hele, to byla jízda, co?": řekne rozvážně. "A to ani nevíš o tom, že za deset (nebo vlastně teď už za devět) dní jedeme na NAPALM DEATH, z těch se posereš!" Jsem v takovým stavu, že bych kývl na všechno. On je organizátor, tipař a vedoucí zájezdu. Snad přežiju, včera jsem měl namále.
--------------------------------------

Příběh sto padesátý čtvrtý - Červnový koncertní speciál roku 1994 - volume II.

Týden jsem musel Káče i kamarádům slibovat, že se zase neopiju jako minule. Ne, že by jim vadila solidní opička, ale prej jsem to přeháněl, šel ze mě strach a některý věci už byly přes čáru. Usmál jsem se a přísahal jako nejlepší pionýr. Někde vzadu v hlavě jsem ale tušil, že s tím budu mít asi velký problém. Pro mě nebyl koncert jen o muzice, ale taky o tom, že jsem vypadl z kolotoče práce, panely, práce, panely, sport. Kačenka o mě měla prostě strach. Hlavně z mých artistických kousků, divokého mosh-pitu a sklonu ožrat se jak hovado.

23. 6. 1994 jsem se držel vlastně až do Prahy. Cesta byla klasická, jeli jsme zase všichni, ale já jen usrkával pivo a držel se zkrátka. Jenže v Praze jsem potkal kamarády z Liberce. Jeli stejným vlakem co my, jen v jiném vagóně. A měli slivovici. Holky se mě pokoušely odtáhnout, ale nedal jsem se. Normálně jsem se urval ze řetězu a bylo mi úplně jedno, že Kačenka pláče a Jana s Mirkou ji utěšujou. Do pražské Pyramidy se šlo na můj vkus dost dlouho, proto jsem se s jedním Liberečákem utrhl a zapadli jsme do nějakýho pajzlu. Rum u výčepu, dlouho jsme se neviděli. Doporučil mi nějaký nový kapely, já si napsal jejich jména na druhou stranu lístku. Měli jsme čas, tak se notně popilo.


Vylezeme z hospody a hrozně se divíme, že dvou motajícím se postavám nikdo nechce prozradit cestu. Blábolíme, řveme, nadáváme jak dva vesničani na namyšlený Pražáky. Nakonec se nad námi slituje nějaká vychlastaná mánička a určí nám spoje a směr. Před klubem potkáváme naši i libereckou partu. Káča mi zase vynadá a já dělám šílenýho tvrďáka, že mi to je jedno. Vlastně ani moc netuším, jak se dostanu dovnitř. Ani si nepamatuju, jestli před Entombed někdo hrál. Myslím, že asi ne nebo jsem je propásl/propil.

Když na pódium vylezl L-G Petrov, věděl jsem, že bude peklo. Bylo. Totální. Zničující. "Wolverine Blues" jsem měl už dlouhou dobu vysoko ve svém žebříčku neustále omílaných kazet, tak jsem znal každý tón, každé slovo. Ani jsem tenkrát netušil, že se přede mnou cituje z death metalové bible. Byl jsem zase v tom. Mimo. Totálně v jiné dimenzi. Chlast a metal. Šílenství. Ztracený v hluku, mezi ostrými kytarami. Lezu na pódium a nějaká gorila mě hází do davu. Chci mu dát do držky, ale někdo mě strhává dolů. Otočím se a za mnou holky. Ony mě normálně stráží jak andělé. Jsem blbec, ale výčitky budu mít až po koncertě. Dopařím, vypustím duší a jdu se jim omluvit.

Přepálil jsem začátek, tak na Napalm Death víceméně stojím a trošku se bojím. Lidi na ně paří jinak, víc agresivněji. Taky mi jejich muzika zase tolik nevoní. Grind jsem tenkrát neposlouchal vůbec a znal od nich jen pár notoricky profláklých, do death metalu hozených skladeb. Taky dostanu od nějakýho magora loktem přímo do nosu a mám před sebou hvězdičky. Jdu radši s Káčou ven a snažím se ji udobřit. Moc mi to nejde, prý jestli se nesrovnám, tak si mě nevezme. Achjo, proč si pořád dělám problémy tam, kde bych neměl? Jenže já byl mladej a pěkně rozervanej. Skočím dovnitř pro pivo a zahlídnu Kytku, jak se s někým pere. Od tý doby jsme vždycky říkávali, že na Napalmy se to pokaždý serve. Vytáhnu kamaráda z chumlu debilů a rozlejou mi pivo. Musím pro nový. Kluka Kytkovýho - omlácenýho, najdu až u Káčy venku. Smrká krev.

To jsme zase dopadli. Rozlámaný, pomlácený, Prcalíkovi někdo prošlápl koleno, dodnes slyším to křupnutí, když jsem mu ho nahazoval (neřvi vole!). Banda veteránů vracejících se z fronty. Aspoň, že nám neujel vlak. Odvedu Káču domů a pořád se jí snažím rozveselit. Moc se mi to nedaří, usměje se až ve chvíli, kdy jí slíbím, že s ní pojedu sám na nějaký THERAPY? nebo jak se ta kapela jmenuje. Koupila si někde v hudebninách jejich desku a viděla v Pyramidě plakát. Bylo mi to jedno, hlavně, že mi dala na rozloučenou pusu a konečně jsem na její tváři viděl přívětivost. Odpustila by mi asi všechno. Protože mě měla ráda takovýho jaký jsem byl. Spát dneska asi moc nebudu, ale nevadí, cestou na sídliště si prozpěvuju. 
-----------------------------------

Příběh sto padesátý pátý - Červencový koncertní speciál roku 1994 - volume III.

Splnil jsem, co jsem splnil. Nikdo jiný s náma stejně nechtěl vyrazit. Therapy? z naší party nikdo neposlouchal. A já chtěl Káče udělat radost. Vždyť už si toho se mnou zkusila dost. Všechny ty moje alkoholový výstupy, občasný rvačky i blbý kecy. Tak jsme se udělali pro sebe. Když si to vezmu kolem a kolem, tak to byl vlastně úplně první koncert, na který jsme jeli s Kačenkou sami. Jen my dva. Přemýšlím o tom, jaké to bude a vůbec mi to v práci neutíká. Čeká na mě před bránou. S taškou plnou jídla. Abychom prý vydrželi. 

Jsme propletení v jeden celek. Klepou pod námi kolejové pražce. Mezi líbáním a muchlováním cucáme pivka. Vypráví mi o novém albu Troublegum a já jediný co vím a znám, tak je obal, na kterém je někdo, kdo má hlavu v odpadkovém koši. Jinak jedu na blind. Dělám si srandičky, že dneska přišli kdysi do Čech dva "zvěrozvěsti" Cyril a Metoděj a místo toho, abychom uctili jejich památku, tak jedeme do Prahy na koncert. Vidím na Kačence, jak je mi vděčná. Chápu to, znám ten pocit, když nějakou hudbu milujete, musíte mít všechny desky kapely a koncert je pro vás snem. Vždyť už dlouho jsem byl na světě mimo jiný proto, abych svý víle sny plnil.

Je na nás asi hezký pohled, všichni jsou okolo moc milí. Radí nám cestu, odvedou nás na tramvaj. Asi bych si na to zvykl, úplně něco jinýho, než když jedeme jako parta ožralejch smradlavejch výrostků. Cítíme se tak nějak hrozně dospěle. Ruka v ruce, krok sladěný ve stejném rytmu. Září jí oči, lesknou se touhou a těšením na koncert. Jsme před Tam Tamem. Před klubem postávají úplně jiní lidé, než býváme zvyklí. Takoví solidnější, zamyšlenější. Sice se tolik nesmějou, ale má to něco do sebe. Vlezeme dovnitř a jdeme si stoupnout do fronty na pivo. Napadá mě, jak je všechno takové spořádané, dokonce ani nikdo nenadává, že to slečně za výčepem dlouho trvá.

Stojíme nejdřív v koutě, zakousnuti do sebe, objímáme se, zajíždím své milé za džíny. Pružné tělo se kolem mě obepíná a já zapomínám na celý svět. Nikdo nás tu nezná, jsme jen my dva a za chvilku i hudba. Therapy? jsou zde. Dozvídám se, že zpěvák se jmenuje Andy a jak nevím o kapela vůbec nic, tak mi stačí, když promluví. Zvláštní hlas, zajímavej. Jdeme pod pódium. Pak mi přes páteř přejede mráz. Možná se mi zastaví i srdce. Zase ten krásně úžasnej a trošku bolestivej pocit. Z repráků duní první skladba a mám asi hubu dokořán, protože něco tak divokýho, divnýho a zároveň smutnýho a nádhernýho, jsem snad ještě neslyšel. Vidím před sebou periferii nějakýho severoirskýho města. Procházíme se spolu s kapelou a kolem všechno hoří. (pro zajímavost, Kačenka měla při koncertě podobný prožitek)

Nowhere. Hellbelly. Unbeliever. Ale i všechny ostatní skladby. Něco úžasnýho. Stojím jak zkamenělý a naslouchám s nábožnou úctou. Tohle je obrovská hudba. Dokonalá, nedivím se Káče, že je miluje. Držím ji za ruku a projíždějí skrz nás elektrické výboje. Ano, plakali jsme ke konci oba dva. Nechtěl jsem, aby mě má víla takhle viděla, tak pořád odkláním tvář, ale ubrečený jsou o hodně větší tvrďáci okolo, tak se najednou nestydím. Řvou snad všichni. Jeden flák střídá druhý a koncert se pomalu chýlí ke konci. Objímáme se ještě dlouho po tom, co už se dávno nehraje. Kupuju Káče triko i CD, co ještě nemá. Září štěstím a já taky, protože člověk má vždycky větší radost z úsměvů toho druhého.

Jdeme tichou Prahou. Světla svítí a máme čas. Necháme naschvál ujet vlak. Abychom si celou noc prodloužili. Nechceme, aby to někdy skončilo. Touláme se ulicemi, nasloucháme opilcům, proplétáme se mezi tisíci odlesků světel. Kouzelné město, okamžiky, které si vrýváme do hlavy, hýčkáme si každý okamžik. Proud slov směřuje k prožité kráse - koncertu, ale taky k bytu, který už by to chtělo, k budoucnosti. Lavička před nádražím, usíná mi na rameni. Ne, tohle nesmí nikdy skončit. Ani ve vlaku, ani u Káči doma, v objetí.

Ráno je spíš po poledni. Míchaná vajíčka a slanina, dneska vařím já. Připálím vždycky všechno, ale je to na krásu. Pro mě, ty nepotřebuješ, jsi dnes zase nádherná. Co si pustíme? Volba je jasná. Therapy?. Pojď ještě na chvilku ke mě. Nikdy se neopustíme, jo? Vyprávíme si o koncertě, pořád dokola. Snažíme se prožité uchovat, zakonzervovat. Přeruší nás až Jana, která zuřivě zvoní u dveří. Tak co vy hrdličky, jak bylo? Nadechneme se a vyprávíme. Záříme pak ještě několik dní.

----------------------------------

Příběh sto padesátý šestý - Modrý drak

"Tak kde jsi? Jedem!": volám a troubím na Káču. Sousedky vylézají a kroutí hlavama. Posílám jim pusu a beru své modré víle bágly. "To je super, jak si sehnal tak krásnou barvu?": směje se na mě a já bych pro ní v ten moment udělal všechno na světě. Musím jí vyprávět, jak jsem přes otce (to bylo šílený!) koupil starou Škodu 120. V provedení GLS, nejluxusnější verze, prej. Nejhorší bylo dostat auto do fabriky, na tajno, aby mi jej přestříkali.

Můj milý chlebodárce sekal zrovna dobrotu a byl celej říčnej mi pomoc. Že když už nejdu na tu vojnu, tak budu aspoň chlap, že budu mít auto - tvé jméno budiž Modrý drak, pokřtím jej. Kdyby jen věděl, že já ho chci hlavně na cesty na chalupu a na muchování s Káčou, protože sehnat místo, kde bychom na to mohli vlítnout, bylo čím dál tím horší. Byt byl ještě v dalekých plánech a v autě na nás aspoň nepršelo. Získal jsem krásnou modř, určenou výhradně pro Británii. Stálo nás to dvě basy piva. Nedávno jsem pozůstalé vyschlé pixly, určené na opravy nátěru, na chalupě vyhazoval. 

Machruju, že mám i pátý převodový stupeň a naložený auto děsně řve. Zastavíme u Jany před domem. Je čas, ta než se vyhrabe, tak bychom si mohli střihnout klidně dvě čísla. Káča mi sahá na šaltrpáku. Ehm. Děláme, že jsme Amíci, co koukaj do kraje a jsou zakouslí do sebe ve starý fordce. Jenže ve škodověnce je málo místa a nějak se tam nevejdeme. Leknu se a ihned vyměknu. Ťuká na nás rozesmátá Jana. První výlet v novém autě - směr chalupa. Připoutat prosím dámy. Čeká vás víkend, na který nezapomenete. 

Jedu po starý silnici, nejdřív rovinka až někam za Mnichovo Hradiště. Cítím se šíleně dospělej, chvílema tak i mluvím a holky se mi smějou. Pořád se k sobě naklánějí a něco si šeptají. Mám pak pocit, že probírají mě. Jsem ale uveden z omylu. Nejsem středobodem vesmíru. Soustředím se na jízdu, ale nemůžu odtrhnout oči od výstřihu Jany, který se mi promítá do zpětného zrcátka. Dneska zabíjí. Musím ji to říct a protlemíme se až k Turnovu. 

"Že nás vezmeš na Kopaninu?": žebroní děvčátka, panenky moje a jak jsem rozjetej a blahosklonnej, tak samozřejmě ano. Vystoupíme a jsme jak partička Francouzů. Nebo to tak aspoň cítím. Můj vůz značky Škoda byl koupen s jednou podmínkou, že v něm bude kazeťák. Obejdeme Kopaninu a řekněte mi, kdo by nechtěl Sodom do hlavy? Přidej hlasitost! Činím tak a zároveň s přímou úměrou i šlapu na plyn. Škodověnka kvílí v kopcích. Náhon na zadek jí dává zabrat. Hele, hospůdka, zastav!

A tak trpím nad malinovou limonádou. Holky mi naschvál dávají pusy od pivní pěny a dostávají se do náladičky, až budíme u místních příliš pozornosti. Jsme jak pocestní, co se jen mihnou, ale zanechají po sobě stopu. Usmívám se přiblble a působíme jak postavy z knížek Hemingwayových. Ošklivý chlapec s lupy na očích, džíska a roztrhanost sama. Triko Vader seprané a řídké. Teď ještě od tatarky ke smažáku (co jiného jíst na cestách?). To když se Jana naschvál naklonila tak, až jsem se zakuckal. Mám rád prsa tvá, krásná dívko, cituji ještě sám sebe a už musíme. 

To je ale pohodička, v klidu si nakoupit, kufr pivem naplnit a netahat se s tím v báglech jak šerpové, pochvalujeme si. Větráme, větráme, větráme starý chalupářský zatuchlý puch. Okna i duše dokořán. Poletují mi tu v kalhotkách, že prý se musí převléknout. Nevadí mi to, usednu, dám trošku ruma a dívám se jak mi tančí mezi starými stěnami. Vysmáté, mlaďounké a hebké a tak šíleně hodné, že se zasním. Vidím před sebou prdelky a kalhotky zařízlé mezi půlky, taky poprsí, nadskakující a proudy vlasů. Jsou jak divoká řeka. Pobublávající, jako začátek porno filmů, jako opravdové lesní víly. Jen občas vidím na Janě smutný, jakoby do sebe zahleděný záblesk v očích. 

Ze snění a představ mě vytrhne rána polštářem. Nejsme na bitvu už staří? NE! Dvě proti jednomu. Končíme na hromadě, kdy mě svléknou a navoní nějakým sajrajtem. Uteču za chalupu. Ale dohoní mě (chci!) a zatáhnou dovnitř. Sousedka zamumlá něco o Sodomě a Gomoře, ale pošlu ji pusinku na čelíčko. To vždycky zabírá. Už mě nechte holky, dáme pivo ne? Instaluju gramec a jde se na to. Metal a pivo a dlouhý povídání. Probírají se koncerty, já a Káča a Janiny debilové, co se s nima pokouší pořád chodit. Jsem moc rád, že mé dívky nekvokají, ale baví se normálně. Měl já to ale fakt štěstí. Potkat tenkrát jako spousta kamarádů nějaké ty slépky, asi bych ženské plémě zavrhl.

Jenže holky jsou super, skvělý. A dělají mi dobrůtky, hýčkají si mě. Jen mě musí přemluvit, abych nasekal dříví. Zatopím tedy a jakmile se zešeří, nanosím vodu do staré plechové vany, kde se malej Smrťáček kdysi koupal ještě s růžovou prdelkou. Chci odejít, být jen šmírákem vedle v pokoji, ale prý ne, nám to nevadí. Máme už fakt dost upito. Tak si sednu do křesla po dědovi a koukám, jak si lejou vodu na záda, myjí si prsa a zadečky a vůbec se přede mnou nestydí. Říkám jim, že podobný filmy se mi vždycky líbily, ale mám na to prý zapomenout. 

Každopádně mě tak rozdovádí, že musím Káču odnést jak neandrtálec přes rameno nahoru na půdu. Je rozdováděná, lehce připitá a šeptá mi při tom do ucha, jak se mi líbily. Joj, divočím. Je pružná, svíjí se jak lasička, vlasy máme propletené do sebe. Chci ji dopřát ještě chvilku, tak myslím na spalovací motor - sání, stlačení, ještě ne! výbuch, výfuk. A dole pak sedí Jana, pořád červeňoučká a rozehřátá koupáním a pláče. Obejmu ji a jdu ven, tohle je o ženských a do toho nemám co mluvit. Sedím na lavičce, dlouhej kouř, trošku rumu a pivo. Kolem létají netopýři, sousedovic doga občas zabublá a já myslím na budoucnost.

Celý víkend je o kráse. O výletech v modrém drakovi značky Škoda. O štelování motoru v prudkých kopcích, protože občas přerývavě pokašlává. Jsem pak od oleje, špíny a musím zase nanosit vanu (být sám tak se nemeju, proč?). O metalu na gramci, na kterém střídáme kapely dle chuti a nálady. O bosých nohou holek, když ráno vstanou a jdou rosou jen tak, pouze v metalových mých tričkách nahrazujících noční košile a kalhotkách. Spíme ve třech, protože Jana je strašpytel a musím ji i v noci doprovázet na záchod. Nějak mi to ani nevadí, jen prý mluvím ze sna, navrhuju nějaký prasárny a vůbec jsem děsně roztomilej.

Knedlíky plněné uzeným, s místním zelím. Mana to nejlahodnější je podávána na rozhledně Černé Studnici. Koukáme do kraje, pohádáme se, jakým směrem jsou asi tak panely v Mladé Boleslavi - máááváááméé vááám kááámááárááádííí!? Holky mi předvádí, jak jí nanuka jako orální sex. Uff. To je fakt děsná sranda - no jasně, ještě si u toho dejte kozy k sobě. Tady jsme pěšky a domů se dostaneme až pozdě večer, protože já mám v sobě tolik příběhů z dětství a kolem je takové množství hospod, které jim musím ukázat, že nám to prostě nedá. A sedíme v šerých horských putykách, srkáme místní piva a pálenku. Kolem je tak nějak čisto, nezkaženo. Drsně, ale hrozně milo. Poskakujeme jak hříbata po lesních pěšinách, zavěšeni do sebe, opilí, líbající se, líbající se do krku, ohmatávající se navzájem (jen nevím, proč Káča Janě pokaždé zarazí ruku, mířící do mého klína, proč, nechápu?). Připadá mi to víc než sex.

Máme domluvené znamení, dva překřížené prsty. Když zazní, stahuje se Jana smutně do kouta a my s Káčou vyrážíme nahoru. Jsme asi hodně slyšet v dřevěné chalupě, ale je nám to tak nějak jedno. Spousta piva a odpočinku mají za následek naši divokost. Jako bych pokaždé držel v ruce rozžhavený kus železa. Básníci píší o vláčnosti dívek a já opět poznávám, o čem je řeč. Jediným lehkým problémem je spaní, když se omylem (nebo možná i podvědomě) přitisknu i k Janě - voňavá je všude. Je tma jak v pytli a já vás poznám jen podle prsou, dělám si srandu. Odpovědí je mi také něco o pytli, ale je to sprostý, tak si to nechám pro sebe.

Nějak takhle, na chalupě v horách, bez teplé vody a televize, jsem si tenkrát představoval ráj. Vlastně ani nevím, čím jsem si ho zasloužil. Dělo se to a bylo to něco překrásnýho. Já, kdysi samej beďar - typ neduživý intelektuál, najednou získal ve vsi pověst nadsamce. Prdelky moje, panenky a krasotinky samozřejmě ještě všechno přiživovaly. Teda Kubo, říká sousedka, takovej chcípak si byl a nejednou samá holka, to bych do tebe neřekla. Dozvídám se a pýřím se jak páv. Víly se ke mě ještě naschvál přivinou, jako že fakt jo a ožužlávaj mi ušní lalůčky - hergot už taky. Uff.

Domů se nám nechce, jedeme až večer, když už dávno vypadli všichni lufťáci. I ta blonďatá divoženka z Prahy, kterou jsem dycinky tolik chtěl, ale byl jsem ji jen pro smích. Prej, dej si odchod. Teď se sama na chalupě nudila a byla se několikrát zeptat, co a jak a kde a jak se máme. Jenže Jana a Káča si mě bránily jak saně. A máš to, kdybys ke mě byla ve třinácti milejší, mohlas bejt taky v mým harému. Řeknu jí a ona uraženě, namyšleně, tak jak to umí jen holky z hlavního města, odejde. Káča jí ještě ukáže fuck off, protože ona je Barbie a ty jak známo ženský většinou rozcupují na kusy.


Auto vrní, cesta utíká, ale naschvál jedu pomalu, abychom si všechno pořádně užili - prodloužili. Je vedro a když vyložíme Janu, tak se ještě nekonečně dlouho pusinkujeme a ošaháváme u Káči před barákem. Potom už jen parkuju na sídlišti před domem, pohladím tajně modrého draka po dveřích. Já vím, úchylný a směšný, jenže já byl rád, že nás dovezl. Hlavu mám do noci plnou holek. Ty vlasy, bože ty vlasy. Myslím na ně i pod peřinou. Dnes nechám časák s nahotinkama s klidem pod matrací.