DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE...III

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE...III


Příběh sto čtyřicátý osmý - Nechci bejt zelenej...

V noci jsem měl šíleně děsivej sen. Pořád jsem padal do hluboký jámy. Nahoře stála Káča, usmívala se tím svým sexy pohledem a já se k ní nemohl vyškrábat nahoru. Teď tu sedím sám, uprostřed kuchyně a pokouším se dostat do sebe snídani. Nejde to. Jsem stejně takovej debil. Pro druhý bych se rozdal a pak zapomínám na sebe. Prcalík i Kytka od loňských odvodů nelenili a zařídili si modré knížky. Já byl flákač, mával jsem nad vojnou rukou, dělal si z toho srandu. A teď tu sedím a hromádka naštěstí je oproti mě veselá kopa. 

Když mi otec předával hnědý lístek s pozvánkou k odvodu, tak se usmíval. Konečně z tebe udělaj chlapa. Měl jsem sto chutí ho poslat do prdele. Nejsem žádnej pacifista, ale vydržet tak dlouho bez Kačenky? Bez metalu? Bez chlastaček s klukama? Ne, mě nesmí dostat. Oblíknu si naschvál co nejvíc drsný triko plné krve a lebek. Jdu do kulturáku sám. Před skleněnými dveřmi se dozvídám, že ten mladej skvělej doktor, co mi zařídil loni odklad, spáchal sebevraždu. Normálně si to hodil. Nějakej debil zjistil, že je teplej. To víte, malý město a doktor buzík. Kreténi, kreténi, kreténi. Mám sto chutí vyhladit lidskou rasu. Dejte mi bazuku a já vám ukážu, zač je toho loket.

Všichni kamarádi jsou v práci nebo ve škole. Nejhorší je ta samota. Pár kluků se ke mě sice hlásí, ale jsou tady poprvý. Vyklepaní, se strachem v očích. Hergot, to ze mě udělají chlapa jen dlouhý nekonečný měsíce chlastání a buzerování? "Když na tebe vyjde ten starej doktor, tak ten se nechá překecat, ale ta mladá doktorka je svině": lítají vzduchem zaručený doporučení. Myslím na Káču, představuju si, jak se kolem ní ochomejtají různý fešáci, ona jim nejdřív říká že ne, ale pak jednou podléhá. Smrťák je daleko, tak co. Jsem mladá, taky to potřebuju. Bůhví, co dělá zrovna on. Ale ne, Kačence věřím, to spíš sobě ne. Jdu na řadu.

Stojím jen v trenýrkách před komisí. Velkej zelenej žabák mi to prý konečně hezky spočítá. Napsaný mají všechno. Že jsem si z nich dělal loni srandu, že chci k vozový hradbě nebo k lučišníkům, že jsem pacifista a mám tak šílenej odpor ke zbraním, že z nich mám kopřivku. My z vás ale, pane vojíne, uděláme chlapa. Koukám, žádné další zdravotní záznamy (já vůl!), vymyslím pro vás něco speciálního. Na podobný typy máme v Opavě přichystaný spousty překvapení. Koukám mu do toho šklebu a mlčím. Najednou nejsem schopen slova. Já, kterej byl doslova proslavený svojí vyřídilkou. Pan ukecaný Smrťák je zticha. Amen.

Musím předvést dřep, loni jsem u něj naschvál padl na bok a dělal, že mám křeče. Letos nemůžu. Už tak mě ponížili víc, než by bylo záhodno. Musím za plentu. Samozřejmě jsem vyfasoval paní doktorku. Holka tak kolem třiceti, člověk by řekl, že bude mít trošku uznání. Ale je chladná jako ocel. Kamenná tvář, kterou nikdy nezapomenu. Sundej si trenýrky. Řeknu ne, ale přistoupí ke mě a jedním trhem mi je sundá. Chytne mě za něj a začne lehce honit. Třeba to nakonec nebude taková svině, jak se o ní říká. Dívá se mi do očí a když už si říkám, že by to šlo, tak mi s ním hodně tvrdě škubne a chytne mě drsně za koule - zmáčkne. Kurva to je bolest, vyjeknu. Za plentou se ozve od zelených hlav smích. Kurvy. Schopen. Sice nevím co, ale jsem schopen.

Čekáme před dveřmi a nějaká ženská v uniformě po nás chce, abychom se tvářili slavnostně. Prý je to pro nás čest. Bla,bla, bla. Di do prdele, cedím mezi zuby a ona ihned odbíhá žalovat. Vojíne pozor, mám si stoupnout před komisi. Naschvál hodím bok do strany, jak buzerant. Mimo jiný mě bolí mezi nohama. Jediný co si pamatuju, tak je slovo Opava. Zbytek nevnímám. Stejně jsou to kecy. Padá mi svět na hlavu, všechno je v hajzlu. Nejde o to, že bych to nezvládl, fyzičku mám výbornou, ale jsem zamilovanej až po uši. Pozdravím jako Švejk a pošlu je všechny do prdele. Otočím se a jdu ven.

Myslel jsem, že o mém odvodu nikdo neví, ale Sabath má kontakty všude. Když mě vidí, odlepí se od betonovýho soklu a podá mi cigáro. Já ale nekouřím, probleskne mi hlavou a zapaluji si. Motá se se mnou svět, ale na chvilku se uklidňuju. V hospodě sedíme tiše. Jsem totálně v prdeli. Na dně. Možná ještě níž. Jak já tohle řeknu Káče? Vždyť jsem ji tvrdil, že mám všechno pod kontrolou. Co teď bude s bytem nad řekou, s naší panenkou - dcerunkou s poměnkovýma očima? Co mě všechno čeká? Ptám se půllitru a Sabatha. Vždyť já bych ve válce stejně nepřežil, šel bych radši s protivníkem na pivo. Proč se zabíjet, žejo.

Chci bejt sám. Opouštím hospodu Na Rozvoji a jdu směr sídliště. Trošku se motám, ale přijde mi to málo. Kupuju v krámě dvě lahve rumu a sedám si na panely. Je něco po poledni a je tu prázdno. Slunce praží a já nechci bejt zelenej. Utíkám někam do lesa a najde mě až Káča, který všechno vypráví Sabath. Ležím ožralej, špinavej, s vlasy od listí na naší tajné mýtině. Chci tady umřít. V očích mám slzy a pokoušel jsem se zahrabat pod zem. Ještě, že má člověk kamarádky, který vždycky zachrání jeho rozervaný srdce. Jsem omyt a uložen. Tichá ukolébavka Candlemass a Kaččiny smutné oči. Propadám se do nekonečně hluboké jámy. Káča stojí nahoře a...

Do práce se musí a neustále dotazy na odvod a příběhy chlapů, jaký to je na vojně (vole, přišel deveťák...uff), mě doslova vytáčí. Často chodím do umývárky a chlemtám tam hektolitry studený vody. Konečně padla, ani nevím, co jsem dneska dělal. Stojím před bránou a netuším kam jít. Když je nouze nejvyšší, přijde pokaždý Kytka. "Tak, ty vole, studuj ne? Hlavu na to máš, tak jim utečeš": poradí mi a já mám takovou radost, že zase slyším aspoň trošku naděje, že s ním vykouřím pár spartek. Musím ho obejmout a směju se. 

Doma Annonce, otec s úsměvem a radostí, že ze mě bude voják. Stejně je to divná věc, zrovna on měl blbou vojnu, já, prvorozený daleko, viděl mě až po dvou letech. Ještě přesluhoval. Prohodil nějakou gumu výlohou. Celej já, jen si to nechce přiznat. Najdu v novinách inzerát na soukromou ekonomku. Dva roky nadstavba. Ty vole, přijímačky jsou za tři hodiny. Kousek od Hymrů. Beru do ruky žebradlo a vyrážím. Dobrý den a tak dále. Ano, vždycky jsem chtěl být ekonomem. Dvacet tisíc za rok není problém, beru dost, hlavně že budu s Káčou. Plácli jsme si, podepsali a ještě jsem dostal slevu. Svět je najednou krásnej, slečna sekretářka je nejen hezká, ale navíc si hodně sedneme (pak mi jednou v temných letech dokonce zachrání život, ale to až někdy jindy) a dá mi potvrzení pro vojenskou zprávu.

Jednám jak v akčním filmu. Volám z budky Sabatovi a už tu stojí jeho červený kabriolet felicia. Nasedám a deset minut před koncem pracovní doby přemluvím jednu totálně vypatlanou a zelenou slečnu, abych mohl vyplnit papíry k odkladu. Jako loni ji slibuju rande a nekonečnou lásku. Za mnou se směje Sabath. Ty vole, nebejt na světě ženský, tak zemřeš do půl roku. Má pravdu. Mám razítko a radost. Dávám slečně zelené obrovskýho francouzáka, ať má holka taky vlhký sny. Chutná po mentolu. Uff.

Náš příjezd k Hymrům je provázen fanfárami. Platím všechno všem. Mě nedostanou. Kdybyste viděli obličej Kačenky, která zachmuřená vstoupí do dveří a pak mi leží v náručí a pláče, asi byste se tvářili jako u happy endů v amerických filmech. Vypadalo to, že je před námi už jen ušlapaná cesta plná radosti. Když nad tím teď přemýšlím, tak si říkám, jak někdy bývají naše osudy spletité. Jak jsem ke všemu přišel jak slepý k houslím. Jaký jsem měl štěstí nebo spíš z prdele kliku.

Takhle opilej ke Káče nemůžu a stejně mě pořád bolí mezi nohama. Tak se zaklíním do Jany a řvu celou cestu na sídliště Sodoooom. Občas někdo vykoukne a zařve na mě z okna. Většinou takový ty hrdinní tatíci, co byli všichni na vojně a když na ně zařvu jdi do pííčeee, tak zalezou jak zpráskaný psi (asi z nich udělali fakt chlapáky, jen pořádně tvárný a posraný). Jsem k Janě možná až moc přítulnej a tak mě posílá domů. Má zase smutný oči. Tentokrát mi to ale vůbec nevadí. Hlavně, že nejsem zelenej.
................................................

Příběh sto čtyřicátý devátý - Navěky tvá

Seděla pod kaštanem a já bych se na ní díval klidně několik dní v kuse. Vlasy si dávala smyslně za uši, šustila stránkama. Asi jsem úchylnej, ale rajcují mě holky, co si čtou. Pak zvedla oči, koukla na mě a v pohledu se jí zračila směs touhy a strachu. Svatý týden před maturou. Loni jsem se tady na chalupě učil já. To je tak neskutečně dlouho, přitom jenom rok. Nikdy bych nevěřil, že se stejnou holkou, že si mě nechá. Vstala a šla pomalu ke mě.

"Já to neudělám, šíleně se bojím": schoulila se mi do náruče, holka moje citlivá. Patřila k dívkám, které si všechno berou, prožívají. Dobrota sama. Právě proto tě mám tolik rád. Utěšoval jsem ji, ale nemohl až do konce. Svatý týden se sešel s cyklem ženy. Slíbil jsem ti loni, že se o tebe postarám. Tak jsem odtahal na chalupu do Jizerek snad tunu potravin, nakoupil pivo na večer. Vzali jsme psa a já nasekal dříví. Neumím vařit a vařím, abys měla klid. 

Připálím vajíčka, puknou mi párky. Kuchař neumětel. Nedala na sobě nic znát. Nemůžu se na ty její kaštánkový oči koukat. Je moc smutná. Tak beru psa a touláme se po lesích. Beru si walkmana, šourám se kolem potoka, sbírám houby, o kterých mi říkala babička, že jsou jedlý už takhle na jaře a který k smrti nesnáším a zvedá se mi z nich od jedné dětské polootravy žaludek. Přesto je čistím, vařím s kapesníkem na nose. Málem se pozvracím, ale mám pro tebe smaženici. Hezky se najez, já jdu na zahradu a počkám až se chalupa vyvětrá. Chtěla mi dát pusu od všeho toho slizu, brrr. Nenechám se.

Syčení piva před chalupou, výr Ferda, co tu s námi byl i minulý rok. Taky parta netopýrů, ale hlavně ty a já. Potichu puštění Sodom, aby lufťáci nepyskovali. V noci jen tulení, tvá pusa dokáže divy, to už dávno vím. Někdo má holt talent. Pojď ke mě pod křídlo. Nemusíš se chvět, já tě vždycky ochráním. Maturitu uděláš, jsi chytrá jako lasička, ano ta, co nám leze pořád na půdu. Vím moc dobře, že se v noci budíš, chodíš chalupou a jsi celá nesvá. Ale já v tebe věřím. Na rozdíl ode mě máš v sobě sebereflexi a kázeň. Za chvíli budeš podle společnosti dospělá a místo vysoký školy chceš zůstat se mnou a rodit mi děti. Čím jsem si to zasloužil? 

Myslel jsem si, že to bude bez sexu divný. Že mi poleze testosteron ušima a že budu nevrlý. Jenže nebylo. Bylo to moc krásný, víš. Takhle nějak budeme spolu žít, až budeme starý a seschlí. Pořád si budeme povídat a jestli mi i pak ještě zašeptáš, že jsi navěky má, budu vědět, že jsem na tomhle světě nebyl zbytečně. A už se neboj, vezmu si volno v práci a kdyby ti to nechtěli dát (komu jinýmu, než tobě?), tak jim dám do držky - klidně celý komisi, ha! Ale teď prosím, když jsem v tvé přítomnosti, neumím být v klidu. Můžu, na prdelku? Miluju tě. 

Týden utíkal ve stejném rytmu a mimo několika ostrých horských bouřek byl poklidný. Možná až moc. Mluvil jsem na Káču jako našeptávač, uklidňoval ji, zkoušel, oplácel jsem jí to, co ona pro mě udělala před rokem. Jen jsme nechodili do hospody. Učení mučení. Doslova a do písmene.

Odevzdám Kačenku rodičům, popřeju ji dobrou noc a doma na ní myslím, i když mám před sebou poslední číslo časopisu Leo. Vidím jiná těla, ale její obličej. Kaštánkový oči. Konečně můžu jít spát.

Mám slíbenou dovolenou a od rána jsem na nervy. Veškerou energii jsem ti poslal. Dal ti pak před školou spoustu pus. A nezapomněl zmínit, že ti to v těch černých šatech moc sluší. Nejkrásnější nejkrásnější, nejvíc sexy holka. A moje. Následovalo několik hodin, který jsem strávil U Hymrů, kdy kvůli mě Pavel otevřel dřív. Pak mě vyzvedl Sabath a ostatní. Káča dělá maturitu, u toho musíme být všichni.

Před gymplem postávaly hloučky upravených rodičů. Babičky a tetičky. Tvůj táta napnutý a máma s hodně podobným pohledem jako máš ty. Už dávno věděli, že ta naše parta otrhaných ztracených duší je plná dobráků od kosti a že ty naše mimikry jen odrazují debily. 

Doteď před sebou vidím dřevěné oprýskané dveře, jak se rozrazí. Vyběhlo vás asi padesát, ale ty musíš jít jako vždy poslední. Jako princezna, moje budoucí královna. Ta chůze, udělala nebo ne? Ty potvůrko, ze mě si nemůžeš dělat srandu, já to prožíval víc než svoji maturitu. Cože, samý jedničky? Ze všeho? Ztratila ses mi v náručí a všechen ten nahromaděný tlak šel z tebe ven. Cítil jsem to, i na ramenou, protože pořád pláčeš, ty citlivko.

Táta s mámou a ty, v prvním voze a za nimi jak smrad parta džínových postav. Lahváče, rum a začala velká sláva. Jedete do restaurace Na Rozvoji, protože je víc nóbl, ale nakonec přemluvíte číšníka, aby tam pustil aspoň mě. Ostatní jsou už moc divocí. Sedíme u stolu, všichni záříme a já bych s tebou chtěl být aspoň na chvilku sám. Odkoukal jsem to z knížek a vůbec, jde to ze mě, z mýho srdce. "Tak už běžte, ale slibte mi, že to nepřeženete": viděla na nás paní Kačenková naší touhu po samotě.

Tak jsem ji odvlekl na Štěpánku do parku, kde jsou altánky. Šumělo nebe, v hlavě mi hučelo a tma na sebe nechala ještě dlouho čekat. Už jsem nemohl vydržet a tak jsem si tě vzal v těch drahých šatech a trošku je svojí vášní roztrhl. Neboj, Jana ti je zašije. Možná sis to představovala jinak, ale já poklekl a vytáhl ten prstýnek, na který jsem jak nějakej máklej romantik šetřil přes půl roku. Vybíral jsem ho sám. Dopředu jsem si vše přehrával dokola, až jsem nevěděl, jestli už jsem tě náhodou nepožádal o ruku dřív.

A mluvil jsem. O nás, o tom, jaký to se mnou budeš mít těžký, a že jsem ještě nikdy nikoho takhle nemiloval a že vím, že se ti občas zatoulám, ale už to dělat nebudu. Na jednom koleni, v tričku Vader. Jako nějakej zaláskovanej šlechtic. Pak bylo chvilku ticho.

"Já už myslela, že ti to nikdy nedojde, že se nikdy neodhodláš": plakala mi zase do tváře a pak mi řekla ANO a že bude navěky má. Chvála bláznovství. Muž a žena, bude metalová svatba. Ale ještě předtím si tě u vás doma rozbalím z těch šatů. Takhle divokou jsem ji snad ještě nezažil. 

Všichni na nás čekají U Hymrů a připadáme jim takoví nějací divní. Prcalík mluví o šukání, ale holky vše vycítí. To jako fakt, Smrťák se vyjádřil a tys řekla Káčo ano? Dějí se na světě zázraky. Pak už se jen oslavuje. Až do rána. Maturita i naše zasnoubení. Nový mladý život. Budoucnost. Malují se vzdušné zámky a já vidím na Káče, jak je spokojená. Překrásná, s kaštánkovýma očima. S jiskrou a pružností, které na ní tolik miluju. Nejradši jsem vždy na tobě, ale dneska chci, abys byla nahoře. Protože si tě chci vychutnat. Chci aby sis to dneska užila se vším všudy.


Jo, zase jsme všem utekli. Toho chlastu už na nás bylo moc. Tak já to dneska poprvý dělal s maturantkou (no tedy poprvý, ale zní to dobře, ne?). Koukala na prsten a otáčela ho na prstu. Jsi má, jen má, okroužkovaná. "Jsem, navěky tvá": řekla a já měl pocit, že umím létat. Fakt.