DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pátek 20. února 2015

Recenze/review - MONUMENTOMB – Ritual Exhumation (2014)


MONUMENTOMB – Ritual Exhumation
EP 2014, vlastní vydání

Rád se přehrabuji ve starých spisech. Možná jsem se minul povoláním a měl jsem raději dělat archiváře. Historie mě i přes to, že se můj profesní život ubíral zcela jiným směrem, neustále fascinuje. Vždycky se zastavím u starých pěkných věcí a rád u nich hledám duši. S hudbou to mám podobně. Už jako mladík jsem se rád seznamoval s vinylovou sbírkou svých o hodně starších kamarádů a do dnešních dní si podržel zálibu v plesnivě znějícím death metalu. Britští maniaci MONUMENTOMB jsou na tom hodně podobně jako já. Také se snaží čerpat z hudby našich „předků“ a rádi se kochají mohutnými tóny reálného smrtícího kovu. Vydali se cestou, sázející na chladné melodie, urputný ryk zpěváka a absolutní oddanost věci. Neoplývají bůhví jakou technickou zručností, ale své řemeslo dělají nad míru dobře. Zhlédli se, stejně jako já, ve starých BOLT THROWER, CANCER, BENEDICTION, GOMORRAH, ale i třeba v určitých momentech ve švédských DEMONICAL. Stejně jako jejich slavní předchůdci (a souputníci) se pohybují převážně v temnotě, vyznávají samotného rohatého a rakve jsou v jejich zkušebně narovnány v úhledném pentagramu.

Kapela vznikla až v roce 2013 s úmyslem drtit kosti věřících. Pomocí nejsvětějšího stylu v metalu se rouhají, vzývají samotnou smrtku a vy jste opět nuceni se rozhodnout. Buď budete stejně jako já, starý death metalový vlk spokojeni, a přistoupíte na jejich hru nebo hodíte rovnou flintu do žita. Mě samotnému se v tomhle podzemí líbí čím dál tím víc a stejně jako si nostalgicky listuji ve starých bookletech a dávno zažloutlých poznámkách ke kapelám, tak si užívám i celé EP. Zjednodušeně by se dalo říct, že MONUMENTOMB jsou další smečkou v řadě, bouchající to v retro stylu, ale to není zase tak úplně pravda. Musíte mít uši nasměrované správným směrem, stejně jako si fajnšmekři užívají svá oblíbená jídla. Já se rád spolu s kapelou nostalgicky vracím do doby, kdy byly mé kosti o nějaký ten rok mladší. Rozhodnutí o téhle kapele napsat, bylo učiněno jeden zimní podvečer, kdy mi přistála v emailové schránce zpráva s tipem na tohle CD. Měl jsem zrovna období, kdy jsem s chutí zkoušel nové, zatím neslyšené smečky a MONUMENTOMB mě zaujali. I přes své „mládí“ totiž cítím v jejich muzice takovou tu starou poctivost, opravdovost a chuť „zabíjet“ hudbou. A toho si cením u muziky nade vše. Nebylo tedy co řešit a musel jsem se britských členům řádu death metalového podívat na jejich shnilý zub trošku zevrubněji.


Zavřel jsem se spolu s kapelou do jedné staré opuštěné kobky, která se mi zdála pro podobnou seanci nejvhodnější. A ano, opravdu! Mezi studenými zdmi, se zpuchřelými kostmi válejícími se na zemi, se poslouchal „Ritual Exhumation“ o mnoho lépe než v klidu vytopeného bytu. Z postraních chodeb občas vykoukl nějaký zmatený červ, zvyklý na roky klidného požírání mrtvol, ale jinak jsme měli na všechno skoro až „nebeský“ klid. Tedy, až na tradiční setkávání s nemrtvými, na prodloužené tváře prchajících duchů a na šílený skřehot z onoho světa. Jenže, to jsou všechno věci, se kterými musí počítat každý pravověrný death metalista, ty nás dávno nerozhází. EP je ochutnávkou, prvním poslem smrti z britských ostrovů, který má MONUMENTOMB uvést na jeviště smrtícího kovu. Za sebe můžu jen potvrdit, že je akvizicí velmi zdařilou, náležitě jiskřící a ihned si mě zcela získala. Jedná se přesně o ten druh kapely, která mě zaujala a nebál bych se jí už teď předpovídat ty nejtemnější undergroundové časy. Nechci být prorokem, na to jsem ještě příliš „mladý“, ale cítím ve svých starých kostech, že pokud téhle smečce vydrží nadšení a urputnost, dočkáme se ještě nejedné poctivé desky.


Nemá cenu vyčítat, že všechno už bylo zahráno a Britové nepřinášejí vůbec nic nového. S tímto názorem bych si asi dnes neposlechl žádnou, ani hudebními kritiky velebenou desku. Tady je nutný zcela jiný přístup. My, death metaloví archiváři víme své a ostatním to bude stejně jedno. S chutí polykám znovu a znovu chuchvalce upletené z těch nejsilnějších pavučin, odkrývám jednu vrstvu nánosů za druhou a pomalu se dostávám na samotnou podstatu death metalu, kdy se hrávalo v nejtemnějších klubech, fanoušků bylo jen pár a mluvilo se o tom, že se na koncertech pořádají oběti nehodným bohům. MONUMENTOMB a jejich prvotina jsou pro mě takovým malým výletem do minulosti. Užívám si, zdravím se se starými kamarády, mumlám si pod vousy staré obráceně znějící modlitby a spokojeně kývám hlavou. Old school death metal forever!


Asphyx says:

British band MONUMENTOMB released their first EP. The disc includes a lot of old, moldy tunes, that could sound by midnight on an old abandoned graveyard. The band returns to the 90th and is moving like to be there from everlasting. the songs are inspired by some of the best death metal bands and add a piece of morbid job. The album is addressed to fans, archivists, who like to organized trips to the old times. Cruel riffs, morbid vocals and morbid death atmosphere. These are MONUMENTOMB. Take it or let it be! The British are a big promise to the future. Old school death metal forever!


Seznam skladeb:

1. Intro
2. Ritual Exhumation
3. In The Crypt Devoured
4. Perennial Interment
5. Perpetual Execution Torment
6. Citadel Of The Living Dead


Čas: 28:14

Sestava:



Byron Braidwood – kytara, zpěv
Alex Brown - kytara
Nathan Hammond - basa
Lee Charlton – bicí

čtvrtek 19. února 2015

Minirecenze/minireview - SATAN´S HOST - Pre-dating God Part I, II (2015)

















































SATAN´S HOST - Pre-dating God Part I, II
CD 2015, Moribund Records


Američtí heavy metalisté si toho letos naložili na svá bedra obrovské množství. Vydali hned dvě dlouhohrající alba, která na sebe navazují, jdou navzájem textově provázaná a určitě budou skvostem ve sbírce nejednoho příznivce kapely. Přístup mi připomíná snad samotného mistra magie KINGA DIAMONDA. Ze skladeb také cítím určité tajemno, sílu a i když se spolu s kapelou ani na chvilku nevynoříme ze stylových omezení, rozhodně se jedná o velmi zajímavý počin. SATAN´S HOST si hrají s náladami, vypráví nám svůj kovový příběh, jsou roztěkaní, šílení, nadšení, ale zároveň dokáží být i smutní, nepříjemní a ostří. Hudebně se jedná samozřejmě o klasiku toho nejhrubšího zrna. Doporučuji poslouchat při prohlížení starých fotek, při vzpomínání s partou stejně starých kamarádů. V rámci žánru se samozřejmě o nic převratného ani šokujícího nejedná. Vlivy IRON MAIDEN, JUDAS PRIEST a podobně laděných part jsou zde cítit snad na každém kroku, ale myslím, že to nikomu příliš vadit nebude. Pánové nezastírají svoji příslušnost ke slavnému a váženému řádu heavy metalistů a tak je vlastně vše v nejlepším pořádku. Není divu, kapela datuje svůj vznik do roku 1977 a patří mezi vážené persony v tomto hudebním odvětví. Nevím sice, co je "donutilo" vzít si najednou takový kus nelehké práce, ale osobně jsem spokojen. Určitě se dílo podařilo a hluché místo jsem nenalezl ani jedno.

Deska mi nějakým způsobem evokuje staré časy, možná snad skladby slyšené kdysi z gramofonu rodičů, nevím. Každopádně, cítím zde na každém kroku sílu a upřímnost (jak já tohle slovo nemám rád). Nechybí ani velký kus patetismu, nezbytných póz a klišé. Jenže ze tím vším jsou silné melodie, mocný hlas a jakási poctivost, která se těžko vysvětluje. Každý fanoušek ale ví své. Poslouchám jinak zcela jinou, o hodně tvrdší muziku a tohle dvojité album se mi dostalo do ruky víceméně náhodou. To mi ale nebrání v tom, abych si poslech užil dosytosti. Obviňovat kapelu z retra díky jejich "stáří" příliš dobře nejde, je totiž opravdu cítit, že SATAN´S HOST pevně věří tomu, co hrají.  Pokud tedy máte chuť, pohodlně se usaďte, nalijte si sklenici něčeho dobrého, otočte volume doprava a nechte si vyprávět starodávné příběhy o heavy metalu. Věřím, že budete spokojeni stejně, jako já. Skvělý počin! Smekám klobouk a klaním se!





Asphyx says:

Dear members of the order of the heavy metal are bringing us two linked long-play albums this yearThey are full of classic riffs and procedures. Tracks don't miss very good motives, energy and force and are very good to remember. I appreciate the honesty, sincerity and devotion to metal legionsSo if you fancy, sit down, pour a glass of something goodturn the volume to the right and let to tell you ancient stories about heavy metal. I hope you enjoy it like me. Great double album! I take my hat off and I bow down!


středa 18. února 2015

Recenze/review - BLOODTRUTH – Obedience (2014)



BLOODTRUTH – Obedience
CD 2014, Unique Leader Records

Říká se o nich, že mají zkaženou krev. Prý jim zahnívá takovým způsobem, že pokud strávíte nějakou dobu v jejich přítomnosti, budete sami vyžadovat transfůzi. Je to jako nějaká zákeřná nemoc, nelze se jí zbavit a ti, kteří ji nemají, ji nedokážou pochopit. Jakmile se o vás dozví, že ji máte, začínají si před vámi šeptat, ukazují si na vás. Nejhorší jsou ty projevy lítosti, kdy se za maskou soucitu ukrývá jasný názor, který říká jediné: „ Zaplať Satan, že já tuhle infekci nemám!“. Přitom, kdyby věděli, zajímali se víc a trošku se snažili, nakonec by zjistili, že se jedná o brutální death metal. Je to sice extrémní styl, hraný krutě, bez kompromisů a s krkolomnými postupy po hmatníku kytar, ale při bližším ohledání zjistíte, že se s touhle nemocí dá v klidu dožít. Já už byl proklet dávno, ještě v dobách, kdy byl tenhle styl v plenkách a tak samozřejmě raději vyznávám klasiky žánru. Jsem ale hlava otevřená a tak když můj oblíbený label Unique Leader Records vydá pro mě do té doby neznámou smečku, rád se přiučím novému řemeslu.

BLOODTRUTH jsou z Itálie, vznikli v roce 2009 a mimo jedné demonahrávky (2012) a singlu ze stejného roku, se jedná teprve o první album. To mě od počátku zaujalo a nechalo vzpomenout třeba na první desky KRISIUN, HOUR OF PENANCE, SUFFOCATION nebo kolegy HIDEOUS DIVINITY a jiné, podobně choré kapely. Skladby jsou pak prokládány gregoriánskými chorály. Deska je svým způsobem klasická, nebál bych se říct i obyčejná, ale to jen do té doby, než se vám do ní povede proniknout. Tentokrát doporučuji několikerý, pečlivý poslech. On ten vir, obsažený v jejich muzice potřebuje delší inkubační dobu. Osobně bych měl lehké výhrady k hlasu, který je občas až moc stejný a monotónní. Jinak se ale jedná o velmi svěží dílo, které pěkně odsýpá a obsahuje všechny potřebné a důležité atributy stylu. Vyzdvihnout musím velmi dobrý zvuk, za kterým stojí Stefano Morabito. Co se týká obalu (Colin Marks), tak ten je poněkud nevýrazný. Trojice mnichů, stojících uprostřed kostela by spíš seděla k nějaké heavy kapele, než k „brutalistům“. To je ale samozřejmě jen můj subjektivní pocit. Jen si říkám, že tahle složka se mnohdy podceňuje. Přitom to je to první, co fanoušek uvidí.



Nejdůležitější je ale hudba a ta je na „Obedience“ chorobně morbidní, tlačící, neklidná, těžkotonážní a pečlivě propracovaná. Je sice pravda, že já to mám raději víc ušpiněné a někdy si přijdu jako na předváděčce metalové techniky, ale BLOODTRUTH rozhodně patří k tomu lepšímu, co jsem měl možnost letos v brutálním death metalu slyšet a co mě zaujalo natolik, že si rád společně s kapelou zanotuji pár slok. V podání Italů je hudba nekompromisní, zahnívající jako ruka malomocného a odsýpající. Mám to takhle rád a vyhovuje mi to, jen si občas říkám, že musí být hrozně těžké podobný styl hrát. Těch kapel, bouchajících to v podobném rytmu je poslední dobou hrozné množství a není lehké zaujmout. Nestačí jen dokonalé hráčské umění, je potřeba přidat i kus pověstné duše a vlastní ksicht. BLOODTRUTH ho mají. Jsou svoji, jdou si vlastní cestou a neohlížejí se zpět. To se samozřejmě cení a jen čas ukáže, zda se rozhodli správně. Zatím to na mě funguje.



Kombinace chorálů a brutálního death metalu se zdá být velmi originální, ale abych pravdu řekl, tak ty vložené zpěvy mi občas připadají až moc násilné a ruší mě v poslechu. Myslím si, že by bez nich BLOODTRUTH s přehledem obstáli a nejsou snad ani potřeba. Vystřihnout ale nejdou a tam máte dvě možnosti. Buď se s nimi smířit nebo se poohlédnout někde jinde. Já jsem si nakonec „zvykl“, ale je pravda, že pokaždé, když zazní, nějak nevím, co si počít. BLOODTRUTH bojují s infekcí zvanou brutal death metal srdnatě a po svém. Je to jen dobře a dnešní recenze je spíš takovým připomenutím toho, že v Itálii to teď v tomhle stylu neskutečně žije. Nevím, jestli je to tamním vínem, sluncem nebo jen velkým rozšířením viru, ale místní podhoubí je hodně kruté. Buďme za to rádi a pojďme si „Obedience“ pořádně vychutnat. Určitě stojí za to. Brutální prvotina, která je ostrá jako čerstvě nabroušený skalpel!


Asphyx says:

BLOODTRUTH are from Italy and plays brutal death metal of a very high quality. They put Gregorians chorus among songs,but this is the only thing, that disturbs me on the Cd. Otherwise, this is a very good album, full of rotting melodies. Italians are very technically talented musicians and they are able to pass very interesting motives. Brutal debut, sharp as a recently sharpened scalpel!


Seznam skladeb:

1. Subvenite
2. Surrounded By Blind Bigots
3. Throes Of Death
4. Suppurating Of Deception
5. Coerced To Serve
6. Quench Your Thirst
7. Summoning the Heretics
8. Foresworn
9. March Of the Fools
10. Obedience


Čas: 33:18

Sestava:



Stefano Rossi Ciucci - kytara
Riccardo Rogari - basa
Giacomo Torti - bicí
Luigi Valenti - zpěv


úterý 17. února 2015

Minirecenze/minireview - U.D.O. - Decadent (2015)


U.D.O. - Decadent
CD 2015, AFM Records

Železný dědek UDO se zdá být nezničitelný. Německý důchodce nás zásobuje nepřebernou smrští alb, která si jsou navzájem velmi podobná. Většinou atakují hodinu a tak jsou jeho desky velmi vhodné pro poslouchání kupříkladu v autě. Nabroušené riffy, řezavý hlas a klasické motivy. Obyčejný heavík, dalo by se říct. Ostré pasáže se střídají s chytlavými refrény a každý fanoušek, který se kdysi chytil u základních alb ACCEPT, musí být spokojen. UDO má nezaměnitelný hlas (i když dnes už o hodně slabší než dřív). Je jasným poznávacím znamením kapely, která nese jeho jméno. Novinka se mi zdá trošku klidnější, než předchozí počiny, ale není divu, v dubnu oslaví 63 narozeniny a řekněte mi, kdo podobný táhne heavy metalovou károu takovou dobu? Letošní deska nijak nevybočuje z toho, co pánové poslední roky nahrávají. Ničím nepřekvapí, ale vlastně ani nezklame. Možná jen ten obal, ten se mi moc nelíbí. V téhle "moderní" podobě mi UDO příliš nesedne. Mám ho raději v zemitějších polohách, stejně jako hlas, který mi nejvíc vyhovuje, když tolik "neječí". Každá skladba je postavena na jednoduchém motivu, který je většinou zakončen mocným refrénem. Tady bych viděl trošku problém. Pár songů má velmi silnou melodii, ale několik jich působí už trošku obyčejně. Je z nich sice cítit poctivé rockové srdce, ale občas jsou některé "halekačky" až moc podbízivé. Nechybí ani pomalejší kousky a tak myslím, že budou spokojeny i ženy - "drsňačky". Album si klidně dovedu představit jako kulisu na srazu motorkářů. Dobrá deska, která ničím nepřekvapí. A tak je to vlastně dobře.




Asphyx says:

Iron old-timer UDO seems to be indestructible. The German pensioner supplies us with inexhaustible shrinks of albums, that are very similar to each other. The sharp passages alternate with catchy choruses and every fan should be satisfied. I can easily imagine the album as a backdrop on the meeting of motorbikers.


pondělí 16. února 2015

Recenze/review - FROWNING – Funeral Impressions (2014)


FROWNING – Funeral Impressions
CD 2014, Solitude Productions

Mrtvola, zamrzlá kousek od lesní cesty. Střeva, rozlezlá mezi krystalky ledu. Okolo se vznáší pachuť strachu a ozvěna posledního výkřiku. Když sem ten nebožák vyrazil, chtěl se jen projít na zimním větru a zavzpomínat na léto. Špatná konstelace hvězd na špatném místě. V záloze čekající vrah, vzrušený lovem. Následovalo leknutí, hrdelní jekot a nevěřícný pohled. Poslední myšlenky člověka před smrtí patřila vzpomínkám na blízké. Opuštěné tělo jakoby žalovalo. Pokud byste zahlédli celou scenérii z letadla, zaujalo by vás určitě rozložení končetin. Ty vytvářejí pentagram. Není to samozřejmě náhoda. Nikdo se nikdy nedozví, odkud vrah vzešel. Budou se jen vyprávět neuvěřitelné zkazky o tom, že někdo spatřil v době vraždy podivné světlo, záblesk. Také se prý vzduchem vznášely skoro až nehybné tóny funeral doomových FROWNING. Ty, spolu s těžko uchopitelným smutkem, dotvářely ponurou atmosféru místa, skoro až v umělecké dílo. Chlad, samota, křišťálově zmrzlé kapky ledu na očních víčkách. Krutost zimní přírody. Takové obrazy se mi míhají před očima, když se ploužím mezi dlouhými skladbami německých FROWNING.

Ty tvoří jediná osoba, která si říká Val Atra Niteris. A i když bývám k podobným sólo projektům povětšinou skeptický, tady jsem nenašel žádnou slabinu. Dokonce i bicí, mnohdy řešené pomocí různých programů, zde znějí, jak mají. Co si ale vyloženě užívám, tak jsou vokály. Ty jsou velmi naléhavé, uvěřitelné a sednou k té rozvláčné muzice velmi dobře. Samozřejmě, mnohým může vadit přílišná délka skladeb, až moc rozmáchlé kompozice, ale uvědomme si, že hlavním stylem, který je předkládán, je funeral doom metal. A v něm se na nějakou tu minutu nehledí (smích). Deska vyšla u ruských Solitude Productions. Tento label se na podobné choré záležitosti zaměřuje a jejich vydavatelské počiny bývají v daném oboru skvosty. Tedy co jsem se měl zatím možnost setkat.


Texty, pojednávající o smrti, sebevražedných sklonech a záhrobních záležitostech jsou propracované a mají určitě co říct. CD bych nedoporučoval slabším jedincům. Přeci jen, některé pasáže jsou natolik smutné a niterně pojaté, že by mohly u někoho navodit až depresivní stavy. Deathový murmur, který nad vším vévodí, jako Kristus na kříži nad hřbitovem, všemu dodává ještě větší kus smutku. Pomalu našlapujete po pečlivě uhrabaných cestičkách mezi hroby. Už dávno ani netušíte, proč jste vlastně začali k tomuhle náhrobku chodit. Možná je společným jmenovatelem to, že jste kdysi nalezli zde odpočívající tělo na zamrzlé pěšině uprostřed lesů. Chodíte sem stejně jen vy a pak někdo druhý, po kterém zůstávají ve vzduchu jen samé černé zbytky svědomí. FROWNING moc dobře vědí, jak veškerou náladu, která se vznáší všude kolem zabalit do mrtvolné atmosféry. Přitom se jedná teprve o první desku (ještě mají na kontě split s APHONIC THRENODY - 2014). Možná právě proto, ta zásada o prvních albech, která jsou sice mnohdy lehce neumělá, ale o to víc syrová a uvěřitelná, platí na „Funeral Impressions“ dvojnásob.

FROWNING - Val Atra Niteris
Hodina nepřetržitého umírání a smutku bude pro mnohé asi už dlouhá. Na podobná CD musí být určitě nálada a chuť. Mně se osvědčily poslechy při toulkách zimní krajinou, kdy vám zalézá mráz pod rukávy a ochlazuje vaše tělo až někam ke hranici snesitelnosti. Na horách pak, při zdolání vrcholku a vystoupání na rozhlednu se nesly skladby do krajiny lehce a samozřejmě, jakoby do zasněžených lesů a plání patřily odnepaměti. Nevím, jak se na tuhle desku budou tvářit znalci v oboru, ale mě jako občasného návštěvníka v doomových hájích přesvědčila, zasáhla mě a byla mi věrným průvodcem. Bylo vždy moc příjemné se odpoutat od stereotypu běžných dní, přepnout mozek do „režimu příroda“ a jen se tak procházet. Vždycky tvrdím, že nejdůležitější bývá si najít k deskám cestu, snažit se je pochopit a pak je buď člověk odměněn a nebo zůstává netknutý. Na „Funeral Impressions“ je cesta vydlážděna vzpomínkami na zapadající slunce, na chladné mrznoucí podvečery, na pomalu unikající život. Funeral doomová procházka zemí ledu a smutku.


Asphyx says:

Frowning presents over an hour of dying and sadness on their first board. While I was listening, I felt like walking on a lonely forest path, where I can find some frozen murdered body. The cold, long and sweeping funeral doom melodies are completed with very urgent vocals. "Funeral Impressions" is very raw and believable album. The journey on the CD is paved with memories of the setting sun, freezing cold evenings, slowly ending life. Funeral doom walk through the land of ice and sadness!


Seznam skladeb:

1.
Intro
2. Obsessed
3. Receive My Tears
4. Day In Black
5. Sleep Eternally
6. Murdered By Grief
7. A Way Into Relief

Čas: 01:02:25

Sestava:


Val Atra Niteris – vše

neděle 15. února 2015

Minirecenze/minireview - VENOM - From The Very Depths (2015)


VENOM - From The Very Depths
CD 2015, Spinefarm Records U.K.

Zajímavé je, že VENOM vlastně nikdy neuměli pořádně hrát, vždycky byli hodně do punku, nemazlili se s tím a stejně to na mě fungovalo. Poslední dobou mají jejich alba poměrně kolísavou úroveň, ale tak už tomu u podobně starých kapel bývá. Zprvu jsem tedy nějak nechápal, proč se mi jejich novinka zase líbí. Cronos a jeho parta zkrátka asi mají nějaký tajný recept nebo formuli, podle které dokáží znovu a znovu uvařit ze stejných ingrediencí pořádně ostrý guláš. Hraje se poctivý, jadrný black (ano, takhle se opravdu kdysi hrával - bylo to ještě před těmi taškařicemi s ohněm a kostely v Norsku). Nic nového pod sluncem, dalo by se říct. Od téhle smečky jsme určitě slyšeli už lepší alba. Záleží tak spíš na přístupu posluchačů. Je snad doufám každému jasné, že pánové asi už nic nového nevymyslí, ale ruku na srdce, chceme to vůbec někdo? NE! Fanoušci jiných stylů samozřejmě vše ihned odsoudí, kritici budou mluvit o tom, že se mění jen obaly (tentokrát se obzvlášť povedl) a ostatním to bude více méně jedno. A všichni budou mít vlastně velký kus pravdy. Já na podobné kapely nahlížím možná s lehce zkresleným pohledem pamětníka. VENOM pro mě byli jednou vůbec z prvních kapel, které jsem potkal a hráli metal. Mám k nim tedy spíš vstřícný (a dnes i lehce shovívavý) postoj.

Nicméně, pokud budete na novinku nazírat z pohledu fanouška, myslím, že budete spokojeni. Nápady jsou sice klasické (zaplať Satan!), plné dnes už možná lehce úsměvných póz, které je nutné brát s velkou nadsázkou. Také legendární plešatící zpěvák už také nevládne příliš silným hlasem. Jenže já pořád tu rebelii, originalitu (kdo má stejný ksicht jako VENOM?) cítím z nahrávky v každém tónu. Nejvíc se mi líbí, když se hraje v rytmu punku. Tam mi letos přijdou tyhle legendy nejsilnější. Samozřejmě, v současné době vše působí spíš jako big beat pro starší a pokročilé. Na mě to ale pořád zabírá. Poslouchám dnes už zcela jinou muziku, ale když zavřu oči a přidám na zvuku (mimochodem, celková produkce se mi zdá vynikající), mám sto chutí se obléknout do starého oblečení z osmdesátých let a vyrazit ven udělat nějakou ostudu (smích). Deska je plná základních prvků heavy, thrash, punku i black metalu. Pro pamětníky velmi příjemná záležitost zahraná se zkušenostmi a nadšením. Pomocí jednoduchých motivů je zde navozována lehce temná atmosféra a kněží musí mít zase jednou o trošku těžší sny. A o to jde v téhle hudbě především. Klasické album VENOM, které sice nepřekvapí, ale velmi dobře se poslouchá.



Asphyx says:


The album is full of the essential elements of heavy, thrash, punk and black metal. It is a very nice matter for the witnesses of old time, played with experience and enthusiasm. By using of simple motives the lightly dark atmosphere is evoking and priests must have nightmares once againAnd this is the most important in this musicClassic album of VENOM, that doesn't surprise, but it is great for listening.

http://www.venomslegions.com/
http://www.myspace.com/venomlegions
http://spinefarmrecords.com/fin/

sobota 14. února 2015

Minirecenze/minireview - MACHINE HEAD - Bloodstone & Diamonds (2014)



MACHINE HEAD - Bloodstone & Diamonds
CD 2014, Nuclear Blast


Někdy je doslova šílené, jak dopadne kapela, kterou jste v mládí doslova zbožňovali. Je smutné, že z jedné z mých kdysi nejhranějších smeček, u které jsem strávil spoustu krásných hudební chvilek, změní svůj směr natolik, že je mi až nepříjemná. Původně jsem nechtěl vůbec nic psát, podle mě si to pánové ani "nezaslouží", ale ty emoce jsou tentokrát tak negativní, že se musím "vyjádřit". Nemá cenu žehrat nad starými časy, zažitými s vynikajícími alby jako "Superchanger", "Though the Ashes of Empires", ale když si vzpomenu, jak mě jejich desky bavily, je mi dnes skoro až do pláče. Vývoj sice už po "The Blackening" (mimochodem pro mě pořád dobrá deska) nasvědčoval náklonnost k ještě větší "komerci", jenže to, co se děje na loňském albu, nemá obdoby. Album je hodinu a deset minut dlouhá nuda, plná vaty a neskutečně ukňouraného Roba Flynna. Marně hledám nějaký záchytný bod. Marně se snažím najít si alespoň kapku toho dobrého, co by mě zaujalo. Riffy jsou obyčejné, vylouhované snad odněkud z prehistorie a pranic tomu nepomáhá ani sebelepší dnešní produkce, reklama a tuny samolibých rozhovorů. Jednotlivé motivy jsou roztahané, dlouhé, až to bolí a mnoho z nich v hlavě nezůstává. Mě nevadí to, že se z MACHINE HEAD stal stroj na peníze a obživu, mě štve, že nám to dávají pánové všechno takhle zadarmo. Vždyť metal kdysi býval o rebelii, nářezu, jiskření, energii. Tady nalezneme jen plytké bědování vhodné leda tak do komerčních rádií. Kapela samozřejmě bude okupovat přední žebříčky časopisů a kritici budou marně hledat alespoň něco, čeho by se chytili při psaní oslavných (a placených) recenzí, ale výsledek zůstane stále stejný. Nuda. Neskutečná nuda a šeď. Možná jen ten obal, ten je super. Zbytek je pro mě hodně velké zklamání. Bohužel.



Asphyx says:

The album is an hour and ten minutes long boring, full of cotton wool and incredibly whimper Rob FlynnI'm searching for some clue point. We find here only a shallow lamenting being  suitable into commercial radioBoredom. Unreal boredom and dullness. Maybe just the cover, it is super. The rest is a very big disappointment for me. Unfortunately.

pátek 13. února 2015

Recenze/review - DEATH VOMIT – Gutted by Horrors (2014)


DEATH VOMIT – Gutted by Horrors
CD 2014, Xtreem Music

Ten den nezačal sám o sobě dobře. Ve tři ráno jsem najednou vytřeštil oči do tmy a nemohl dál usnout. A to spávám jako dřevorubec. Vše pokračovalo u auta na parkovišti, kolem kterého chodím na tramvaj. Na stromě seděl krkavec a sledoval mě naštvaným pohledem. V tramvaji pak seděly jen samé ošklivé holky s divnýma očima a v práci si na mě v podstatě celou pracovní dobu chladil žáhu šéf. Utíkal jsem k večeru ke svému domovu a neustále se ohlížel, zda mě někdo nepronásleduje. Svět byl ten den opravdu naruby. Astrologové by mi to asi vysvětlili, ale já se raději uzavřel do pokoje, naladil se na death metal a moje ruka (tentokrát Satan zaplať šťastná) sáhla po chilských vyznavačích pekla DEATH VOMIT. Ihned se na mě vyhrnul okultní death metal, špinavý jako kanály pod naším městem. Konečně se na mé tváři rozjasnil úsměv a všechna do té doby na mě spáchaná příkoří byla zapomenuta.

DEATH VOMIT po jednom demu a splitku s UTTERBOMB (oboje rok 2011) letos přicházejí teprve s prvním albem. A to rovnou u španělského labelu Xtreem Music. Osobně bývám k podobným záležitostem skeptický, na prvních deskách se většinou kapely potýkají s problémy, způsobenými jejich nevyzrálostí, ale tady jsem od začátku spokojeně podupával nohou. Jedná se totiž o přesně ten typ špinavého death metalu, který mám asi nejraději. Sází se na dobré nápady, zastřený zvuk, chorobně znějící vokál a pořád to není takový hluk, abych si to nedovedl pořádně užít. Možná namítnete, že podobných kapel jsou na světě stovky, ale to mi vůbec nebrání v tom, si nahrávku pořádně narvat do hlavy. Žádné hranice se zde sice neboří, ani neposouvají, ale ta temnota ve stylu IMMOLATION, INCANTATION, MORBID ANGEL, HEADHUNTER D.C., UNAUSSPRECHLICHEN KULTEN, DEMONIC RAGE, DOMINUS XUL, PRAISE THE FLAME, TORTURER, PENTAGRAM, UNDERCROFT a možná chvílemi i DEICIDE na mě jednoduše zabírá. Skladby jsou velmi uvěřitelné, nepostrádají lehký blackový (i umazaný thrashový) odér a hnilobnou atmosféru starých kostelů.


Album postupně rostlo, nutilo mě se k němu neustále vracet a objevovat v něm nová zákoutí. Nelehký je život ve stínu. Věřte tomu či ne, ale určitě nepostrádá určité morbidně krásné kouzlo. Mocné kytarové riffy, bicí přerážející kosti a pohaslá světla kolem, to jsou smrtelné argumenty DEATH VOMIT. Jednotlivé motivy se mi zarývají do mozku stejně, jako pláč raněných. Utrpení věřících v jediného boha nemůže vyvážit tu sílu, kterou z desky cítím. Kolem proplouvají na obloze mraky nasáklé smutkem a nenávistí, stromy se kývají v náporech větru. Velké je pak moje překvapení, když vyhlédnu z okna do slunečného podvečera. Ta apokalypsa se odehrávala celou dobu jen v mé pomatené hlavě. Co může být pro fanouška lepšího, než přehrání imaginárního filmu, vyvolaného poslechem oblíbeného alba?


Jsem nadšen a poctěn, že mi okultní mistři DEATH VOMIT zaslali svoji prvotinu na recenzi. Pro mě se jednalo o jedno z těch setkání, kdy jsem dobrovolně a rád propadl tomu panoptiku hrůzy, smrti a záhrobních kejklí. Připadal jsem si jako v nějakém hororu, ve kterém pomalu stoupá napětí a vy máte strach kdo odkud a na koho zase vyskočí. S úlevou pak sledujete okusování masa i kostí od zákeřné zombie. Jsem rád, že DEATH VOMIT vystoupili na chvíli ze stínu, nahráli recenzovanou desku a já se mohu spolu s nimi vydávat na procházky do podsvětí. Chilané jsou jasným důkazem toho, že v záhrobí je pěkně živo. Takhle zahraný smrtelný kov mám stejně nejraději. Andělé máchající si svá bezradná křídla ve špíně. Nemohou vzlétnout a po krku jim jdou šelmy s tesáky pokrytými krví. V zákristii leží kněz. Cítíte to napětí a sílu všude kolem? Jeho bezvědomí je způsobeno uzřenými zážitky. Na tuhle mši bude ještě hodně vzpomínat. Death metalová deska vhodná pro okultní obřady. Smrt s vámi!


Asphyx says:

The listening of this record seems to be like a really morbid and mysterious horror. Chileans are an obvious evidence that the grave is a place full of live. I prefer the death metal played in this way. The songs are very believable, don't miss the light black (and dirty thrash) odor and putrid atmosphere of old churches. They are betting on good ideas, veiled sound and morbidly sounding vocals. Death metal album suitable for occult ceremonies. Death with you!


Seznam skladeb:

1. Intro - Float On Shadows
2. Indestructible Abominations
3. Thorns Damnations
4. Holocaust
5. Swallowed By Transphormutation
6. Devoured By Carcass
7. Deeds Of Pestilence
8. Ashes Of Necromancy
9. Painful Prayer
10. Demoniac Hunger
11. Corpse Immolation
12. Resurrection Grotesque


Čas: 37:28

Sestava:



Tom Hill – basa
Sebastian Salce – kytara
Evil Ezcorzized – bicí
Azazzel – kytara, zpěv

čtvrtek 12. února 2015

Recenze/review - NAILGUN MASSACRE – Boned, Boxed and Buried (2015)


NAILGUN MASSACRE – Boned, Boxed and Buried
CD 2015, Xtreem Music

Dlouho jsem přemýšlel, jak se to vlastně stalo. Nakonec jsem na to přišel. Bylo to vlastně nevinné. Jedno pozdní odpoledne jsem krájel obyčejný chleba k večeři. Nůž mi sjel po skývě a zaryl se do dlaně pěkně hluboko. Vše jsem omyl, ovázal a nevěnoval tomu dále pozornost. Jenže dnes v noci mě probudila neskutečná bolest. Nemohl jsem dospat. Budily mě noční můry, ve kterých mi protínali dlaně hřeby a já visel v nekonečných mukách ukřižovaný a ponížený. Druhý den u doktora si všichni ťukali do čela, cože za blázna jim tam zase přišlo. Byl jsem obviněn, že jsem hypochondr a na tvářích sester jsem viděl náznaky úsměvu. Kdyby jenom věděli, co si musím každou noc prožívat. Jsou to nekonečná muka, šílené představy, ve kterých mi z rány vylézají dlouhé zástupy červů. Hnil jsem zaživa a dlouho přemýšlel, jak se to vlastně celé stalo. Nakonec vše zapadlo do sebe. Když mi projížděl zrovna nůž živou tkání, hrála mi vedle v pokoji nová deska NAILGUN MASSACRE.

Tahle zběsilá smečka pochází z Nizozemí a bouchá to ve stylu toho nejryzejšího death metalu. Hrdě se hlásí ke vzorům, jako jsou AUTOPSY, IMPETIGO, MACABRE, PUNGENT STENCH, starší DEATH. V jejich textech se to hemží tématikou béčkových hororů, zombie často vylézají na povrch snad při každém tónu a pamětníci osmdesátých a devadesátých let musí být na vrcholu blaha. Jedná se teprve o druhé album kapely (ještě mají na svém kontě neméně shnilou desku „Backyard Butchery“ – 2011). Hraje se tady hezky od podlahy, postaru, tak jak to mám asi v poslední době nejraději. Doporučuji si k „Boned, Boced and Buried“ otevřít láhev něčeho dobrého a spojit poslech se čtením nějakého napínavého příběhu. Vítaná jsou jak okultní témata, tak knihy pojednávající o lidském šílenství. Inspirace dávnými postupy je samozřejmě více než patrná, ale myslím, že příznivcům stylu zrovna tohle vadit rozhodně nebude. Bohatě postačí, když se na chvilku oprostíte od dnešních běžných death metalových klišé a budete jen poslouchat. Je to sice vzpomínkový výlet do minulosti, ale hraje se při něm poctivě a ožívají při něm všechny dávno nezhojené rány.


O příslušnosti k řádu hnilobných rytířů mě ujišťuje i jedno jméno v bookletu. Je jím maniak Remco Kreft, který působil/bí v takových smečkách, jako SOULBURN, XENOMORPH, GRAND SUPREME BLOOD COURT, ex- ABSCESS. Ten spolu s ostatními opět dokázal na desce vytvořit atmosféru nekonečné bolesti, vracejících se vzpomínek a pomalu prskajících vředů. Z černého, pomalu odumírajícího masa vypadávají kousky sražené krve, srdce se vzpíná a mozek se marně snaží odmítat další a další morbidní halucinace. Holanďané dokážou jednu těžko vysvětlitelnou věc. Umí mě strhnout, odlišit se od ostatních, strhnout do víru posledního křečovitého tance. Probouzím se v noci zpocený, bojím se jako malé dítě stoupnout na zem, aby mě za nohu nechytila ta „obrovská krvelačná příšera“. Špatné je, že to nemohu ani nikomu vyprávět, smáli by se mi. Občas sice potkám někoho, kdo chápavě pokývá hlavou, ale za mými zády kývá nevěřícně hlavou. Musím tak dlouhé hodiny trávit nekonečnými nočními procházkami, bojím se znovu usnout. NAILGUN MASSACRE jsou jako nákaza, shnilá krev, špína, která nejde umýt.


„Boned, Boxed and Buried“ je takovým malým dárkem, kouskem plesnivého masa, pro nás postarší posluchače. Najdeme na něm nálož toho nejlepšího, co bylo kdysi vymyšleno. Přidán je pak plný náklaďák hnisu, špíny, zla a tajemna. Na své si přijdou jak milovníci hororů, tak všichni ti, kdo se rádi po večerech bojí. Starý smrtící kov, zde zahraný, je velmi zajímavý, svým způsobem originální a plný neotřelých melodií. Kapelu jsem si už teď, na počátku tohoto roku, nominoval mezi nejlepší letošní nahrávky v tomto stylu. Nemám sice rád různé žebříčky a bodová hodnocení (hudba přece nejde, stejně jako obrazy nebo třeba tanec, vyhodnotit suchými čísly), ale minimálně tento měsíc se NAILGUN MASSACRE stali jednou z nehranějších kapel, které doma na recenze mám. A nic na tom nezmění ani má uhnívající ruka, nakažená mysl a černá krev v žilách. Mnohdy mluvím o dávném prokletí a tentokrát tomu nebude jinak. Při poslechu bývám jako uhranutý, odtržený od pohnutek obyčejného denního stereotypu. Holanďané ve mně dokážou probudit všechny temné síly, zamíchat s nimi, spoutat mě svými riffy, odtáhnout do temné sklepní místnosti, trápit mě a pak nakonec zahrabat kousek za hřbitovní zdí. Absolut old school death metal!


Asphyx says:

"Boned, Boxed and Buried" is a small present, a piece of moldy meat for us elderly listeners. We find there charge of the best, what was once devised in death metal . Added are full truck of dirt, evil and mystery was added. The Dutch are able to wake up all the dark forces, mix them, bind me with their riffs, pull into a dark basement room, trouble me, then finally bury me behind the cemetery wall. Absolut old school death metal!


Seznam skladeb:

1. Where's the Head?
2. Boned, Boxed and Buried
3. Stinky Stench
4. I Bury the Hatched in your Face
5. Meat Locker
6. Nailgun Messiah
7. Casket Full of Fun
8. The Doctor and the Beast
9. Mad Road Killer
10. What's in the Box?
11. Lower Me Down



Čas: 44:30


Sestava:



Juggernaut – basa
Hairybucks – bicí
Meataxe – kytara
Bonesaw – kytara
Corpsebutcher – zpěv

TWITTER