DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

úterý 28. dubna 2015

Recenze/review - THE SLOW DEATH – Ark (2015)


THE SLOW DEATH – Ark
CD 2015, Chaos Records

Umřít a znovu se narodit. Převtělit se ve věčnost a prožít si vše znovu. Opravit chyby a víc se ponořit do chvilek, které máme zafixované jako ty krásné. To je samozřejmě sen nás všech. Některá náboženství věří na převtělování duší. Jenže já pořád nevím, zda bych si to tady užil stejně jako třeba had. Zatím žijeme s jedinou jistotou. Čekáme v nekonečné frontě na smrt a jsme jen další číslo v řadě. Mnohdy si neumíme vychutnat ty dobré okamžiky a zbytečně se zaobíráme zbytečnostmi. Pohlceni vlastními problémy pro mlhu zloby kolikrát pořádně nevidíme. Máme dokonalou techniku pro komunikaci a bavíme se spolu čím dál tím méně. Přitom vše je tak pomíjivé. Stejně jako hudba. Některou slyšíme poprvé a zapamatujeme si ji až do konce svých dní. Pak je zase jiná, chytlavá a příjemná, kterou za pár dní zapomeneme. Australští doom THE SLOW DEATH deathaři patří do první skupiny. Už při počátečním poslechu jsem si připadal, jako bych se nahý po částech nořil do ledové vody. Postupně jsem zpomaloval svoje životní funkce, vážněla mi tvář a pohlcen studenými tóny i vlastním nitrem jsem přestával vědět o okolním světě.

Hudba by se zde dala přirovnat k MOURNFUL CONGREGATION, LYCANTHII, ELYSIUM, BACKYARD MORTUARY nebo PALLBEAKER. To ale není zase tolik důležité. Hlavní je ten smutek, ponurá nálada a věčnost. Ano, opravdu tím myslím nekonečnou smyčku času. Zajímavě zpracované jsou vokály, naléhavé, podpořené ženským zpěvem. Riffy jsou poplatné svému stylu, mnohdy již jinde slyšené, ale nějak mi to nevadí. Hodnotím hlavně celkový dojem a ten je tentokrát zcela pohlcující. Sedím sám na starém opuštěném pohřebišti a znovu rozmlouvám s dávnými stíny. Míval jsem kdysi strach, bál jsem se zádušních mší, ale po poslechu „Ark“ již žádné obavy necítím. Moje tělo i mysl jsou prostoupeny smutkem. Tentokrát ho ale nevnímejte špatně. V tomto případě je nutný a musí zkrátka ven. Tohle album je jako dlouho depresemi pěchovaný hrnec, který náhle pukl. Všechna ta beznaděj, tma i soužení vytryskly ven a zhmotnily se v recenzované desce. Je nutné mít ponurou náladu, považuji za příhodné poslouchat desku s otevřeným oknem do vesmíru a doufám v poklidný deštivý večer. V těchto chvílích si užívám nahrávku nejvíce.


Čas plyne jako voda v horských bystřinách. Je nám odpočívávána každá minuta, každá sekunda. Jsme součástí obrovského kolosu zvaného svět a naše postavy jsou ve věčnosti jenom zrnkem písku. Považujeme se za významné, jedinečné a vševědoucí. Mnohým z nás chybí pokora. Někdy je to zvláštní, co ve mně umí muzika probudit za myšlenky. Jenže THE SLOW DEATH mě nějakým záhadným způsobem dokázali zastavit, donutili mě přemýšlet, oprostit se od všeho a jen si tak chodit světem a dumat nad nesmrtelností. Někdy to nebývá na škodu, co říkáte? Beru podobná alba jako takovou očistu. Někdo holt používá exotické čaje, jiný podstupuje náročné kůry, já si narvu do hlavy muziku a toulám se po lesích. Utvrzuje mě to v tom, že jsem pořád ještě živý a vracívám se do denního procesu občerstvený a s úsměvem na tváři. V práci pak vzpomínám na ty krásné chvíle, strávené v potemnělých houštinách, mezi borovicemi, plačícími svoji nekonečnou smůlu. Občas zahlédnu i nějaké zvíře, plaché, se smutným očima. V ten moment mu závidím tu bezprostřednost a samozřejmost s jakou se pohybuje, s jakou žije.


Vracívám se k večeru, když už má slunce co dělat, aby se udrželo nad obzorem. Doma ještě chvilku sedávám a nechávám vše doznít. Mnohokrát se pokládám do křesla, pouštím si THE SLOW DEATH znovu a do rytmu hltám slova nějaké dobré knihy. Všude kolem sviští nekonečná internetová dálnice a ze stoupaček v našem domě zní další klení sousedů. Usínám se sklenkou dobrého piva v ruce a opět se nechávám pohltit sny a věčností. Jsou alba, o kterých vím, že si je chci i v budoucnu hýčkat jako vlastní děti. Stávají se z nich již při prvních setkáních artefakty, které opatruji jako oči v hlavě. Pokaždé, třeba i za několik let, až si zase budu přehrabávat ty hromady CD, co mám doma, si vzpomenu na všechny ty zážitky, které jsme spolu při dlouhých procházkách zažili. Myslím, že nejsou nutná další slova. Tahle deska mluví sama za sebe. Smutně, naléhavě a dlouze. Jako sama věčnost. Skvěle!


Asphyx says:

During the first listening, I felt like naked sinking part to part into the ice water. Gradually, I slowed down my vitals, my face got dark and I absorbed cold tones and my own heart stopped to know about the world. The music can be compared to the MOURNFUL CONGREGATION, LYCANTHII, ELYSIUM, BACKYARD MORTUARY or PALLBEAKER. But this isn't important so much. The main things are sadness, grim mood and eternity. Yes, I really mean the infinite loop of time. The vocals are very interesting, urgent, supported by female vocals. The riffs are conforming to the style, often heard, but it doesn't matter. The most important thing for me is the total impression and it is this time totally absorbing. I think I don't need more words. This record speaks for itself. As an eternity alone. Great!


Seznam skladeb:

1. The Chosen Ones
2. Severance
3. Perpetuate
4. Ark
5. Declamation
6. Adrift


Čas: 01:15:07

Sestava/band:



Stuart Prickett - Lead & Rhythm Guitars, keyboards
Mandy Andresen - Vocals & Keyboards
Gregg Williamson – Vocals
Yonn McLaughlin – Drums
Brett Campbell - Lead Guitar
Dan Garcia - Bass

pondělí 27. dubna 2015

Minirecenze/minireview - AD NAUSEAM – Nihil Quam Vacuitas Ordinatum Est (2015)


AD NAUSEAM – Nihil Quam Vacuitas Ordinatum Est
CD 2015, Lavadome Productions

Poslední dobou mívám u některých "modernějších" kapel pocit, jakoby při poslechu spadlo někde v dálce obrovské zrcadlo, které se roztříští na tisíce nesourodých kousků. V dnešní době se hraje hodně technicky, na samé hranici snesitelnosti. AD NAUSEAM jsou z Itálie a ihned jsem si je do téhle škatule zařadil. Jejich death metal je protkaný progresivitou, až to bolí (tentokrát to myslím doopravdy, moje uši dostávaly opravdu zabrat). V promo materiálech se hovoří o chaotickém, halucinogenním smrtícím kovu. Je to naprostá pravda. Při poslechu si přijdu opravdu jako v nějakém opiovém doupěti, kde už dávno nikdo neví, co je pravda a co ještě sen. Nikdy nebudu podobnou hudbu vyhledávat, užívat si ji a nikdy na ni asi nebudu mít vyloženě chuť. Mám sice stavy a rozpoložení, kdy si letošní novinku užívám poměrně s nadšením, ale snad nikdy jsem nebyl schopen poslouchat album v kuse. Vždycky jsem si jen vyzobal určité části. Ty temnější, rozvláčnější mi dělaly vcelku dobře, ale jakmile se do toho pánové opřou v disharmonických stupnicích, jsem nucen vše raději vypínat. Bolí mě to a mám strach, aby se mi nespustila epilepsie. Ne že bych na ni trpěl, ale kruhy před očima se mi dělají vlastně pořád. Nevím, zda je nutné mít v sobě pro podobná alba nějaké návykové látky, ale tentokrát zůstanu raději ve stínu a budu jen z dálky pozorovat, cože se to v táboře Italů děje. Třeba mě někdy v budoucnu překvapí.

Pokud se na desku podíváme okem dnešního hudebního kritika, pak je vše v nejlepším pořádku. Je patrná snaha o bourání stylů, hráčské umění jednotlivých umělců je také vynikající. Zvuk a obal jakbysmet. Jen mě celé tohle panoptikum vůbec nebaví. Desku bych tak doporučil všem "progresivcům", nadšencům do neotřelých melodií a příznivcům moderně pojatého death metalu. Budete určitě spokojeni. Budiž vám přáno, já se raději poohlédnu jinde. Album to určitě není špatné, své příznivce si rozhodně najde, ale já v jejich zástupu rozhodně stát nebudu. Technicky progresivní a halucinogenní smrtící kov, který jsem nepochopil.



Asphyx says:

If you assess the record under the watchful eye of music critic,  everything is in order. The attempts to hack styles is evident, the players' skills are also excellent. The sound and cover as well. But for me  this panopticum is tired. I would like to recommend this plate to all "progressive fans", enthusiasts and fans of original melodies and modern death metal. You will definitely be satisfiedAlbum's certainly not bad, it will get its supporters, but I won't be in their linesTechnically progressive and hallucinogenic deadly metal, that I didn't understand.

neděle 26. dubna 2015

Recenze/review - UNDEAD – False Prophecies (2015)‏


UNDEAD – False Prophecies
CD 2015, Listenable Records

Přicházím na hřbitov, křižuji se v obráceném gardu a mimoděk si promnu svoje zkřehlé klouby na rukou. Brzká hodina není pro pozůstalé nijak přívětivá. Umírám touhou opět spatřit náhrobek s nápisem OLD SCHOOL DEATH METAL. Pokládám černé růže, ometám mramorové víko a z kopřiv tahám krumpáč. Vykonám napjatě činnost, která v mnoha lidech budí pohoršení a mimoděk pohladím dubový kryt rakve. Následuje chvíle napětí a pak už jen obrovská radost. Je tady! Zaprášené, s omlácenými rohy. Nové CD staro-školských UNDEAD je venku. Na pozoru by se měli mít všichni fanoušci POSSESSED, MORBID ANGEL, OBITUARY, CELTIC FROST, MASTER, DEATH. Zkrátka, před očima vám opět ožijí dávné prohnilé časy. My, archeologové smrti, jsme nadšeni. Ostatní nevěřícně kroutí hlavou, mumlají si pod vousy něco o dávno přežitých postupech. Jenže zasvěcení vědí své. Nás řeči nezajímají, my jsme již dávno prokleti, nabalzamováni a uloženi k ledu a chladu.

UNDEAD na svém CD uchopili pradávné riffy přesně za ten konec, který mám moc rád. Už u prvního emailu od labelu jsem tušil vzájemné sympatie. Stalo se tak, očekávání došlo svému naplnění právě při ranní modlitbě u hřbitovního kvítí. Stromy šeptaly slova o lidské nenávisti, o utrpení nevinných, o dlouhých seancích, kdy jsou nemrtví připravováni na věčnost. Prokletí, znaveni životem pozemským a zlákáni Hádovou říší, takoví budou posluchači „False Prophecies“. Deska je protkána šedivými nitkami pavučin, tak jako bývají vlasy kdysi krásných žen. CD jakoby leželo dlouhé roky na dně věčnosti, náhle bylo vytaženo na světlo boží a spálilo vše živé černým plamenem. Některé riffy jsou sice lehce předvídatelné, texty jakbysmet, ale to nám postarším milovníkům smrtící kultury rozhodně nevadí. Vznášíme se na mrazivých melodiích, prosýpáme mezi prsty prsť zetlených ostatků. Album je zahráno s nadšením, lehkou samozřejmostí. Takhle to umí jen pravověrné a poctivé kapely. Nečekejte zázraky, ale pořádnou, syrovou práci.


Dostávám náhlé křeče, zmítám se v horečkách a neustále zvracím vodopády červích larev. Mám rád nahrávky, z kterých je cítit síla, které mě smetou, rozmělní, ukážou mi odvrácenou tvář. Musím být chycený, spoutaný, rozdrcený. Všechny tyto podmínky „False Prophecies“ splňuje. Podupávám si nohou, mlátím pěstí do klávesnice a pobíhám po pokoji. Otevírám dveře do záhrobí, vbíhám do říše všech rohatých a po nějakém čase zjišťuji, že se jedná o jedno z mých nejhranějších CD. Deklamuji spolu se zpěvákem slova o nemohoucnosti Krista, hanobím slepou víru nekonečného zástupu lidských ovcí. Posílám na porážku všechny lidi s nenávistí v očích a pohrávám si s lehkými sóly kvílivých kytar. V téhle společnosti je mi moc dobře, jsem spokojený a příliš se mi z tradiční a uzavřené death metalové ulity nechce. Stávám se básníkem noci, zvěstovatelem smrti, soudcem i odsouzeným na smrt. Promítám si dlouhé nekonečné smyčky černobílých filmů, blahořečím horory a proplétám se s čím dál tím větší chutí mezi zpuchřelými rytmy.


Při poslechu „False Prophecies“ mívám problém s návraty do dnešní reality. Poslouchám CD čím dál častěji a zjišťuji, že nesedím na hřbitově a neskládám ze stehenních kostí pentagramy, ale že se kolem mě rozlévá slunce, vznášejí jarní květy a všechno je prodchnuto probouzející se přírodou. Půda voní zbytky zimy, ale ve vzduchu je už cítit slunce. Je to zvláštní jev, podivnost, kterou asi znají všichni citlivější posluchači dobré archivní muziky. Člověk protočí oční bulvy, zpomalí tok krve v žilách a náhle se ocitá v death metalovém pravěku. Přesně tam UNDEAD patří a zde jim je nejlépe. Tep mého srdce i životní biorytmus je nastaven přesně do té doby, do těch časů. Nejsem dnešní, abych nevěděl, že podobné desky mohou být hozeny na obrovskou hromadu s označením „pokus o znovunastolení starých pořádků“. Nenechte se mýlit. Historie je zde sice patrná z každého tónu, ale tentokrát mi CD přijde pojaté velmi svěže a neotřele a tak bych si dovolil ho jemně doporučit i mladším ročníkům. Smrt je přeci jen jedna a i když se tady zabíjí hodně rezavou kosou, zdá se být tento způsob v absolutním pořádku i v dnešních dnech plných technologických smrtonosných novinek. Reálný old school death metal, který vám vyřízne srdce z těla! Kult!


Asphyx says:

The new CD of old-school UNDEAD is out. All the fans of POSSESSED, MORBID ANGEL, OBITUARY, CELTIC FROST, MASTER, DEATH should be carefully. The rotten ancient times come again alive. UNDEAD catch hold ancient riffs exactly on the ending, that I like. CD seems to be lying on the bottom of the long years of eternity, suddenly it was pulled out into the light of God and it burned all living with the black flame. The album is played with enthusiasm, light commonplace. This is the thing, that can play only faithful and honest bands. Don't expect the miracle, but decent, raw work. Real old school death metal that will cut your heart from your body out! Kult!


Seznam skladeb:

1. Unborn
2. False Prophecies
3. Voices within
4. Praise the Absurd
5. Castrate Humanity
6. Descending souls
7. Unbound to eternity
8. Emerging from the Depths

pátek 24. dubna 2015

Recenze/review - UNLEASHED – Dawn of the Nine (2015)


UNLEASHED – Dawn of the Nine
CD 2015, Nuclear Blast

Kráčím pomalu, s napětím, našlapuji ale s jistotou. Přede mnou se tyčí k zataženému nebi náhrobek. Do větru září v runách vyvedený nápis SMRT. Celou noc jsem lovil s vlky, štvali jsme zvěř až do úmoru, seděli v kruhu a čekali, kdo jí první prokousne hrdlo. Jsme jedno tělo i duše. Mí ochránci, společníci i věrní přátelé odcházejí do nedalekého houští. Tohle musím zvládnout sám. Přišel jsem sem, na daleký sever, abych se poklonil svému prastarému otci, pravému švédskému death metalu. Tentokrát ho pro nás uchopili svým nezaměnitelným způsobem legendární UNLEASHED. Pro mě jedna ze zásadních kapel, vždy zajímavá, pokaždé jiná smečka, která se na předchozím albu „Odalhaim“ vzepnula k neskutečnému výkonu. Tenkrát, v roce 2012 našeho věku, koketovali s lehkým blackovým odérem. Ten tentokrát zmizel a byl nahrazen spíše tradičnějším, klasickým pojetím. „Dawn of the Nine“ pro mě bylo jedním z nejočekávanějších alb roku. Mám na téhle skupině rád schopnost složit mocné, studené skladby, které mi jsou schopny vytvořit krystalky ledu v žilách.

Příběh severu, plný vikinských bájí, pověstí, tajemna i samotné přírody. Podobné propriety mi většinou připadají u metalu jaksi legrační. Zde tomu tak není, Mr. Hedlund dokáže probíranou látku uchopit velmi neotřele, po svém a umí mě svými texty zcela pohltit. Pokud se rádi prokousáváte booklety, tak tady to pro vás bude opravdová lahůdka. Ten příběh má neskutečné grády, je zajímavý, čtivý. Muzika pak připomíná omleté kameny na nějakém polozapomenutém oprýskaném severském útesu. Na vaši tvář dopadají kousky ledu, smíchaného se slanou vodou. Pálí, studí, hoří, chladí. Jako melodie, vytažené odněkud z nekonečných lesů a plání Švédska. Hlavní devízou jsou pro mě sóla (Mr. Folkare is God!), která dodávají všemu ještě větší punc tajemna. Připadají mi jako nějaké razítko, vyrobené z toho nejčernějšího ledu. Dopadne vám na holou kůži a pak už je vše stvrzeno. Jste chyceni, vláčeni za spřežením sobů po sněhu. Drásají vás větve starých stromů a když už se konečně ocitnete v zemi čistoty a síly, jste jako u vytržení. Nejsou tady sice všemožné technické vymoženosti, ale ženy jsou tu ještě stále ženami a sveřepí muži nejsou zatíženi společenskými konvencemi. Stačí nám oheň, krev a nová deska UNLEASHED. Víc k životu netřeba.


Jsou alba, u kterých se při poslechu třesu, abych se z nich už konečně vypsal. „Dawn of the Nine“ jím je bezesporu. Nevím o našem světě, jsem odtržen od reality, nevím, jestli jsem ještě živý nebo už dávno v zemi nikoho. Potácím se po městě s nepřítomným výrazem ve tváři. Jak by taky ne, když je moje mysl někde daleko na severu. Mám rád desky, které mi dávají všechno. Příběh, zapamatovatelné riffy (Fredrik s Tomasem se zase překonávají), refrény, které si broukám spolu s kapelou. Užívám si ty nálady, které cítím z každičkého tónu. Jsem spolu s UNLEASHED klidný, přemýšlivý, pak náhle rozzuřený až do nepříčetnosti, s plnou pusou zalykající se krve. Marně se snažím zakrýt smutek, který se k nám mužům nehodí, směju se, trápím, přemítám o světě. Ohně zase plápolají a podobně postižení jedinci mi dávají souhlasným kýváním najevo, že jsou na tom hodně podobně jako já. Tady už to není o kritice, posuzování počtu pohybů na hmatníku, ale o prokletí, kdysi u „Where No Life Dwells“ (1991) vyřčeném. UNLEASHED se vrátili v kruhu zpět, na samý začátek své tvorby, jen doplnili dnešní zvuk a jsou o zkušenosti mocnější, krutější a chladnější.


Fascinuje mě, co dokáže ze sebe kapela, která by měla být dávno mrtvá, vykřesat za desky. UNLEASHED už dávno patří mezi vznešené šlechtice řádu severského death metalu. Působí zdánlivě nenápadně, nikam se netlačí, ale pak přijdou a rozmetají vše na padrť jako Thorovo kladivo. Cítím sílu, pokoru, vznešenost, samotné peklo. Tentokrát je studené, jako vodopády zamrzlé řeky. Bolí a chladí zároveň, naléhá a láká. Podléhám. Bez připomínek, bez rouhání. Pokorně poklekám před náhrobek, spínám ruce v bezbožné křeči, modlím se čelem ke zmrzlé půdě. Budu si pamatovat prokřehlá kolena, vítr ve vlasech, šepot z onoho světa a nekonečnou smyčku pravého nefalšovaného vikinského kovu. Když vkládám „Dawn of the Nine“ znovu do přehrávače, stávám se poutníkem, hledačem dávných předků. Cítím propojení hudby, mrazu a smrti. Stále a znovu se ptám. Kde je nyní váš Bůh? Odpověď se sama nabízí. Je na této desce. Zakletý, spoutaný v kusu ledu. Pojďme se znovu vydat na dlouhý výlet nekonečného lidského soužení. Smutněme, radujme se, trpme, stejně nám nebude nikdy odpuštěno. Smrtící metalové album, o kterém si troufám tvrdit, že není z tohoto světa! Králové švédského death metalu opět promluvili! Mocně, studeně a hlasitě!


Asphyx says:

UNLEASHED are for a long time among the noble aristocrats of the Kings of Nordic death metal order. They look inconspicuous, they don't push anywhere, but if they are coming, they will blow all into pieces like Thor's hammer. I feel the power, humility, nobility, hell. When I put "Dawn of the Nine" back into the player, I become a wanderer, hunter of ancestors. I feel the combination of music, ice and death. I ask again and again. Where is your God now? The answer offers itself. It´s on this CD. Enchanted, tied in a block of ice. About this deadly metal album, I can say, it isn't from this world! Swedish death metal kings have spoken again! Mighty, cold and loud!


Seznam skladeb:

1. A New Day Will Rise
2. They Came to Die
3. Defenders of Midgard
4. Where Is Your God Now?
5. The Bolt Thrower
6. Let the Hammer Fly
7. Where Churches Once Burned
8. Land of the Thousand Lakes
9. Dawn of the Nine
10. Welcome the Son of Thor!


Čas: 44:52

Sestava/band:



Johnny Hedlund – Bass / Vocals
Tomas Olsson – Guitars
Fredrik Folkare – Guitars
Anders Schultz – Drums

Recenze/review - GRUESOME – Savage Land (2015)


GRUESOME – Savage Land
CD 2015, Relapse Records

Kanibalismus je požírání jedinců vlastního druhu. Autofágie je pak pojídání sebe sama. V minulosti byl v lidské společnosti praktikován rituální kanibalismus (např. pozření srdce nepřátelského bojovníka jako získání části fyzické a duševní síly, kterou disponoval).“ (Wikipedia)

Ne, nebojte se, nebudeme dneska okusovat lidské maso. Kanibalismus mě napadl u novinky deathových GRUESOME tak nějak automaticky. Když se totiž podíváte na obal jejich nové desky, zjistíte, že se naše lidské plémě zase tolik za ty roky nezměnilo. Nemyslím teď zrovna úchyláky, kteří loví na internetu svoje občerstvení v podobě čerstvého člověčího masa, ale spíš krizové situace, kdy jsou lidé „donuceni“ přežít. S hudbou na novince „Savage Land“ je to hodně podobné. Není snad nikdo, kdo by neznal slavné a dodnes v mnoha ohledech nepřekonané DEATH. Tak přesně jejich tvorbu GRUESOME zcela pozřeli, "kanibalizují" na ni a hrají ji. Celé album je tak určitou poctou Chuckovi Schuldinerovi. Tentokrát se ale jedná o nové songy, ne o revival typu DEATH TO ALL. Pro hodnocení a vstřebání je nutné se od tohoto lehce oprostit. Jinak skončíte se slovy na rtech šeptajících něco o kopírování.

Kapela je složena ze samých slavných osobností. Vždyť jména jako Gus Rios (MALEVOLENT CREATION), Matt Harvey (EXHUMED), Daniel Gonzalez (POSSESSED), mluví za vše. Jsem moc rád, že pánové měli natolik silnou zpětnou vazbu a sebekritiku, že nestvořili jen a pouze další falzifikát slavných DEATH. Naopak, je cítit, že sice mají album „Leprosy“ perfektně nastudované, ale přidávají i velkou část sebe. Možná za to může Mattův hlas, možná kus jakési nespoutanosti, sahající až někam k thrashi, nevím, pro mě je důležité, že album poslouchám rád. Dokonce i víc než některá z posledních alb slavného vzoru. Vím, že je to rouhání, ale mám to tak zkrátka nastaveno. Chuck sice byl jen jeden, ale i on se nechával později na můj vkus příliš unášet a desky ztrácely na intenzitě (klídek, nekruťte hlavou a neklejte, já samozřejmě miluji od „smrťáků“ všechno, jen nejsem z mladších desek tolik na větvi).


GRUSEOME se toho rozhodně nebojí. Líbí se mi, že album působí dojmem, jakoby se sešla parta kamarádů, kteří si řekli, že by mohli složit něco ve stylu let 1987-1989, možná i 1990. Zvukově, již zmíněným obalem, i nápady se plně ponořili do doby, kdy jsme my v Čechách cinkali s klíči a řešili politiku na náměstích. Někteří z nás ale měli podobné věci lehce na háku a raději doma motaly polské kazety se zásadními nahrávkami těch slavných časů. Pro poslech „Savage Land“ je nutné se přenést o nějakých 25 let zpět, oprášit staré džínové vesty, poopravit nášivky. Potom, s lehkou nostalgií v oku a pořádně syrovým steakem k obědu, byste mohli být na vrcholu blaha. GRUESOME se sice občas „samo-se-pojídají“, vykrádají už dávno tisíckrát vykradené, ale jako celek je album velmi slušně vstřebatelné. Je ale nutné jej brát jako relax, pohodu, klídek, žádný stres.


Máte, ostatně jako vždy u old school death metalu, dvě možnosti. Buď budete hovořit o 152689té kopii slavných DEATH nebo se nad vše povznesete, utřete slzu nad tím, že „staré časy se už nikdy nevrátí“ a doplníte svoji stravu o pytel „léků na senilitu“. Řeknu vám to asi takhle. Jsem jen obyčejný posluchač, klasický fanoušek a jako takovému se mi „Savage Land“ líbí. Jako lehký kritik v mezích zákona a Ne-sebestředný, Ne-samozvaný a Ne-dokonalý znalec smrti v muzice už hledím na novinku těchto maniaků s lehkým despektem. Nic nového pod sluncem, některé riffy jsou i celkem obyčejné a vyloudí úsměv na tváři, ale jako odpočinková deska fungují GRUESOME příjemně. V tom je ale právě možná ten největší problém. Občas by neškodilo trošku víc kopnout do vrtule. Nachýlil se ale čas k závěrečnému verdiktu a ten je poměrně jasný. Velmi dobrá pocta DEATH, která vás naladí na nostalgickou vlnu!

Asphyx says:

Gruesome isn't definitely afraid of it. I like that the album gives the impression of meeting of friends who wants to do something in the style of 1987-1989, maybe 90th. For listening of to "Savage Land" it is necessary to transfer for 25 years back, dust off the old denim jackets, repair patches. Gentlemen learnt perfect the album "Leprosy" of DEATH, but they add a piece of them. Nothing new under the sun, some riffs are also quite common and will get smile on the face, but Gruesome work nice like relaxing plate. Very good honour for DEATH, that will put you in the nostalgic mood!


Seznam skladeb:

01. Savage Land
02. Trapped In Hell
03. Demonized
04. Hideous
05. Gangrene
06. Closed Casket
07. Psychic Twin
08. Gruesome
09. Land Of No Return (Death Cover) (Bonus Track)
10. Black Magic (Slayer Cover) (Bonus Track)

Čas: 42:02

Sestava/band:



Daniel Gonzalez - Guitar
Matt Harvey - Guitar, Vocals
Robin Mazen - Bass
Gus Rios - Drums


čtvrtek 23. dubna 2015

Minirecenze/minireview - ACID WITCH - Midnight Movies (2015)


ACID WITCH - Midnight Movies
Hells Headbangers Records, EP 2015

Máte rádi horory? Milujete, když vám běhá mráz po zádech? Vyhledáváte chvilky plné temnoty a čekáte, kdy už se konečně leknete z krve chrstnuté přímo do kamery? Pak byste měli zbystřit svoji pozornost a věnovat chvilku dnešní kratičké recenzi. Jako milovníci napjatých chvilek ve filmu máte určitě rádi americké death/doomaře ACID WITCH. Pokud ano, tak zajisté kapelu bedlivě sledujete. Možná ale nevíte, že tihle příznivci halucinogenů letos vydali jeden zajímavý sběratelský kousek. Jedná se o takovou menší poctu všem, kdo se rádi a často bojí.

Na EP naleznete covery heavymetalových songů kapel z osmdesátých let, které kapela krásně předělala ke svému "psychedelickému obrazu". Jestliže jste měli rádi takové kousky krvavého masa, jako "Witchtanic Hellucinations" (2008) nebo "Stoned" (2010), určitě se spolu s kapelou s chutí znovu přenesete do klasických béčkových filmů. Co na tom, že budete mít opět rty od rudé tekutiny a v očích zběsilost. S tím už stejně každý fanoušek téhle smečky počítá se stejnou samozřejmostí, jako že nakonec stejně všichni umřou.

Recenzovaný kousek je limitovanou edicí MCD speciálně vydaných pro letošní evropské turné (v Čechách - Plzeň 27.4.2015 zde).

Skoro dvacet minut cákání krve, tahání dlouhých smotků střev, trhání zubů i nehtů, dloubání očí. Zkrátka najdete zde všechny taškařice, které si lidé mnohdy dělají navzájem jen tak pro potěšení. Tedy, pokud jsou zrovna choromyslní, případně úchylní. Je to všechno samozřejmě nadsázka, v dnešní době už chvílemi i poměrně legrační, ale to kouzlo starých filmů propojených s hudbou je zde dokonalé. Jako posluchač nemám žádných větších námitek. Možná snad, některé motivy jsou v současnosti až moc dlouhé, ale to bych přikládal datu vzniku originálů. Muzika je to samozřejmě skvostná, hodně emotivní, přemýšlivá, svým způsobem velmi krutá. Doporučuji pro poklidný poslech ve chvílích, kdy se kolem prodlužují stíny. Pomalu se plazící chlad a smrt. Myslím, že album by vás mohlo pěkně "postrašit".



Asphyx says:


The reviewed album is a limited edition MCD edited especially for this year's European tour (in Czech republic - Plzeň April 27, 2015 here). You'll find covers of heavy metal songs of bands from the 80th on the EP, remade from the band to their "psychedelic image"The music here is excellent, very emotional, thoughtful, and in this way very cruelI recommend for listening in quiet moments when the shadows get longer. Slowly creeping cold and deathI think the album will pretty "frighten" you. 


Band:


Mike Tuff - guitars
Shagrat - vocals, bass
Slasher Dave - vocals, keyboards

Songs:

1. I'm Back (Sorcery cover) 
2. After Midnight (Fastway cover) 
3. Soldiers of the Night (Black Roses cover) 
4. Partytime (45 Grave cover) 

Time: 19:53

https://www.facebook.com/pages/Acid-Witch/146053698843172
https://myspace.com/acidwitch
http://www.hellsheadbangers.com/
http://shop-hellsheadbangers.com/acid-witch-midnight-movies.asp

TWITTER