DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

středa 3. června 2015

Recenze/review - PARADISE LOST – The Plague Within (2015)


PARADISE LOST – The Plague Within
CD 2015, Century Media Records

Osamocený muž v opuštěném domě. Tam nahoře na kopci, ve větru, zimě a chladu, žije skoro stoletý stařec. Když mu pohlédnete do tváře, vidíte v jeho vráskách vepsanou celou historii. Často sedává na zápraží a vypráví okolojdoucím zmatené příběhy o světových válkách, o chudobě i bohatství, o lidech, které potkal. Vždy večer, když se den loučí se světlem, začíná jeho pravidelný rituál. Vylézá na půdu, usedá do zaprášeného křesla a otevírá truhlu plnou vzpomínek. Zažloutlé fotky jeho manželky, kterou nedávno pochoval, pročítá zas a znovu dopisy plné vášně a lásky. Po vrásčitých tvářích stékají často slzy, krůpěje radosti i nostalgické bolesti. Ozývají se staré rány, klouby bolí, ale jeho oči jsou jasné jako letní nebe. Stoletý stařík otevírá okno vikýře a pouští do té zatuchlé místnosti čerstvý vzduch. Oprašuje starý přehrávač kdysi slavné značky Sony a zaklání hlavu. Paprsky světla se mísí se starodávnými melodiemi PARADISE LOST. Mívali tuhle kapelu kdysi se ženou tolik rádi. Pomalu usíná s tíhou celého světa na prsou a milosrdný spánek mu přináší dávno zapomenuté zážitky. Usmívá se.


Když jsem si pustil novou desku britských doomařů PARADISE LOST poprvé, s povděkem jsem si uvědomil, jak vlastně může být „retro“ opravdu „zábavné“. Tahle kapela byla vždycky o spojení naléhavého Holmesova hlasu a nezaměnitelných Mackintoshových riffech. Rovnou na začátek předesílám, že nejsem příznivcem jejich experimentálního rockového období. Jsem staromilec, mám rád jejich klasickou polohu. Miluju „Draconian Times“, „Icon“, ale i jejich pradávná dema. S povděkem jsem kvitoval „návrat v čase“ na minulém „Tragic Idol“. Tentokrát mi přijde, že se pánové vypravili ještě dál do své minulosti. Občas zazní i death metal (ano, tenkrát jsme si všichni opravdu mysleli, že takhle se hraje tvrdě ve znamení smrti). Nick zpívá jako nikdy a i když samozřejmě vím, že z hlediska „přínosu světovému metalu“ nebude tahle deska ničím přelomovým, užívám si ji jako velmi dobré archivní víno. Vydávám se spolu s kapelou na procházky po strohých kostelech anglikánské církve. Odkrývám nánosy prachu na starých hrobech, smutním pod barevnými freskami dávných umělců. Je mi tady dobře, vím co očekávat a zasahuje mě každý tón, každý náznak věčnosti.

Stařec se „probouzí“ právě ve chvíli, kdy deska dohrála. Těžce zvedá svoje rozlámané tělo a osvobozuje motýla z narezavělé plechovky. Kdysi v ní mívali se ženou čaj, pak takové ty nezbytné zbytečnosti a potom ji někdo odnesl nahoru jako nepotřebné harampádí. Vždycky míval rád staré věci s duší, dobře zvládnutou řemeslnou práci, muziku, která dokázala vyvolat emoce. Občas za ním přijdou jeho děti i s vnoučaty, pozoruje je a je najednou nejšťastnějším člověkem na světě. Je pro ně sice už jen rozechvělá fosilie, ale cítí z nich tu krásnou sílu mladého života. Bude se mu jednou lehčeji umírat.



Při poslechu „The Plague Within“ jsem náhle já tím starcem. Jako bych viděl spoustu let dopředu. Sedávám také osamocen, uzavřen do své ulity a vzpomínám na budoucnost. PARADISE LOST vždy uměli a vlastně stále umí zaujmout moje uši i mysl. Nerad sice smutním, ale s oblibou se jednou za čas zastavím, srovnám se sám se sebou. Je velmi příjemné vypadnout z toho všeho stresu a presu a jen tak bloumat na ostrých hranách jednotlivých riffů. Já vím, je to nostalgie, je to chtěný zážitek a neustálá touha po vyvolávání starých časů, ale nevzývejte minulost, když jste s touhle kapelou prožili tolik krásných chvil. Jsou mojí osobní srdcovkou, něčím, s čím se mi pojí nejen hudební zážitky. „Hrozné“ koncerty (Nick to naživo nikdy nedával) v náručí mé ženy, proložené mnoha fernety. Nebuďte potom zasaženi. To se to pak jinak „smutní“ a vzpomíná.

Stařec a čas. Dvě veličiny spojené v jednu nádobu. Skřehotavým hlasem rozmlouvá s fotografiemi, vzpomíná na nekonečné noci vášně, na první porod, na bolest získanou strachem o rodinu. Prochází myšlenkami jako Londonův Tulák po hvězdách. Tělo už neslouží, ruce jsou zkroucené, mysl se ráda potuluje často mimo jeho hlavu, ale oči jsou stále pevně jasné. Na špatné je zapomenuto, dobré vyvěrá na povrch. Jednou ho najdou tady nahoře, v jeho oblíbeném křesle, s krabicí v ruce. Ví to. Ví také moc dobře, že na poslední pochod už má vybranou muziku. Transformuje se spolu s ní v nicotu, ze které kdysi vyšel.


Tentokrát se mým prstům míhat po klávesnici vůbec nechtělo. Raději jsem se procházel spolu s hrdiny mých oblíbených knížek ve fantaskních světech, proléval si hlavu pivem a rozjímal nad krásou a smutkem. Dokonce jsem uvažoval, že nic psát nebudu. Jenže se to všechno nakonec nahromadilo a celý ten prožitek musel ven. Z výše napsaného je patrné, že tahle deska je přesně zacílena na nás, pamětníky. My ji oceníme nejvíce a my o ní budeme básnit po hospodách. Neberte nám to, vždyť i my máme nárok na trochu té své staré poctivé radosti. „The Plague Within“ se povedla na výbornou. Propojení minulosti, lehkého chvění a mrazivých melodií nám dává rozhřešení. Věřte a nebo budete zatraceni. Jsme stejně jenom prach, smítko ve vesmíru a jednou po nás neštěkne ani pes. Snad po mě zůstane alespoň malý otisk v podobě téhle recenze. PARADISE LOST obstáli opět se ctí. Úžasný retro doomový zážitek. Odpočívejte v pokoji!


Asphyx says:

When I listened to the new album of British doom metal band Paradise Lost for the first time,I gratefully realized how can be "retro" really "funny". This band has always been  a combination of Holmes's voice and  unmistakable riffs of Mackintosh... This time, I find that  the gentlemen went even further into the past. I get the fact that the band walks through the austere churches of the Anglican Church. Uncovering layers of dust on old graves, sadness beneath colorfull frescoes of ancient art. I feel good here as I know what to expect and everytone strikes me with every hint of eternity. "The Plague Within" succeeded perfectly. Linking the past, vibrations and light frosty melodies that give you complete absolution. Believe it or you will be condemned. PARADISE LOST again stood the test of time with honor. Totally amazing retro doom experience. Rest in peace!

Seznam skladeb:

1. No Hope In Sight
2. Terminal
3. An Eternity of Lies
4. Punishment Through Time
5. Beneath Broken Earth
6. Sacrifice the Flame
7. Victim of the Past
8. Flesh From Bone
9. Cry Out
10. Return To the Sun


Čas: 50:10


Sestava/band:



Nick Holmes – Vocals
Greg Mackintosh - Lead Guitar
Aaron Aedy - Rhythm Guitar
Steve Edmondson - Bass Guitar
Adrian Erlandsson - Drums

úterý 2. června 2015

Recenze/review - SKINLESS – Only the Ruthless Remains (2015)‏


SKINLESS – Only the Ruthless Remains
CD 2015, Relapse Records

Jedna z mých nejčernějších nočních můr došla svého naplnění. Unesený jsem byl hned po ránu, cestou do práce. Ulice byly prázdné, jen pár pejskařů se ohlédlo za mým výkřikem. Teď ležím svázaný, opuštěný, polozmrzlý v nějaké boudě uprostřed lesů. Do parády si mě vzali jedni z nejklasičtějších brutálně death metalových únosců. SKINLESS. Pojem mezi příznivci stylu známý už od roku 1992. Ti přerušili v roce 2011 svoji činnost, aby se pak léta Páně 2013 opět vrátili. Krutější a drsnější než kdy dřív. Jejich tvorba je doufám všem známá (kdo neví o kom je řeč, nechť si laskavě doplní smrtící vzdělání). Američané dělají svoji práci velmi dobře. Letos sice nepřekvapí ničím novým, nebudou vás šokovat (od toho jsou zde jiné, mladší smečky), ale přenesou vás spolehlivě do země, kde se na nějaký ten zaříznutý nůž do živého masa nehledí. Už jen ten obal od Kena Sarafina k nám promlouvá jasnou řečí. Mluví s námi o morbiditě, krutosti a zlu, kterých je schopen jen druh, který se sám pasoval na pomyslný vrchol vývojové křivky.

Včera jsem viděl za celý den 150 mrtvých jenom ve zpravodajství. Mí mučitelé mě nechávají koukat na televizi. Zavěšený uprostřed místnosti na ostrých hácích se houpu do rytmu syrových riffů. Ta krev, která mi prýští ze zad, mě vůbec nebolí. Horší je to s utrpením druhých, které právě probíhá na obrazovkách rozestavěných kolem mě. Je to opravdu hodně zlý sen. Uvěřitelný. Pouta se zařezávají do zápěstí i kotníků, odřený na kost trpím údery bicích. Zaplavila mě zároveň vlna adrenalinu, vyplaveného strachem i nekonečný smutek nad mým osudem. Jestli se z tohohle průšvihu dostanu, obětuji všem death metalovým předkům. V lese kolem se rozléhá nekonečné ticho. Příroda jakoby sama vycítila, že tady vládnou nejkrutější ze šelem. SKINLESS jsou věrni svému brutálnímu jménu, pečlivě vybudovanému a oddřenému statusu nekompromisní kapely. Neodehrává se tady sice nic zlomového, ani nic, co by styl posouvalo do další dimenze, ale ona mnohdy poctivá práce dokáže zaujmout víc, než neuchopitelná progrese. Zde se zabíjí hezky postaru, nožem, sekerou, puškou s upilovanou hlavní. Žádné moderní technologie ani postupy nečekejte.


Páté dlouhohrající album v historii, pátý zásek pěkně nabroušeným ostřím. Prvotní „obrovské“ nadšení sice po čase odeznělo, ale musím uznat, že kapela pořád umí složit dobré songy. Deska se velmi příjemně poslouchá a když si k tomu připočtete takové bonusy, jako mrtvola hozená do mrazáku, nevytřené kaluže kdysi životodárné tekutiny, maniaci řádící v nočním městě a velký tlak, způsobený jednotlivými skladbami, tak myslím, že musí být spokojený každý alespoň trošku „shovívavý“ fanoušek. Osobně se mi hodně líbí syrový zvuk, nekompromisní sypačky a všude kolem vznášející se pach zaschlé krve. Jsem opět pohřbený zaživa a marně ťukám na víko rakve. Tahle móda pomsty za léta poslouchání smrtícího kovu asi jen tak nevymizí. Brutální kapely musí být ze své podstaty odporné, odpuzující, musí hrát tak, aby vás to bolelo. Jinak jejich tvorba ztrácí smysl. SKINLESS všechno tohle umí. Zkušenosti a zároveň i stále jasně čitelné „mladické“ nadšení je pořád znát. Cítím hnijící maso, slyším nekonečné utrpení. Pro oddech a relax neznám v dnešním světě lepší hudbu. Zní jako rajské chorály. Po večerních zprávách rozhodně.


„Only the Ruthless Remains“ je album ostré jako čerstvě nabroušený nůž. Nekompromisní, old schoolové, šílené a krvavé. SKINLESS se vrátili v plné síle. Krev stříká všude kolem, kosti jsou lámány bez upozornění a riffy se vám zaryjí až někam do zadní části mozku. Neodehrává se zde nic nového, ani převratného, ale práce těchto řezníků je poctivá, nekompromisní a krutá. Osobně si nahrávku užívám jako kus toho nejsyrovějšího masa. Album, které ve vás probudí ty nejčernější noční můry. Brutal death metal forever!


Asphyx says:

The album "Only the Ruthless Remains" is sharp as a recently sharpened knife. Uncompromising, old school, mad and bloody. SKINLESS have returned in full strenght. Blood is splashing everywhere, the bones are broken without warning and riffs are digging somewhere into the brain. Nothing new or groundbreaking is happen, but the work of these butchers is honest, mad and brutal. Personally, I enjoy this album like a piece of a raw meat. The album, that will wake up your darkest nightmares. Brutal death metal forever!


Seznam skladeb:

01. Serpenticide
02. Only The Ruthless Remain
03. Skinless
04. Flamethrower
05. The Beast Smells Blood
06. Funeral Curse
07. Barbaric Proclivity


Čas: 35:35


Sestava/band:



Sherwood Webber – Vocals
Noah Carpenter – Guitar
Dave Matthews – Guitar
Joe Keyser - Bass
Bob Beaulac - Drums

pondělí 1. června 2015

Fotogallery – KEEP ON ROTTING, LAID TO WASTE, DESIRE FOR SORROW, REVENGE DIVISION – club Divadlo pod Lampou – Pilsen – 30.5.2015


Keep on Rotting

author of photos – Michal Radoš
for original size click on photos
pro zvětšení klikněte na fotky

LAID TO WASTE






REVENGE DIVISION







KEEP ON ROTTING




























DESIRE FOR SORROW






MR. ASPHYX AND KEEP ON ROTTING




TWITTER