"Tati, co je to ten pentagram?": zeptal se mě nedávno můj skoro devítiletý syn. Dal jsem se do vysvětlování, co znamená ten dávný symbol, dokonce jsem ho nekreslil. "Tohle já vím, já myslel tuhle kapelu?": ukázal prstem na CD, které leželo na zemi. Zrovna jsem něco hledal a v tom mém zmatku jsem ho odložil stranou. "Jo, tak!": zamyslel jsem se a začal vyprávět jeden starý příběh. Začal jsem synkovou babičkou (která měla PENTAGRAM ve své sbírce), jednou starou deskou a když jsem skončil, tak uběhly asi dvě hodiny. Chudák malý seděl, přemítal a pak navrhl, abych mu tu desku pustil. Šli jsme na to. Konec konců, začít zrovna s americkými PENTAGRAM není zase tolik špatné:)). Vždyť tahle kapela stála u samého zrodu doom metalu a spolu s ní jsou citovány smečky jako BLACK SABBATH, TROUBLE, SAINT VITUS (a se kterými jsou dodnes právem porovnáváni). S těmi taky měli zpočátku velmi podobný přístup. Ve zlatých sedmdesátých letech patřili mezi pravý underground (to zní dnes hodně divně, co?).
Hrozně se mi líbí, že pánové za ta dlouhá léta vůbec nezměnili přístup k muzice. Nebo mi to alespoň na novince přijde. Nalezneme na ní jak "rychlejší", dunivé a rockové "vypalovačky", tak plouživé a až psychedelické pasáže, které udělali skupině v počátcích takové jméno. Nikde se zbytečně netlačí, spíš se hraje hezky pomalu, ale o to naléhavěji, intenzivněji, "heavy". Pro poslech musíte mít samozřejmě asi nějaký ten křížek na krku a nebo alespoň uši nasměřované do staré rockové školy. Tohle je sice nové album, ale působí jako stará vykopávka. Teď to myslím jako velkou pochvalu, protože kupříkladu zvuku si opravdu cením. Každý nástroj je krásně slyšitelný, nic není zbytečně hlasité, produkce rozhodně nepokulhává. V porovnání s legendárními kousky ze sedmdesátých a osmdesátých let samozřejmě došlo k posunu, ale to bych přikládal spíš současným technologiím. On by také tu dávnou plesnivinu dnes nikdo znovu neposlouchal a hlavně už asi nenahrál ve studiu.
Zajímavý a pro mě velmi příjemný je vokál jediného a nejstaršího pozůstalého z počátku PENTAGRAM, Bobbyho Lieblinga. Smekám klobouk, takhle hezky si to dávat v 61 letech není zrovna běžné. Pánové mi poměrně rozhodili sandál, protože jsem skoro celý týden doma neposlouchal nic jiného. K tomu tradiční páteční retro klipy v televizi a najednou si člověk říkal, že musí mít tuhle muziku někde zakódovanou v genech. Kdybych tenkrát žil, byl bych určitě totální "hippie", už jen kvůli kapelám. Já takovouto hudbu miluji. Byl jsem odkojený u gramofonu, tak asi možná proto. "Curious Volume" je neskutečná pohodovka. Člověk si odpočine, dostane chuť na pivo a i když jsem byl původně ke starým pánům (chyba a mladická nerozvážnost!) skeptický, nakonec jsem si podupával vlastně pořád. Rock´n´roll stejně nikdy nezemře! Tedy, pokud tady budou skupiny jako PENTAGRAM.
Na hodnocení nové desky PENTAGRAM si ještě přijdu příliš mladý, ale za sebe mohu prohlásit jediné. Pokud bude kapela dál vydávat podobná alba, budu absolutně spokojený. Totálně heavy a doomová nahrávka! Člověk jako by se při poslechu vrátil do doby, kdy jeho rodiče byli mladí a spolu s nimi se proplétal tehdejším životem. Na "Curious Volume" před vámi ožije historie. I v dnešní době má ale tato muzika co říct. Je až překvapivé, jak svěže a mladě zní skladby, které složili tito slavní muzikanti. Mohli by nahrát desku jen tak, aby se neřeklo, ale oni do toho dali všechno. A je to cítit z každého tónu! Album jakoby jiskřilo, zářilo černým plamenem. Odehrávají se na něm různorodé emoce a je doslova napěchované energií. Skvělá nahrávka od legendární kapely, která se nesmrtelně zapsala do historie. Doom and heavy forever!
Asphyx says:
I kind of feel that I´m too young for rating this album, however I can say one thing: If this band keeps releasing these kinds of albums I´m happy. This is totally doom and heavy record! When listening to this album you feel like you are back in time when your parents were young and together with them you lived your life. Thanks to “Curious Volume” the history is alive right in front of you. This kind of music has something to say, even nowadays. Amazingly, songs sound fresh and young. Although they could record an album just because, they did great work and put everything in it! And you can feel it with every single tone. This album sparkles and shine with a black flame. There are emotion of some kind and it is full of energy, literally. This is an amazing album by legendary band which has been written down in history files. DOOM AND HEAVY FOREVER!
Tak
už to zase začíná, už je to zase tady. Po dvou měsících, co
jsem strávil v lesích, zcela bez koncertů, jsem se rozhodl zahájit
podzimní šňůru a navštívit zase nějakou akci. Už mnohokrát
jsem psal, že nemám moc rád obrovské festivaly a že si víc
užívám menší, komornější setkání. Sušický festival METAL
MADNESS
mě nalákal hlavně mojí srdcovou kapelou MASTER,
kterou poslouchám od útlého mládí a těší se u mě až
ikonické vážnosti. Bylo třeba nejdříve oprášit fotoaparát,
naostřit místo pera klávesnici a vytáhnout odněkud z kumbálu
brašnu DEICIDE, která je mým nezbytným doplňkem a poznávacím
znamením. 14 dní před Sušicemi proběhla porada v jenom plzeňském
pivním zařízení a náš výsadek v čele s řidičem, fotografem
a vtipálkem v jedné osobě Michalem, mohla vyrazit. Těšil jsem
se, a to čím dál tím víc, doneslo se mi totiž, že se dokonce
nebude točit věhlasný „samoser“ Dudák (čepovalo
se několik druhů piva včetně velice dobře pitelného Kozla
jedenáctky).
Moje střeva vydechla úlevou a tak mi nic nebránilo, abych se oddal
dalšímu společnému metalovému šílenství.
Mr. Asphyx is ready for death metal!
Je
sobota po obědě a mě lehce pobolívá hlava. Včera byla velká
sláva, dětem jsme kvůli mému „účinkování“ v Sušici
posunuli o den narozeniny a kdo by je měl oslavit víc, než otec
zploditel? Postavil jsem se ke své zodpovědnosti zakladatele rodu
vskutku poctivě a kolem poledne jsem byl rozlámaný jako staré
pendlovky. Inu, život postaršího death metalisty není žádná
procházka růžovou zahradou. Spíše by se dala přirovnat chůzi
po rozžhaveném uhlí. Sprcha, vyprošťovák a nakonec i lehký
pohyb mě dostali do kondice a už stojím na domluveném místě v
Plzni a netrpělivě čekám v plné zbroji na Michala. Kontroluji si
skromnou bagáž, peníze a v neposlední řadě zprávy v telefonu.
Očekávám totiž další zásilku CD na recenze a nerad bych ji
propásl. Svět je dneska jedna propojená síť a když už se od ní
konečně odpojím, směje se na mě vždy dobře naložený kolega
fotograf. Náš team je zase kompletní a smršť našich
„spanilých“ jízd může začít. Nasedám a už si to valíme
do Sušice.
1000 Bombs
Cesta
probíhala za neustálého probírání různých novinek z hudebního
podsvětí. Jinak řečeno, partička postarších rockerů vyrazila
za zábavou. Všechno bylo, jak mělo být a já si užil už samotný
přesun. Kdybyste nás někdo poslouchal, asi byste si často klepal
na hlavu, ale když ona je to taková sranda. Já se vždycky těším
už jenom na ty cesty. Jsem vždycky „vytlemený“, jako kdybych
si cestou ubalil kilového jointa.
Ostrov
Santos a vlastně celý areál, kde se festival odehrával, je jedním
slovem krásný. Je hodně v zeleni, zároveň příjemně
ochlazovaný od nedaleké řeky. Zkrátka úplný ideál. Určitě
sem někdy vezmu celou rodinu na výlet. Co se týká piva a
celkového zabezpečení, já byl spokojen. Pohoda, klídek. Nikde
žádný „stres“, tolik známý z velkých akcí a koncertů.
Postávám,
zdravím známé a znovu si uvědomuji, že psát reporty je vyloženě
za trest. Já nechci být u každé kapely a kriticky sledovat kdo se
kdy a jak „uklikne“ na pražci, ale užívat si, popíjet,
korzovat, ponořit se do víru extrémního kovu a případně uznale
pokývat hlavou v jemném headbangingu. Tak se ke koncertům stavím
a tak je prožívám já. Dva měsíce bez živé muziky, dva měsíce
v klidu hor. Byl jsem natěšený a „už už“ jsem chtěl, aby to
vypuklo. A po chvíli čekání se tak stalo. Zde je můj náhled na
jednotlivé skupiny.
Jako
první odpálili svůj set VALURY.
Ti hrají takovou prapodivnou kombinaci hardcore a punku. Přímo a
bez přetvářky musím říct, že tohle já zkrátka nedávám.
Hudebně tak nějak kolem průměru a české texty mě vyloženě
iritovaly. Nebudu raději dále rozvádět. Tohle rozhodně nebyl můj
šálek kávy.
Valury
ASMODEUS
byli trošku z jiného ranku. Propracovaný, inteligentní, krásně
melodický a velmi ostře poslouchatelný thrash. Zde byly texty
parádní a i „muzikantsky“ bylo vše na velmi vysoké úrovni.
Trošku nechápu zařazení kapely takto brzy, myslím, že by si s
klidem zasloužila tmu a víc fanoušků. Líbily se mi přesahy do
rocku, kytarová sóla a vlastně všechno. Pro mě první česká
liga. Vystoupení jsem si užil vrchovatě. Pánové jako by byli
znovu nakopnutí a politi živou vodou. Bylo to velice „heavy“ a
zároveň „epické“. I já jsem byl chycen do „Pasti na Davida
Kleinera“. Absolutní pohoda, nasazení, melodická a „natlakovaná“
řežba, která nepostrádala mnoho zajímavých vrstev. Pokud jste
někdy koukali do kaleidoskopu a stáli jste u toho ve studené vodě,
určitě víte, o čem mluvím. Klobouk dolů a děkuji za krásný
zážitek! Thrashová opera!
Asmodeus
MALLEPHYR
jsou dříči. Od neznámé, začínající kapely se posunuli v
takovou mladou štiku českého undergroundového metalu. Už kdysi,
při jejich prvním vystoupení, jsem si je „vzal pod ochranná
křídla“ a všude je doporučuji. Čeští rouhači se pohybují
někde mezi blackem a deathem. Cítit je černota a hlavně velké
nasazení a takové to „mladické nadšení“. V Sušici to byl
pro mě opět masakr dle mého gusta. Opat skřehotal, řval a
ostatní mu poháněli celý tenhle špinavý stroj na zabíjení
pěkně ostře. Přijeli k nám snad odněkud ze samotného pekla.
Přiznám se, cítil jsem síru! Podlehl jsem hned při prvním tónu
a spolu s kapelou se rouhal nebi. Tlak, síla, černě kořeněné
riffy. Co si víc přát? Byl to masakr smrtícím kladivem přímo
do obličeje. Zemři a nebo padni na kolena! Skvělé vystoupení,
připomínající pořádně okultní seanci!
1000
BOMBS a
jejich retro jsem si nesměl nechat ujít. Plzeňská akvizice se do
toho opřela pěkně ostře, a přesto melodicky. Převážně
„středně-tempý“ thrash nechal vyniknout 80tkové postupy a já
se spolu s pány muzikanty vrátil do doby svého mládí. Muzika
byla zahraná s přehledem, já se zase jako vždy bavil, jen bych si
zase neodpustil, že by to občas chtělo přidat trošku ostřejšího
a rychlejšího koření. Celkově za mě palec nahoru a takhle k
pivu a tanci velmi příjemný set. Na „Bombách“ je vidět, že
je to hodně baví a na vystoupení to bylo hodně znát. Zazněly i
nové songy a abych pravdu řekl, těším se, až spatří světlo
světa na nějakém nosiči. Naživo totiž řezaly opravdu řádně.
Na pivo jsem odcházel spokojený a rozsekaný old school thrashem.
Já si zkrátka 1000 BOMBS užil.
Najednou
se ke mně přitočila taková pěkná malinká slečna a já udělal
zmatený rozhovor pro Klatovský deník. Snad jsem neplácal moc
zbytečností, ale pamatuji si, že jsem festival vychválil do
nebes.
SHAMPOON
KILLER
přivezli do „pod – Šumaví“ nefalšovaný death metal s
příměsí krve. Texty o anti disku, dva vokalisti, riffy jak
vystřižené z CANNIBAL CORPSE, NAPALM DEATH nebo INTERNAL BLEEDING.
To všechno dodávalo vystoupení neskutečné grády. Na rovinu, pro
mě absolutní masakr a detonace. Takhle to můžu, takhle to mám
rád a tak jsem se jal podupávat nohou, kývat hlavou a ruka se mi
nějak sama dostala do paroháčové křeče. Pražský soubor určitě
nezklamal, naopak, rozsekal mě jako fašírku. Mám to takhle hezky
krvavě a polopatě ve velké oblibě a podobné mlátičky si dávám
rád do hlavy velmi často. Smrtící aliance proti tupému disku a
doslova maniakální projev muzikantů mě jednoduše smetl. Líbí
se mi, že si kapela na nic nehrála a nasázela nám plný náklad
syrového masa bez jakýchkoliv „skrupulí“. Oni vlastně
přijeli, vyklopili korbu plnou hnisu a špíny a zase odjeli. Bylo
to ostré, dynamické, klepající, kruté a já si připadal jako ve
svém živlu. Dodat zbývá snad opět jen: „Fuck off disco! Vivat
SHAMPOON KILLER!“
V.A.R.
znám ještě z doby, kdy jsem byl mladý capart. Pro nás, co jsme
se pohybovali v kruzích kolem Vratislavi, to byl tehdy kult.
Nostalgie na mě padla i při vystoupení. Já vím, že namítnete,
že už to nebylo úplně už ono, ale pro mě to byla pohodička. V
hlavě se mi mlel chumel vzpomínek a ten starý, plesnivý thrash na
mě fungoval. Nic světoborného, ani vhodného pro dnešní
zpovykanou dobu, ale pro mě příjemné a přesvědčivé
vystoupení. Jen už zkrátka člověk musí mít něco odžito. Za
mě tedy palec nahoru, ale vím, že příště to na mě asi už
zabírat nebude, doba je přeci jen už dávno jinde.
V.A.R.
MATER
MONSTIFERA je
přesně tou kapelou, o které vám nic neřeknu. Hudebně jde tak
nějak mimo můj obor a přiznám se, že podobné muzice ani příliš
nerozumím. Pánové a dáma ale určitě předvedli dobré výkony.
Osobně jsem sledoval spíše z povzdálí, ale jako taková
„oddychovka“ k pivu rozhodně dobré. Některé melodické pasáže
dokonce zaujali moji pozornost, což je u tohoto stylu u mě až s
podivem. Verdikt je tedy jasný. Pěkně zahraný melodický black
metal, který mi ale nic neříká (což je samozřejmě jen můj
problém).
Mater Monstifera
Všechno
se mi nějak porovnalo v hlavě a musel jsem si konečně koupit
poslední album ASMODEUS. Také bylo hodně příjemné pokecat zase
po nějaké době s pány z MASTER, 1000 BOMBS a SHAMPOON KILLER.
To jsou takové ty nenápadné věci, které dělají z malých
festivalů překrásné osobní zážitky. Byl jsem zkrátka ve svém
živlu.
Očekávaní
a v určitých kruzích již kultovní LAHAR
to
odpálili jako další. Když já vám nevím. Ono to má tlak, ono
to opravdu řeže, ale na mě funguje vždycky tak pět prvních
songů. Pak už mi přijde všechno stejné. Bohužel na mě hrozně
přeřvané a monotónní. Jihočeská ikona ale nenechala nikoho na
pochybách a hrála jako o život. Líbí se mi to nasazení, jen
bych ocenil alespoň občas nějakou melodii. Rubačka dobrá, ale
pořád dokola stejná. Za mě asi všechno, co bych k jejich
vystoupení dodal. Slušné, ale že bych si ucvrnknul do kalhot, to
zase ne.
Lahar
MASTER
jsou pro mě kult. Znám je a poslouchám odmalička. Některé
jejich desky byly pro mě vůbec prvními, které jsem z death metalu
slyšel. Na pódiu se ihned přehodilo na trošku jinou ligu a bylo
to hodně znát. Přes třicet let na scéně, totální underground
a obrovské záhrobně hudební zkušenosti. To jsou MASTER. Pro
někoho stále stejný kolovrátek, pro mě neskutečná nálož a
krevní transfůze, kterou jsem za ten rok a půl, co jsem svoje
oblíbence neviděl, opravu už potřeboval. Paul Speckmann do toho
kopl bez varování a já byl náhle v nějakém pěkně hlubokém
hrobě. Po stěnách visely pergameny s celou historií téhle smečky
a já se ocitl na vrcholu svého death metalového blaha. Pro mě
notoricky známé riffy, které nosím pro případ nouze ve svém
telefonu i v autě, jsem si užíval jako závislák svoji
pravidelnou dávku. Někde tak kolem třetího songu jsem se neovládl
a dal se do tance vzývajícího temné síly. Obětujte rohatému!
Klidně bych vydržel dvě, tři hodiny a nechal se rozsekat ještě
víc. Skvělá bubenická sekce a kytara ostrá jako čerstvě
nabroušený nůž. K tomu vokál z pekla a dunivá basa s
„motorheadovským“ přídechem. MASTER jsou ve skvělé formě!
Opět jsem si potvrdil, že všechna ta jejich trička mohu nadále
nosit hrdě a s hlavou vztyčenou. Kult nad kulty předvedl death
metal z doby, kdy spousta přítomných ještě trávila veselé
chvilky v zásobárně spermií u svých otců. Měl jsem sto
chutí vzít do ruky lopatu a jít si stlouct vlastní rakev. Řval
jsem radostí a skrze ten řev se ze mě dostávalo všechno špatné,
co se tam za nějakou dobu nashromáždilo. Očista duše, očista
mysli. Prokletý, ale spokojený, takový jsem byl po vystoupení
MASTER. Old school death metal forever! MASTER for life! Amen!
MORTIFILIA
a jejich švédský příspěvek k death metalu byl krásnou poslední
tečkou za perfektním festivalem. Mám tuhle kapelu ve velké
oblibě, líbí se mi na nich to propojení drsných rytmů a
studených melodií. V Sušici předvedli pánové na domácí půdě
velmi pěkný koncert. Po MASTER jsem byl zničený, jako kdyby mě
přejel bagr i s radlicí a tak jsem jen tak stál a užíval si. Už
byla tma a cítil jsem díky muzice „sušičských bardů“ určitý
chlad, který se mi vkrádal až někam do morku kostí. Nejvíc se
mi líbí MORTIFILIE v jejich lehčí, melodické podobě a té jsem
si také užil nadmíru. Když do toho pak pánové šlápli, zadunělo
mi až někde u srdeční tepny. Bylo to mocné a vychutnal jsem si to i
přes určitou únavu, kterou jsem si za celé odpoledne nastřádal.
Klidně bych je poslouchal ještě dlouho do rána, ale nachýlil se
čas a kolega řidič zavelel k odjezdu. Ještě několik kilometrů
od Sušice mi hlavou zněly některé skladby. Velmi příjemné a
studeně drásající vystoupení. Skvěle.
Návštěvnost
byla velmi dobrá. Dle pořadatatelů dorazilo o hodně víc lidí,
než loni. Areál byl zaplněn tak akorát. Myslím, že odhadem
přišlo tak cca 200 lidí (můj odhad berte ale hodně s nadhledem,
na tohle nemám opravdu vůbec talent).
Mallephyr
Zvuk
byl během celého festivalu velmi dobrý, jen občas jsem u
některých kapel neslyšel zpěv. Celkově ale velký palec nahoru.
Mr. Asphyx and Shampoon Killer
A
už jsme zase plni zážitků svištěli směrem k Plzni. Mačkal
jsem si svůj foťák, promítal si v krátkodobé paměti sety
jednotlivých kapel a hlavou mi cloumala únava. Všechno se
probíralo, hodnotilo a i když jsme se určitě neshodli v názoru
na všechny smečky, tak v jednom jsme byli za jedno. Byl to parádní
den plný skvělých zážitků, setkávání s kamarády a v
neposlední řadě neskutečné pohody. Někdo jezdí do lázní, my
jezdíme na koncerty. Co dodat víc? Snad jen, že děkujeme. METAL
MADNESS se velmi vydařil po všech stránkách. Bylo nám ctí.
Budeme všude doporučovat.
Mr. Asphyx and old school death metal legend Mr. Paul Speckmann